Místopředseda Vávra (zvoní):
Dále je ke slovu přihlášen p. posl.
Polach. Dávám mu slovo. (Výkřiky
poslanců stran sudetskoněmecké a komunistické.)
Posl. Polach: Slavná sněmovno!
K předložené státní uzávěrce
za r. 1936 chtěl bych poznamenati, že tento státní
závěrečný účet, jak
bylo snad podtrženo, končí schodkem 2.136 mil.
Kč. Je to snad efektivní schodek, faktický
schodek činí asi 1.700 mil. Kč. Tím
bych chtěl říci a zvláště
podtrhnouti, že r. 1936 a účetní uzávěrka
za tento rok projednávaná ukázaly nejlépe,
že ani tento rok nebyl ještě rokem vzestupných
a příznivých hospodářských
poměrů. Také předcházející
státní uzávěrky, zejména od
r. 1931 až do r. 1936, vykazují miliardové
schodky. Státní hospodaření v těchto
letech připadalo do let hluboké, strašlivé
a místy katastrofální hospodářské
krise. (Výkřiky.)
Místopředseda Vávra (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. Polach (pokračuje): V tom se také
zrcadlil celý obraz daných hospodářských
poměrů, které se nemohly jinak projeviti
než schodky ve státním rozpočtu. Třebaže
jsme měli rozpočty vždycky formálně
vyrovnány, přicházející státní
účetní uzávěrky dokazovaly,
že fakticky vyrovnány nebyly. Chtěl bych při
této příležitosti poukázat na
některé okolnosti při státní
uzávěrce za r. 1936, zvláště
bych se dožadoval, aby ve státních účetních
uzávěrkách bylo jasněji formulováno
a vyznačeno fondové hospodářství.
Je tam asi 6 nebo 7 fondů, jichž hospodaření
vykazuje účetní uzávěrka, ale
víme, že je velká řada různých
fondů, asi 85, které ve státní účetní
uzávěrce nenašly svého výrazu
ani vysvětlení. V této věci se má
státi náprava při příští
státní uzávěrce za r. 1937.
Dále bych chtěl jen stručně podotknouti,
že hospodářství státních
lesů a statků za všechna předcházející
léta vykazovalo vždy ztráty, a teprve poslední
dobou jen nepatrné zisky, ač by při racionálním
obhospodařování mohlo vykazovati daleko vyšší
zisky, než jsou zaznamenány. Tím nechci říci,
že by všechno státní podnikání
nebo všechno státní hospodaření
bylo takového rázu, že by nedovedlo skutečně
řádně a účelně nejen
podnikat, ale také zároveň hospodařit.
Často se předhazuje. že státní
hospodářství nebo státní podnikání
bývá všeobecně nebo obyčejně
pasivní, že brzdí i soukromé podnikání
a že soukromé podnikání může
vykazovat daleko lepší intensitu, úspornost
nebo i účelnost hospodaření. Je přece
prokázáno, že řada státních
podniků vykazuje určité zisky a že i
stát dovede v oboru různých druhů
výroby a podnikání také účelně
a cílevědomě hospodařit. Je přirozené,
že v dobách velké hospodářské
krise, kterou jsme prožívali, nemohlo státní
hospodářství v mnohých úsecích
hospodářského a výrobního života
obstáti tak, jak by mohlo v dobách normálních,
ale je také prokázáno, že na druhé
straně právě tak i soukromé hospodaření
a podnikání v dobách této krise nebo
v dobách kritických hospodářských
poměrů nemohlo obstáti, a stávalo
se častěji, že musel stát přispívat
hospodářsky, finančně a jinak k záchraně
jednotlivých podniků. Tím chci říci,
že nelze a priori naprosto odsuzovati státní
hospodaření a zejména státní
podnikání v různých úsecích
výroby, tak jako absolutně neodsuzujeme soukromé
podnikání tam, kde hospodářská
krise a hospodářské nutnosti šly i proti
účelnému hospodaření soukromému
a soukromému podnikání.
Zdůrazňuji, že žijeme na rozhraní
dvou velkých dějinných období, jednak
předválečného, jednak poválečného.
