Myslím také, že kritika, která se dnes
pronáší o demokracii a o zřízení
malých národů, je neoprávněná,
neboť právě ti, kteří se dovolávají
své přednosti pro vedení států
a národů, často se neosvědčili
jako vládci. Když někde zkrachovala demokracie,
nebylo to proto, že demokratický systém byl
vadný nebo nesprávný. Naopak to bylo důkazem,
že ti, kdož tehdy demokracii představovali, byli
špatní demokraté. Jestliže si tehdy demokratické
vlády nechaly vzít z rukou moc a vládu, bylo
to důkazem, že nebyly schopny a vychovány pro
demokracii. Ovšem demokracie se nebude nikdy přít
o to, zda je schopna řídit státy nebo národy,
ona to musí ukázat činy. A právě
statní rozpočet je vlastně obrazem toho,
co demokracie dovede. Dobře to řekl jeden z francouzských
politiků, když pravil, že rozpočet je
kniha života národa, v níž se dočteme
o životě a smrti, o blahobytu i bídě
národů více nežli v dějinách,
které líčí vítězné
války. A proto je dnes pro náš národ
dvojnásob důležité, aby tato rozpočtová
historie byla neméně slavná nežli historie
válečná.
K tomu bych chtěl jenom říci, že projednávání
rozpočtu má poněkud nelogický postup,
když před tím neprojednáváme
účetní závěrku za rok minulý,
abychom mohli porovnat, jak se projevily jednotlivé rozpočtové
účiny v životě, v praxi, abychom mohli
kontrolovat a porovnávat, neboť dobře řekl
Antonín Švehla, že demokracie je kontrola
a že právě v demokracii není kontroly
nikdy dost. Právě již rozdaná účetní
závěrka, která se bohužel neprojednala
před rozpočtem, ukazuje, že minulý rok
končil deficitem, a jistě strany oposiční
a možná i strany vládní budou vytýkat,
že nynější rozpočet již nese
v sobě zárodek deficitu. Nepovažuji to za neštěstí
nebo nešikovnost vlády, neboť právě
deficity státní ukazují, že něco
není v hospodářském životě
v pořádku. A tu je důležité,
aby se ti, kdož odpovídají za hospodářství
státu, ohlíželi, jak zamezit anebo zmenšit
tyto deficity. Můžeme říci, že
jsme nastoupili v tomto směru správnou cestu již
za vlády Malypetrovy, který prohlásil
v době, kdy sám předkládal tomuto
slavnému shromáždění rozpočet,
že tento rozpočet je posledním rozpočtem
deflačním. To byla veliká změna hospodářského
směru a bylo to také rozhodnutí energické,
poněvadž většinou všichni prohlašovali,
že každý rozpočet, má-li být
správně sestaven a hospodářství
státní správně vedeno, musí
dbát zásady úspornosti. Bohužel právě
deflační rozpočty té doby se vyznamenávaly
ne aktivy, ne přebytky, nýbrž deficity co největšími.
Důkaz to, že právě tu v politice finanční
a v hospodářství vůbec bylo něco
nezdravého. Teprve když jsme nastoupili jiný
směr tím, že jsme provedli devalvaci měny,
která, jak bylo zdůrazněno již několikrát,
není všelékem pro všechny neduhy dnešního
hospodářství, ona je jenom prostředkem,
a proto také nynější rozpočet
je tak trochu pod dojmem nové devalvace zlepšují
se poměry.
Co můžeme v tomto rozpočtu zdůrazniti
kladného je to, že ministr financí nastoupil
cestu zdravé a logické úspornosti, když
hledal úspory ne snižováním standardu
těch, kdož spojili svůj osud se státem,
na účet zaměstnanců, na účet
úředníků, nýbrž že
postihl t. zv. bezpracný důchod, že porovnal
výnosnost výroby s výnosností kapitálu
a sáhl zcela logicky k snížení úrokové
míry z dluhopisů státních. Snad se
přezírá, že tento veliký zásah,
který, pravda, jenom v rozpočtu státním
představuje úsporu necelých 300 mil. Kč,
přinesl veliké ulehčení celému
národnímu hospodářství tím,
že snížení úrokové míry
se přeneslo pak do celého hospodářství,
které potom na podkladě tohoto úrokového
standardu dosáhlo úspor asi 1100 mil. Kč.
