Podobnou veľkou krivdou a veľkým nedostatkom pokračovania u nášho správneho súdu je to ustanovenie zákona, že pokiaľ najvyšší správny súd shľadá, že napadnuté rozhodnutie je proti zákonu, môže toto rozhodnutie zrušiť, avšak nemôže na miesto zrušeného rozhodnutia vyniesť rozhodnutie nové vyhovujúce zákonu, a má totiž iba obor pôsobnosti kasačný. V iných demokratických štátoch už je dávno rozhodnuté o tom, že najvyšší správny súd nemá mať iba kasačný obor pôsobnosti, ale že sa mu má poskytnúť - práve cieľom urýchlenia pokračovania a v záujme odstránenia právnej neistoty - možnosť, aby na miesto starého a nesprávneho rozhodnutia mohol vyniesť rozhodnutie nové, vyhovujúce zákonu. Napriek tomu, že i po tejto stránke boli by sme sa uspokojili prevzatím sem spadajúcich predpisov zákona uhorského, predložená osnova i naďalej chce zachovať toto zastaralé ustanovenie, ktoré je pravou príčinou toho, že najvyšší správny súd je spornými vecmi tak hrozne zabremenený. Sú mi známe prípady a veci, ktoré už niekoľkokráť pochodily zdĺhavú cestu u najvyššieho správneho súdu a že štátni občania 8-10 rokov márne sa domáhajú svojho práva len preto, že najvyšší správny súd nemôže vyniesť nové rozhodnutie na miesto rozhodnutia napadnutého.

Rozhodne musíme zaujať stanovisko tiež proti tomu, že nový zákon chce zaviesť systém výpomocných referentov. Musím zdôrazniť, že najhlavnejšou snahou maďarskej menšiny je to, aby najvyšší správny súd zostal súdom a nestal sa z neho úrad, byró. A práve preto trváme na tom, aby 50 % sudcov najvyššieho správneho súdu rekrutovalo sa z radov sudcov. Ja sám ako bývalý administratívny úradník rozhodne trvám na tomto stanovisku, keďže viem, že finančným úradníkom v dôsledku ich praxi po dobu celých desaťročí vykonávanej stane sa druhou náturou, že obhajujú vždy stanovisko eráru a že tejto svojej mentality nemôžu sa sprostiť ani vtedy, majú-li ako sudcovia najvyššieho správneho súdu v konkrétnom prípade rozhodovať. Je to prirodzená duševná vlastnosť, ktorú musí každý respektovať. A zvlášte bude k tomu dochádzať u tak zv. výpomocných referentov, ktorí budú len na určitú dobu pridelení najvyššiemu správnemu súdu. Títo budú vždycky pociťovať svoju závislosť odsvojho predošlého úradu a práve preto nebudú sa môcť povzniesť na ten nezávislý a nestranný piedestal, ktorý očakávame od členov správneho súdu, a je tedy prirodzené, že o veciach budú referovať podľa priania úradu, ktorý ich vyslal, už čo len preto, aby po vypršaní svojho trojročného mandátu bol im tento mandát predĺžený. A práve preto charakter najvyššieho správneho súdu bude môcť byť zabezpečený jedine tak, jestliže v počte sudcov uplatní sa 50 %ný sudcovský pomer.

Odstavce 4 až 9 §u 13 osnovy smerujú k tomu, aby administratívne úrady nižších stolíc boly viazané názorom najvyššieho správneho súdu. Tieto ustanovenia však nepostačujú k tomu, aby úrady nižšej inštancie konzekventne rešpektovaly rozhodnutia najvyššieho správneho súdu. Podľa mojej skromnej mienky tento účel nemôže byť touto osnovou zabezpečený, lebo predpisuje príliš komplikované a zdĺhavé pokračovanie. Na miesto toho by bolo o veľa prostejšie vyriecť, že právnym názorom najvyššieho správneho súdu sú administratívne úrady nižších inštancií za všetkých okolností viazané. To by najlepšie vyhovovalo právnemu požiadavku demokracie a zabránilo by to nahromadeniu sporných vecí. Na miesto zdĺhavého pokračovania bolo by bývalo o veľa správnejšie prevziať predpis §u 21 starého zákona uhorského o správnom súde, ktorý ustanovuje, že zásadné rozhodnutia musia byť úradmi nižších inštancií rešpektované.

