Jděte dále. Praha na vás žádala, abyste provedli osvobození obecních domů od ochrany nájemníků v návrhu zákona o ochraně nájemníků. Tedy konkretně: Pořád se doporučuje, obdobně jako je to u domů státních, aby byly vyloučeny z ochrany všecky domy, které jsou ve vlastnictví a ve správě obce, aby se tady nadále nevztahovala ochrana nájemníků na domy, které obec získala od 1. listopadu 1918. Tedy na jedné straně v soc. politickém výboru jste nám vytýkali, že hájíme zájmy majitelů domů, trvali jste na plnění starého zákona o ochraně nájemníků, a na druhé straně právě socialisté, ovšem pokud sedí na pražské radnici, žádali, aby obecních domů se netýkala ochrana nájemníků, aby ty z toho byly vyloučeny. Tedy vidíte. že ani vy nejste v těchto věcech zásadní. Nevytýkám to, jen to připomínám. Na pražské radnici mají socialisté bytovou politiku ve svých rukou, přidělují mnohde byty podle politické legitimace, přirozeně tam, kde mají moc ve svých rukou, by chtěli tyto domy sami obhospodařovat. Kde jde o soukromé podnikání, tam se kladou všemožné překážky. Obec pražská má řadu jiných povinností, velké úkoly, ale jak jsem jednou řekl, samospráva je podvázána, jako je podvázán celý náš život. Mohly-li by se někde podnikati velké stavební práce, velké rentabilní investice, pak by to mohlo býti především ve Velké Praze. Jest třeba jí podati pomocnou ruku, jest třeba k tomu přispěti. Pohleďte, jak věc vypadá ve skutečnosti. jak vypadají naše komunikace, jak vypadají naše silnice, ze jména výpadové silnice z hlav. města Prahy. Ještě dnes mají mnoho překážek v tak zvaných železničních přejezdech, ještě dnes vidíme, že úprava těchto výpadových silnic jest sporná vzhledem k tomu, že se neví, kde končí nebo počíná povinnost státu v udržování těchto silnic a kde povinnost obce. Já na tyto věci upozorňuji a podáváme s kol. dr Štůlou v tom smyslu potřebné interpelace a návrhy. Žádáme zejména, aby administrativa byla znovu postavena na jinou právní základnu, než na které je, žádáme uvolnění výpadových silnic, žádáme zrušení železničních přejezdů a jiné vyřešení, než jest dnes. Žádáme, aby všechny možné rentabilní investice byly znovu oživeny, aby v nich bylo pokračováno, aby stavební ruch nebyl brzděn buď nepohotovostí úřadů a snad také nedosti dobrou vůlí.

Mohl bych, vážená sněmovno, upozorniti na řadu velkých staveb, které by mohly býti ihned v Praze začaty, kdyby tu nebyly překážky v různých zákonných ustanoveních, která podvazují samosprávu, anebo která také z jiných důvodů, na př. ve vadné administrativě, kladou překážky skutečnému rozvoji stavebního ruchu. Proto ve svých interpelacích žádáme změnu regulačního plánu, žádáme vyřešení řady otázek, ať jde o pokračování v prohrábce na Vltavě a výstavbě povltavských silnic, o dobudování letiště ve Kbelích a o řadu jiných investic, které by byly jistě rentabilní a pro něž by se jistě našla úhrada. Vedle toho se budeme starati, aby byla odstraněna vadná administrativa a loudavost stavebních úřadů a aby byl stavební úřad vypraven tak, aby stavební ruch jím nebyl brzděn a aby také tím netrpěl. Dále budeme žádati, aby byl učiněn pořádek v parcelačním řízení, zejména pokud se týká vyměřování investičních poplatků. Z tohoto důvodu budeme prosazovat reformu dnes zastaralého stavebního řádu. Stavební řád vyžaduje nutné reformy. Vlastně není žádného, neboť jiný má samospráva, jiný má země a jiný má stát. Je tu ohromná roztříštěnost; když jde o veřejné dodávky, nikdy nemáte jistoty, podle kterých směrnic má býti dodávka zadána, a také nikde není podmínka, že zadávku musí dostati nejlevnější firma z oferujících. A důsledky? Buď se nedodržuje kolektivní smlouva, nebo se nezaplatí živnostníkům, nebo nakonec se hledají vícepráce. Tu je svrchovaný čas, aby do této věci byl uveden náležitý pořádek, aby stavební řád byl uzákoněn, aby konečně byla stanovena pevná jednota, podle které veřejné dodávky se budou zadávat, aby živnostník měl jistotu, aby dělník měl jistotu, aby měl jistotu podnikatel, aby byla jistota ať jde o obec, stát nebo zemi. (Místopředseda dr Markovič zvoní.)

