Takhle došlo ke světové válce. Co týden slyšel celý svět o železe, oceli, o okuté německé pěsti, tak dlouho slyšel hrozbu, až konečně - vzpomeňme si zase na slova válečného manifestu - "vznešený spojenec ve skvělé zbroji" přišel tu světovou válku začít. Bojovalo se, a přiznejme, vítězilo se skoro po 4 léta. Vítězilo se železem a ocelí, vítězilo se chrabrostí, neupírám ji, ale nebyl to jediný prostředek. Teď, když tolik slyšíme - a já sotva mohu býti podezříván ze sympatií ke komunismu - o komunistickém nebezpečí pro světovou civilisaci, trochu si protíráme oči, co to bylo vlastně za generální vojenský štáb, jenž v zaplombovaných vagonech posílal bolševiky do Ruska? Když tato nejúčinnější zbraň vedla k vítězství, brest-litevskému míru, měli jsme obrázek, jak by to bylo dopadalo, kdyby mír nebyli diktovali ti druzí.

Tak došlo k versailleskému diktátu a - odpusťte mi - kdo vyhrožuje rvačkou, kdo ji sám začne, ať pak nepláče, když je bit. Bohužel versailleský mír neuzákonil násilí, jeho největší chyba je snad v tom, že [ ] nepamatoval dostatečně na to, aby znemožnil nový útok na mír celého světa. A další chyba snad byla, že bylo potom tolik dobré vůle a tolik ústupků, nepřetržitých ústupků; reparace se slevovaly, kontrola zbrojení, Porýní se předčasně vyklidilo, jen se stále "ukazovala dobrá vůle". A tato metoda zřejmě v tomto případě a na tuto adresu neplatí. (Posl. Stejskal: Koho myslíte tím panem profesorem, který to dělal?) Já se domnívám, když řeknu pan profesor z Ameriky, že i pan kolega může vědět, že v té době byl presidentem americké republiky prof. Wilson (Výkřiky odporu. - Styďte se!), který protlačil úmluvu o Společnosti národů, ale Amerika, jak víte, nikdy k ní nepřistoupila. (Hanba! - Posl. Bátková-Žáčková: Takovým způsobem mluvíte o člověku, který nám zabezpečil svobodu!) Prosím vás, slečno, já už jsem vám zde jednou radil: Nehledejte osvoboditele. Nás nikdo neosvobodil, my jsme se osvobodili sami. (Posl. Bátková-Žáčková: A mluvte slušně, já jsem paní, pane kolego.) Promiňte, že jsem to nepoznal na tu dálku. (Posl. Bátková-Žáčková: Jednou pro vždy, prosím!) A tato metoda ústupků se zřejmě nevyplácí ani tady, u nás doma. Čím větší ústupky děláte, tím větší nářky tu slyšíte na naše hrozné persekvování Němců. Ne, ne, na tuto adresu ústupky neplatí. Jsou lidé, kteří se tak koří tvrdé pěsti, že když ji nemají, touží po ní, že si ji sami nad sebou zřídí; zdá se, že je tedy třeba také jinak s nimi jednat, aby byli přivedeni k rozumu.

Slyšeli jsme, že si Německo osobuje ochranu Němců, kteří žijí mimo jeho hranice. Slavná sněmovno, naše republika podepsala - ať správně nebo nesprávně - v saint-germainské smlouvě menšinové klausule. V nich se ovšem na nás chtělo mnohem méně, než co jsme menšinám ve skutečnosti dali. A člověka to skoro láká, když slyší tu spokojenost s Polskem a tu nespokojenost s námi, abychom tedy snad přizpůsobili naše zákony jazykové a menšinové těm, co jsou v Polsku. To by ovšem dopadlo s menšinami velmi špatně.

