Uvádím tento rozdíl mimo jiné na doklad, že v II. Internacionále už není jednoty, pokud jde o politickou a taktickou linii. V II. Internationále jsou dnes dva tábory; jsou v ní strany, které jsou pro jednotný postup s komunisty, a těchto stran je už naprostá většina. Pro jednotnou frontu jsou nejen francouzští a španělští socialisté, nýbrž i italští, rakouští, němečtí, švýcarští, část anglických a dnes i belgičtí Vanderveldovi socialisté. Druhé křídlo II. Internacionály představují soc. demokratické strany, které trvají na staré soc. demokratické taktice, na staré taktice kapitulantské a defensivní, prostě na oné politice, která v Německu a ostatních zemích vedla k vyložené katastrofě. V táboře stran tohoto druhého křídla, této menšiny soc. demokratických stran v II. Internationále, jest a bohužel stále zůstává i čsl. soc. dememokracie. Tím si vysvětlíme, že tací lidé, jako je p. posl. Stivín, zavilý nepřítel jednotné fronty, mohou zastupovati čsl. soc. demokracii v II. Internationále a sabotovati tam i snahy o společnou akci obou internacionál v boji na obranu míru, i když jde o akci mezinárodního proletariátu na obranu míru proti Hitlerovi, který ohrožuje Československo, a i když tato sabotáž znamená vlastně přímé poškození zájmů obrany Československé republiky. Při tom posl. Stivín dovede říkati vyložené a tendenční nepravdy. Včera zde na př. uváděl, že myšlenka jednotné fronty s komunisty je prý v II. Internationále již také odbyta a že prý se na poslední schůzi exekutivy socialistické internationály o společném postupu s komunisty už ani vážně nejednalo. To je tendenční nepravda. Ve skutečnosti je tomu tak, že, jak jsem řekl, je v II. Internacionále většina soc. demokratických stran pro jednotný postup (Výkřiky posl. Stivína.), a jestliže se neakceptovala (Výkřiky posl. Srby.) nabídka komunistické internacionály na poslední schůzi její exekutivy, bylo to nikoliv proto, že by odpor proti jednotnému postupu s komunisty měl v II. Internacionále převahu, nýbrž proto, že rozhodnutí většiny II. Internacionály pro jednotnou mezinárodní závaznou akci s komunisty by znamenalo rozbití II. Internacionály, poněvadž tací zástupci v exekutivě II. Internacionály, jako je p. Stivín, jdou v odporu proti jednotné frontě tak daleko, že hrozí odchodem z II. Internacionály a jejím rozbitím v případě rozhodnutí pro jednotnou frontu. A tak se v Bruselu pro zamezení rozporu v otázce jednotné fronty s komunisty hledal kompromis v návrhu na společnou schůzku francouzské socialistické strany, komunistické strany, anglické Labour Party a všesvazové komunistické strany Sovětského svazu, nehledě k tomu, že soc. demokratické strany mají plnou volnost tvořiti jednotnou frontu s komunisty, což platí ovšem i pro Československo.

Ano, dnes, když to už ve II. Internaciononále takto nejednotně a roztříštěně dopadá v otázce stanoviska k jednotné frontě, máme my komunisté možnost takto se tázati soc. demokratických dělníků: Sociálně demokratičtí dělníci, jakou politiku chcete v Československu? Chcete onu starou politiku sociální demokracie, onu kapitulantskou a defensivní politiku, která v Německu a v řadě druhých evropských zemí vedla ke krachu, k fašismu a reakci, chcete politiku, která znamená stálé ustupování reakci, fašismu a velkokapitálu, která znamená stálé nebezpečí fašistických a reakčních komplotů a stálé neřešení bídy a hladu pracujících mas, anebo chcete politiku, kterou provádějí socialistické strany ve Francii a ve Španělsku, politiku boje proti reakci a fašismu, politiku jednotné lidové fronty, politiku, jejíž úspěchy jsou ve Francii a ve Španělsku stále větší a větší? Tak se můžeme tázat. dnes sociálně demokratických dělníků a tak se jich tázat budeme.

Jest nesporné, že úspěchy lidové fronty ve Francii stejně jako ve Španělsku rozbíjejí poslední argumenty, jimiž se i u nás operuje proti jednotné frontě a proti lidové frontě.