Naprosto nespravodlivé je ustanovenie § 40, ktorý predpisuje, že strana má hradiť eráru útraty, jestliže bola sťažnosť zamietnutá; avšak erár nie je vždy povinný platiť útraty. Platí-li jedna strana, tu má platiť i druhá. lebo len tým môžme zabezpečiť, aby administratívne úrady nižších inštancií musely nabudúce s náležitou oboztretnosťou a podľa zákona postupovať. I tuná navrhujem, aby na miesto týchto predpisov bol do osnovy zaradený § 145 býv. uhorského zákona o správnom súde, ktorý predpisuje, že jestliže bol daný podnet k súdnemu pokračovaniu nezákonným alebo nariadenie porušujúcim postupom úradného orgána, tu ku znášaniu všetkých alebo čiastočných útrat môže byť viazaný tiež úrad alebo úradný orgán, ktorý sa chyby dopustil.

§ 43 nového zákona vylučuje obnovu v administratívnom pokračovaní. I to je naprosto nesprávne, lebo veď môže sa stať, že sťažovateľ sa až po pravoplatnom rozhodnutí veci dozvie o rozhodujúcich dôkazoch, ktorých dosiaľ bez vlastného zavinenia nemohol použiť. Žiadam preto o uzákonenie obnovy ako aj o vyslovenie možnosti, aby strana mohla vo svojej sťažnosti predniesť i také skutkové okolnosti týkajúce sa veci, ktoré nemohly by ť v predchádzajúcom administratívnom pokračovaní uplatňované, lebo veď prevzatie takéhoto predpisu by najlepšie zabezpečovalo práva občanov a výsledkom jeho by bolo, že by sa strany s rozsudkom súdu mohly uspokojiť.

Čo sa týče §u 44, navrhujem i jeho zmenu tak, že jestliže administratívny úrad po čas pojednávania sťažnosti revokuje napadnuté rozhodnutie, tu je úrad povinný hradiť strane útraty.

Čo sa týče zvýšenia poplatkov, proti tomu musíme zaujať rozhodné stanovisko, lebo uvažujeme-li o poplatkoch podľa tohoto návrhu zákona, môž eme konštatovať, že poplatky sú zvýšené až na 12násobok poplatkov dosavádnych, čím je zabránené štátnym občanom užívať svojho práva. Dôsledky zvýšenia poplatkov budú, že i najlacnejšia sťažnosť bude stáť spolu s kolkom na plnú moc a s poštovným 75 Kč, a prirátame-li k tomu ešte i trovy advokátske, tu vidíme, že strana vo veciach nižšej ceny - i keby rozhodnutie bolo naprosto protizákonné - nemala by možnosť podať sťažnosť proti tomuto rozhodnutiu, lebo podanie sťažnosti by bolo drahšie n ž suma, ktorú by strana musela podľa krivdivého rozhodnutia zaplatiť. V mene demokracie a spravedlivosti žiadam o úplné vypustenie tejto časti osnovy a žiadam, aby bolo vyslovené, že podanie sťažnosti je kolku a poplatku prosté.

Veľavážená posl. snemovňa! My maďarská menšina bojujeme za nezávislosť súdov a práve preto protestujeme proti akémukoľvek obmedzovaniu a naštrbovaniu oboru pôsobnosti a nezávislosti najvyššieho správneho súdu. A to sa musím rozšíriť na istý veľmi zaujímavý moment z reči kol. Mareša, ktorý povedal toto: "Okolnosť, že v našej republike žijú i menšiny, rovnako tak nás donucuje k tomu, aby sme v dotyčných menšinách nevyvolávali dojem, že inštitúcii najvyššieho správneho súdu bereme niečo, čím by mohly ony byť dotknuté po stránke ochrany národnej menšiny." Kol. Mareš vycítil niečo, čo naozaj jestvuje, lebo je skutkom a pravdou - hlavne pozeráme-li na veci so zorného úhlu menšinového - že obmedzenie oboru pôsobnosti najvyššieho správneho súdu znamená to, že ochrane menšín bolo niečo odňaté. Konštatácia kol. Mareša - ktorý nie je členom národa menšinového - že obor pôsobnosti právnej ochrany menšín sa reštringuje, je práve dôkazom toho, že táto tendencia tu jestvuje, a že tendencia reštringovať obor pôsobnosti najvyššieho správneho súdu porušuje práva menšiny, keďže obmedzuje možnosti, aby každý občan mohol sa voľne obrátiť na najvyšší správny súd.

