Podobnou veľkou krivdou a veľkým nedostatkom
pokračovania u nášho správneho súdu
je to ustanovenie zákona, že pokiaľ najvyšší
správny súd shľadá, že napadnuté
rozhodnutie je proti zákonu, môže toto rozhodnutie
zrušiť, avšak nemôže na miesto zrušeného
rozhodnutia vyniesť rozhodnutie nové vyhovujúce
zákonu, a má totiž iba obor pôsobnosti
kasačný. V iných demokratických štátoch
už je dávno rozhodnuté o tom, že najvyšší
správny súd nemá mať iba kasačný
obor pôsobnosti, ale že sa mu má poskytnúť
- práve cieľom urýchlenia pokračovania
a v záujme odstránenia právnej neistoty -
možnosť, aby na miesto starého a nesprávneho
rozhodnutia mohol vyniesť rozhodnutie nové, vyhovujúce
zákonu. Napriek tomu, že i po tejto stránke
boli by sme sa uspokojili prevzatím sem spadajúcich
predpisov zákona uhorského, predložená
osnova i naďalej chce zachovať toto zastaralé
ustanovenie, ktoré je pravou príčinou toho,
že najvyšší správny súd je
spornými vecmi tak hrozne zabremenený. Sú
mi známe prípady a veci, ktoré už niekoľkokráť
pochodily zdĺhavú cestu u najvyššieho správneho
súdu a že štátni občania 8-10 rokov
márne sa domáhajú svojho práva len
preto, že najvyšší správny súd
nemôže vyniesť nové rozhodnutie na miesto
rozhodnutia napadnutého.
Rozhodne musíme zaujať stanovisko tiež proti
tomu, že nový zákon chce zaviesť systém
výpomocných referentov. Musím zdôrazniť,
že najhlavnejšou snahou maďarskej menšiny
je to, aby najvyšší správny súd
zostal súdom a nestal sa z neho úrad, byró.
A práve preto trváme na tom, aby 50 % sudcov najvyššieho
správneho súdu rekrutovalo sa z radov sudcov. Ja
sám ako bývalý administratívny úradník
rozhodne trvám na tomto stanovisku, keďže viem,
že finančným úradníkom v dôsledku
ich praxi po dobu celých desaťročí vykonávanej
stane sa druhou náturou, že obhajujú vždy
stanovisko eráru a že tejto svojej mentality nemôžu
sa sprostiť ani vtedy, majú-li ako sudcovia najvyššieho
správneho súdu v konkrétnom prípade
rozhodovať. Je to prirodzená duševná vlastnosť,
ktorú musí každý respektovať. A
zvlášte bude k tomu dochádzať u tak zv.
výpomocných referentov, ktorí budú
len na určitú dobu pridelení najvyššiemu
správnemu súdu. Títo budú vždycky
pociťovať svoju závislosť odsvojho predošlého
úradu a práve preto nebudú sa môcť
povzniesť na ten nezávislý a nestranný
piedestal, ktorý očakávame od členov
správneho súdu, a je tedy prirodzené, že
o veciach budú referovať podľa priania úradu,
ktorý ich vyslal, už čo len preto, aby po vypršaní
svojho trojročného mandátu bol im tento mandát
predĺžený. A práve preto charakter najvyššieho
správneho súdu bude môcť byť zabezpečený
jedine tak, jestliže v počte sudcov uplatní
sa 50 %ný sudcovský pomer.
Odstavce 4 až 9 §u 13 osnovy smerujú k tomu,
aby administratívne úrady nižších
stolíc boly viazané názorom najvyššieho
správneho súdu. Tieto ustanovenia však nepostačujú
k tomu, aby úrady nižšej inštancie konzekventne
rešpektovaly rozhodnutia najvyššieho správneho
súdu. Podľa mojej skromnej mienky tento účel
nemôže byť touto osnovou zabezpečený,
lebo predpisuje príliš komplikované a zdĺhavé
pokračovanie. Na miesto toho by bolo o veľa prostejšie
vyriecť, že právnym názorom najvyššieho
správneho súdu sú administratívne
úrady nižších inštancií za
všetkých okolností viazané. To by najlepšie
vyhovovalo právnemu požiadavku demokracie a zabránilo
by to nahromadeniu sporných vecí. Na miesto zdĺhavého
pokračovania bolo by bývalo o veľa správnejšie
prevziať predpis §u 21 starého zákona
uhorského o správnom súde, ktorý ustanovuje,
že zásadné rozhodnutia musia byť úradmi
nižších inštancií rešpektované.