Slavná sněmovno, v těch menšinových klausulích byla dána jakási - zas říkám, teď to nebudeme řešit, zdali správně nebo ne možnost zahraniční intervence do naší menšinové politiky. Ale komu? Radě Společnosti národů. Německo není ve Společnosti národů a nemá proto žádného práva interesovat se o naši menšinovou politiku. Jestli si bude nějaké právo osobovat z toho, že jsou jedné krve, tedy pak je stejné právo na naší straně, starat se o lužické Srby v Německu. A my nemáme nic - já to znovu zdůrazňuji - proti dohodování, proti jednání, ale na této základně: rovný s rovným.

Slavná sněmovno, vedle práva je také moc. Tuhle písničku jsme slyšeli, a z Německa především, to je to staré Bismarckovo, že moc předchází právo. Ale slavná sněmovno, jedna věc je jistá. Doposud se neúspěchy těch, kdo se stále dovolávali moci, neopíraly o moc, nýbrž o ústupnost těch druhých. My jsme se dověděli dodatečně - to přiznalo i Polsko že když se obsazovalo Porýní, Polsko položilo otázku: Nastoupí-li francouzská armáda, my jsme ochotni splnit spojeneckou smlouvu. My jsme se dověděli, že dokonce německý generální štáb byl proti vojenskému obsazení Porýní, toho demilitarisovaného pásma, protože si byl vědom, že by byl nemohl riskovat. Bohužel Laval napsal a učinil projev do radia, ale ten německé vojáky nezastavil. A to je poučení. Slavná sněmovno, dokud na jedné straně je odvaha nejen riskovat, ale přímo hrozit, a na druhé straně se nenajde, kdo by jasně a určitě řekl "My se nepodvolíme!", bude to vždycky ta jedna strana vyhrávat a bude míti vždycky té moci na své straně víc.

Slavná sněmovno, já jsem citoval jednoho anglického státníka. Dovolte, abych ocitoval druhého, Churchilla: "Rakousko je zotročeno. Nevíme, kdy se Československo stane předmětem podobného útoku. Tato malá země prohlásila, že se bude bránit, a bude-li se bránit, vzniknou z toho plameny války, jejíž hranic nikdo nemůže předvídat."

Není v našich silách, abychom poučovali státníky anglosaasské. Anglie také před světovou válkou nechtěla učiniti prohlášení, že zaujme stanovisko jedné z válčících stran, poněvadž to byla jistá válka. Ona chtěla mít zajištěnou volbu a výběr - a možná, kdyby to byla Anglie jasně a zřetelně pověděla předem, že do té války nemusila jít.

A něco ještě i řeknu: na konec je porážka lepší než dobrovolná kapitulace a sebevražda. (Výborně!) Kdyby se měla opakovat historie berchtesgadenská, slavná sněmovno, copak si myslíte, že by za jedním činem nenásledoval druhý, copak si myslíte, že by snad sebe větší ústupky vám zabránily na konec, položiti si stejnou otázku jako na začátku, poněvadž by se stupňovaly požadavky tak, aby se na konec splnilo, co všechno známe? Neboť ten versailleský mír jest "uzákoněné násilí", ale, slavná sněmovno, copak se nepamatujete, jaký mír oni slibovali a vyhlašovali do světa tak dlouho, dokud nebyli poraženi? Copak nevíte, jaký nám chystali osud naši spoluobčané němečtí za světové války ve svém programu, který veřejně vyhlásili, když myslili, že budeme poraženi my? Já jsem zde citoval verše, v nichž nesvobodný národ varoval. Nu, neposlechlo se toho varování, snad bylo k smíchu, ale na konec se ukázalo, že, abychom si zase něco připamatovali, "karyatidí lebky", které kdysi historik Mommsen doporučoval rozbíjet, byly tak tvrdé, že se o ně rozbila ta německá pěst. Pokládám za potřebné říci: Ve světě je mnoho nejistoty, ale té nejistoty je mnoho proto, že je mnoho nerozhodnosti.