Období poválečné liší
se nejenom ve svém politickém složení,
v mezinárodním měřítku, nýbrž
liší se také podstatně ve svém
složení a v celkové struktuře od dřívějších,
předválečných poměrů.
Svět a světové poměry byly přece
svědkem nebývalé a strašlivé
hospodářské krise. To nebyla jen krise cyklická,
která přichází a zase odchází
vystřídána konjunkturou, nýbrž
tyto dlouholeté hospodářské krise
v jednotlivých státech a v mezinárodním
měřítku byly krisemi strukturálními,
které zachvátily složení celého
hospodářského života. Viděli
jsme, že mnohé státy musily různými
zásahy, finanční politikou, měnovou
politikou a jinými hospodářskými opatřeními
zabraňovati, aby krise hospodářského
života se dále nerozšiřovala.
Svět a my s ním jsme prodělali tuto hospodářskou
krisi, ale vidíme, že i když r. 1936 nastal určitý
vzestup hospodářských a výrobních
poměrů u nás, že toto zlepšení
hospodářských poměrů nebylo
jenom odrazem mezinárodního zlepšení,
nýbrž že pocházelo ze zásahu a
iniciativy odpovědných vládních kruhů,
i zástupců naší strany ve vládě,
aby se napomáhalo oživení našeho hospodářského
života.
Je možné, že účetní závěrka
za r. 1937 nebude vykazovati žádný nebo snad
jen malý schodek. Je možné, že rozpočet
na r. 1937 bude fakticky, skutečně vyrovnaný,
poněvadž r. 1937 nastalo intensivnější
zlepšení poměrů nejen kolem nás,
nýbrž zároveň i uvnitř našeho
hospodářského života. Přesto
mohu prohlásiti, že v souvislosti s těmito
zlepšenými hospodářskými poměry
dostavily se loňského roku také určité
známky jakési stagnace a deprese v jednotlivých
výrobních odvětvích. My jistě,
když objektivně a střízlivě posuzujeme
mezinárodní hospodářskou situaci a
s ní i naši hospodářskou situaci domácí,
nezapíráme a nepřezíráme, že
i konjunktura, která byla loňského roku a
která trvá ještě roku letošního,
je převážnou většinou konjunktura
zbrojního a těžkého průmyslu
a že ostatní průmysly nejsou ve stejné
intensitě a zvýšené výrobě,
nýbrž jdou za zbrojním průmyslem. Ale
nicméně i ostatní průmyslová
odvětví, která nejsou zapřažena
do zbrojního programu jednotlivých států,
zaznamenala také zvýšení své
výrobnosti. Také světový obchod, který
snad nedoznal toho stupně z r. 1929, podstatně se
i mezi jednotlivými zeměmi a zároveň
v mezinárodním měřítku zvýšil.
Je přirozené, že vývoj těchto
zlepšených hospodářských poměrů
nezůstal bez vlivu na vytváření hospodářských
poměrů a hospodářského vývoje
u nás. Mohu říci, že i zde lze pozorovati
zjev, že zlepšení hospodářských
poměrů u nás je také vlečeno
zbrojní konjunkturou, t. j. těžkým průmyslem,
tak jako ve státech ostatních, a že ostatní
odvětví průmyslová nemohou zaznamenávat
ještě stavu výroby z r. 1929 ani stavu svého
exportu jako v době konjunktury, v době hospodářské
prosperity r. 1929. Ale přes to, když pozorujeme číslice
našeho zahraničního obchodu, když vidíme,
že za r. 1927 bylo k nám dovezeno téměř
za 11 miliard většinou surovin, polotovarů
a zboží, a když to srovnáme se 7 miliardami,
nebo téměř s 8 miliardami za r. 1936, vidíme,
že náš dovoz zvýšil se o 3 miliardy
a že je to také známka určitého
byť i pozvolného zlepšování našich
hospodářských poměrů. Víme
také, že i vývoz našich polotvarů
a našeho hotového zboží se zvýšil
o 4 miliardy Kč proti r. 1936, což je pronikavý
vzestup oproti rokům nejhlubší krise, r. 1933
a 1934. Ovšem že tato bilance zahraničního
obchodu za r. 1937 ukazuje, že celkový obrat této
bilance činil dohromady 23 miliard Kč, ale že
nedosáhl ještě toho obratu konjunkturálního
z r. 1929, kdy činil téměř 41 miliard
co do hodnoty. Vidíme tedy, že ještě naše
hospodářské poměry silně pokulhávají
proti stavu z r. 1929. Bude potřebí veškerého
úsilí vládních a ostatních
odpovědných hospodářských činitelů
v tomto státě, abychom se mohli dostat na výši
r. 1929. K tomu je třeba posilovati konsumní schopnost
našeho obyvatelstva, abychom tak mohli s naším
hospodářským životem jíti kupředu.