Je zde řada věcí, o nichž bych se chtěl ještě zmíniti. Vezmu to stručně. Zákon na ochranu nájemníků citelně se dotýká nejen těch, které chrání, ale zejména majitelů domů. Vycházím z názoru, že tuto otázku musíme řešiti velmi opatrně, že otázku ochrany nájemníků nutno řešiti rozvážně a spravedlivě.

V soc. politickém výboru řekl jsem docela otevřeně, že ochrana nájemníků ve Velké Praze netýká se ani 20% nájemníků, ale že se zapomíná na mladé, na ty, kteří přišli do života po převratu (Hlasy: Ano!), zapomíná se na ty, kteří se oženili v posledních letech, založili si rodinu a jsou buď bez práce, jsou tedy na tom dvojnásob hůře, nebo kteří mají malé platy. Ti na ten život doplácejí do všech důsledků.

Slavná sněmovno, toto je nutno si uvědomiti, že k těm mladým máme při nejmenším stejné povinnosti jako k těm chráněným. Proto nedovedu pochopiti, jak mnozí páni tak houževnatě a tvrdě drží stanovisko těch starých, a na ty mladé zapomínají. (Tak jest! - Místopředseda dr Markovič zvoní.)

Spravedlnost je základem státu. Ti mladí při řešení těchto otázek, kdy spravedlnost má tolik konců, na to doplácejí a těžce to nesou a pak si tu spravedlnost různě vykládají.

Slavná sněmovno, prosím, aby při řešení tak velikých a významných otázek, jako jsou otázky bytové, se postupovalo spravedlivě s ohledem na ty, kteří jsou biti dvojnásobně, to jsou mladí lidé, mladé, nové rodiny.

Ke konci chci upozorniti: Stranickým režimem, stranickým systémem nebo tím, když zvítězí jedno stanovisko, věci nerozřešíme a tím jim také nepomůžeme. Volební skupina naše o těchto otázkách několikrát jednala, vzala v úvahu požadavky jak podnikatelů, jak majitelů domů, tak také nájemníků, a vychází z názoru (Předsednictví převzal místopředseda Onderčo.), že je nutno likvidovat vázané hospodářství, ale také že je nutno míti smysl pro ty, kteří by tím byli poškozeni, pro sociálně slabé, těm chce pomoci, má pro ně pochopení, ale dvojnásob říká, že musí míti tento slavný sněm pochopení pro ty, o nichž jsem hovořil naposled, pro mladé. (Výborně! - Potlesk poslanců nár. sjednocení.)

Místopředseda Onderčo (zvoní): Slovo má ďalej pán posl. Kögler.

Posl. Kögler [německy]: Slavná sněmovno!