Celá osnova zákona je vlastne zbytočná. Za dobrej vládnej politiky a za dobrej práce správne pôsobiacich administratívnych úradov mohol by najvyšší správny súd i za dnešného svojho stavu vyhovovať svojim dôležitým úkolom.

Na základe toho, čo som uviedol, shrnujem svoje stanovisko v tom, že prijímam návrh zákona v tých jeho nevytýkaných častiach, ktoré smerujú k zavedeniu istých praktických vecí v jednacom poriadku a pôsobení najvyššieho správneho súdu, za žiadnych okolností však neprijímam tie časti návrhu, proti ktorým som povzniesol námietky.

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Goldstein. Dávám mu slovo.

Posl. dr Goldstein: Slavná sněmovno!

Osnova zákona o nejvyšším správním soudě byla při svém projednávání ve výboru ústavněprávním podstatně změněna. Původní vládní návrh hleděl dosíci, aby agendě nejvyššího správního soudu bylo ulehčeno, poněvadž tento soud byl prací tak přetížen, že doba od podání stížnosti do ustanovení veřejného líčení byla stále delší a delší a toho času činila už více než 3 roky. Z tohoto důvodu byl význam a účel tohoto soudu a jeho mise, ústavou mu vytčená, stále více ilusorní. Ale nejenom že doba čekací mezi podáním stížnosti a jejím vyřízením byla stále delší; soudu tomuto se neulehčovalo a v nynější době činí počet nedodělků více než 17.000 případů.

Vládní návrh hleděl tomuto zlu odpomoci metodou, o níž uznal ústavně-právní výbor, že by se tak dělo na vrub obecného práva ústavou zaručeného, totiž práva soudní ochrany proti nezákonnostem správy. Je velikou zásluhou důkladného a vědeckého rozboru páně zpravodajova, předneseného v ústavně-právním výboru, že na tento nedostatek vládního návrhu poukázal hned při začátku jeho projednávání. Výbor jednomyslně postřehl tuto stinnou stránku vládního návrhu a z toho důvodu jej přepracoval a úplně pozměnil, vycházeje ze stanoviska, že nejvyššímu správnímu soudu má být ulehčeno, ale že se tak nemá státi na vrub práv našeho občanstva. Proto pozměnil ústavně-právní výbor vládní návrh v tom směru, že z judikatury a kognice nejvyššího správního soudu nevyňal t. zv. věci bagatelní.

Není sporu o tom, že by bylo nejvyššímu správnímu soudu citelně ulehčeno, kdyby stížnosti o veřejných dávkách a poplatcích, pokud nepřesahují hodnotu 500 Kč, byly z jeho kognice vyloučeny. Avšak ustanovení to narazilo na odpor jednak s hlediska ústavněprávního, jednak s hlediska sociálního. Se stanoviska ústavně-právního je nutno uvážiti, že podle §u 88 naší ústavní listiny má nejvyšší správní soud poskytovati soudní ochranu proti správním úřadům a že toto ústavní právo není v ústavě samé ničím omezeno. Kdyby však t. zv. věci bagatelní z kognice nejvyššího správního soudu byly vyňaty, bylo by toto ústavní právo proti znění a duchu naší ústavy omezeno. Proto pokládám za záslužný čin, že vládní návrh byl v tomto směru pozměněn.

Ale rovněž se stanoviska sociálního bylo nutno uvítati tuto změnu, kterou provedl výbor, a to proto, poněvadž částka 500 Kč a obzvláště důvod, který dal podnět k předepsání daně nebo dávky ve výši 500 Kč, je pro mnohého malého zaměstnance nebo podnikatele citelnou ztrátou, kdyby přišel o právo, aby se mohl hájit. Ale tento nedostatek se stanoviska sociálního vysvitne ještě více, uvážíme-li, že naše správní a finanční úřady mají právo různými platebními rozkazy předpisovat povinnost platební, a tak se mohlo státi, že tentýž poplatník, který by měl platební povinnost mnohem větší, rozdělenou na několik platebních příkazů, z nichž by sice žádný nedosahoval výše 500 Kč, ale ve svém součtu by mohly znamenat částku daleko vyšší, by byl býval vyloučen ze soudní ochrany, která je mu ústavou zaručena.