Ale i při srovnání vývozu a dovozu,
zejména exportu našich výrobků do ciziny,
můžeme pozorovat, že export zemědělských
výrobků a zemědělských poživatin
a jiných věcí stoupl daleko více,
a chtěl bych říci, snad percentuálně
více, než tomu bylo v předchozích letech,
to znamená, že vyvážíme větší
měrou zemědělské výrobky, zemědělské
zboží na úkor průmyslu. Je to důsledek
autarkie agrární, která se projevuje po určitá
léta v tomto státě, a myslím, kdyby
vývoz zemědělských výrobků
měl neustále stoupat a při tom nestoupal
i vývoz průmyslových výrobků,
že by to bylo na škodu našeho průmyslového
podnikání a hospodářského života
vůbec. Je třeba si uvědomiti, že my
vlastně jako průmyslový stát zúčastňujeme
se daleko větší měrou na zemědělském
exportu, než tomu bylo dříve. Zde je viděti
přece jen do určité míry paradox.
Poznamenávám dále, že nesmíme
se nechati klamati číslicemi dovozu k nám
a že se nesmíme také nechati klamati číslicemi
našeho vývozu. Není vždy odrazem pravé
hospodářské konjunktury a pravého
hospodářského oživení našich
poměrů, kdyby bilance zahraničního
obchodu zaznamenávala určité plus, to znamená
určitý přebytek, ať už několika
milionů nebo jednu miliardu, jestliže by na druhé
straně celý rozsah dovozu a vývozu klesal.
Musíme nejen vyvážeti, ale nesmíme zapomenouti,
že musíme také dovážet. A máme-li
dovážet a máme-li na základě
zvýšeného dovozu ještě více
vyvážet, znamená to posilovat kupní
sílu širokých vrstev pracujících
lidí a obyvatelstva zlepšením mezd a platů.
Kupní síla je rozhodující nejen pro
samý domácí trh, ale zvýšená
kupní síla je také rozhodující
pro dovoz a vývoz a umožňuje jeho zdatnější
pohyb, nežli je tomu při snížené
kupní síle nebo při hubených dělnických
mzdách.
Při této příležitosti chtěl
bych také poukázati na otázku řízeného
hospodářství u nás. Měli jste
příležitost čísti v odborném
tisku, že je u nás něco přes 1000 kartelů,
že se jich však řada dala vymazat z kartelového
rejstříku a že nyní máme přes
800 kartelů. Kartely, monopoly a jiné organisace
výrobního života představují
do určité míry řízené
hospodářství. Vyvrcholením těchto
organisací jsou t. zv. syndikáty, ať již
toho neb onoho druhu, v tomto případě syndikát
pro úpravu pracovních a výrobních
poměrů v textilním průmyslu. Syndikáty
můžeme považovat za vyšší útvary
kartelů, monopolů a pod., jak se dříve
tyto organisace vytvářely. Nechtěl bych tvrditi,
že řízené hospodářství,
jak se dnes projevilo v kartelech a syndikátech, může
naprosto posloužiti prospěchu celku. Jsem si vědom,
že v syndikátech nemají ještě zástupci
výrobních vrstev, zejména dělnictva,
takové moci a váhy, aby mohli kontrolovati a mohli
býti spoluúčastni takovým způsobem
na syndikátním hospodaření a organisační
výstavbě celé výroby a všeho,
co s tím souvisí, jak by to odpovídalo zájmům
celku. Přesto zdůrazňuji, že syndikalisace
určitých výrobních odvětví,
kde alespoň zčásti je zastoupeno dělnictvo
nebo zaměstnanectvo určitých výrobních
vrstev, je do určité míry pokrokem před
formou kartelů, kde dělnictvo a také jiné
vrstvy obyvatelstva, zejména konsumenti, nemají
vůbec práva zasahovat.
