Bohužel, tato osnova zákona zase ruší tyto zásady. A uvědomte si, že se tu ruší základní svobody občanské, listovní tajemství, svoboda pobytu a pohybu na území státu, že se tu zbavují občané, příslušníci té rozpuštěné strany, základních práv netoliko politických, nýbrž i ryze občanských. A teď si položme otázku: Je zajisté možno v demokracii připouštěti omezení i těchto práv ve výjimečných případech v zájmu státu, to připouští i naše ústava. Ale o jaká tu jde pak mimořádná opatření? Jde o opatření, která omezují tato práva u všech právě v zájmu státu, a nikoliv o opatření, která to omezují jen u některých občanů, a to u těch, o kterých ne nějaký soud, nýbrž vláda rozhodla, že mají býti těchto práv zbaveni. (Posl. Pelíšek: Kdo se provinili!) Já slyším o těch, kteří se provinili. Z politické historie dobře víme, jak často se proviňují vlády. V tomto parlamentě vládní mluvčí p. posl. Slavíček zdůrazňoval, že na př. přestupování rozpočtu, aniž si vláda předem vyžádá souhlas parlamentu, jest protiústavní, a že, kdyby se byla něčeho takového dopustila vláda rakouská, byli by čeští poslanci ve Vídni jistě podali návrh na její obžalobu. To jsme zde slyšeli z úst vládních řečníků. Tedy že proviniti se mohou i držitelé moci i vláda sama, je věcí zcela nespornou a my sami jsme to jako národ mnohokrát na svých vlastních bedrech cítili, jak vláda může porušovati zákony. Ale, vážení přátelé a slavná sněmovno, na čem záleží zde nejvíce? Vláda právě v systému parlamentárním je výrazem politického stranictví, vláda právě v soustavě parlamentní je výrazem většiny v parlamentě, většiny stranické. To není žádný nestranný tribunál, nestranným tribunálem je soud; ale zde rozhodování se nedává do rukou soudu, nýbrž do rukou vlády, složené ze zástupců jednotlivých stran, kteří tu rozhodují svévolně o členech jiných stran, neboli o svých politických odpůrcích. Takové rozhodování nemůže býti nikdy objektivní a pochybuji, že by kterýkoliv z pánů, kteří tento postup hájí, byl ochoten v nějakých svých soukromých sporech přiznati takový nestranný tribunál, kde by jeho odpůrce mu dělal soudce o tom, zda má pravdu on nebo ten odpůrce. Tedy to jsou věci, které jsou svrchovaně důležité a které plným právem možno proto označiti jako útok na základní pilíř naší ústavy jako ústavy parlamentně-demokratické.

Vážení pánové a dámy! Slyšeli jsme tu, že se demokracie musí také bránit. Ano, jenomže záleží na tom, jak se brání. Demokracie se má brániti a my jsme sami vyžadovali zpřísnění zákonů, kterými se stíhá protistátní činnost, ale demokracie se má bránit v duchu demokracie. To je velmi podivná logika, prohlašovati, že proto, aby někdo neohrozil demokracii, zabíjí si tu demokracii sám. To je něco analogického tomu, jako kdyby někdo chtěl chrániti nějakou památnou budovu, aby ji nikdo nezboural, tím, že by řekl: Oni ji chtějí bourat, tak ji zbourám já sám, poněvadž nemohu dopustit, aby nám tak vzácnou památku zbourali jiní. Tímto způsobem chrání demokracii tento zákon o rozpouštění stran. Chrání ji tak, že to, co snad by někdo jiný chtěl udělat, dělá ten zákon sám: potlačuje základní principy parlamentarismu a demokracie ve státě.

Když budeme tedy hledat důvod, proč tento zákon, když již pozbyl platnosti, znovu se obnovuje, nenajdeme nic jiného, zvláště když vidíme praksi, která trpí činnost skutečně protistátní bez trestu, než že je to snaha chrániti demokracii podle jiné definice, totiž, že demokracie je vláda těch, kteří teď vládnou a říkají si při tom demokraté. Kdybychom se šli podívati do kterékoliv diktatury, vždy bychom tam viděli, že žádný vládce netvrdí o sobě, že by vládl proti vůli lidu, že by nevládl v souhlase s vůlí lidu a že by tedy vláda nebyla lidem demokraticky podporována. Avšak co si kdo sám o sobě říká, na tom nezáleží, nýbrž záleží na tom, jaká jeho vládní soustava opravdu je.