Naprosto nespravodlivé je ustanovenie § 40, ktorý
predpisuje, že strana má hradiť eráru
útraty, jestliže bola sťažnosť zamietnutá;
avšak erár nie je vždy povinný platiť
útraty. Platí-li jedna strana, tu má platiť
i druhá. lebo len tým môžme zabezpečiť,
aby administratívne úrady nižších
inštancií musely nabudúce s náležitou
oboztretnosťou a podľa zákona postupovať.
I tuná navrhujem, aby na miesto týchto predpisov
bol do osnovy zaradený § 145 býv. uhorského
zákona o správnom súde, ktorý predpisuje,
že jestliže bol daný podnet k súdnemu
pokračovaniu nezákonným alebo nariadenie
porušujúcim postupom úradného orgána,
tu ku znášaniu všetkých alebo čiastočných
útrat môže byť viazaný tiež
úrad alebo úradný orgán, ktorý
sa chyby dopustil.
§ 43 nového zákona vylučuje obnovu v
administratívnom pokračovaní. I to je naprosto
nesprávne, lebo veď môže sa stať,
že sťažovateľ sa až po pravoplatnom rozhodnutí
veci dozvie o rozhodujúcich dôkazoch, ktorých
dosiaľ bez vlastného zavinenia nemohol použiť.
Žiadam preto o uzákonenie obnovy ako aj o vyslovenie
možnosti, aby strana mohla vo svojej sťažnosti
predniesť i také skutkové okolnosti týkajúce
sa veci, ktoré nemohly by ť v predchádzajúcom
administratívnom pokračovaní uplatňované,
lebo veď prevzatie takéhoto predpisu by najlepšie
zabezpečovalo práva občanov a výsledkom
jeho by bolo, že by sa strany s rozsudkom súdu mohly
uspokojiť.
Čo sa týče §u 44, navrhujem i jeho zmenu
tak, že jestliže administratívny úrad
po čas pojednávania sťažnosti revokuje
napadnuté rozhodnutie, tu je úrad povinný
hradiť strane útraty.
Čo sa týče zvýšenia poplatkov,
proti tomu musíme zaujať rozhodné stanovisko,
lebo uvažujeme-li o poplatkoch podľa tohoto návrhu
zákona, môž eme konštatovať, že
poplatky sú zvýšené až na 12násobok
poplatkov dosavádnych, čím je zabránené
štátnym občanom užívať svojho
práva. Dôsledky zvýšenia poplatkov budú,
že i najlacnejšia sťažnosť bude stáť
spolu s kolkom na plnú moc a s poštovným 75
Kč, a prirátame-li k tomu ešte i trovy advokátske,
tu vidíme, že strana vo veciach nižšej ceny
- i keby rozhodnutie bolo naprosto protizákonné
- nemala by možnosť podať sťažnosť
proti tomuto rozhodnutiu, lebo podanie sťažnosti by
bolo drahšie n ž suma, ktorú by strana musela
podľa krivdivého rozhodnutia zaplatiť. V mene
demokracie a spravedlivosti žiadam o úplné
vypustenie tejto časti osnovy a žiadam, aby bolo vyslovené,
že podanie sťažnosti je kolku a poplatku prosté.
Veľavážená posl. snemovňa! My maďarská
menšina bojujeme za nezávislosť súdov
a práve preto protestujeme proti akémukoľvek
obmedzovaniu a naštrbovaniu oboru pôsobnosti a nezávislosti
najvyššieho správneho súdu. A to sa musím
rozšíriť na istý veľmi zaujímavý
moment z reči kol. Mareša, ktorý povedal
toto: "Okolnosť, že v našej republike žijú
i menšiny, rovnako tak nás donucuje k tomu, aby sme
v dotyčných menšinách nevyvolávali
dojem, že inštitúcii najvyššieho správneho
súdu bereme niečo, čím by mohly ony
byť dotknuté po stránke ochrany národnej
menšiny." Kol. Mareš vycítil niečo,
čo naozaj jestvuje, lebo je skutkom a pravdou - hlavne
pozeráme-li na veci so zorného úhlu menšinového
- že obmedzenie oboru pôsobnosti najvyššieho
správneho súdu znamená to, že ochrane
menšín bolo niečo odňaté. Konštatácia
kol. Mareša - ktorý nie je členom národa
menšinového - že obor pôsobnosti právnej
ochrany menšín sa reštringuje, je práve
dôkazom toho, že táto tendencia tu jestvuje,
a že tendencia reštringovať obor pôsobnosti
najvyššieho správneho súdu porušuje
práva menšiny, keďže obmedzuje možnosti,
aby každý občan mohol sa voľne obrátiť
na najvyšší správny súd.