To jsou veliké zásahy, které přecházíme.
Ale měli bychom přece jenom zdůrazňovat,
že je nutno, aby tento úrokový standard 3.5
% se stal zásadou a osou naší hospodářské
a finanční politiky, neboť jenom od levného
úvěru může začínati podnikání
ostatní.
Jestliže stát prohlásil, že nemůže
snésti vyššího úroku nežli
3.5 %, je samozřejmo, že ani československý
chalupník, sedlák či živnostník
nemůže snésti více než 3.5 %. A
výsledek toho je, že dává podnikatel
svoji práci za kapitál navíc.
Setkáváme se též s dalším
kladným zjevem v rozpočtovém hospodářství,
že vláda chce řešiti nezaměstnanost
ne podporami, nýbrž prací. Setkáváme
se tu se značnými položkami, kde Hodžova
linie bojovat proti krisi prací se projevuje v rozpočtu,
takže na vlastní správu je věnováno
300 mil. Kč, na státní podniky 1344 mil.
Kč, ve fondech 606 mil. Kč, půjčka
na obranu státu 3000 mil. Kč. Celkem bude investic
za 5249 mil. Kč. Je pravda, že těmito velikými
investicemi bude přivedena do pohybu řada veřejných
prací. A tu je nutno, aby tyto peníze se jenom nevydávaly,
nýbrž aby zde platila zásada udělat
za ně pokud možno nejvíce. Ne snaha utratit,
vydat, ale hospodárně s nimi zacházet. Myslím
však také, že nebude v tomto váženém
sboru pochybovati o tom, že státní investice
nejsou řešením dnešní hospodářské
tísně a nezaměstnanosti. Myslím, že
je třeba právě v této době,
kdy se tyto veliké prostředky uvádějí
v pohyb, zdůrazniti, že je to jenom přechodné
řešení a že musíme věnovati
především veškeru pozornost posílení
soukromého podnikání. Právě
tato krise ukázala, jak není žádný
kolektiv tak silný, aby byl chráněn před
hospodářskými zásahy, a že není
žádný stát tak bohatý, aby mohl
vydržet svoje občany, naopak, že hospodářsky
silní občané mohou poskytnouti svému
státu, i když je v tísni, své prostředky,
pakliže jsou sami hospodářsky silni. (Předsednictví
převzal místopředseda Taub.)
Také celý světový vývoj ukazuje,
že všichni státníci a hospodáři
se berou tímto směrem, že podporují
soukromé podnikání, soukromou iniciativu.
A v tomto směru musíme se také my ohlížeti
kolem sebe, jaké směrnice volí státy
daleko silnější a větší.
Pravda, až do poslední doby jsme kladli největší
důraz na export, a měli jsme privilegované
stavy, ať již to byl průmysl nebo obchod, kterým
naše vláda a celá naše vládní
soustava poskytovala daleko více ochrany a výhod.
Ukázalo se bohužel, že při rozkladu světového
obchodu právě tento stav, který požíval
určitých privilejí, se stal největší
starostí všech vlád a že zanechal všem
státům největší množství
nezaměstnaných, ale že tu byla bohudík
druhá složka, ona Popelka, jíž říkáme
zemědělství, která při zničení
a rozkladu všech hospodářských a obchodních
styků musela převzíti na sebe výživu
a podporu všech těch spoluobčanů, kteří
nezaviněně upadli do tísně a začasté
si ani neuvědomili, že nebýti této určité
silnější hospodářské složky,
která ještě přes všecku tíseň
mohla platiti daně, byla by bída u nás daleko
větší.
