Bohužel, tato osnova zákona zase ruší
tyto zásady. A uvědomte si, že se tu ruší
základní svobody občanské, listovní
tajemství, svoboda pobytu a pohybu na území
státu, že se tu zbavují občané,
příslušníci té rozpuštěné
strany, základních práv netoliko politických,
nýbrž i ryze občanských. A teď
si položme otázku: Je zajisté možno v
demokracii připouštěti omezení i těchto
práv ve výjimečných případech
v zájmu státu, to připouští i
naše ústava. Ale o jaká tu jde pak mimořádná
opatření? Jde o opatření, která
omezují tato práva u všech právě
v zájmu státu, a nikoliv o opatření,
která to omezují jen u některých občanů,
a to u těch, o kterých ne nějaký soud,
nýbrž vláda rozhodla, že mají býti
těchto práv zbaveni. (Posl. Pelíšek:
Kdo se provinili!) Já slyším o těch,
kteří se provinili. Z politické historie
dobře víme, jak často se proviňují
vlády. V tomto parlamentě vládní mluvčí
p. posl. Slavíček zdůrazňoval,
že na př. přestupování rozpočtu,
aniž si vláda předem vyžádá
souhlas parlamentu, jest protiústavní, a že,
kdyby se byla něčeho takového dopustila vláda
rakouská, byli by čeští poslanci ve
Vídni jistě podali návrh na její obžalobu.
To jsme zde slyšeli z úst vládních řečníků.
Tedy že proviniti se mohou i držitelé moci i
vláda sama, je věcí zcela nespornou a my
sami jsme to jako národ mnohokrát na svých
vlastních bedrech cítili, jak vláda může
porušovati zákony. Ale, vážení
přátelé a slavná sněmovno,
na čem záleží zde nejvíce? Vláda
právě v systému parlamentárním
je výrazem politického stranictví, vláda
právě v soustavě parlamentní je výrazem
většiny v parlamentě, většiny stranické.
To není žádný nestranný tribunál,
nestranným tribunálem je soud; ale zde rozhodování
se nedává do rukou soudu, nýbrž do rukou
vlády, složené ze zástupců jednotlivých
stran, kteří tu rozhodují svévolně
o členech jiných stran, neboli o svých politických
odpůrcích. Takové rozhodování
nemůže býti nikdy objektivní a pochybuji,
že by kterýkoliv z pánů, kteří
tento postup hájí, byl ochoten v nějakých
svých soukromých sporech přiznati takový
nestranný tribunál, kde by jeho odpůrce mu
dělal soudce o tom, zda má pravdu on nebo ten odpůrce.
Tedy to jsou věci, které jsou svrchovaně
důležité a které plným právem
možno proto označiti jako útok na základní
pilíř naší ústavy jako ústavy
parlamentně-demokratické.
Vážení pánové a dámy!
Slyšeli jsme tu, že se demokracie musí také
bránit. Ano, jenomže záleží na
tom, jak se brání. Demokracie se má brániti
a my jsme sami vyžadovali zpřísnění
zákonů, kterými se stíhá protistátní
činnost, ale demokracie se má bránit v duchu
demokracie. To je velmi podivná logika, prohlašovati,
že proto, aby někdo neohrozil demokracii, zabíjí
si tu demokracii sám. To je něco analogického
tomu, jako kdyby někdo chtěl chrániti nějakou
památnou budovu, aby ji nikdo nezboural, tím, že
by řekl: Oni ji chtějí bourat, tak ji zbourám
já sám, poněvadž nemohu dopustit, aby
nám tak vzácnou památku zbourali jiní.
Tímto způsobem chrání demokracii tento
zákon o rozpouštění stran. Chrání
ji tak, že to, co snad by někdo jiný chtěl
udělat, dělá ten zákon sám:
potlačuje základní principy parlamentarismu
a demokracie ve státě.
Když budeme tedy hledat důvod, proč tento zákon,
když již pozbyl platnosti, znovu se obnovuje, nenajdeme
nic jiného, zvláště když vidíme
praksi, která trpí činnost skutečně
protistátní bez trestu, než že je to snaha
chrániti demokracii podle jiné definice, totiž,
že demokracie je vláda těch, kteří
teď vládnou a říkají si při
tom demokraté. Kdybychom se šli podívati do
kterékoliv diktatury, vždy bychom tam viděli,
že žádný vládce netvrdí
o sobě, že by vládl proti vůli lidu,
že by nevládl v souhlase s vůlí lidu
a že by tedy vláda nebyla lidem demokraticky podporována.