(Posl. Stivín: Dělají, co u nás již dávno máme!) Byl za prvé rozbit argument - již na to poukázal soudruh Gottwald - kterým se u nás operuje, že nám komunistům je jednotná fronta jen stranickým manévrem k tomu, abychom oslabovali soc. demokracii a abychom její stoupence a přívržence přetahovali do svého tábora. Francie ukazuje, že tento argument byl rozbit. Ve Francii komunisté slavně zvítězili, vzrostli s 9 mandátů na 72, ale neméně úspěšně získali i francouzští soc. demokraté. Francouzští socialisté mají dnes ve francouzském parlamentě takovou sílu, jakou nikdy v minulosti neměli, jenom díky jednotné frontě. A jestliže dnes pan Blum, jestliže dnes francouzská socialistická strana může vésti levicovou vládu ve Francii, tedy jenom díky jednotné a lidové frontě. Při tom je zároveň potřeba uvážit, jaké postavení má francouzská socialistická strana ve vládě na rozdíl třeba od postavení socialistických stran v koaliční vládě u nás. (Předsednictví převzal místopředseda dr Markovič.) Podívejte se, zde jsou socialistické strany nesporně ve vládě v naprosto poníženém postavení. Musejí si dát líbit často nejdrzejší zpupnost měšťáckých, reakčních koaličníků. Agrární strana má v rukou premierství vlády, má v rukou ministerstvo vnitra a nejdůležitější resorty, které fakticky představují skutečnou moc, při čemž těchto prostředků skutečné moci se používá často i proti socialistickým vládním stranám, i proti sociální demokracii, k ochraně teroru žluťáckých agrárních a kapitalistických organisací, k ochraně Henleinovy strany, která může za asistence státního aparátu mordovati vládní agrárníky německé, vládní německé soc. demokraty atd. Prosím, ve Francii má socialistická strana ve vládě zcela jiné postavení, ona tam má v rukou vedení vlády, ona má předsednictvo vlády, má v rukou ministerstvo financí a důležité resorty státní moci, ona si nemusí dáti nic líbit od měšťáckých reakcionářů, ona naopak může proti nim použít prostředků vládní moci, ona může reorganisovat vládní řízení státní správy, může zdokonalovat demokracii a demokratickou správu, ona může dosadit do státní správy živly skutečně

demokratické a může vyčistiti ze státního aparátu a také z armády živly fašistické a reakční, nepřátele práv a svobod lidu. Takový je rozdíl mezi postavením socialistických stran ve vládě u nás a ve Francii, kde socialistickou stranu přivedlo k vládě bojovné hnutí francouzského dělnictva, francouzského lidu, a nikoliv koaliční dohodování se s buržoasií.

Je potřebí si uvědomiti, že koaliční politika znamená jen a jen ponížené přisluhování buržoasním reakčním politickým stranám, že znamená ponížené asistování reakčním měšťáckým vládám, avšak politika lidové fronty znamená hnáti měšťácké strany od vlády a znamená dosazování levých protifašistických a socialistických vlád.

Ve Španělsku lidová fronta smetla fašistickou vládu a vynutila si levicovou vládu a levicového presidenta. Ve Francii je fašism drcen lidovou frontou a francouzská lidová fronta odehnala od moci nejen Doumerguy, Tardieuy a Lavaly, nýbrž odehnala od moci i strany flandinovského kompromisního měšťáckého středu.

Samozřejmě že sýčkové z tábora socialistických stran našich - a takový sýček promluvil zde včera i v osobě p. posl. Stivína - pokoušejí se zachraňovati svoji defaitistickou teorii v otázce fašismu tím, že tvrdí, že mohutné stávkové hnutí, které ve Francii vyvstalo v souvislosti s nástupem lidové fronty a které zachvátilo na milion dělníků, je špatnou předzvěstí levicové vlády, předzvěstí, že prý na nástup dělnictva odpoví fašism svým protinástupem a že prý ve Francii na konec zvítězí reakce. Jsou to však jen hloupá proroctví defaitistických sýčků a zbabělých kapitulantů, kteří ztratili již víru, že by bylo možno dělati jinou politiku než jen politiku podlízání vůči reakci a kapitálu, a kteří ve své zbabělosti trpí nevyléčitelným strachem před fašismem.