Musíme se ovšem také ohlédnouti, jakým
směrem se béře naše obchodní
politika, jak jsou uzavírány obchodní smlouvy
s našimi sousedy, a dokonce musíme i revidovati, jak
jsou uzavírány a jak jsou výhodné
obchodní smlouvy s našimi přáteli. Tu
ovšem výsledky, které plynou z obchodních
smluv, nejsou tak příznivé, jak by se zdálo.
Ba dokonce nemůžeme po této stránce
ani vysloviti zvláštní chválu, a myslím,
že to byl částečně omyl, když
naše strana byla podezírána, že nejsme
vůči našim spojencům a přátelům
dosti loyální. Na rozdíl od ostatních
našich koaličních spojenců díváme
se na politiku poněkud reálněji. Věříme
ve všecky ty skvělé ideály, které
se mohou splniti za 50, 100 nebo 200 let, až pronikne zásada
kolektivní bezpečnosti. Ovšem jako zemědělci
vycházíme z praktických pohnutek. Chceme
viděti, jak toto přátelství se také
projevuje v hospodářském styku. A tu bohužel
mezi těmi zmatky, které dnes prožívá
Evropa, vidíme, že naši spojenci a zvláště
Francie nepodepřela naše vojenské spojenectví
hospodářským, že se naše delegace
vrátila v posledních dnech sice bez výsledků,
ale jak jsme v radiu slyšeli, aspoň s něčím,
s hrdým sebevědomím, že se s námi
musí zacházeti jako s rovnocenným činitelem
a nikoliv koloniálním státem. Vítáme
takový energický projev a nevíme, kým
byl dirigován. Myslím, že by bylo třeba
ho přeložiti do franštiny a říci
to Francouzům, poněvadž toto hrdé sebevědomí
nás stálo již ohromné kapitály.
Stálo nás už skoro 4 miliardy během
hospodářských styků s Francií
a za posledních 9 měsíců nás
bude státi, jak nám říká statistický
úřad, skoro 100 mil. Kč. K tomu musíme
si připočísti neviditelný vývoz
kapitálu, poněvadž se Francie u nás
dosti finančně angažovala účastí
v některých společnostech a průmyslech,
a konečně musíme k tomu ještě
připočísti i peníze z cizineckého
ruchu, které také představují velmi
slušné položky vzhledem k tomu, že Paříž
je město světa a my jsme v době koloniální
výstavy tam hezkých pár milionů vyvezli,
aniž bychom obdrželi nějakou jinou kompensaci.
Pravda, Francie před devalvací ohlásila,
že otevře hranice a že bude podporovati zásady
svobodného obchodu. Francie udělala velmi pěkné
gesto, když zrušila kontingentaci u 70 druhů
zboží. Jenom že to má tu vadu, že
z těchto 70 druhů zboží Československo
může vyvážeti jen asi 3 nebo 4 artikly.
Československo je vlastně jediná země,
která po 15 let plní v Evropě úzkostlivě
všechny své peněžní závazky,
a je opravdu potom překvapeno, když se setká
při získávání úvěrů
v Paříži s takovým nedorozuměním,
jak by nám o tom jistě ti, kdož se o toto jednání
pokusili - mohli říci. Československo vlastně
také přináší určité
oběti za Francii tím, že dává
určité hodnoty hospodářské
za dobrý náš styk s Malou dohodou, kde opravdu
přinášíme právě v zájmu
Francie, jak v "Tempsu" bylo zdůrazněno,
veliké miliony, které by vlastně měla
v zájmu svém dávati Francie. A proto je naše
obchodní politika na velmi vážném rozcestí,
na koho se máme spolehnouti a jakým směrem
se má orientovati, když není dostatečné
spolehnutí na vlastní přátele. My
si musíme uvědomiti, že směrnice nové
naší obchodní politiky těsně
souvisí s naším rozpočtovým hospodářstvím.