Byla prováděna také kritika, i pokud jde
o syndikalisaci textilní výroby, ale budu míti
ještě příležitost, abych se mohl
o této věci zevrubněji zmíniti.
Nyní bych chtěl přejíti k další
kapitole, a to je problém nezaměstnanosti u nás.
Nesmíme zapomínati, že v souvislosti s vývojem
hospodářských poměrů dostupuje
u nás nezaměstnanost číslice přes
1/2 milionu nezaměstnaných osob. I když přihlížíme,
že měsíce leden a zejména únor
a březen bývají nejhoršími měsíci
pro zaměstnanost dělnictva a ostatních zaměstnanců
v různých sezonních a jiných výrobních
odvětvích, přece jen nesmíme přehlížet
okolnost, že se projevuje když ne krise, přece
jen určitá a podstatná stagnace v jednotlivých
výrobních odvětvích. Tato výrobní
odvětví jsou především textil,
sklo, keramika, kožařské odvětví
výroby a řada jiných oborů, které
souvisí s těmito spotřebními průmysly.
Proto by bylo účelné řešiti nezaměstnanost
nejen plánovitou organisací veřejných
investic, nýbrž zároveň napomáháním
určitým průmyslovým odvětvím
tak, aby zaměstnanost mohla se zvyšovat a nikoliv
aby klesala.
Při této příležitosti bych chtěl
říci, že se často mluví o t.
zv. řemeslné nezaměstnanosti a že se
tím útočí na nezaměstnané,
jako kdyby oni tvořili stálou a řemeslnou
nezaměstnanost. To je veliký omyl, nemůže
býti řeči o žádné řemeslné
nezaměstnanosti, nýbrž může se
spíše mluviti o řemeslné spekulaci těch,
kteří svoje podnikání a hospodářské
podniky řídí tak, aby při zvýšené
racionalisaci a jiným způsobem mohli zaměstnávat
co nejmenší počet pracovních sil. Řemeslná
nezaměstnanost se mnohdy provádí ze spekulace,
t. j., že se vylučují pracovní síly
čistě z důvodů spekulačních
a že mnohdy byly zastaveny podniky ryze ze spekulačních
důvodů a tím se rozmnožila nezaměstnanost.
Ne tedy řemeslná nezaměstnanost, nýbrž
řemeslná spekulace zaviňuje zvýšení
počtu nezaměstnaných.
Problém nezaměstnanosti se stává u
nás jedním z nejdůležitějších
problémů. Vyžaduje svého účelného,
pronikavého a náležitého řešení.
Příčinu této nezaměstnanosti
vidím především v racionalisaci, v drahém
úroku, ve vysokých zkartelovaných cenách
zejména stavebních hmot a pod., a také v
nespravedlivém přidělování
pracovních míst bez ohledu na sociální
postavení jednotlivých dělníků
a zaměstnanců.
Jedním z nejdůležitějších
průmyslových odvětví, které
je zejména v této době postiženo značnou
depresí, nechci-li říci zrovna katastrofální
krisí, je textil. Poměry v textilním průmyslu
u nás jsou nejtrudnějšími, jak se mohou
jenom projeviti. Představte si: dříve jedno
z největších kvetoucích odvětví
průmyslových vůbec, které existuje
v hranicích Československé republiky, je
postiženo chronickou krisí. To je známo. Krise
zasahovala po dobu 5-6 let tak hluboko, že téměř
přes 300 závodů a továren je úplně
zastaveno. Ty se snad všechny nedostaly znovu do provozu,
a je velmi málo naděje, že se do provozu dostanou.