Celá osnova zákona je vlastne zbytočná.
Za dobrej vládnej politiky a za dobrej práce správne
pôsobiacich administratívnych úradov mohol
by najvyšší správny súd i za dnešného
svojho stavu vyhovovať svojim dôležitým
úkolom.
Na základe toho, čo som uviedol, shrnujem svoje
stanovisko v tom, že prijímam návrh zákona
v tých jeho nevytýkaných častiach,
ktoré smerujú k zavedeniu istých praktických
vecí v jednacom poriadku a pôsobení najvyššieho
správneho súdu, za žiadnych okolností
však neprijímam tie časti návrhu, proti
ktorým som povzniesol námietky.
Místopředseda Taub (zvoní): Dalším
řečníkem je p. posl. dr Goldstein.
Dávám mu slovo.
Posl. dr Goldstein: Slavná sněmovno!
Osnova zákona o nejvyšším správním
soudě byla při svém projednávání
ve výboru ústavněprávním podstatně
změněna. Původní vládní
návrh hleděl dosíci, aby agendě nejvyššího
správního soudu bylo ulehčeno, poněvadž
tento soud byl prací tak přetížen, že
doba od podání stížnosti do ustanovení
veřejného líčení byla stále
delší a delší a toho času činila
už více než 3 roky. Z tohoto důvodu byl
význam a účel tohoto soudu a jeho mise, ústavou
mu vytčená, stále více ilusorní.
Ale nejenom že doba čekací mezi podáním
stížnosti a jejím vyřízením
byla stále delší; soudu tomuto se neulehčovalo
a v nynější době činí
počet nedodělků více než 17.000
případů.
Vládní návrh hleděl tomuto zlu odpomoci
metodou, o níž uznal ústavně-právní
výbor, že by se tak dělo na vrub obecného
práva ústavou zaručeného, totiž
práva soudní ochrany proti nezákonnostem
správy. Je velikou zásluhou důkladného
a vědeckého rozboru páně zpravodajova,
předneseného v ústavně-právním
výboru, že na tento nedostatek vládního
návrhu poukázal hned při začátku
jeho projednávání. Výbor jednomyslně
postřehl tuto stinnou stránku vládního
návrhu a z toho důvodu jej přepracoval a
úplně pozměnil, vycházeje ze stanoviska,
že nejvyššímu správnímu soudu
má být ulehčeno, ale že se tak nemá
státi na vrub práv našeho občanstva.
Proto pozměnil ústavně-právní
výbor vládní návrh v tom směru,
že z judikatury a kognice nejvyššího správního
soudu nevyňal t. zv. věci bagatelní.
Není sporu o tom, že by bylo nejvyššímu
správnímu soudu citelně ulehčeno,
kdyby stížnosti o veřejných dávkách
a poplatcích, pokud nepřesahují hodnotu 500
Kč, byly z jeho kognice vyloučeny. Avšak ustanovení
to narazilo na odpor jednak s hlediska ústavněprávního,
jednak s hlediska sociálního. Se stanoviska ústavně-právního
je nutno uvážiti, že podle §u 88 naší
ústavní listiny má nejvyšší
správní soud poskytovati soudní ochranu proti
správním úřadům a že toto
ústavní právo není v ústavě
samé ničím omezeno. Kdyby však t. zv.
věci bagatelní z kognice nejvyššího
správního soudu byly vyňaty, bylo by toto
ústavní právo proti znění a
duchu naší ústavy omezeno. Proto pokládám
za záslužný čin, že vládní
návrh byl v tomto směru pozměněn.
Ale rovněž se stanoviska sociálního
bylo nutno uvítati tuto změnu, kterou provedl výbor,
a to proto, poněvadž částka 500 Kč
a obzvláště důvod, který dal
podnět k předepsání daně nebo
dávky ve výši 500 Kč, je pro mnohého
malého zaměstnance nebo podnikatele citelnou ztrátou,
kdyby přišel o právo, aby se mohl hájit.
Ale tento nedostatek se stanoviska sociálního vysvitne
ještě více, uvážíme-li,
že naše správní a finanční
úřady mají právo různými
platebními rozkazy předpisovat povinnost platební,
a tak se mohlo státi, že tentýž poplatník,
který by měl platební povinnost mnohem větší,
rozdělenou na několik platebních příkazů,
z nichž by sice žádný nedosahoval výše
500 Kč, ale ve svém součtu by mohly znamenat
částku daleko vyšší, by byl býval
vyloučen ze soudní ochrany, která je mu ústavou
zaručena.