Já jsem kritisoval zahraniční politiku, ale jsem hluboko přesvědčen o jedné věci: když 52milionové Rakousko napadlo 4milionové Srbsko, a to Srbsko mělo 4 miliony po balkánské válce, která skončila r. 1913, r. 1912 mělo ještě 2 1/2 milionu, byla z toho světová válka. Kdyby někdo napadl Československou republiku, a ta by se bránila, ať bude kdo chtít nebo nechtít, bude z toho světová válka. A je naší povinností, říci to jasně a zřetelně. My jsme ochotni s každým jednat, rovni s rovným, nátlaku však neustoupíme žádnému. To si může bez újmy své prestiže, bez újmy své budoucnosti dovoliti nějaká Anglie, která si může počkat, až snad bude ještě lépe vyzbrojena, ale my nikoliv. Na nás, kdybychom slevili jednu píď, chtělo by se brzy všechno. Řekněme proto jasně: Ano, my se budeme bránit, když nám někdo pohrozí. A já zase nebudu zkoumat, hrozilo-li se tam nebo nehrozilo; když se o tom mluvilo, řekněme si do zásoby, a kdyby nám někdo pohrozil nějakým soustředěním vojsk na hranicích, na to by mohla býti jediná odpověď: soustředění československých vojsk za hranicemi.

Slavná sněmovno, dotýkal js em se řeči, která bohužel v mnohém připomínala řeči, jež jsme slýchávali před světovou válkou. Citoval jsem, jak náš národ na ně odpovídal. Dovolte mi, abych skončil svou řeč jakousi polemikou s ciframi, ale ne statistikou. Slyšeli jsme: je mnoho ocele, mnoho železa. Ale nám napsal Jan Neruda kdysi krásné verše, prorocké verše, dávno před 28. říjnem o tom, že "z bouřných časů jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem - vstříc hrdě vznešenému svému cíli, šíj kloníce jen před svým národem. My věděli, co cestou na nás čeká; byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál, toť jenom česká hudba odevěká, my při ní půjdem k předu dál, jen dál." A v pokračování této básně řekl něco, co je nade všechny statistiky výmluvnější: "Dost v zemi železa na dobré meče, i v krvi železo, jen dál, jen dál!" (Potlesk poslanců nár. ligy.)

Místopředseda Vávra (zvoní): Dále je k slovu přihlášen p. posl. Polívka. Dávám mu slovo.

Posl. Polívka: Slávna snemovňa!

Prv, kým pristúpim k vlastnej svojej reči, dovoľte, abych niekoľkými slovy reagoval na vývody pána predrečníka. Pán kol. inž. Schwarz vo svojej reči dovolil si veľmi bryskne odmietať politiku bývalého ministra zahraniančných vecí dr Beneša, a hľa, táto jeho práca bola vždy všetkými vládami Československej republiky jednomyseľne schvaľovaná (Výborne!) ako rozumná a jedine správna. Pán minister zahraničných vecí dr Beneš dopracoval sa svojou rozvahou a svojou neobyčajnou znalosťou medzinárodných pomerov jedinečného uznania celého sveta. Preto je najmenej vhodné vo vážnych chvíľach znevažovať prácu nášho vlastného vynikajúceho štátnka. Pán minister dr Beneš nás vždy bezpečne a rozumne viedol po cestách k sebestačnosti a sebadôvere. Áno, považoval Spoločnosť národov za významný nástroj, ale nikdy nás neučil slepo veriť v neomyľné prostriedky tejto Spoločnosti (Tak jest!) a s tohoto miesta pri svojich prejavoch nás viedol k naprostej sebestačnosti. (Potlesk.) Preto kládol dôraz na to, aby sme boli silní vnútorne, nielen politicky, ale aj branne. A túto brannosť v údobí svojho účinkovania ako minister zahraničných vecí ná dobre dal do programu aj do doby prítomnej.