V těchto 300 závodech menších a středních
typů bylo zaměstnáno přes 60.000 textilních
dělníků. Když toto naznačuji,
ukazuje to již na zhoršenou situaci nebo krisi, která
v textilním průmyslu trvá. Je to snad paradoxní,
když já jako zástupce zaměstnanců
a dělnictva mluvím zde o těchto trudných
poměrech v textilním průmyslu a když
se snad dovolávám veškeré pomoci vládních
a ostatních činitelů, aby se učinilo
vše pro oživení textilní výroby
u nás. Nečiním tak jen s hlediska zaměstnavatelů
a těch, v jejichž rukou je podnikání
textilní výroby, nýbrž činím
tak zejména z potřeby a s hlediska samých
zaměstnanců a dělníků tohoto
průmyslu.
Chtěl bych zde zdůrazniti určité požadavky,
které by mohly přispěti ke značnému
oživení textilního průmyslu u nás.
Nechci se zabývati nezaměstnaností v jednotlivých
obvodech, ale prohlašuji, že stejně je nezaměstnanost
textilního dělnictva v českých obvodech
a v některých pak je větší nežli
i v německých obvodech. Mohl bych uvésti
jenom na př. Brno, kde bylo zaměstnáno ještě
r. 1928 na 18.000 textilních dělníků,
a dnes je jich tam zaměstnáno pouze 9000, tedy o
50 % méně. Takový stav vysoké nezaměstnanosti
textilních zaměstnanců nevykazuje snad žádný
obvod, ani ten ryze nejněmečtější
obvod u nás v Čechách, jak je na to často
poukazováno. Již s tohoto hlediska je nutno, abych
se dovolával určité pomoci, a to k oživení
textilu v zájmu udržení zaměstnanosti,
v zájmu udržení také velké řady
našich textilních dělníků v zaměstnání
vůbec.
Především by šlo u textilního průmyslu
o to, aby byly zlepšovány obchodní smlouvy
se všemi státy, pokud s nimi přicházíme
do obchodně-politického jednání. Nechci
se dotýkati jednání se Spojenými státy
severoamerickými, které je zahájeno. Zejména
by nám záleželo na tom, aby mohl textilní
export pronikati do zemí volných, to znamená
do zemí volné a dobré valuty, abychom i když
musíme draze a za drahé valuty nakupovati textilní
suroviny u nás, měli příležitost
vyvážeti do zemí s volnou měnou, čili
do volných zemí, kam se vyváží
bez jakýchkoliv větších překážek,
než jaké jsou s druhými zeměmi, kde
kompensace, clearingy a jiné obchodně-politické
překážky často překážejí
normálnímu vývozu anebo vyúčtování
položek za dovoz anebo vývoz mezi jednotlivými
státy.
Také bych doporučoval refundaci obchodových
daní pro textilní průmysl, a zejména,
aby se také vláda a jiné povolané
kruhy přičinily, aby bylo dosaženo pro textil
zvláštního ulehčení při
kompensačních obchodech.
Dále bych chtěl zdůrazniti, aby stát
také přihlížel k tomu, aby byly státní
záruky přidělovány finančně
slabším textilním závodům, jichž
zastavení by hospodářsky ohrozilo jednotlivé
kraje anebo celé jednotlivé obvody.
Také bych se přimlouval za poskytování
záloh textilu na clearingové pohledávky prostřednictvím
Národní a Zemské banky. Je to důležité,
poněvadž textil obchoduje a vyváží
značně do clearingových zemí, kde
musí často velmi dlouho a dlouho čekati na
určité splátky anebo zaplacení.
Dále bych se chtěl také dotknouti otázky,
aby ministerstvo obchodu učinilo vše, aby bylo co
nejdříve provedeno jmenování zástupců
dělnických organisací do Sborů pro
syndikalisaci textilní výroby. Jmenování
podle vládního nařízení č.