Avšak co si kdo sám o sobě říká,
na tom nezáleží, nýbrž záleží
na tom, jaká jeho vládní soustava opravdu
je.
Vidíme-li tedy snahu, vydávati ochranu nynější
vládnoucí skupiny za ochranu demokracie, tak musíme
připamatovati, že to samo o sobě jest ohromným
útokem na demokracii, neboť tím se demokratická
soustava liší od jiných soustav, ze v ní
je vždycky zajištěna možnost změniti
vládu, svrhnouti vládu, přeje-li si toho
většina lidu, ať už přímo
vyjádřenou vůlí obecným hlasováním,
anebo v zastupitelské soustavě - skrze projev této
vůle zástupci toho lidu. To je podstata demokracie,
a každá snaha, zabránit uměle možnosti
otřesení a pádu vládnoucí většiny
jest úsilí potlačiti zase demokratický
princip ve státě.
Dělá to tak trochu dojem, že naše politické
strany o kterých jsme tolikrát slyšeli, že
nám vybojovaly samostatnost, stát, svobodu, demokracii,
na konec k té své demokracii, k tomu svému
zplozenci, zaujaly stanovisko asi jako Taras Bulba k svému
synovi: Já jsem tě zplodil, já tě
zabiji. Ale já chovám pevnou naději, že
se to nepodaří, a že na konec uvědomělý
národ odpoví takto těm, kdož zneužili
jeho důvěry: My jsme vám pomohli k moci,
my vás jí také zbavíme. (Potlesk
poslanců národního sjednocení.)
Místopředseda Taub (zvoní): Ke
slovu není již někdo přihlášen,
rozprava je skončena.
Dávám slovo k doslovu zpravodaji panu posl. dr Suchému.
Zpravodaj posl. dr Suchý: Slavná sněmovno!
Po třetí jsme byli svědky v tomto domě
projednávání osnovy zákona o rozpouštění
politických stran a stran náhradních. Po
třetí jsme mohli pozorovat, jakou pozornost tohoto
domu na sebe strhla tato osnova zákona. Není divu,
když si uvědomíme, že je to osnova, která
dává jednu z nejkrásnějších
příležitostí k politickým diskusím.
Přimyslíme-li si, že konstrukce osnovy zákona
láká, a uvědomíme-li si, že bylo
tolikrát již v naší politické veřejnosti
přímo ukazováno na jednotlivé politické
strany, které prý jsou pro rozpuštění
zralé, musila tato okolnost sama o sobě vyvolat
interes příslušníků těchto
politických stran, aby dali výraz svým názorům
při projednávání této osnovy
zákona.
Srovnáme-li ovšem rostoucí zájem o tento
zákon s průkazností argumentů, pak
myslím, že mohu právem říci,
že argumenty zůstávají pozadu za rostoucím
interesem.
Nebudu při této příležitosti
odpovídati na argumenty, které s projednávanou
osnovou nemají nic společného. Po této
stránce nedočká se odpovědi zejména
pan kol. Slanský (Posl. Slanský: To věřím!)
ve věcech pojišťovacích, protože
na tomto místě nevystupuji jako pojišťovací
agent, nýbrž jako zpravodaj ústavně-právního
výboru. (Potlesk.)
Chtěl bych jenom při této příležitosti
poukázat na jednu okolnost. My jsme v tomto domě
r. 1934 projednávali osnovu zákona o dozorčí
moci vládní nad hospodařením pojišťoven.
Konstatuji, že při té příležitosti
ani jediný řečník ze strany komunistické
neuznal za vhodno (Slyšte!) se ujmout slova, aby dal
výraz svému přesvědčení
po důkladném státním dozoru nad pojišťovacím
hospodářstvím. (Potlesk.) A tak můžeme
tedy konstatovat, že všechno to mravní rozhořčení
dneska je sice výrazem smyslu pro organický chaos,
na místo čeho bychom rádi viděli smysl
pro konstruktivní práci. Jsem přesvědčen,
že stejný zájem se projeví také
tehdy, bude-li třeba jednat o podobném návrhu
zákona ještě v budoucnosti.
Všeobecně bych chtěl říci toto.
My jsme argumenty, které jsme slyšeli v debatě
nynější, slyšeli již při debatách
r. 1933 a 1934 a také ve výboru ústavně-právním.