Vidíme, jak úpadek exportu se promítá
ve vydáních na sociální péči,
ve zmenšení daní a v tom všem, i my, zemědělci,
- třeba bychom ze sobeckých snad hledisk mohli říci,
že nemáme zájem, - naopak zdůrazňujeme,
že máme zájem na dobré obchodní
politice, na exportu a zaměstnanosti průmyslu. My
to prostě a upřímně definujeme v té
formě, že potřebujeme někoho, kdo by
s námi převzal ještě placení
daní a celou tíhu hospodářského
života.
Když ovšem se podíváme na trhy v Evropě,
tu, bohužel, vidíme, že máme málo
vyhlídek uplatniti se se svým exportem ve střední
Evropě. Státy středoevropské, ale
i Balkán, který byl kdysi naším odbytištěm,
dnes stojí úplně pod vlivem německým,
a největší tragédie je v tom, že
export Německa do těchto zemí vlastně
financuje nepřímo Československo. Tak ku
př. clearingová špička v Jugoslavii
činí dnes 117 mil. Kč, naproti čemuž
dluží Němci Jugoslavii 600 mil. dinarů.
V Turecku máme zamrzlých 76 mil. Kč, v Řecku
61 mil. Kč, v Bulharsku 6 mil. Kč, zatím
co přibližně stejné sumy Německo
v clearingu dluží právě těmto
zemím. Cedulové banky těchto zemí
používají zamrzlých pohledávek
československých k proplácení zamrzlých
pohledávek domácích exportérů
v Německu.
Takovým asi směrem prozatím se brala naše
obchodní politika. A když vidíme, jak Německo
záměrně okupovalo a přivázalo
k sobě balkánský trh tím, že
státy balkánské, chtějí-li
přijíti ke svým pohledávkám,
kupují a musí kupovati německé výrobky
i za vyšší ceny, teprve pochopíme, proč
ku př. podlehly Vítkovické železárny
firmě Krupp při zadávání mostních
konstrukcí při zařízení pro
Zenicu, a proč dodává vlastně Německo
dnes do Jugoslavie, našeho spřáteleného
státu, zařízení do továren,
děla a ozbrojuje Jugoslavii.
My si konečně musíme také uvědomiti,
že dnes jsou tyto trhy tak skoro hermeticky pro nás
uzavřeny, že budeme muset hledati vzdálenější
trhy, a to proto, že tyto vzdálenější
trhy, ať již je to latinská Amerika, Indie nebo
Afrika, nepoužívají obchodních smluv
k politickým účelům, zatím
co naproti tomu všude kolem nás je hospodářství
instrumentem politickým. Tady již musíme si
vyjádřiti, jakým způsobem bychom se
měli spojiti, jakým způsobem bychom se měli
dohodnouti, abychom aspoň nějakým menším
zlomkem participovali na světovém obchodu, poněvadž
jsme proň zařízeni, poněvadž
nemůžeme přeorientovati na ráz ty desetitisícové
masy, které si zvykly na jednostrannou výrobu průmyslovou.
Právě proto je zbytečné, když
místo spolupráce si činíme výčitky,
když neuvažujeme o tom, jak bychom v tomto rozpočtovém
hospodářství pomocí refundací
daní, pomocí snížených tarifů,
pomocí kontroly nad kartely umožnili, aby náš
průmysl se za hranice dostal.
Nebylo většího omylu, než když si
průmysl představoval, že zemědělství
mu umožní export, když výhody, které
se získávaly pro průmysl, mělo platiti
zemědělství dovozem zemědělských
výrobků a když se měla uměle
stlačovati cena zemědělských výrobků,
aby dělník levněji žil, a tak vlastně
měl diference, které vznikly z měnové
disparity, zaplatiti opět československý
zemědělec.
Byl to naprosto neudržitelný stav, který jsme
změnou finančního systému nyní
zčásti likvidovali. Ale to nestačí.