228, které má platnost do konce r. 1940, pro hlavní
sbor těch ostatních tvořených anebo
vytvářených syndikátů ještě
provedeno není. Žádáme tak z toho důvodu,
abychom mohli mluviti do odborných, obchodních a
jiných otázek textilního průmyslu,
abychom také mohli kontrolovati do určité
míry hospodářství těchto syndikátů,
abychom také mohli nahlédnouti do hospodářství
a postupu jednotlivých zkartelovaných textilních
odvětví a zejména také do bavlnářského
textilu, který je pověřen výkupem
bavlnářských vřeten v tomto státě.
Veřejnosti uniká, že se u nás provádí
výkup po anglickém způsobu, ovšem v
jiné míře, a že má býti
vykoupeno a zničeno přes 800.000, ba 1 milion vřeten,
že jednotlivé podniky mají zůstati stát
a nebudou uvedeny do provozu, že se jim to musí zvláště
zaplatiti a pod. Chápeme, že snad neudržíme
textilní průmysl v tom rozsahu jako tomu bylo po
převratu. Ale jde-li o staré stroje a jich nahrazení
novými a lepšími stroji, domáháme
se proto jmenování dělnických a zaměstnaneckých
zástupců do toho sboru, abychom také mohli
kontrolovati tuto akci, na kterou podle mého soudu přispívá
do určité míry finanční správa
sama.
Ale vedle těchto otázek pro oživení
textilního průmyslu bych chtěl také
zdůrazniti, že je nutno, aby textilní zaměstnavatelé
jedenkráte přišli k názoru, že
je nezbytno zavésti 40hodinový pracovní týden
v textilním průmyslu u nás, tak jako zaveden
je ve Francii a jak je zaveden také v některých
jednotlivých soukromých závodech a tak, jak
je zaveden také i v textilním průmyslu americkém.
Někdo by mohl namítnouti, že americký
textilní průmysl a jeho poměry a postavení
jsou docela jiné a odlišné. Ale já chci
upozorniti, že konference Mezinárodního úřadu
práce v Ženevě se zabývala otázkou
zkrácení doby pracovní v textilním
průmyslu a že se pro úmluvu o 40hodinové
době pracovní v textilu vyslovilo 28 zemí
a jenom 6 států se vyslovilo proti. Československo
se nalézá také mezi těmi státy,
které hlasovaly pro konvenci o 40hodinové době
pracovní v textilu.
Při této příležitosti bych chtěl
upozorniti, že vedle zkrácení doby pracovní
jde také o úpravu pracovních a mzdových
podmínek samých. A tady bych se chtěl vrátiti
k otázce syndikalisace textilního průmyslu.
Vytýká se, že řada menších
a jiných podniků, které dříve
práci zastavily, nemůže se uvésti do
provozu. Syndikalisace má přec ten účel,
aby vyrovnávala mzdové poměry, poněvadž
se nám rozmohl zlozvyk, že ve stech a stech menších
i středních textilních podniků ještě
dnes vydělávají dělníci 40,
nanejvýš 50 Kč týdně při
48hodinové době pracovní. Má-li se
provésti náležitá organisace v textilním
průmyslu, nelze trpěti, aby na jedné straně
byly závody, které by dodržovaly kolektivní
smlouvy a platily daleko vyšší mzdy, a na druhé
straně aby se udržovaly závody, které
by z důvodů konkurenčních podbízely
ceny na domácím a jiném trhu, a nechaly při
tom dělníky pracovati při žebráckých
mzdách. Je tedy rozdíl i uvnitř jednotlivých
těchto výrobních odvětví, pokud
jde o otázky mzdové a platové.
Chtěl bych se také ku konci zmíniti o vývoji
vzhledem k povšechným hospodářským
poměrům. Možná, že hospodářská
krise, která se teď projevuje v jednotlivých
odvětvích, je přechodného rázu.
Slyšíme však hlasy, které se ozývají
jak ze Spojených států, tak i ze států
jiných, že nastává vlna ochabnutí
v jednotlivých státech, a že stagnací
je postižen ne zbrojařský a těžký
průmysl, nýbrž že ponejvíce se
stagnuje v t. zv. spotřebních průmyslech.