Francouzský lid a francouzské dělnictvo zaplaší tyto pochyby sýčků. Nechť se francouzský fašism nyní něčeho odváží, nechť úderné roty plukovníka de la Roquea vyjdou dnes na pařížské ulice. Uvidíme, jak to s nimi dopadne dnes, kdy statisíce dělníků pařížských ukázalo vítěznými stávkami svoji hrozivou sílu. Fašisté by byli rozdupáni a svým provokacemi a svými pokusy o nějaké puče by mohli jen uspíšiti, že by si francouzské dělnictvo vynutilo ozbrojení k boji proti fašismu, že by Blumova vláda musila provésti bez průtahu všecka opatření směřující k likvidaci fašismu a že by hnutí francouzského lidu, které má revoluční sílu, nabylo ještě revolučnější síly. Nikoliv, pane Stivíne! Mohutné stávkové hnutí francouzského dělnictva - které je naší reakcí nazýváno anarchií a rozvratem, ačkoliv ve skutečnosti je to hnutí, které znamená zjednávání nejnormálnějšího pořádku, řádných mezd a dělnických práv - není žádným oslabováním francouzské levicové vlády, nýbrž je naopak jediné správnou cestou k tomu, aby Blumova vláda mohla nabýti náležité síly a aby mohla provésti program lidové fronty proti veškerému odporu reakce a velkokapitálu.

Gigantická stávka francouzského dělnictva končí po krátkém průběhu vítězstvím dělníků na celé čáře. A my i s tohoto místa pozdravujeme veliké úspěchy stávkového boje francouzského proletariátu.

Francouzští kapitalisté byli nuceni kapitulovat. Francouzské dělnictvo si vybojovalo stávkami v několika dnech a hodinách spoustu požadavků, veliké zvýšení mezd, uznání kolektivních smluv, plné uznání odborových práv, zkrácení pracovní doby, zavedení dělnické dovolené atd. (Posl. Stivín: Následkem stávky nastalo tam veliké zdražení potravin!) Však to lidová fronta zarazí, nemějte strach, také proti lichvářům bude umět energicky zakročiti.

Blumova vláda předložila právě včera francouzské sněmovně řadu zákonů, jimiž budou požadavky dělnictva zákonně kodifikovány. Zákony tyto budou nejkratší cestou ve francouzské sněmovně vyřízeny. Ejhle, co dokáže jednotný boj dělnictva, opírající se o sílu široké lidové fronty. Jak dlouho by se bez těchto stávkových bojů musela Blumova vláda tahati s francouzskými kapitalisty o splnění těchto požadavků dělnictva, kdyby to šlo obvyklou cestou vyjednávání a obvyklou cestou parlamentních tahanic! Ale díky stávkám, díky hrozbě proti kapitalistům může Blumova vláda vyříditi v několika dnech nejdalekosáhlejší zákony prospěšné dělnictvu.

To je také odpověď na všechna tvrzení našich socialistů, kteří proti politice lidové fronty staví politiku koaličního dohodování jako lepší cestu. V "Právu lidu" napsal dokonce redaktor Martínek, že se Francie musí učiti od československé koaliční demokracie. To je směšné. Důkazem toho, která cesta je lepší, zda koalice, či politika lidové fronty, nechť je na př. otázka zkrácení pracovní doby a zavedení 40 hod. pracovního týdne. Pánové, vy jste již dávno, před dlouhými lety podali návrh na zkrácení pracovní doby a zavedení 40hod. pracovního týdne, ale tento návrh není projednáván, zůstává v šuplíku, mluví se o tom dva roky, ale nic tu není, nic se neuskutečňuje, kdežto ve Francii díky lidové frontě a bojovné síle dělnictva, uplatněné ve stávkách, jest požadavek zkrácení pracovní doby spolu se zvýšením mezd splněn v několika hodinách.

