Místopředseda dr Markovič (zvoní): Prosím o kľud.

Posl. Esterházy (pokračuje): Mlčte! To je najväčší škandál! My v tejto republike a najmä na Slovensku sme kresťania, my chceme robiť politiku kresťanskú a nechceme robiť politiku sovietsku. Vezmite na vedomie, že to nemôže byť, choďte do Španielska alebo do Ruska, keď chcete, ale my na Slovensku to nebudeme trpeť. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Prosím o kľud.

Posl. Esterházy (pokračuje): My na Slovensku budeme držať každopádne pri tom, aby tá sovietská vláda, ktorá je podporovaná od vlády koaličnej, zmizla. (Výkřiky komunistických poslanců.) A poneváč tá vláda trpí, aby mládež tuná ešte v takom smysle sovietskom bola vyučovaná, preto nemám k nej dôveru a preto nemôžem hlasovať pre túto devalváciu. (Potlesk poslanců kraj. křesť. soc. strany.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Ďalsím rečníkom je pán posl. Zápotocký. Udeľujem mu slovo. (Výkřiky. - Místopředseda dr Markovič zvoní.)

Prosím o kľud!

Posl. Zápotocký: Pánové, já chci precisovati stanovisko naší komunistické strany k prováděné devalvaci československé měny. Včera v rozpočtovém výboru prohlásil pan předseda vlády dr Hodža, že je potřebí si uvědomiti (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.), že zásah do naší měny je zároveň zásahem do vlastního svědomí. Koaliční vláda již po druhé zasahuje do československé měny a odbourává československou měnu, to znamená podle pana předsedy vlády, že již po druhé zasahuje do svého vlastního svědomí a odbourává je - patrně proto, aby měla dostatek nesvědomitosti ku provedení nových útoků na krisí vyčerpané vrstvy pracujícího lidu.

My samozřejmě nesouhlasíme s takovým nesvědomitým zásahem a nesouhlasíme s měnovými experimenty, které nejsou žádnou cestou, která by vedla z nynější krise. My plně souhlasíme se stanoviskem našich francouzských soudruhů, kteří, když přišla vláda Blumova s devalvací franku, prohlásili, že všechny experimenty tohoto druhu poškodily až dosud vždy pracující obyvatelstvo a po mohly k větším ziskům bursovním spekulantům a velkoprůmyslníkům.

Jestliže se zde u nás poukazovalo, že komunisté ve Francii pro devalvaci hlasovali, pak je potřebí upozorniti, že komunistická strana francouzská tak jako komunistická strana Československa nesouhlasí s podobnými měnovými experimenty, staví se proti nim. Jestliže z politických důvodů, aby nebyla poražena vláda Blumova - a to my docela otevřeně přiznáváme - a nepřišla po ní vláda reakční, komunisté hlasovali ve Francii pro devalvaci, když nemohli prosaditi svoji cestu, to je druhá otázka. (Posl. Slavíček: A budete také hlasovat?) Proč bychom hlasovali, z jakých politických důvodů, pane kol. Slavíčku, my bychom měli hlasovati zde pro devalvaci? To je vaše koaliční starost. Kdyby šlo, pane kol. Slavíčku, o otázku vytvoření lidové vlády a lidové fronty u nás v Československu, tak bychom tuto otázku posuzovali politicky. (Výkřiky poslanců slovenské strany ľudové.) Samozřejmě, pánové, politicky bychom posuzovali tuto otázku, aniž bychom k ní měnili své hospodářské stanovisko. Kdybychom my, pánové, měli upravovati cestu z dnešní krise, pak bychom to dělali jinak než devalvací československé měny. (Výkřiky.) Ano, my bychom zasáhli ty pány, z nichž přede mnou jeden se tak rozčiloval, pan hrabě Esterházy, zasáhli bychom maďarské velkostatkáře i české velkostatkáře (Výkřiky: Uhlobarony!), uhlobarony, samozřejmě, karteláře (Výkřiky: Židovské karteláře!), i židovské karteláře, ale také ty křesťanské; pánové nesvádějte to jen na židovské karteláře, ti křesťanští karteláři, které vy hájíte (Výkřiky posl. Hlinky.), patří se židovskými do jednoho pytle, pane Hlinko, a vy se za ně stavíte.