Chtěl bych říci, že krise našeho
textilu není jen naší krisí domácí,
ryze československou, nýbrž že tato krise
probíhá dnes v Americe stejně jako v Anglii
a v ostatních státech, v Německu i také
současně v Rakousku. Nemohou tedy naši textilní
zaměstnavatelé naříkati jenom na naše
domácí poměry, že by ty byly vinny,
že jen zde textilní průmysl je v krisi nebo
prožívá určitou depresi nebo stagnaci.
Chci říci, že je to zjev mezinárodní
a světový.
Proto při této příležitosti bych
chtěl zdůrazniti, aby jedenkráte bylo hnuto
se všemi těmito otázkami týkajícími
se hlavně úpravy pracovní doby pro všechna
odvětví výrobní, čili aby byl
zaveden 40hodinový týden pracovní. Důležitou
nutností je reorganisace a zlepšení zprostředkování
práce, které nevyhovuje a je nedostatečné.
Hlavně bych kladl důraz na změnu a uspořádání
nového zadávacího řádu. Nechci
se zde pouštět do rozboru, jak se provádějí
a přidělují státní dodávky,
jen poukazuji na to, že nynější zadávací
řád nám nevyhovuje a že jsme v tomto
smyslu již podali návrh nového zadávacího
řádu.
Dále bych chtěl zdůrazniti, že je třeba,
aby zejména za nynějších poměrů
došlo k zhodnocení aktivní vojenské
služby zajištěním pracovního místa
pro toho, kdo se z aktivní vojenské služby
vrátí domů. Často se ještě
dnes stává, že lidé, kteří
aktivně sloužili na vojně, nemohou se dostat
do svého zaměstnání zpět, neboť
zaměstnavatelé přes všechny výnosy
a příkazy se brání vzít je
zpět do zaměstnání. Zhodnocení
vojenské služby je důležitou sociální
a existenční otázkou pracujících.
Dále považuji za nutné provésti úpravu
domácké práce, čili zlepšiti
dosavadní zákon o domácké práci
vůbec. Kdybych zde měl vykládat poměry,
za jakých pracují textilní dělníci
domáčtí ve Švédsku a za jakých
platových poměrů pracují tito dělníci
u nás, naskytl by se vám hrozný, ba přímo
katastrofální obraz. Ve Švédsku domáčtí
textilní dělníci vydělávají
vysoké mzdy, které mnohdy převyšují
mzdy našich kvalifikovaných textilních dělníků.
U nás je všude domácká práce,
ať už je to v konfekci, žinilkářství
nebo v pletárnách, prabídně hodnocena
a placena.
Také úprava nemocenského a sociálního
pojištění jeví se nutnou. Zejména
je třeba, aby byly zajištěny nároky
všech důchodců a hlavně aby bylo odstraněno
podpojištění, které zkracuje nároky
pojištěnců.
Plánovité provádění veřejných
a státních investic je rovněž v nynějších
hospodářských poměrech nutné.
Dále zdůrazňuji, že v dnešních
hospodářských poměrech je sociální
péče stejně důležitou otázkou
jako mnohé jiné. Není to žádné
rozhazování peněz, věnuje-li se na
sociální péči nejvíce krisí
postižených chudáků o něco více,
zejména když na druhé straně vidíme,
že unikají státu miliony z podniků,
které nemohou vykázat žádný hospodářský
úspěch. Sociální politika a vůbec
sociální péče je za dnešní
světové situace důležitou otázkou,
která má velký význam i pro brannost
našeho národa. (Potlesk.)
Místopředseda Vávra (zvoní):
Přerušuji projednávání těchto
odstavců, jakož i pořadu této schůze.
podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdržel
na dnešní a zítřejší den
posl. dr Moudrý.
nemocí posl. dr Mičura.
Místopředseda Vávra sdělil,
že se předsednictvo usneslo, aby se příští
schůze konala ve středu dne 23. února t.
r. o 2. hod. odpol. s
1 až 4. Nevyřízené odst. 1 až 4
pořadu 130. schůze.