Vidíme-li tedy snahu, vydávati ochranu nynější vládnoucí skupiny za ochranu demokracie, tak musíme připamatovati, že to samo o sobě jest ohromným útokem na demokracii, neboť tím se demokratická soustava liší od jiných soustav, ze v ní je vždycky zajištěna možnost změniti vládu, svrhnouti vládu, přeje-li si toho většina lidu, ať už přímo vyjádřenou vůlí obecným hlasováním, anebo v zastupitelské soustavě - skrze projev této vůle zástupci toho lidu. To je podstata demokracie, a každá snaha, zabránit uměle možnosti otřesení a pádu vládnoucí většiny jest úsilí potlačiti zase demokratický princip ve státě.

Dělá to tak trochu dojem, že naše politické strany o kterých jsme tolikrát slyšeli, že nám vybojovaly samostatnost, stát, svobodu, demokracii, na konec k té své demokracii, k tomu svému zplozenci, zaujaly stanovisko asi jako Taras Bulba k svému synovi: Já jsem tě zplodil, já tě zabiji. Ale já chovám pevnou naději, že se to nepodaří, a že na konec uvědomělý národ odpoví takto těm, kdož zneužili jeho důvěry: My jsme vám pomohli k moci, my vás jí také zbavíme. (Potlesk poslanců národního sjednocení.)

Místopředseda Taub (zvoní): Ke slovu není již někdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu zpravodaji panu posl. dr Suchému.

Zpravodaj posl. dr Suchý: Slavná sněmovno! Po třetí jsme byli svědky v tomto domě projednávání osnovy zákona o rozpouštění politických stran a stran náhradních. Po třetí jsme mohli pozorovat, jakou pozornost tohoto domu na sebe strhla tato osnova zákona. Není divu, když si uvědomíme, že je to osnova, která dává jednu z nejkrásnějších příležitostí k politickým diskusím. Přimyslíme-li si, že konstrukce osnovy zákona láká, a uvědomíme-li si, že bylo tolikrát již v naší politické veřejnosti přímo ukazováno na jednotlivé politické strany, které prý jsou pro rozpuštění zralé, musila tato okolnost sama o sobě vyvolat interes příslušníků těchto politických stran, aby dali výraz svým názorům při projednávání této osnovy zákona.

Srovnáme-li ovšem rostoucí zájem o tento zákon s průkazností argumentů, pak myslím, že mohu právem říci, že argumenty zůstávají pozadu za rostoucím interesem.

Nebudu při této příležitosti odpovídati na argumenty, které s projednávanou osnovou nemají nic společného. Po této stránce nedočká se odpovědi zejména pan kol. Slanský (Posl. Slanský: To věřím!) ve věcech pojišťovacích, protože na tomto místě nevystupuji jako pojišťovací agent, nýbrž jako zpravodaj ústavně-právního výboru. (Potlesk.)

Chtěl bych jenom při této příležitosti poukázat na jednu okolnost. My jsme v tomto domě r. 1934 projednávali osnovu zákona o dozorčí moci vládní nad hospodařením pojišťoven. Konstatuji, že při té příležitosti ani jediný řečník ze strany komunistické neuznal za vhodno (Slyšte!) se ujmout slova, aby dal výraz svému přesvědčení po důkladném státním dozoru nad pojišťovacím hospodářstvím. (Potlesk.) A tak můžeme tedy konstatovat, že všechno to mravní rozhořčení dneska je sice výrazem smyslu pro organický chaos, na místo čeho bychom rádi viděli smysl pro konstruktivní práci. Jsem přesvědčen, že stejný zájem se projeví také tehdy, bude-li třeba jednat o podobném návrhu zákona ještě v budoucnosti.