A zejména jsme slyšeli ono poučování
těch, kteří používají
každé příležitosti k tomu, aby
nás, přesvědčené demokraty,
učili demokracii, zatím co máme u mnohých
vážné podezření, zda jejich demokratické
úsilí je opravdu demokratickým úsilím
upřímným. (Výkřiky. -
Místopředseda Taub zvoní.) Můžeme
konstatovati pouze skutečnost, že zákon 2 léta
existoval a že demokratický řád v tomto
státě podvrácen nebyl. Nevím, zda
by nebyl podvrácen tehdy, kdyby byl naplněn duchem
těch, kteří nás při této
příležitosti demokracii chtějí
učiti. (Potlesk.)
Opětně jsme slyšeli argumenty o tom, že
tento zákon je v rozporu s ústavou. Již jsme
je slyšeli, ale ještě jsme se nedočkali
toho, aby některý z těch, který vytýkal
tuto kolisi, byl použil těch 2 let platnosti zákona
a obrátil se na příslušný tribunál,
aby vyvolal rozhodnutí o tom, zdali zákon je opravdu
v rozporu s ústavou. (Výkřiky posl. Kuta.)
Stejně také je třeba vzpomenouti, že
i v právní vědě se rozpor názorů
koncentruje především na § 16, kde se
jedná o počtu členů zákonodárných
sborů, ale tento rozpor je do značné míry
mírněn ustanovením odst. 3, §u 16, čehož
je si vědoma i právní věda, stejně
tak jako je si vědoma toho, že parlament, t. j. poslanecká
sněmovna i senát, velmi zřídka z důvodů
přirozených má onen počet svých
členů ústavou předepsaných.
Ostatně pro nás je do jisté míry také
rozhodující stanovisko praxe, která znamená,
že v této zemi je na dlouhou dobu vyloučen
jiný systém než koaliční, to
znamená, že příslušná kontrola
je obsažena též ve vládě samé
a že tudíž je prakticky vyloučeno, aby
minorita se stala většinou. (Výkřiky
komunistických poslanců.)
Profesor ústavního práva p. posl. Dominik
zanesl do debaty jiný argument. Přišel na tuto
tribunu s názorem, že zákon, který prý
prodlužujeme, vlastně neplatí. Upřímně
se přiznám, že jsem mluvě, kterou zde
proslovil p. posl. dr Dominik, dosti dobře nerozuměl.
Možná, že při tom pan posl. dr Dominik
zapomněl na ustanovení zákona z r. 1933,
kde se mluví o tom, že se pouze zmocnění
vládě limituje. Ale jsem stejně tak přesvědčen,
že toto upozornění p. kol. posl. dr Dominika
neuspokojí. Proto upozorním na praktický
příklad. Vím, že i pan posl. dr Dominik
přizná, že zákon o rozpouštění
politických stran platil ještě 31. prosince
1935. Ale jsem přesvědčen v důsledku
toho, že také přizná, že vláda
ještě 31. prosince 1935 měla právo rozpustiti
některou politickou stranu. Myslí pan profesor dr
Dominik, že prvního ledna, den na to, kdy po
jeho názoru zákon neplatil, již mohla ta rozpuštěná
strana z 31. prosince existovati a svolati veřejné
shromáždění lidu ? To je pro praeterito.
Pro budoucnost nám to ukáže praxe, a já
bych věru nepřál, aby pan prof. Dominik
se dočkal na svém vlastním těle průkazu,
že tento zákon existuje a platí. (Potlesk.)
Pan prof. dr Dominik uplatnil také názor,
že tato osnova zákona prý vnáší
určitou novinku ve směru kolektivního principu
viny. Myslím, že se neklamu, když řeknu,
že princip kolektivní viny již v našem právním
řádě je a že princip kolektivní
viny se týká činů, které svým
dosahem se nedají ani dost málo srovnávati
s oněmi ustanoveními, která jsou obsažena
v §u 1 zákona o rozpouštění politických
stran. A jestliže zde bylo mluveno o velké diskreční
moci vlády, přiznávám, je to veliká
diskreční moc, ale nezapomeňme, že i
tato velká diskreční moc se musí pohybovati
v rámci §u 1, že právě tím
omezením zmocnění vlády na pouhé
rozpuštění tato diskreční moc
se přece jenom zúžila a že i tato diskreční
moc nakonec je podrobena přezkoumání soudního
tribunálu, nejvyššího správního
soudu.