Pán kol. inž. Schwarz bol tak láskavý a dosť ironicky sa zmienil o podivnej úlohe profesora prezidenta Wilsona. Najprv ho nazval "nejakým profesorom". (Posl. inž. Schwarz: Když jste to chtěl slyšet, tak jsem vám to řekl!) Prosím, sme zaviazaní veľkou vďakou nebohému prezidentu Wilsonovi, že akceptoval program našej zahraničnej revolúcie. (Výborně! - Potlesk.) A je nevážne, keď v československom parlamente československý poslanec, hoci aj opozičný, takto s dešpektom o našom vynikajúcom vzácnom priateľovi a spolupomocníkovi v boji za slobodu hovorí.

Pán inž. Schwarz bol tak láskavý, že nám citoval aj istú pasáž anglického štátnika, ktorý predvída, že po Rakúsku bude nasledovať útok Tretej ríše na Československo, a "ubohé Československo sa bude brániť."

Slávna snemovňa! My vieme, čo nás čaká. My vieme ako odchovanci veľkej doby revolúcie splniť bezpodmienečne všetky svoje povinnosti. (Výborně! - Potlesk.) Veríme vo statočnosť spojencov, ale veríme v prvom rade v mravnú silu nášho národa a našich loyálnych menšín. Československý štát bol vždy srdcom Europy a aj Bismarck hovoril, že kto je pánom Čiech, je pánom Europy. A kto je pánom našej vlasti? Sme my, my! My sme ochránci idey najvyššej, idey demokracie a humanity, a pre túto demokraciu náš svet československý budeme brániť sťa ľvi v Thermopylách. Pripravení sme! Pán kol. Schwarz si mohol v tejto vážnej dobe odpustiť nevhodnú, nešetrnú a nemiestnu kritiku, veď celý národ má byť vedený k pevnej, veľkej idee dôvery v sebe, vo vlastné sily a v oddanosť svojich odpovedných štátnikov. (Potlesk.)

Škoda, že čas pokročil a nemôžem do podrobností všetky vývody pána inž. Schwarza vyvrátiť, ale je nám veľmi ľúto, že z úst československého poslanca v tejto vážnej dobe odznely tieto nevhodné a nešetrné slová.

Ujímam sa slova v debate k účetnej uzáverke a chcem pričiniť niekoľko poznámok k niektorým odvetviam našeho štátneho podnikania. Prekonaná hospodárska tieseň v mnohých odvetviach zanechala veľmi značné stopy. V niektorých snížila výnos, v niektorých dokonca spôsobila boľastný deficit, a tak bolo nútne hľadať východisko k zlepšeniu výnosnosti najmä našich štátnych podnikov, špeciálne tých, ktoré boly postihnuté veľkou tragickou hosspodárskou krízou. Je nútne si uved omiť, že v niektorých odvetviach sa nám podarilo vracajúcou sa konjunktúrou docieliť pozitívnych výsledkov, v iných bolo nútne učiniť mimoriadné opatrenia, aby výnosnosť podnikov bola lepšia. A tu chcem poukázať na niekoľké prípady.

Tabaková režia sa márne bude domáhať väčších výnosov, dokiaľ nebude posilnená kúpna sila najširších vrstiev občianstva. Veľká obec fajčiarov vzhľadom na to, že má malé zárobky, uspokojuje sa s najlaccnejšími výrobky tabakovej režie, a preto nemôžeme očakávať stály vzrast výnosov jej výrobkov.

V železniciach nebude vzrast výnosu zabezpečený, dokiaľ štátna správa bude trvať na tom, aby si železnice hradily celý svoj investičný plán z vlastného prevozu. Je tu nútne rozdeliť úlohy, rozložiť povinnosti, aby sa prispelo k novému vzrastu príjmov železničného podniku. Prirodzene nesmie železničná správa podceňovat ani výnos osobných tarifov a železnice môžu získať slušný zisk poznovu zavedením okružných lístkov a s plnou platnosťou zľavnených lístkov. Koľko len tisíc osôb v každom kraji by si zariadilo svoje nákupy v okresných mestách v sobotu, keby tieto zľavnené lístky platily i pre návrat v sobotu. A náš dedinský človek ťažko vie pochopiť, ako je možné, aby mešťan mal výhody pre svoje cesty do hôr, zatiaľ čo on je od železnice odťahovaný.