My jsme svoji cestu, kterou bychom šli, naznačili již loni při projednávání rozpočtu, a to je tato cesta: upustit od uvrhování všech břemen na bedra všeho pracujícího lidu, na bedra středního stavu, maloživnostníků a malorolníků, úřednického stavu, kteří všichni jsou již dnešní krisí vyčerpáni, a jíti na ty, kteří mají, kde jest si co ještě vzíti, uskutečnit v praksi heslo: ať platí bohatí! (Potlesk komunistických poslanců.)

Nyní se chci zabývati otázkou, jak k devalvaci přišlo a co vláda slibovala. Ještě 12. září pan předseda vlády dr Hodža mluvil k novinářům o příštích a nejbližších úkolech československé vlády a prohlásil (čte): "Vláda přistupuje k řešení naléhavých úkolů hospodářských a je přesvědčena, že je nutno nejprve začíti na vnitřním trhu. Nutno zvednouti konsumní schopnost. S drahotou si nezahrávejme! " - To prohlásil pan předseda vlády 12. září. Nejdříve se bude zvedat konsumní schopnost vnitřního trhu a s drahotou si nesmí nikdo zahrávat. Pánové, nebylo u nás v poslední době právě provedeno bezohledné zdražovací tažení proti konsumentům, proti širokým vrstvám obyvatelstva? Chce někdo popírat, že si u nás spekulanti setsakramentsky zahráli? Chce někdo popírat, ze u nás v poslední době nebylo horentně zdraženo maso, tuky, uhlí, mouka a řada jiných předmětů, zkrátka, že byl podniknut útok na konsumní schopnost širokých pracujících mas a širokých vrstev občanstva? Prosím, to se stalo v době, kdy jest u nás stále přes všechny ty fanfáry, že nezaměstnanost klesá, ještě půl milionu nezaměstnaných, kteří jsou nezaměstnáni již 6 roků. Vždyť tito nezaměstnaní požívají bídné podpory, v době, kdy jsou u nás nízké, přímo žebrácké mzdy dělníků, v době platových srážek státních zaměstnanců a zřízenců, v době krajně neutěšené situace středních vrstev, malorolníků a maloživnostníků, v této době nezřízený útok kartelářů a zdražovatelů na existenci pracujícího lidu a širokých vrstev občanstva je opravdu zločinným útokem.

A co udělala vláda, která ústy p. předsedy vlády prohlásila, že první její starostí bude zdvihnouti konsumní schopnost vnitřního trhu? Nic neudělala. Místo aby se postavila na ochranu širokých konsumních vrstev, místo aby prováděla opatření proti zdražování, přichází s devalvací, která jen zvětšuje nebezpečí spekulačních útoků a zdražování. Předložená osnova zákona o devalvaci měny znamená podlomení konsumní schopnosti na vnitřním trhu a znamená nebezpečné zahrávání si s drahotou. Tak vypadá skutečnost po prohlášeních, která byla činěna. Nám se říká a dokazuje, že k těmto opatřením, která se činí, donucují nás události na zahraničním měnovém trhu. Opatření činěná jsou prý vynucena devalvacemi, které byly provedeny kolem nás, hlavně a především se poukazuje na Francii a devalvaci francouzského franku. (Posl. Sivák: Tam ste vy umožnili devalváciu! Keby vaši tovaryši neboli hlasovali za devalváciu nebola by bývala devalvácia a vláda Blumova by padla.") A to je to, co vy byste chtěli a co my nechceme. Docela otevřeně říkám: Naším zájmem není, aby vláda Blumova padla, není to zájmem našich francouzských soudruhů, a dovedeme v takovém případě z politických důvodů a ohledů, abychom zabránili příchodu reakce, přinášeti oběti.

Vy nám dáváte za příklad Francii. Dobře. My jsme již řekli, že nesouhlasíme plně s politikou měnovou, která se provádí ve Francii, a nesouhlasili s ní také ani francouzští komunisté. Když se již dovoláváte nyní Francie, je nutno se podívati, co ve Francii předcházelo provedení devalvace. Blumova vláda vrátila před devalvací státním zaměstnancům a zřízencům platové srážky. Zatím co reakční buržoasní vláda proti státním zaměstnancům a zřízencům podnikla útok, Blumova vláda to napravila tím, že vrátila srážky, zvýšila platy a mzdy. Ve Francii bylo provedeno zvýšení dělnických mezd po bojích a stávkách dělnictva a Blumova vláda neposílala proti dělníkům policii a četníky, aby lámali dělnické stávky a boj. (Posl. Hlinka: čo ste robili v Paríži?) Dostali tam nářez fašisti, za které vy se stavíte. To jsme robili. Toužíte po tom také? Můžete ho dostati někdy též. (Potlesk poslanců strany komunistické.)