Pan posl. dr Rašín uváděl proti
osnově zákona zajímavý argument. Tato
osnova zákona prý je neúčelná
proto, poněvadž prý jsou zde dvě politické
strany, u nichž prý jsou všecky objektivní
znaky dány k tomu, aby zákon mohl býti užit.
Já se ptám, buď je to pravda a buď pan
posl. dr Rašín byl o tom přesvědčen,
ale je-li to pravda a mluvil-li pan posl. dr Rašín
z přesvědčení, pak to byl argument
pro to, aby mluvil pro uzákonění a nikoliv
proti uzákonění. (Výborně.)
Na konec bych se chtěl vrátiti k tomu, že zde
v debatě byl také citován hlas naší
právní vědy. Budiž také mně
dovoleno, abych citoval naši právní vědu.
Pan prof. Hoetzel pravil v r. 1934 o tomto zákonu toto
(čte): "Zákon 201/33 není výsledkem
nějaké překotné práce, jak
by se mohl domnívati posuzovatel méně zasvěcený.
Bylo o něm dlouho uvažováno. Zjišťovalo
se, nestačily-li by dosavadní předpisy, zvláště
spolkový a shromažďovací zákon,
nebylo-li by možno užíti čl. 2 a 3 zákona
o organisaci politické správy anebo zákona
zmocňovacího. Na konec zvolena forma speciálního
zákona, jehož nynější znění
je výsledkem přemnohých přípravných
redakcí." Učitel vysokoškolský
a učitel práva se vyslovuje poněkud jinak
o tomto zákoně. A jiný učitel práva
naší vysoké školy praví ve své
úvaze o tomto zákoně na konec toto (čte):
"Politické dějiny, zdá se, učí,
že přespříliš zradikalisované
formy státního zřízení vedou
k brzké záhubě. To platí i o demokratické
formě, pokud by své liberalistické a relativistické
tendence chtěla přespříliš přepínati.
S tohoto hlediska jest pak právě v zájmu
idee demokratické vítati i opatření
svou podstatou nedemokratická." Učitel práva
nakonec velmi dobře cítí, oč musí
Národnímu shromáždění
jíti: o to, aby nejvyšší demokratické
statky byly zachovány. (Výborně.) Jsou
to také hlasy učitelů práva, ale znějí
poněkud jinak. A já v souhlase s nimi a v souhlase
s přesvědčením většiny
tohoto domu prosím znovu posl. sněmovnu, aby dala
souhlas k této osnově zákona. (Potlesk.)
Místopředseda Taub (zvoní): Přistoupíme
ke hlasování.
Sněmovna je způsobilá se usnášeti.
Osnova zákona má 2 paragrafy, nadpis a úvodní
formuli.
Poněvadž byl podán návrh na přechod
k pořadu, míním dáti hlasovati takto:
Nejprve budeme hlasovati o návrhu posl. Švermy
na přechod k pořadu.
Nebude-li tento návrh přijat, budeme hlasovati o
osnově samé, a to o celé najednou ve znění
zprávy výborové. (Námitek nebylo.)
Námitek není.
Kdo tedy souhlasí s návrhem posl. Švermy
na přechod k pořadu přes celou osnovu, nechť
pozvedne ruku. (Děje se.)
To jest menšina. Návrh jest zamítnut.
Kdo nyní souhlasí s celou osnovou zákona,
to jest s jejími dvěma paragrafy, nadpisem a úvodní
formulí podle zprávy výborové, nechť
zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Tím posl. sněmovna
přijala celou osnovu podle zprávy výborové
ve čtení prvém.
Druhé čtení navrhnu na pořad příští
schůze.
Tím vyřízen jest 1. odstavec pořadu.
Přerušuji další projednávání
pořadu schůze.
podle §u 2, odst. 4 jedn. řádu obdrželi:
na dnešní a zítřejší den
posl. Nepomucký; na zítřejší
den posl. dr Stránský.
nemocí posl. Široký, Stangl.
mezi schůzí: návrh tisk 399 - přikázán
výboru iniciativnímu.
Místopředseda Taub oznámil, že
se předsednictvo usneslo, aby se příští
schůze konala zítra v pátek dne 24. dubna
t. r. o půl 11. hod. dopol. s
1 až 3. Nevyřízené odstavce 2 až
4 pořadu 37. schůze.
4. Druhé čtení osnovy přijaté
dnes ve čtení prvém.
5 až 8. Nevyřízené odst. 5 až 8
pořadu 37. schůze.