Je nútne túto politiku osobných tarifovsledovať rozumne a železničná správa nech poznovu premýšľa o zavedení okružných lístkov a platnosti zľavnených lístkov i pre soboty. U okružných lístkov podtrhujem toto: Tieto okružné lístky sblížily Slovensko s Prahou a historickými zemami a sblížily Prahu s perlou Slovenska, Vysokými Tatrami. Mnohé dopravné úrady by mohly vykázať, aký je veľký pokles na príjmoch za osobnú prepravu práve zrušením okružných lístkov.

A teraz dovoľte, aby som pristúpil ku kritike a k pojednaniu o štátnych podnikoch a baniach, a to najmä štátneho podniku v Podbrezovej. Že štátne podniky v rozpočte československého štátu znamenajú veľký prínos, dosvedčuje bilančná zpráva o výsledkoch štátnych banských a hutníickych závodov za roky 1918 až 1936. Celkom všetky štátne podniky odviedly zisku 367 mil. Kč, strát vykázaly 130 mil. Kč, takže celkový rýdzi zisk odvedený do štátnej pokladne za tieto roky je 236 mil. Kč.

Je preto nútne týmto štátnym podnikom venovať pozornosť ako mimoriadne významnému hospodárskemu objektu štátnemu, a chcem svojimi slovami objasniť najmä existenčný stav štátneho podniku v Podbrezovej. Po celé dva roky hovorí sa o Podbrezovej, celé Slovensko je rozrušené rozpravami, novinárskymi článkami, ktoré snáď majú úmyseľ dokonca pripraviť štátny podnik v Podbrezovej k zániku, alebo snáď previesť do súkromných rúk. Iste boly dobre myslené pripomienky p. posl. Remeša pri prejednávaní štátneho rozpočtu na r. 1937 ako aj na r. 1938, iste boly aj dobromyseľne myslené podnety úspornej parlamentnej komisie, vedúce k zhospodárneniu a preskúmaniu vedenia podniku, bohužial novinárska kampaň veci dala naprosto iný smer.

Hovoril som už v minulom roku o Podbrezovej v rozpočtovej debate. Poukázal som, že je nútne, aby parlamentná úsporná komisia presvedčila sa z vlastného názoru, čo je Podbrezová a všetky podniky spadajúce do jej správy, ako aj čo je účelom novej rafinerie v Dubovej. Doteraz sa uskutočnilo iba jedno; pán minister ver. prác inž. Dostálek menoval odbornú komisiu s p. prof. inž. Píškom z Brna, aby pečlive preskúmala celý hospodársky život v Podbrezovej. Vítame tento podnet a veríme, že odborník na slovo vzatý splní svoju povinnosť. Bohužiaľ, skúmať rozsiahly podnik v Podbrezovej vyžiada si veľmi dlhého času, lebo sa jedná o podnik stamilionového obratu, mimoriadnej dôležitosti pre obranu štátu, ako aj o podnik mimoriadneho významu pre Slovensko a celé naše štátne územie.

Je preto potrebné poznať historiu vzniku tohoto podniku, ako aj jeho snahu, že za správy československej docielil skutočne veľmi krásneho rozmachu aj najvyššej výkonnosti. Bohužiaľ musíme si priznať, že sme od maďarskej vlády prevzali podnik starý, válečnou dobou takmer ruinovaný a že bolo treba mnohé veci zastaralé zlepšovať a investovať.