Blumova vláda mimo to uzákonila zkrácení pracovní doby, zavedla ve státních podnicích 40hodinový pracovní týden a provedla řadu ještě jiných opatření. Může zde býti zase diskuse a kdybychom diskutovali o tom, zdali považujeme tato opatření za dostatečná, to je druhá kapitola. Já zde stavím jenom otázku, co se udělalo u nás před devalvací ve prospěch zlepšení koupěschopnosti širokých vrstev pracujících. U nás také jsou a byly k řešení naléhavé otázky. Vezměte si státní zaměstnance a srážky prováděné na platech státních zaměstnanců. Při projednávání rozpočtu na rok 1936 v listopadu 1935 sliboval pan ministr financí dr Trapl, ve svém prohlášení v rozpočtovém výboru, že vláda bude uvažovati o tom, aby od pololetí rozpočtového roku, to jest od 1. července 1936 byly, když ne úplně, tedy alespoň částečně platové srážky státních zaměstnanců a zřízenců odbourány. To byl slib pana ministra financí. Uskutečnil se ten slib, udělal se vůbec nějaký náběh k uskutečnění slibu, bylo něco 1. července 1936 státním zaměstnancům a zřízencům z platových srážek vráceno? (Posl. Sivák: Keby to boli urobili, nemali by ste dneska proti čomu hovoriť!) Kdyby to urobili, tak bychom o tom samozřejmě dneska nemluvili, můj moudrý pane! Tedy vláda neprovedla vrácení výplatního termínu z 10. na 1. I to se teprve dnes znovu slibuje, že se to snad od 1. ledna 1937 provede. Tedy ani taková maličkost jako vrácení výplatního termínu na 1. se nestala. Platové srážky státních zaměstnanců a zřízenců podle našeho přesvědčení měly býti dříve státním zaměstnancům a zřízencům vráceny, než se přikročilo k devalvaci. To byla důležitější a naléhavější otázka. Ale když vláda dovedla svolati zvláště parlament, aby mohla provésti devalvaci, tak jej měla svolati daleko dříve k provedení těchto věcí.

Druhou otázkou je otázka nezaměstnaných. V zimě minulého oku a letošního roku nezaměstnaní v naší republice podávali svoje požadavky. Poukazovali na svoji vyčerpanost po 6leté nezaměstnanosti a žádali určité zvýšení podpor v nezaměstnání. Jak vypadají podpory v nezaměstnání u nás? Nebudu o tom citovati žádný komunistický názor, nýbrž cituji názor oficielní, ministra soc. péče, který říká (čte): "Aniž bych zacházel do detailů, považuji za svoji povinnost zdůrazniti, že podpory v nezaměstnanosti v řadě jiných států převyšují absolutně i relativně podpory nezaměstnaných u nás. Setkal jsem se se zjevem, že i nejvyšší úředníci státu, i důstojníci byli toho názoru, že podpory činí u nás 10 ažaž 20 Kč pro nezaměstnaného denně, zatím co stravovací lístky činí 10 až 20 Kč týdně". (Výkřiky.)

Prosím, to je oficielní prohlášení ministra soc. péče. Jsou u nás ještě takoví páni - a jsou to vysocí státní úředníci - kteří se domnívají, že nezaměstnaný dostává u nás 10 až 20 Kč denně, a zatím dostává 10 Kč týdně. Prosím, je 10 Kč týdně nějakou podporou? Může se to vůbec zvát podporou? (Posl. Ivák: Hlasujte za to, aby sa to zrušilo.!) Vy jste chytrák, vy jste strašlivý chytrák. (Posl. Ivák: Povedáte, že to nic neni!) Není to žádná podpora, je to mizerná almužna. Chcete nezaměstnaným pomáhat tak, že byste jim ještě i tu almužnu vzali? (Posl. Ivák: Nie! Almužna sa nedáva tým, ktorí sú i práce schopní a ktorí by chceli pracovať!) Proč mu nedáte víc? (Posl. Ivák: Ale dajte mu prácu!) Kdo je povinen dávati práci? Kdo chce vládnouti, má se také postarat aby lidé mohli pracovat. To je naše stanovisko. (Potlesk.) Když my budeme vládnouti, tak se o to budeme starati, aby lidé měli práci. To budeme považovati za svou první starost. Sovětský svaz o tom podává důkaz. Bolševici tam, kde vládnou, se starají, aby lidé měli práci. Tak je, milý pane!