Všeobecně bych chtěl říci toto. My jsme argumenty, které jsme slyšeli v debatě nynější, slyšeli již při debatách r. 1933 a 1934 a také ve výboru ústavně-právním. A zejména jsme slyšeli ono poučování těch, kteří používají každé příležitosti k tomu, aby nás, přesvědčené demokraty, učili demokracii, zatím co máme u mnohých vážné podezření, zda jejich demokratické úsilí je opravdu demokratickým úsilím upřímným. (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) Můžeme konstatovati pouze skutečnost, že zákon 2 léta existoval a že demokratický řád v tomto státě podvrácen nebyl. Nevím, zda by nebyl podvrácen tehdy, kdyby byl naplněn duchem těch, kteří nás při této příležitosti demokracii chtějí učiti. (Potlesk.)

Opětně jsme slyšeli argumenty o tom, že tento zákon je v rozporu s ústavou. Již jsme je slyšeli, ale ještě jsme se nedočkali toho, aby některý z těch, který vytýkal tuto kolisi, byl použil těch 2 let platnosti zákona a obrátil se na příslušný tribunál, aby vyvolal rozhodnutí o tom, zdali zákon je opravdu v rozporu s ústavou. (Výkřiky posl. Kuta.)

Stejně také je třeba vzpomenouti, že i v právní vědě se rozpor názorů koncentruje především na § 16, kde se jedná o počtu členů zákonodárných sborů, ale tento rozpor je do značné míry mírněn ustanovením odst. 3, §u 16, čehož je si vědoma i právní věda, stejně tak jako je si vědoma toho, že parlament, t. j. poslanecká sněmovna i senát, velmi zřídka z důvodů přirozených má onen počet svých členů ústavou předepsaných. Ostatně pro nás je do jisté míry také rozhodující stanovisko praxe, která znamená, že v této zemi je na dlouhou dobu vyloučen jiný systém než koaliční, to znamená, že příslušná kontrola je obsažena též ve vládě samé a že tudíž je prakticky vyloučeno, aby minorita se stala většinou. (Výkřiky komunistických poslanců.)

Profesor ústavního práva p. posl. Dominik zanesl do debaty jiný argument. Přišel na tuto tribunu s názorem, že zákon, který prý prodlužujeme, vlastně neplatí. Upřímně se přiznám, že jsem mluvě, kterou zde proslovil p. posl. dr Dominik, dosti dobře nerozuměl. Možná, že při tom pan posl. dr Dominik zapomněl na ustanovení zákona z r. 1933, kde se mluví o tom, že se pouze zmocnění vládě limituje. Ale jsem stejně tak přesvědčen, že toto upozornění p. kol. posl. dr Dominika neuspokojí. Proto upozorním na praktický příklad. Vím, že i pan posl. dr Dominik přizná, že zákon o rozpouštění politických stran platil ještě 31. prosince 1935. Ale jsem přesvědčen v důsledku toho, že také přizná, že vláda ještě 31. prosince 1935 měla právo rozpustiti některou politickou stranu. Myslí pan profesor dr Dominik, že prvního ledna, den na to, kdy po jeho názoru zákon neplatil, již mohla ta rozpuštěná strana z 31. prosince existovati a svolati veřejné shromáždění lidu ? To je pro praeterito. Pro budoucnost nám to ukáže praxe, a já bych věru nepřál, aby pan prof. Dominik se dočkal na svém vlastním těle průkazu, že tento zákon existuje a platí. (Potlesk.)

Pan prof. dr Dominik uplatnil také názor, že tato osnova zákona prý vnáší určitou novinku ve směru kolektivního principu viny. Myslím, že se neklamu, když řeknu, že princip kolektivní viny již v našem právním řádě je a že princip kolektivní viny se týká činů, které svým dosahem se nedají ani dost málo srovnávati s oněmi ustanoveními, která jsou obsažena v §u 1 zákona o rozpouštění politických stran. A jestliže zde bylo mluveno o velké diskreční moci vlády, přiznávám, je to veliká diskreční moc, ale nezapomeňme, že i tato velká diskreční moc se musí pohybovati v rámci §u 1, že právě tím omezením zmocnění vlády na pouhé rozpuštění tato diskreční moc se přece jenom zúžila a že i tato diskreční moc nakonec je podrobena přezkoumání soudního tribunálu, nejvyššího správního soudu.