Čo je Podbrezová? Podbrezová je veľký komplex budov, výrobných, pracovných oddelení v Podbrezovej, v Hronci, v Chvatimechu, na Piesku, v Banskej Bystrici, v Tisovci a siaha tento komplex po celom údolí Hrona v dĺžke 73 km. Nechcem slávnu snemovňu unavovať výpočtom všetkých pracovných oddielov, len toľko poznamenávam, že pod správou štátnych baní a hutí v Podbrezovej je celkom 500 pracovných a obytných budov, ktorých úprava a ošetrenie ročite stojí 1 mil. Kč. Z toho si slávna snemovňa môže učiniť obrázok, že Podbrezová neni len jedno výrobné oddelenie, ale že to je stámilionová hodnota.

Základ železiarne spadá do dávnej minulosti. Odborne zdokonalené čiastočne boly stroj e koncom storočia 18. a v storočí 19., ale preca za starej vlády maďarskej sa tieto železiarne a hute dokonale nevybavily. Najprv sa vyčerpala ruda v blízkosti, vyčerpaly sa hory, z ktorých sa robilo drevené uhlie na primitívnu výrobu železa, a pozdejšie sa stavaly vysoké pece v Tisovci, 43 km od Podbrezovej vzdialenom, otvorily sa veľké železné bane v Železníku atď. Bol teda dlhoročný rozvoj tohoto podniku. V r. 1919 prevzal československý erár bývalé maďarské závody. Nestály na výši doby a boly válečným obdobím opotrebené. Bola nútna reorganizácia. Bolo morálnou povinnosťou československého štátu, aby sa tento podnik udržal v prevoze. Nemohlo nastať nepremyslené odbúranie závodu, ako došlo na pr. k odbúraniu železiarni v Krompachoch na Spiši. Vtedy to bolo spojené s preliatím ľudskej krvi a dodnes Slovensko spomína na túto neblahú tragdiu. A že bolo neúčelným odbúranie krompašských závodov, dokazuje vývoj a skutočnosť, lebo v blízkosti odbúraných krompašských závodov boly vybudované nové železiarne v Prakovciach.

Štátna správa najprv zrušila v Podbrezovej odvetvia zastaralé. Iné moderne vybavila. Musela doplniť chudobný inventár, musela zaviesť účelnú elektrickú sieť, vybudovať novú elektráreň v Jasenom a zmodernizovať celú výrobu. Prirodzene vyžadovalo to všetko primeranych nákladov. A dnes hydrocentrály zaplňujú elektrickým prúdom oblasť Banskú Bystricu, Banskú Štiavnicu, Hodrušu, Rožňavu, Tisovec a Železník. Škoda, slávna snemovňa, že nemáme pri ruke mapu, aby sa každý presvedčil, aký ohromný komplex kraja slovenského je dotčený problémom Podbrezovej. Prirodzene, že ani vlastná výroba elektrickej energie nestačí. Preto sa obce zapojujú na moderné hydrocentrály na Starých Horách, ktoré spadajú do oblasti stredoslovenských elektrární.

Ale ani dnes ešte všetky závody v Podbrezovej nezodpovedajú svojim úkolom, ktoré vyžaduje súčasná doba. Preto je nútny veľkorysý plán a rekonštrukcia mnohých odvetví. Hronec potrebuje novú budovu pre slievareň, nový elektrický jaráb. Oceliarne, válcovne a rúrovne potrebujú prestavbu generátorov. Podobne je nútne zaviesť kúrenie plynom. Hrubá válcovňa, ktorá je stará 50 rokov, naprosto nevyhovuje. Je nútna prestavba strednej a jemnej válcovne. O nápravu žiada aj výroba trúb novým moderným systémom. Je nutné, aby bolo vybudované asfaltovanie a jutovanie vodovodných rúr. Rekonštrukcia svárovne, kotlárne anovej mostárne na Piesku je tiež potrebná. Železničný park úzkokoľajnej dráhy je treba doplňovať účelne a nie nahodilými kúpami odložených častí parkov z iných závodov. Podiobne i hronecká slieváreň potrebuje nové formy a iné oddelenia, doplnenie skladov.