Veliké úspěchy francouzské lidové fronty a úspěchy jednotného boje francouzského dělnictva jasně ukazují, že tato cesta je správná a že cesta koaliční politiky ve všech směrech znamená pouze ústupky kapitálu, znamená politiku proti zájmům lidu. Srovnejme, co se v tuto dobu dělá a připravuje u nás a jaký program má a uskutečňuje lidová fronta ve Francii. O čem se jedná u nás? O prodloužení platnosti obilního monopolu, o zvýšení daně na umělé tuky; připravuje se reforma přímých daní ve prospěch kapitalistů, připravuje se zhoršení hornického pojištění. Všechno to znamená prospěch kapitalistů, všechno jde proti zájmům lidu. Ve Francii programem lidové fronty je pomoc lidu a válka proti kapitalistům. Lidová fronta ve Francii chce učiniti konec příživnictví 200 kapitalistických rodin, chce jim vzíti z rukou cedulovou banku a chce uskutečniti heslo "ať platí bohatí" zavedením dávky na majetek kapitalistů a uskutečniti reformu daňovou, ale tak, aby byly zavedeny daně fakticky postihující bohaté vrstvy. U nás můžeme vidět zlodějnu s Fénixem, připravuje se sanace Fénixu, kdežto ve Francii lidová fronta připravuje sestátnění pojišťoven, znemožnění jakéhokoliv okrádání pojištěnců. Ve Francii je nápor proti reakci a fašistům, který se provádí pomocí prostředků vládní moci, u nás reakcionáři a fašisté mají naprostou volnost, reakce má naprostou volnost znovu seskupovati a připravovati k novému útoku prosincovou frontu reakčních a měšťáckých stran. To je veliký rozdíl. Ve Francii jde vláda s lidovým hnutím a bojovnou frontou lidu, kdežto u nás je koalice stále a stále proti lidu.

Pan posl. Stivín vzpomenul včera období Tusarovy vlády v r. 1920 a přirovnával Blumovu vládu k vládě Tusarově. Domnívám se, že je to naprosto nepřípadné přirovnání. Každému je jasno, jak se liší svým charakterem Tusarova vláda od vlády Blumovy. Tusarova vláda se zrodila z vůle koho? Z vůle buržoasie, byla založena na principu koaliční politiky a jejím skutečným posláním nebylo s oporou hnutí lidu zajišťovat práva a svobody lidu, nýbrž skutečným posláním Tusarovy vlády bylo zardousiti tehdejší rozvíjející se mocné hnutí lidu a připraviti krvavý prosinec v roce 1920, kdy v duchu právě Tusarových plánů bylo puštěno lidu žilou a kdy všechen teror státní moci na místo proti pravici se obrátil proti revolučnímu dělnictvu, proti levici, aby pak buržoasie mohla přejíti k utužení své třídní nadvlády nad dělnictvem a k odbourávání vymožeností a práv, jež si dělnictvo a lid v popřevratové době za cenu vlastních obětí vybojovali.

Blumova vláda nastupovala k moci za jiných okolností a s jiným posláním. Nastupovala k moci, díky mohutnému hnutí lidu, z vůle lidové fronty, aby plnila program lidové fronty, aby vládla ne proti lidu, nýbrž proti fašismu, proti reakci, aby nerdousila lid, nýbrž aby rdousila fašisty a reakcionáře, aby zajišťovala lidu svobody a práva a nepomáhala velkokapitalisstickým parasitům, nýbrž aby pomáhala existenčně lidu a uvolnila cesty k dalším snahám dělnictva a francouzského lidu. To je, myslím, velký rozdíl od Tusarovy vlády. (Posl. Stivín: Ten důkaz se ti nepovedl!) Kdyby Blumova vláda měla sejíti ... (Posl. Stivín: To byla vláda dělníků a sedláků!) Ale se souhlasem Preissů, kapitalistů, kteří tuto vládu potřebovali k zardoušení hnutí lidu. Přišel prosinec ... (Posl. Stivín: To je sprostota takhle mluvit! Tusar byl čestný, poctivý člověk!) Ano, ale při tom poctivě hájil zájmy českých kapitalistů. (Posl. Srba: To vám nebylo vhod!) On obrátil palbu do leva proti nám, namísto toho, aby ji obrátil proti reakcionářům a zpátečníkům, ze kterých vyrostlo dnešní národní sjednocení a fašistické hnutí. Podobně jako Severing a Noske, kteří obrátili palbu do leva a tím oslabili stanovisko demokratického režimu v Německu, které se může opírat jedině o bojovnou a mohutnou sílu dělnictva a proletariátu.