Nezaměstnaní tedy podávali své požadavky, chtěli svolati svůj sjezd. Vláda sjezd nezaměstnaných zakázala, prý ze strachu o klid a pořádek. Nezaměstnaní podali memorandum panu předsedovi vlády dr Hodžovi. V dubnu letošního roku pan předseda vlády memorandum převzal. Já jsem sám vedl deputaci nezaměstnaných k panu předsedovi vlády. Pan předseda vlády slíbil deputaci nezaměstnaných, že vláda bude o jejich požadavcích, které byly v memorandu vysloveny, jednati a že jim dá také odpověď. Do dnešního dne vláda neměla času o těch věcech jednati. Celý půl roku nedostali nezaměstnaní přes slib pana předsedy vlády žádnou odpověď. A když jsem včera pana předsedu vlády interpeloval v rozpočtovém výboru, odpověděl mi pan předseda vlády: "No, že nedostali nezaměstnaní žádnou odpověď, jakou odpověď bychom jim mohli dát? Žádná fráze nezaměstnané nenasytí." A říká: "Když se mne ptáte, co jsme udělali pro nezaměstnané, tak vám odpovídám, provádíme devalvaci."

To byla odpověď pana předsedy vlády na požadavky nezaměstnaných, na požadavky půl milionu hladových lidí, kteří žijí v bídě se svými rodinami, kteří chtějí pracovat a rádi by pracovali, ale nemohou práci dostat. Vy se oháníte pořád tím: Podporování je nemravné, práce je lidem třeba. Ale co mají ti lidé dělati, když práci nedostávají? Na to odpovězte, když chtějí pracovati. Jsou celé statisíce dělníků, kteří jsou ku práci ochotni, kteří se nabízejí a nakonec nedostanou ani práci, ani podpory, poněvadž podle vás práce není a podpory jsou nemravné. Tak ten půl milionu nezaměstnaných dělníků má zmírati hladem. (Posl. Ivák: V Rusku ste si to spravili lepšie, tam ste vystrieľali, čo nepracovali, alebo čo nemohli pracovať!) To by člověk daleko zacházel, kdyby měl s vaší moudrostí polemisovat. Podle našeho názoru otázka podpor nezaměstnaným je důležitější než otázka devalvace. Devalvací, jak myslí pan předseda vlády, neřeší se existence nezaměstnaných, a proto zvýšení podpor nezaměstnaným a opatření práce nezaměstnaným mělo býti provedeno dříve než devalvace československé koruny.

Je tu další otázka, a to otázka dělnických mezd. Budeme-li o této otázce mluviti, je nepopiratelné, že mzdy dělnictva v Československu jsou stlačeny pod evropskou úroveň. To není mínění naše, komunistické, zase cituji oficielní výrok pana ministra soc. péče, který říká (čte): "Snižování mezd, které v naší jinak vyspělé republice Československé jsou pod evropským průměrem, vedlo by ke zmenšení koupěschopnosti širokých pracujících vrstev, ke zmenšení tuzemské spotřeby a omezení výroby i k dalšímu propouštění zaměstnanců." Pan ministr soc. péče zde mluví o tom, že mzdy našeho dělnictva jsou daleko pod evropským průměrem, jsou daleko horší než v jiných kapitalistických zemích.