Je třeba pokračovati dále. Bohužel vyhlídky
na okamžitou změnu tu nejsou vzhledem k tomu, že
státy se ohraničily čínskými
zdmi; a tak dvojnásob si dnes musí náš
průmysl vážiti vnitřního trhu.
Je zajímavé, že této otázce se
nevěnuje zvláštní pozornost a že
vždycky čekáme, až některý
jiný význačnější stát
nebo státník nás upozorní na věci
zcela samozřejmé, jak se to stalo v posledních
dnech, kdy anglický ministr zemědělství
Morrison formuloval zásady zemědělské
politiky. Řekl: Zemědělská politika
musí býti trvalá a musí míti
kontinuitu. - To znamená, že nesmíme dělati
náhodná opatření na jedno nebo na
dvě léta. Dále pravil, že britský
zemědělec musí býti chráněn
před účinky náhlých krisí
zemědělské výroby. Čili je
zde ona proklínaná autarkie, když anglický
stát se chce ohraničiti a chrániti svoje
zemědělství, aby na ně nemělo
vlivu ruské obilí, které dnes nepřichází
v úvahu, ale přijde, a aby na ně neměl
vlivu dovoz dobytka z krajů, kde dělník pracuje
za 3 až 4 Kč; pak je ovšem konkurence schopný.
Ale evropský zemědělec takovou konkurenci
nemůže snésti, poněvadž jeho životní
standard, ale také požadavky státu od zemědělce,
jsou 5- až 10násobně vyšší,
než ve státech, z nichž se zemědělské
výrobky dovážejí.
Myslím, že slova anglického ministra, státníka
ve státě, který byl proslaven liberalismem
a industrialisací a který razil po prvé zásadu
svobodného světového obchodu, jsou pro nás
dostatečným poučením a že již
konečně přijdou někteří
na chuť plánovitým opatřením,
která u nás rovněž uvedl v život
ministr zemědělství, a to formou zcela moderní
a novou, i když nevyhovuje stoprocentně. Vždyť
všichni se jistě pamatujete na onu, řekl bych,
nepěknou kritiku zřízení monopolního;
dnes ovšem tato kritika úplně zanikla. A právem
snad by mohl kritisovati zemědělec, když srovnává
ceny obilí na světovém trhu. Mohl bych kritisovati
hlavně to, že se vyhledávaly pracně
různé prostředky a argumenty, aby se zásada
rentabilní a stabilisované ceny podlomila. Nechápu,
jak je možno, že nyní najednou ony ohromné
přebytky, které byly vybájeny v různých
časopisech, naráz zmizely. Mám podezření,
že tato taktika byla záměrná proto,
aby se zemědělci mohli donutiti k srážkám,
kde bohužel příroda spojila se rovněž
s těmito hospodáři a učinila další
srážku. Výsledek toho je, že dnes již
mohl by kritisovati snad zemědělec a že by
měl děkovati konsument, který i při
této špatné úrodě má zabezpečené,
stabilisované ceny chleba, zatím co zemědělec
stabilisované ceny obilí nemá. Proto myslím,
že v tomto váženém shromáždění
příštího roku nebude nikoho, kdo by
se bránil, aby obilní srážky, které
byly pod dojmem a pro likvidaci přebytků obilnin
uvedeny v život, byly odbourány.
Chci jenom k této kapitole připomenouti, že
by bylo mylné, kdyby snad někdo tvrdil, že
regulované hospodářství v oblasti
obilní produkce již zachránilo zemědělskou
situaci. Naopak, letos, myslím, že bude mnoho dodavatelů,
kteří prodávali zemědělcům
své výrobky a pocítí, co je to špatná
úroda. Proto budeme pravděpodobně již
příštím rokem také žádati,
aby živočišná produkce byla rovněž
stabilisována. To ovšem neznamená, že
by zemědělec žádal drahotu masa. Naopak;
my jenom žádáme totéž, co druzí
již dávno mají zajištěno kolektivními
smlouvami. Chceme aspoň věděti, jaká
bude přibližně cena dobytka, právo,
které již dneska všichni v našem státě
si vymohli. Když vezmeme všechny tarify, ať lékařů,
nebo zvěrolékařů, prostě není
v Československu stavu, který by svým určitým
tarifem pracovním nebo jiným monopolem neměl
zabezpečeny své příjmy. Jaká
by to byla demokracie, kdyby se totéž právo
nepřiznávalo stavu zemědělskému?