Kdyby Blumova vláda měla sejíti na cestu Tusarovy vlády, znamenalo by to zradu programu lidové fronty. Byla by to zrada lidu, bylo by to zaprodání zájmů, svobod a práv lidu francouzské reakci a fašismu. Věříme však, že tomu tak nebude. Věříme, že francouzský lid toho nedopustí ... (Hlasy: Sami se přičiníte, aby tomu tak bylo!) Nemějte strach, prosím vás, uvidíte, jak to půjde ve Francii! Věříme, že francouzský lid v sobě nalezne houževnatost a sílu, aby lidovou frontu vedl dále k úspěchům, k plnému vítězství nad fašismem a reakcí, k plnému vítězství nad velkokapitálem. Komunistická strana Francie se bude starati, aby francouzský lid tuto sílu a tuto bojovnou houževnatost měl, a komunistická strana Francie bude připravena, aby v dalším vývoji převzala v dané chvíli i přímou odpovědnost za vládu francouzského lidu, za vládu lidové fronty. Prostě věříme, že lidová fronta ve Francii nezklame.

Je to ostatně příkaz a zájem i s hlediska toho nejdůležitějšího v této chvíli, s hlediska udržení a obrany míru. Každému je jasno, že Francie lidové fronty je mocnou protiváhou proti Hitlerovi, že Francie lidové fronty je mocnou silou a oporou obrany míru. Vítězství francouzské lidové fronty umožní, aby Francie zbavená sabotérů mírové práce, jakým byl Laval, se mohla pevněji přimknouti k Sovětskému svazu, aby mohla utužiti mírovou alianci se Sovětským svazem a aby mohla upevniti mírovou spolupráci s Malou dohodou, Balkánskou dohodou, baltickým blokem států a tak postaviti v Evropě sílu, která by byla schopna vynutiti si jiný postup při uplatnění zásad kolektivní bezpečnosti evropské a při uplatnění zásad nedělitelnosti míru, sílu, která by byla schopna vynutiti si i jiný postup ve Společnosti národů. A zároveň Francie lidové fronty - a to je pro nás důležité - je spolu se Sovětským svazem mocnou záštitou neodvislosti malých států, jako je Československo, před přímými válečnými útoky hitlerovského fašismu. Chci poukázati na to, že to byl vůdce komunistické strany Francie Maurice Thorez, který prohlásil, že francouzští komunisté se budou starati, aby v případě napadení Československa německým fašismem spěla Francie lidové fronty ihned Československu ku pomoci. Lid a národy Československa to přirozeně pozdravují, avšak zároveň si uvědomují, jakým zločinem je, když čeští reakcionáři a čeští fašisté počínají na Francii lidové fronty štváti. 17 let hlásali tito čeští vlastenci lásku a přátelství k Francii, když ve Francii vládli Tardieuové, Doumerguové, Lavalové, ale dnes začínají na Francii nadávati, poněvadž je tam vláda stran lidové fronty, dnes už hlásají, že prý se Československo musí od Francie odkloniti, poněvadž prý je spravována marxistickými židy, a že prý Československo namísto Francie a Společnosti národů musí hledati jiné spojenectví. Francie lidové fronty je těmto pánům proti mysli, ačkoliv Francie lidové fronty je reálnou zárukou pomoci Francie Československu v případě války, zatím co francouzská pravice, které patří sympatie našich fašistů a reakcionářů, měla takový program, že byla ochotna ke kompromisu s Hitlerem i na účet malých středoevropských států, i na účet Československa. (Místopředseda dr Markovič zvoní.) Už končím.

My ovšem proti všem těmto snahám českých fašistů a reakcionářů, kteří usilují o to, aby bylo uvolněno přátelské spojenectví Československa a Francie, prohlašujeme: Lid Československa, který choval vždycky přátelství k francouzské demokracii, bude žádati, aby spojenectví Československa s Francií lidové fronty bylo nyní tím pevnější a neochvějnější. Stejně jako lid Československa a jeho národy budou bdíti nad přátelstvím a spojeneckým svazkem Československa se Sovětským svazem.