Pan posl. dr Rašín uváděl proti osnově zákona zajímavý argument. Tato osnova zákona prý je neúčelná proto, poněvadž prý jsou zde dvě politické strany, u nichž prý jsou všecky objektivní znaky dány k tomu, aby zákon mohl býti užit. Já se ptám, buď je to pravda a buď pan posl. dr Rašín byl o tom přesvědčen, ale je-li to pravda a mluvil-li pan posl. dr Rašín z přesvědčení, pak to byl argument pro to, aby mluvil pro uzákonění a nikoliv proti uzákonění. (Výborně.)

Na konec bych se chtěl vrátiti k tomu, že zde v debatě byl také citován hlas naší právní vědy. Budiž také mně dovoleno, abych citoval naši právní vědu. Pan prof. Hoetzel pravil v r. 1934 o tomto zákonu toto (čte): "Zákon 201/33 není výsledkem nějaké překotné práce, jak by se mohl domnívati posuzovatel méně zasvěcený. Bylo o něm dlouho uvažováno. Zjišťovalo se, nestačily-li by dosavadní předpisy, zvláště spolkový a shromažďovací zákon, nebylo-li by možno užíti čl. 2 a 3 zákona o organisaci politické správy anebo zákona zmocňovacího. Na konec zvolena forma speciálního zákona, jehož nynější znění je výsledkem přemnohých přípravných redakcí." Učitel vysokoškolský a učitel práva se vyslovuje poněkud jinak o tomto zákoně. A jiný učitel práva naší vysoké školy praví ve své úvaze o tomto zákoně na konec toto (čte): "Politické dějiny, zdá se, učí, že přespříliš zradikalisované formy státního zřízení vedou k brzké záhubě. To platí i o demokratické formě, pokud by své liberalistické a relativistické tendence chtěla přespříliš přepínati. S tohoto hlediska jest pak právě v zájmu idee demokratické vítati i opatření svou podstatou nedemokratická." Učitel práva nakonec velmi dobře cítí, oč musí Národnímu shromáždění jíti: o to, aby nejvyšší demokratické statky byly zachovány. (Výborně.) Jsou to také hlasy učitelů práva, ale znějí poněkud jinak. A já v souhlase s nimi a v souhlase s přesvědčením většiny tohoto domu prosím znovu posl. sněmovnu, aby dala souhlas k této osnově zákona. (Potlesk.)

Místopředseda Taub (zvoní): Přistoupíme ke hlasování.

Sněmovna je způsobilá se usnášeti.

Osnova zákona má 2 paragrafy, nadpis a úvodní formuli.

Poněvadž byl podán návrh na přechod k pořadu, míním dáti hlasovati takto:

Nejprve budeme hlasovati o návrhu posl. Švermy na přechod k pořadu.

Nebude-li tento návrh přijat, budeme hlasovati o osnově samé, a to o celé najednou ve znění zprávy výborové. (Námitek nebylo.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s návrhem posl. Švermy na přechod k pořadu přes celou osnovu, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Návrh jest zamítnut.

Kdo nyní souhlasí s celou osnovou zákona, to jest s jejími dvěma paragrafy, nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Tím posl. sněmovna přijala celou osnovu podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Druhé čtení navrhnu na pořad příští schůze.

Tím vyřízen jest 1. odstavec pořadu.

Přerušuji další projednávání pořadu schůze.

podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi: na dnešní a zítřejší den posl. Nepomucký; na zítřejší den posl. dr Stránský.

nemocí posl. Široký, Stangl.

mezi schůzí: návrh tisk 399 - přikázán výboru iniciativnímu.

Místopředseda Taub oznámil, že se předsednictvo usneslo, aby se příští schůze konala zítra v pátek dne 24. dubna t. r. o půl 11. hod. dopol. s

1 až 3. Nevyřízené odstavce 2 až 4 pořadu 37. schůze.

4. Druhé čtení osnovy přijaté dnes ve čtení prvém.

5 až 8. Nevyřízené odst. 5 až 8 pořadu 37. schůze.