Vládní návrh chtěl odpomoci přetíženi
nejvyššího správního soudu také
tím, že z jeho kognice hleděl vyloučiti
věci t. zv. volného uvážení.
I v tomto směru ústavně-právní
výbor zjednal nápravu a vedla jej k tomu úvaha,
že mnohdy nezákonná rozhodnutí správních
úřadů jsou skryta odůvodněním
vyplývajícím z volné úvahy,
ačkoliv meze této volné úvahy byly
překročeny.
Vývoj prakse správního soudu již z dob
vídeňského správního soudu
se projevil v tom směru, že tento soud nejen rozhodoval
o takových rozhodnutích správních
úřadů, která byla sice odůvodněna
volnou úvahou, nýbrž že také zkoumal,
zda tohoto odůvodnění nebylo zneužito
anebo zda nebyla překročena hranice, v níž
volná úvaha byla zákonem připuštěna.
Pokládám tuto změnu za velice významnou
nejen se stanoviska soudní prakse, nýbrž také
se stanoviska techniky legislativní.
V posledních letech můžeme pozorovati, že
v nejrůznějších zákonech je správním
úřadům dávána stále
širší a širší pravomoc, aby
rozhodovaly podle volné úvahy, a není přece
tajemstvím, že mnohdy do různých osnov
zákonů naše byrokracie vkládá
ustanovení, aby úřady směly rozhodovati
podle volného uvážení, a že tak
činí jenom proto, aby takovéto správní
akty byly vyňaty z kognice nejvyššího
správního soudu.
Není sporu, kdyby bylo zůstalo v tomto směru
při původním znění vládního
návrhu, že by to bylo dalším podnětem,
aby v nových zákonných osnovách se
stále více a více rozmáhala volná
úvaha rozhodujících úřadů,
a je nesporné, že pro stálost a spravedlivost
rozhodování a k posílení právního
řádu je nejvýš účelné,
aby zákony obsahovaly pokud možno striktní
normy a aby volné úvaze úřadů
bylo ponecháno jenom takové pole působnosti,
které je nezbytně nutné proto, že zákonné
předpisy pro veškerou kasuistiku nelze vždy podrobně
normovat.
Na místě těchto prostředků
volil ústavněprávní výbor jiné
metody, jimiž má býti ulehčeno nejvyššímu
správnímu soudu, obzvláště omezil
i instituci veřejného přelíčení,
převzal z původní osnovy institut pomocných
referentů, zavedl rozhodování v senátech
tříčlenných tam, kde doposud rozhodovaly
senáty 5členné, a fiskálním
opatřením hleděl omeziti podávání
stížností zbytečných nebo malicherných.
Jeden z prostředků, který k ulehčení
agendy byl zvolen, jest ustanovení, podle kterého
bývalé pořádkové pokuty, změněné
nyní na příspěvky, byly citelně
zvýšeny.
Projednávaná osnova byla nucena obšírněji,
než tomu bylo doposud, upraviti též právo
chudých, poněvadž zvýšení
poplatků, které touto osnovou bude uzákoněno,
muselo vzíti zřetel na nemajetné vrstvy,
které se dovolávají soudní ochrany.
V tomto smyslu dovoluji si však poukázati na zvýšené
nebezpečí, které hrozí právním
zástupcům strany chudé a do něhož
jsou uváděni dilematem, které jim vzniká
v těchto případech: Mnohdy domáhá
se a dosáhne práva chudých kverulant, který
zneužívaje této instituce nutí svého
právního zástupce k zákrokům,
které by nečinil, kdyby za ně musel platiti,
a jejichž bezúčelnost se mnohdy jeví
nespornou. Právní zástupce takovéhoto
kverulanta se obává požadované zákroky
zamítnouti proto, aby se nestal předmětem
disciplinárního šetření u své
odborné organisace z toho důvodu, že snad práv
chudé strany hájil nedostatečným způsobem,
a když z této obavy vycházeje přání
svého kverulanta splnil, vydává se zase v
nebezpečí, že bude potrestán pořádkovou
pokutou, nyní citelně zvýšenou. Doufám,
že úřady povolané k udílení
práva chudých budou bráti zřetel na
tuto okolnost stejnou měrou, jako nejvyšší
správní soud bude přihlížeti
k obtížné situaci, do níž se takovýto
právní zástupce dostal.