Vládní návrh chtěl odpomoci přetíženi nejvyššího správního soudu také tím, že z jeho kognice hleděl vyloučiti věci t. zv. volného uvážení. I v tomto směru ústavně-právní výbor zjednal nápravu a vedla jej k tomu úvaha, že mnohdy nezákonná rozhodnutí správních úřadů jsou skryta odůvodněním vyplývajícím z volné úvahy, ačkoliv meze této volné úvahy byly překročeny.

Vývoj prakse správního soudu již z dob vídeňského správního soudu se projevil v tom směru, že tento soud nejen rozhodoval o takových rozhodnutích správních úřadů, která byla sice odůvodněna volnou úvahou, nýbrž že také zkoumal, zda tohoto odůvodnění nebylo zneužito anebo zda nebyla překročena hranice, v níž volná úvaha byla zákonem připuštěna.

Pokládám tuto změnu za velice významnou nejen se stanoviska soudní prakse, nýbrž také se stanoviska techniky legislativní.

V posledních letech můžeme pozorovati, že v nejrůznějších zákonech je správním úřadům dávána stále širší a širší pravomoc, aby rozhodovaly podle volné úvahy, a není přece tajemstvím, že mnohdy do různých osnov zákonů naše byrokracie vkládá ustanovení, aby úřady směly rozhodovati podle volného uvážení, a že tak činí jenom proto, aby takovéto správní akty byly vyňaty z kognice nejvyššího správního soudu.

Není sporu, kdyby bylo zůstalo v tomto směru při původním znění vládního návrhu, že by to bylo dalším podnětem, aby v nových zákonných osnovách se stále více a více rozmáhala volná úvaha rozhodujících úřadů, a je nesporné, že pro stálost a spravedlivost rozhodování a k posílení právního řádu je nejvýš účelné, aby zákony obsahovaly pokud možno striktní normy a aby volné úvaze úřadů bylo ponecháno jenom takové pole působnosti, které je nezbytně nutné proto, že zákonné předpisy pro veškerou kasuistiku nelze vždy podrobně normovat.

Na místě těchto prostředků volil ústavněprávní výbor jiné metody, jimiž má býti ulehčeno nejvyššímu správnímu soudu, obzvláště omezil i instituci veřejného přelíčení, převzal z původní osnovy institut pomocných referentů, zavedl rozhodování v senátech tříčlenných tam, kde doposud rozhodovaly senáty 5členné, a fiskálním opatřením hleděl omeziti podávání stížností zbytečných nebo malicherných.

Jeden z prostředků, který k ulehčení agendy byl zvolen, jest ustanovení, podle kterého bývalé pořádkové pokuty, změněné nyní na příspěvky, byly citelně zvýšeny.

Projednávaná osnova byla nucena obšírněji, než tomu bylo doposud, upraviti též právo chudých, poněvadž zvýšení poplatků, které touto osnovou bude uzákoněno, muselo vzíti zřetel na nemajetné vrstvy, které se dovolávají soudní ochrany. V tomto smyslu dovoluji si však poukázati na zvýšené nebezpečí, které hrozí právním zástupcům strany chudé a do něhož jsou uváděni dilematem, které jim vzniká v těchto případech: Mnohdy domáhá se a dosáhne práva chudých kverulant, který zneužívaje této instituce nutí svého právního zástupce k zákrokům, které by nečinil, kdyby za ně musel platiti, a jejichž bezúčelnost se mnohdy jeví nespornou. Právní zástupce takovéhoto kverulanta se obává požadované zákroky zamítnouti proto, aby se nestal předmětem disciplinárního šetření u své odborné organisace z toho důvodu, že snad práv chudé strany hájil nedostatečným způsobem, a když z této obavy vycházeje přání svého kverulanta splnil, vydává se zase v nebezpečí, že bude potrestán pořádkovou pokutou, nyní citelně zvýšenou. Doufám, že úřady povolané k udílení práva chudých budou bráti zřetel na tuto okolnost stejnou měrou, jako nejvyšší správní soud bude přihlížeti k obtížné situaci, do níž se takovýto právní zástupce dostal.