A tu nás musí právě velmi překvapovati,
když na př. se vede rozhořčený
boj nyní proti nám, když ukazujeme, jaké
nebezpečí pro hospodářství
nejen československé, nýbrž i evropské
vůbec vyrostlo ve výrobě a spotřebě
umělých tuků. Nyní teprve si uvědomuje
Evropa, jak tento produkt rozleptal skoro celé evropské
hospodářství. Významný švýcarský
národohospodář Lauer, který náhodou
není agrárníkem, dokazuje, že základ
nadprodukce obilní, rozklad živočišné
výroby, pasivita obchodních bilancí jednotlivých
evropských států spočívá
v konsumu umělých tuků. (Min. dr. Zadina:
Hlavní příčina krise!) Ano, hlavní
příčinu krise vidíme také v
tom, že tímto produktem bylo vyřazeno z produkce
v Evropě 18 mil. krav. "Lidové noviny"
naproti tomu dokazují opak tvrdíce, že snad
čísla, kterých bylo použito v rozpočtové
debatě, jsou nesprávná a že vliv umělých
tuků na konsum není takový, jak se to zcela
reálně vyličuje.
Kdybychom chtěli zkoumati příčiny,
proč se tu tolik ochraňuje výroba umělých
tuků, stačí, abychom se jenom podívali
na tento článek (ukazuje noviny), uprostřed
něhož je velmi pěkný insert o "Vitellu",
Doklad, že kdo maže, tak jede. (Výborně!)
Umělé tuky byly přivedeny z politiky hospodářské
na politiku sociální. U nás lze totiž
velmi snadno udělat z každého problému
buď problém demokratický nebo sociální,
aby odpůrce, nemá-li býti reakcionář
nebo fašista, byl odzbrojen. Ale, pánové, výroba
umělých tuků není problém sociální,
to je problém hospodářský a my to
také chceme hospodářsky řešit,
když navrhujeme, aby umělé tuky pro nezaměstnané
nestály 8 až 10 Kč, nýbrž jenom
6 Kč. Je také třeba, abychom se ohlédli,
jak jinde řeší tuto otázku. Tak na př.
Německo vydává svým nezaměstnaným
a také lidem, kteří mají nízký
důchod, levný margarin na lístky, zatím
co skupiny a stavy, které mají dobrý příjem,
musí platit drahý margarin. A je kupodivu, jakými
počtáři jsou dnes českoslovenští
konsumenti, když dnes kupují za 14 Kč margarin
- a máslo je na venkově za 12 Kč. Rád
bych věděl, jaká je v tom logika, nebo jaké
hospodářské myšlení, ale myslím,
když rozdělíme tento konsum umělých
tuků na hospodářsky nebo sociálně
slabší a sociálně silné, že
by měl margarin stát 18 Kč pro ty vrstvy,
které si jej kupují jen z luxusu, aby také
zaplatily luxusní daň z těchto produktů.
V hospodářském systému by se dala
spojiti i otázka lihového monopolu - má-li
už k němu dojíti - s otázkou margarinového
monopolu. Jsem přesvědčen a mohl bych i případně
podati důkazy, že výroba tato je velmi rentabilní,
že jsou tu velmi slušné zisky, z nichž jsou
honorována některá hnutí, proti nimž
kolegové ze řad socialistických tak úporně
bojují, ovšem velmi chabě, poněvadž
mají krásný zdroj příjmů
pro své akce, které nejsou vždycky národní
a vlastenecké. A tak mnohde nevědomky odpůrci
jedné skupiny podporují konsumem určitého
produktu skupinu, již nenávidí. (Veselost.)