Touto osnovou bude uzákoněna zásada o závaznosti
judikátů nejvyššího správního
soudu, jestliže jde o právní otázku,
o které tento soud rozhodl opětovně stejným
způsobem. Není sporu o tom, že bude nejvyššímu
správnímu soudu uzákoněním
této zásady ulehčeno, poněvadž
se takto zamezí, aby správní úřady
- tak, jak mnohdy činily doposud - rozhodovaly v přímém
rozporu s tím, jak již nejvyšší správní
soud v analogických případech dříve
rozhodnutí učinil. Přes to, že uzákonění
této zásady přinese nejvyššímu
správnímu soudu ulehčení, byly podle
mého názoru právem vzneseny námitky
proti ústavnosti takovéhoto ustanovení, a
přihlašuji se k těm, kteří sdílejí
takovéto obavy. Není sporu, že právní
zásada takovýmto judikátem za závaznou
pro správní úřady prohlášená
jest autentickou interpretací. Ačkoliv interpretace
zákonů jest jedním z nejdůležitějších
práv a povinností soudních stolic, a vlastně
jejich hlavním oborem působnosti, není pro
mne sporu, že autentická interpretace zákonů
nespadá již do činnosti a funkce soudní,
nýbrž jest výsostným právem legislativním.
Jen zákonodárce jest k tomu povolán, aby
novým ustanovením zákonným autenticky
interpretoval normu dříve vydanou, a nikdo jiný.
V jednom směru mohlo býti nejvyššímu
správnímu soudu ulehčeno, ale stalo se tak
nikoli v plné míře, nýbrž pouze
částečně pozměněním
ustanovení §u 44 projednávané osnovy.
Mám na mysli případ, kdy stěžovatel
si stěžoval na nějaké rozhodnutí,
které bylo vydáno formálně vadně
a mimo to bylo ve smyslu materiálního zákona
nezákonné. Tu se stává, že nejvyšší
správní soud probíraje věc zjistí
jednu z naříkaných závad, na př.
nepříslušnost úřadu rozhodnuvšího,
a proto naříkané usnesení zruší
pro vadnost řízení, aniž by se zabýval
ostatními body stížnosti. V takovémto
případě bývá zvykem u našich
úřadů, že tuto jednu formální
vadu odstraní a vydají meritorně stejné
nové rozhodnutí. aniž by se při tom
konfrontovaly s ostatními body stížnosti dosud
nerozřešenými, a strana je nucena znovu nastoupiti
cestu stížnosti k nejvyššímu správnímu
soudu. aby nyní další část věci
byla projednána. A stalo se mi, že v jednom a témže
případě nejvyšší správní
soud třikrát po sobě v téže záležitosti
musel judikovati, nežli strana konečně nabyla
svého práva. Že k vyřízení
takovéhoto případu není potom potřebí
3 roků, nýbrž že to trvá 9 roků,
nežli strana nabude svého práva, a že
strana je tím citelně poškozena, jest stinná
stránka této prakse. Nejvyšší správní
soud však má tímto způsobem povinnost
a příležitost třikráte touže
záležitostí se zabývati, a bylo by mu
velice ulehčeno, kdyby naše správní
úřady hned po prvém zrušeni pro vadnost
v řízení se konfrontovaly se všemi argumenty
stížnosti a svoje původní rozhodnutí
učinily pod aspektem a za zkoumání všech
bodů ve stížnosti uvedených. Jak jsem
již řekl, § 44 osnovy částečně
vyhověl přání mnou projevenému,
avšak úplně této praksi není
čeleno, a doufám. že dohlédací
úřady samy budou na své podřízené
instance působiti, aby jednaly při druhém
rozhodování o věci se zvýšenou
svědomitostí a přísností.
Mám-li se tedy vysloviti o osnově, která
k ústavnímu schválení je předkládána,
nemohu jinak nežli se připojiti ke všem těm,
kteří s obdivem a chválou se zmínili
o vzorné a vědecké práci, kterou jí
věnoval pan referent ústavněprávního
výboru, a jsem přesvědčen, že
tímto zákonným dílem bylo vykonáno
kus dobré práce.
Soudní ochrana, kterou poskytuje nejvyšší
správní soud, je doplňkem svobodomyslné
a demokratické naší ústavy a jejího
humanistického ducha. Před našimi úřady
a před zákonem jsou všichni naši státní
občané sobě rovni, a proto i v této
instituci nejvyššího správního
soudu spatřuji účinnou část
ochrany menšinových práv.