A co zase vláda dělá v těchto věcech? Uvedu jeden praktický příklad. Ve Mšeně, v textilní fabrice, která patří Mauthnerovu koncernu, byl proveden útok na dělnické mzdy, zavedena racionalisace, t. zv. bodový systém a pomocí racionalisace snižovány dělnické mzdy. Mauthner klade požadavek, že základ dělnických mezd pro další vypočítávání platu musí býti snížen o 10 %. 1300 textilních dělníků však zahájilo boj proti tomuto kapitalistickému útoku na svou existenci, stávku, a to jednotně všichni dělníci, ať patří do kterékoliv politické organisace; ať jsou křesťanskými sociály, soc. demokraty, nár. socialisty nebo komunisty, všichni jednotně vstoupili do stávky. Stávka trvá dnes 17 neděl. Dovedete si představit, co znamená pro textilního dělníka s jeho rodinou 17nedělní stávka? A vytrvávají solidárně a jednotně. Měli byste se vy, páni, kteří máte křesťanské svědomí, jít podívat do Mšena mezi křesťansko-socialistické dělníky, kteří tam 17 neděl solidárně stávkují a bijí se proti kapitalistickému útoku a vyděračství za zlepšení svých existenčních podmínek. Po 17 nedělích odmítá Mauthner vyjednávání o skončení stávky (Výkřiky.) a dovolává se toho, že podal vládě memorandum, ve kterém žádá splnění některých požadavků, a praví, dokud vláda na toto memorandum neodpoví a nesplní jeho požadavků, že on nevyhoví dělníkům a nechá fabriku zavřenu. Taková je poslední odpověď tohoto kartelářského útočníka proti pracujícímu lidu. Je otázka, co dělá vláda v těchto věcech? Dělníci nevědí, co Mauthner chce, a ani odborové organisace nevědí, jaké je to memorandum a jaké klade požadavky. Když žádaly odborové organisace - ne komunistické, nýbrž všechny ostatní odborové organisace - aby bylo toto memorandum uveřejněno, aby dělníci věděli, co vlastně Mauthner na vládě požaduje, proč se o jejich požadavcích nejedná a proč jsou takovým způsobem vyhladovováni, řeklo se: memorandum nemůže býti uveřejněno. Kde to jsme? Kapitalista žádá na vládě splnění nějakých požadavků a proto 1300 dělníků hladoví. Dělníci nevědí proč a zač a vláda k tomu klidně přihlíží, vláda nic v těch věcech nedělá. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Když mluvíme o nízkých, bídných mzdách u nás, které jsou stlačeny na tak nízkou úroveň včera v rozpočtovém výboru, když mluvil o devalvaci a zdražování, odvolával se pan předseda vlády na to a říkal, že se nemusíme obávati zdražení, poněvadž prý vyjednával se Svazem průmyslníků, který se zaručil, že kde nejde o výrobky z dovezených cizích surovin, nepřikročí ke zdražení. Klade si při tom jen jednu podmínku. Pan předseda vlády citoval tu podmínku Svazu průmyslníků (čte): "Průmysl žádá vládu i interesované kruhy dělnické, aby v obtížné situaci za devalvace nepřicházely s požadavky, které by natrvalo ztěžovaly průmyslu domácí a zahraniční soutěživost."

Co to znamená? Kapitalisté využili šestileté krise ke stlačení dělnických mezd na japonské přímo minimum a teď říkají: My nebudeme zdražovati, ale dělníci se musejí s těmito bídnými mzdami, i když bude konjunktura, spokojiti, nesmějí žádati žádného zvýšení svých platů, a když to dělníci nebudou žádati, tak nebudeme zdražovati. (Hlasy: Co to zdražování teď?) Co to nynější zdražování, co ty kapitalistické zisky, které se vydělávají, a ty kapitalistické zisky, které má ještě přinést průmyslníkům a kapitalistům nová konjunktura, která se slibuje od devalvace a pod.? Dělníci mají tedy vyjíti úplně naprázdno. Jak si to kapitalisté představují, o tom píše docela otevřeně "Börsen-Courier", který říká (čte): "Mzdové hnutí nemůže býti u nás prosazeno. Také ne zvýšení platů, ze stejného důvodu, poněvadž jednotlivý úředník nemá mocenských prostředků proti svému šéfovi. S divokými stávkami není třeba počítati, předpokládajíce, že si nedáme líbiti to, co se odehrává ve francouzském hospodářství. V Československu byla v tomto směru prokázána vždy až dosud blahodárná energie." Nač tedy spoléhají kapitalisté? Že je bude vláda proti dělníkům policajtskými a četnickými zákroky podporovat, aby nemuseli dáti dělníkům vyšší platy. To je spekulace československých kapitalistů. A proto my říkáme, že bídné mzdy dělnictva měly býti upraveny a zvýšeny dávno před provedením devalvace. Zvýšení dělnických mezd je daleko naléhavější státní požadavek, než je provádění znehodnocení měny. A poněvadž vláda všecky tyto věci neudělala, proto provádění devalvace u nás v době, kdy je nízká životní úroveň pracujících mas, kdy jsou mizerné platy státních a veřejných zaměstnanců, kdy jsou bídné dělnické mzdy, žebrácké podpory nezaměstnaných a katastrofální bída středních stavů, je experimentem zvláště nebezpečným.