K tomu bych chtěl říci několik slov v odpověď panu posl. Stivínovi. Pan posl. Stivín vystoupil tu včera v nejvýš podivné a smutné roli. Když si několika formálními slovy odbyl povinné uznání významu Sovětského svazu jako přátelského spojence Československa, použil řady tendenčních pomluv a nepravd, aby Sovětský svaz v této sněmovně hanobil a křivě osočoval v souvislosti s otázkou sankcí proti Italii v habešském případě. Pan posl. Stivín se nerozpakoval sáhnouti k agitačnímu materiálu, jímž operuje protisankcionistická a protisovětská propaganda mezinárodní reakce, a snažil se zde dokazovati, že Sovětský svaz nedodržoval prý sankce Společnosti národů proti Italii a že Italii v době sankcí napomáhal. Pan posl. Stivín operoval nekontrolovatelnými číslicemi a tvrdil, že prý Sovětský svaz zvýšil dovoz do Italie za dobu sankcí, aniž ovšem uvedl, kterých produktů se tento prý zvýšený dovoz týká a týká-li se nafty a petroleje, na které, jak známo, sankce proti Italii vyhlášeny nebyly. My jsme se už za řeči p. posl. Stivína ohradili proti jeho pomluvám, které osočují Sovětský svaz. Každému je známo, že Sovětský svaz se jako člen Společnosti národů o sankce proti Italii jako válečnému útočníku nejrozhodněji zasazoval a že všechny sankční závazky proti Italií, usnesené Společností národů, také nejplněji dodržoval. Každému jest naopak známo, že Sovětský svaz to byl, který naléhal na nejrozhodnější použití všech sankcí proti Italii a že naléhal na vyhlášení sankcí i na petrolej. A nejen to, naléhal na použití i jiných sankčních opatření, vyhlášení blokády, uzavření námořních cest Italii atd. (Místopředseda dr. Markovič zvoní.) Nebylo vinou Sovětského svazu, nýbrž bylo vinou sobeckého postupu některých imperialistických států, bylo vinou Lavalovy diplomacie a nejednotnosti mezi rozhodujícími činiteli Společnosti národů, že sankce proti Italií nebyly uplatněny s plnou rozhodností a včas a že Společnost národů nemohla vyhlásiti ani sankcí na naftu. Jestliže však tomu tak bylo a jestliže nafta nebyla zahrnuta do sankcí a byla Italii dodávána všemi producenty, pak je jen tendenčním osočováním, když se pan posl. Stivín odváží předhazovati Sovětskému svazu, že neustal od dovozu do Italie, který se týkal jen dodávek nafty. (Posl. Stivín: To stačí!) Posl. Stivín se tu pokouší vytýkati Sovětskému svazu vlastně to, že nechtěl proti vůli a proti usnesení Společnosti národů vzíti na sebe isolování a otevřený konflikt s Italií, k němuž druhé státy neměly odvahy a při němž by se Sovětsky svaz mohl eventuálně dostati do války, takže by tento postup znamenal přímé ohrožení evropského míru. (Posl. Stivín: Tak je to pravda!) Nikoliv, Sovětský svaz je si vědom svého čestného postupu v otázce sankcí proti Italii, zastával a hlásal vždy zásadu svorného kolektivního postupu proti válečnému útočníkovi. Sovětský svaz je připraven také dodržeti dále sankce usnesené Společností národů proti Italii, pokud nebude Společností národů jinak rozhodnuto. Ovšem Sovětský svaz nezanedbává také oné povinnosti, aby neukazoval, že zdrojem největšího nebezpečí války v Evropě jest hitlerovské Německo, proti jehož válečným plánům musí býti nyní po habešském případě soustředěn nejmocnější tlak všech mírových sil, že hitlerovské Německo musí býti zbaveno všech spojenců, musí býti isolováno a že proti hitlerovskému Německu musí uměti Společnost národů uplatniti se vší rozhodností všechny, i nejostřejší sankce, když to neuměla proti Italii v případě habešském.

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Upozorňujem pána rečníka, že jeho rečnícka lehota už uplynula.