Touto osnovou bude uzákoněna zásada o závaznosti judikátů nejvyššího správního soudu, jestliže jde o právní otázku, o které tento soud rozhodl opětovně stejným způsobem. Není sporu o tom, že bude nejvyššímu správnímu soudu uzákoněním této zásady ulehčeno, poněvadž se takto zamezí, aby správní úřady - tak, jak mnohdy činily doposud - rozhodovaly v přímém rozporu s tím, jak již nejvyšší správní soud v analogických případech dříve rozhodnutí učinil. Přes to, že uzákonění této zásady přinese nejvyššímu správnímu soudu ulehčení, byly podle mého názoru právem vzneseny námitky proti ústavnosti takovéhoto ustanovení, a přihlašuji se k těm, kteří sdílejí takovéto obavy. Není sporu, že právní zásada takovýmto judikátem za závaznou pro správní úřady prohlášená jest autentickou interpretací. Ačkoliv interpretace zákonů jest jedním z nejdůležitějších práv a povinností soudních stolic, a vlastně jejich hlavním oborem působnosti, není pro mne sporu, že autentická interpretace zákonů nespadá již do činnosti a funkce soudní, nýbrž jest výsostným právem legislativním. Jen zákonodárce jest k tomu povolán, aby novým ustanovením zákonným autenticky interpretoval normu dříve vydanou, a nikdo jiný.

V jednom směru mohlo býti nejvyššímu správnímu soudu ulehčeno, ale stalo se tak nikoli v plné míře, nýbrž pouze částečně pozměněním ustanovení §u 44 projednávané osnovy. Mám na mysli případ, kdy stěžovatel si stěžoval na nějaké rozhodnutí, které bylo vydáno formálně vadně a mimo to bylo ve smyslu materiálního zákona nezákonné. Tu se stává, že nejvyšší správní soud probíraje věc zjistí jednu z naříkaných závad, na př. nepříslušnost úřadu rozhodnuvšího, a proto naříkané usnesení zruší pro vadnost řízení, aniž by se zabýval ostatními body stížnosti. V takovémto případě bývá zvykem u našich úřadů, že tuto jednu formální vadu odstraní a vydají meritorně stejné nové rozhodnutí. aniž by se při tom konfrontovaly s ostatními body stížnosti dosud nerozřešenými, a strana je nucena znovu nastoupiti cestu stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu. aby nyní další část věci byla projednána. A stalo se mi, že v jednom a témže případě nejvyšší správní soud třikrát po sobě v téže záležitosti musel judikovati, nežli strana konečně nabyla svého práva. Že k vyřízení takovéhoto případu není potom potřebí 3 roků, nýbrž že to trvá 9 roků, nežli strana nabude svého práva, a že strana je tím citelně poškozena, jest stinná stránka této prakse. Nejvyšší správní soud však má tímto způsobem povinnost a příležitost třikráte touže záležitostí se zabývati, a bylo by mu velice ulehčeno, kdyby naše správní úřady hned po prvém zrušeni pro vadnost v řízení se konfrontovaly se všemi argumenty stížnosti a svoje původní rozhodnutí učinily pod aspektem a za zkoumání všech bodů ve stížnosti uvedených. Jak jsem již řekl, § 44 osnovy částečně vyhověl přání mnou projevenému, avšak úplně této praksi není čeleno, a doufám. že dohlédací úřady samy budou na své podřízené instance působiti, aby jednaly při druhém rozhodování o věci se zvýšenou svědomitostí a přísností.

Mám-li se tedy vysloviti o osnově, která k ústavnímu schválení je předkládána, nemohu jinak nežli se připojiti ke všem těm, kteří s obdivem a chválou se zmínili o vzorné a vědecké práci, kterou jí věnoval pan referent ústavněprávního výboru, a jsem přesvědčen, že tímto zákonným dílem bylo vykonáno kus dobré práce.

Soudní ochrana, kterou poskytuje nejvyšší správní soud, je doplňkem svobodomyslné a demokratické naší ústavy a jejího humanistického ducha. Před našimi úřady a před zákonem jsou všichni naši státní občané sobě rovni, a proto i v této instituci nejvyššího správního soudu spatřuji účinnou část ochrany menšinových práv.