Říká se nám, že devalvace je nutná ke zlepšení zaměstnanosti a k rozšíření hospodářského života a že, kdyby nebyla devalvace provedena, poklesl by náš vývoz, náš export. Tedy z exportních důvodů je potřebí prováděti devalvaci. Nejsme nepřáteli exportu, nejsme jistě proti tomu, aby se výrobky vyvážely, aby se tím výrobě pomáhalo, ale stavíme otázku, zda jednostranná exportní politika je u nás správnou cestou k nápravě. Není žádnou tajností, kdyby se měla využíti plná kapacita naší výroby, že by musil náš vývoz při dnešních poměrech činiti alespoň 40 % výroby. Že bychom však mohli jakýmikoliv měnovými operacemi, jakýmkoliv znehodnocením československé měny dosáhnouti toho, abychom svůj vývoz při dnešních poměrech zahraničního světového trhu zvýšili na 40 % výroby, o tom nikdo nemůže vůbec snít a nikdo tomu také v Československu nevěří.

Chci uvésti jen jeden doklad o našem exportu, totiž náš cukr. Můžeme poskytovat ještě větších výhod exportu cukru než doposud u nás poskytujeme? Absolutně nemožno. Jak věci vypadají? Výrobní cena 1 kg cukru činí u nás 1.30 Kč. Ti, kteří počítají nejvýše, připouštějí, že může dělat 1˙50 Kč. Do toho je započítána cena řepy, výrobní náklady a vůbec vše. Výrobní cena cukru je tedy 1.30 Kč až 1˙50 Kč, ale my tento cukr vyvážíme za hranice za 50 až 80 hal. za 1 kg. Může býti větší dumping u cukru, když ho prodáváme 50% pod výrobní cenou? A teď se podívejte, jak to vypadá s vývozem našeho cukru při těchto dumpingových cenách. R. 1927 jsme vyvezli 800.000 tun cukru a dnes přes dumpingové ceny vyvážíme 130.000 tun. Vývoz tedy poklesl při těchto dumpingových cenách šestinásobně. Co to znamená? (Posl. Bezděk: Zadarmo to alespoň nedáváme!) Ale podívejte se: Říkáte, že toho dáváme málo zadarmo ven, ale abychom to mohli takto zadarmo ven dávat, prodává se u nás jeden kilogram cukru za 6˙30 Kč. Výrobní cena cukru je 1.30 Kč, za 50 hal. jej prodáváme do ciziny a 6˙30 Kč jej platí náš konsument. Tak vypadá naše vývozní politika. (Výkřiky komunistických poslanců.)

A jaké jsou toho důsledky? V Dánsku činí prodejní cena cukru 3˙16 za 1 kg a spotřeba na hlavu ročně činí 54 kg. U nás, v té příslovečné vlasti cukerní, o které by se každý domníval, že sladkostmi oplývá, činí cena cukru 6˙30 Kč a spotřeba na jednu osobu 24 kg. Na Podkarpatské Rusi připadá ročně ve spotřebě cukru na jednoho obyvatele 5 kg. V tom je příčina naší bídy. Příčinou naší bídy není pevná měna, pevná koruna, nýbrž drahota, spekulace kartelářská, nízká životní úroveň pracujících mas a veškerého obyvatelstva. Kdyby vláda obrátila zřetel ke zdvihání úrovně širokých vrstev obyvatelstva, kdyby úroveň našeho obyvatelstva byla postavena alespoň na stupeň, na jakém je ve velkých státech západoevropských, ve Francii, v Anglii, nebo ve Spojených státech severoamerických (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.), mohli bychom naši výrobu zvýšiti o 40 % a mohli bychom to, co u nás vyrobíme, také doma spotřebovati. Tak by se dalo odpomoci.