Posl. Kopecký (pokračuje): Prostě štvanice pana posl. Stivína jsou marné. Nepodaří se zlehčiti skutečnost, že Sovětský svaz jest nejdůslednějším obráncem míru a že jeho postup směřuje k obhájení zájmů míru, zatím co některé kapitalistické státy dovedou o obraně míru mluviti jen podle svých sobeckých zájmů. Pan posl. Stivín měl na místo nepodařených útoků proti Sovětskému svazu raději vysvětliti poslanecké sněmovně, proč na př. anglická Labour Party jest tak houževnatá v otázce sankcí proti Italii a proč anglická Labour Party jest tak blahovolná a shovívavá v otázce sankčního postupu proti hitlerovskému Německu pro jeho porušení smluv. Pan posl. Stivín se propůjčil jen k tendenčnímu napadání Sovětského svazu, aby jej pomlouval a hanobil. O nic jiného mu nešlo než o pomlouvání Sovětského svazu. Proto také nalezl pan posl. Stivín pohotové pomocníky v národně sjednocených a fašistech. My se však tážeme, zda jest zájmem československé zahraniční politiky hanobiti a křivě osočovati Sovětský svaz, který jest záštitou Československa a jeho spolehlivou pomocí proti hitlerovskému fašismu. Není hanbou pro socialistické strany, když socialistický poslanec zde vystupuje, aby Sovětský svaz, spojence Československa, stát dělníků, zemi socialismu, snižoval a urážel pomluvami? Komu se chce pan posl. Stivín svými štvanicemi proti Sovětskému svazu zavděčiti? Komu? Pouze reakcionářům, pouze fašistům, poněvadž jenom nejhorší elementy, reakcionáři a fašisté nenávidějí Sovětský svaz, zatím co naprostá většina lidu Československa miluje Sovětský svaz čím dále vřelejší láskou a odmítá s největší ostrostí takové pomluvy a hanobení Sovětského svazu.

Pánové, my si nedovolujeme tvrditi, že vy všichni, pánové ze socialistických stran v této sněmovně, jste souhlasili s takovým projevem, jaký pronesl včera pan posl. Stivín v této sněmovně. Ale tážeme se, proč jsou dopouštěny takové reakční a tak zaujaté projevy, které otravují ovzduší mezi námi a socialistickými stranami, když naopak jest příkazem, aby se ovzduší vzájemného poměru zlepšovalo a aby se hledaly možnosti politické součinnosti. Kdy v socialistických stranách pronikne takové vědomí zájmů lidu a dělnictva a kdy se u vůdců socialistických stran dostaví taková politická moudrost, aby se oprostili od předpojatosti, aby pochopili, že stanovisko komunistické strany ve všech důležitých politických otázkách této doby vyžaduje od socialistických stran naprosto jiný poměr k naší straně a že tento jiný poměr je s to umožniti jinou politiku v této republice, daleko rozhodnější s hlediska obrany zájmů lidu, s hlediska obrany práv a svobod lidu, s hlediska obrany demokracie, prostě politiku levou, politiku antifašistickou, politiku skutečně demokratickou, lidovou, protikapitalistickou, takovou politiku, která dnes Francii lidové fronty staví do popředí tábora pokrokových a mírových sil, jež se dnes v celé Evropě, ve všech zemích, nejen ve Francii a Španělsku, nýbrž i v Polsku a v Rakousku a v druhých zemích soustřeďuje pod praporem lidové fronty jako protiváha válečného tábora fašistických států a vlád. (Místopředseda dr. Markovič zvoní.)

Socialisté a demokraté v Československu se nemusí podle našeho názoru báti nových cest, které vyžaduje doba, nemusí se bát vyprostiti se z ustrnutí na staré překonané politice, nesmějí se bát přihlásit se k levému programu, nesmějí se bát dělat levou politiku a chopit se praporu lidové fronty, jejž francouzský lid ve jménu demokratické svobody, ve jménu míru a boje za lepší život lidstva rozvinul.

Marseillaisa, jejíž revoluční zvuky kdysi burcovaly národy Evropy k boji za svobodu, se dnes ve Francii spojila s Internacionálou, s bojovnou revoluční písní dělnické třídy, s hymnou Sovětského svazu. Marseillaisa dnes znovu burcuje lid a národy Evropy na frontu boje za svobodu. Pracujme k tomu, aby dělnictvo a lid Československa, cítící tak vřelou blízkost k Francii, poslechly bojových výzev z Francie a následovaly francouzský lid na cestě boje za svobodu. My při této příležitosti voláme: Ať žije vítězná lidová fronta ve Francii! Vše pro vytvoření lidové fronty práce, svobody a míru v Československu! (Potlesk komunistických poslanců.)