- Bohužel, je to tak; vypadá to k smíchu,
ale je to k pláči! To je ta největší
tragédie, že také stát ztrácí
ohromné příjmy daňové, že
suroviny, které se k nám dovážejí,
jsou vysoko účtovány, aby se od nás
mohly vyvážet kapitály, aby se mohly defraudovat
daně a před očima ministra financí
vyvážet naše valuta.
Lihový monopol se může státi v kompensaci
s margarinem velmi dobrým heslem. Já pak výslovně
prohlašuji, že my zemědělci nemáme
naprosto nic společného s tím, co se přičítá
na účet republikánské strany a zemědělské
skupiny vůbec, s tím, co se odehrálo za Rakouska
a také v době popřevratového kvasu.
Všechny tyto argumenty, které se zde přinášejí,
nejdou na náš vrub a výslovně zdůrazňuji,
že družstevní skupina neměla na toto hospodářství,
které je teď kritisováno, takřka žádného
vlivu, ani z něho neměla žádného
zvláštního prospěchu. Chápu ovšem
nenávist těch, kdož ztratili tento lihovarnický
průmysl v době pozemkové reformy, když
s půdou byly převzaty také lihovary a byla
znárodněna nejen půda, nýbrž
také zemědělský průmysl, který
nesporně patří do oblasti zemědělské.
V této věci jsme i po stránce nacionální
udělali mnoho, poněvadž převzetím
těchto lihovarů do rukou malých a středních
zemědělců jsme paralysovali germanisační
vliv šlechty a také jsme zabránili vyvážení
kapitálů průmyslníky, kteří
neuznali ani za vhodné, aby zisky z této industrie
utratili a spotřebovali v Československu a dali
si je posílati do Vídně. Chci také
říci, že na rozdíl od lihových
industrií v Polsku, Maďarsku a Rumunsku, nesnažila
se nikdy lihová industrie, aby ohrožovala zdraví
a schopnost našeho národa, neboť jsme nikdy zvláštním
způsobem neforsírovali spotřebu alkoholu
v širokých vrstvách obyvatelstva, jak to vidíme
v okolních státech. Musíme si vzpomenouti
ještě na dobu popřevratovou, kdy líh
byl v mnohých krajích národním pokrmem.
Dnes pochopitelně tato spotřeba líhu konsumního
úplně upadla a líh se stal pokrmem motorů.
Náš automobilismus ovšem kritisuje kvalitu a
cenu lihobenzinové směsi, ale bohužel, neuvádí
poslední zkušenosti o tom, že právě
líh je vysoce cenným palivem a že právě
Amerika v posledních letech uznala za nutné používati
kompresních motorů, čímž zvýšila
daleko více výkonnost motoru a že snížila
spotřebu. Právě Anglie, Německo a
Italie začaly s propagací kompresorových
strojů, v nichž nejvíce převládá
líh. Tak na př. automobily Alfa Romeo, Auto-Union,
Mercedes, Bugatti a i ten slavný závodník
Campbell, který je držitelem největší
rychlosti, ti všichni používají směsi,
která obsahuje 60-80 % lihu. Když jsme se chlubili
před světem úspěchem našeho letu
Praha-Moskva, zapomněli jsme říci, že
právě nejhlavnějším palivem byla
tu lihobenzinová směs, a to daleko ve větším
poměru, než je normálně používaná.
Ovšem chci zdůrazniti, že lihová industrie
bude také hráti čím dále větší
roli hlavně v průmyslu válečném,
jakož i další roli v úplně novém
průmyslu, ve výrobě surové gumy, kde
výchozí surovinou je líh a kde již velkých
úspěchů v tomto oboru dosáhlo jak
Německo, tak i Rusko.