Mohl bych přímo navázati na vývody předcházejícího řečníka, jenž se zde pokusil přirovnati autoritativní režim k režimu politických stran, a to v přímé souvislosti s projednáváním osnovy zákona o podpoře stavebního ruchu. Stojíme v Evropě před těžkou krisí bydlení. Krise se ukazuje nejvážněji a nejtvrději tam, kde máme co činiti s fašistickými režimy, a to z velice prostého důvodu, protože dynamika násilí, jež se ve fašistických státech vyvíjí, nesměřuje k tomu, aby snad pozvedla problémy zvelebení obytných staveb anebo řešila problémy blahobytu lidu, nýbrž protože nutí k tomu, aby přiměřeně ke svému vnitřnímu násilí postavila na místo lidových obytných staveb kasárny a jiné podniky, které ovšem neodstraní bytovou krisi, nesprovodí se světa tíživý nedostatek zvláště malých bytů, nýbrž jej rozmnoží.

Podpora stavebního ruchu našla v naší republice v letech 1921 až 1924 skutečně mocný podnět. Ovšem se tohoto podnětu podstatně nezúčastnilo v té době území osídlené Němci. Toto území zmeškalo připojiti se k podpoře stavebního ruchu těch dob více nebo méně a neprodělalo ji s sebou. To zase souvisí především s nedostatečnou likvidací spořitelen v poválečné době, částečně však to souvisí i s národnostně-politickými otázkami. Teprve v druhém období po roce 1929 nastal v podpoře stavebního ruchu silnější pohyb, jenž se dal v pohraničních krajích velice silně pocítiti. Ale od té doby se zmírnil. Smím v této souvislosti poukázati na zprávu, jež byla zaslána Mezinárodnímu úřadu práce v Ženevě o podpoře obytných staveb naší republiky. V této zprávě říká se na konci, že bytová politika jest prý ve všech zemích v plném vývoji a že povede ještě k mnohým novotám. Ona prý je asi povolána, aby vyplnila jednu z nejživějších kapitol sociální politiky, a je tím pro dělnictvo, jehož materiální a morální životní podmínky dovede značně zvýšiti, přímo důležitá.

To platilo ještě r. 1932. Dnes to vlastně již neplatí. Finanční stav republiky přinutil od té doby k mimořádným úsporným opatřením, která bohužel působila i v oboru podpory bytových staveb. V posledních letech, zvláště v roce 1935 vlastně již nepřicházejí v úvahu novostavby hodné zmínky. Ale rozhodně nestojí nově zřízené byty v snesitelném poměru k rostoucí potřebě, jež se přece děje podle daných veličin a jež se má regulovati na číslicích populace a na číslicích uzavřených sňatků. Skutečnost, že se stavba bytů v posledních letech zmírnila, působí ovšem na zostření krise. Poukazuji na zprávu, kterou uveřejnilo v červenci 1935 47 severočeských ústavů pro zprostředkování práce. V této době, tedy uprostřed stavební sezony, vykázalo těchto 47 okresních ústavů ne méně než 10.242 stavebních dělníků jako nezaměstnané, při daleko větším počtu pomocných dělníků a dělníků s denní mzdou. V listopadu loňského roku byla uveřejněna zpráva Národní banky, ve které je toto (čte): "Celkový rozsah stavební činnosti letos není značný, byť by se dalo i zde adaptačními pracemi a opravami zjistiti v posledních měsících jisté oživení následkem daňových úlev." Naděje Národní banky směřuje k r. 1936, a to jednou pro snížení úrokové sazby, po druhé pro lepší výnosnost staveb, jelikož snadnější kalkulace činže, jak se zdá, poskytuje Národní bance předpoklady, že v r. 1936 budeme míti co činiti s citelným zlepšením na bytovém trhu. K tomu mají sloužiti i daňové úlevy podle vlád. nařízení čís. 1 z r. 1936. Doufá se, že nastane hospodářský podnět z té skutečnosti, že bude možné očekávati oživení staveb činžovních domů v r. 1936 z daňové amnestie, jež dává poplatníku možnost, aby zatajené příjmy byly vloženy do oprav jakož i do novostaveb. Musím ovšem říci, že se mi zdá předpověď Národní banky pro tento případ z velice průzračných důvodů příliš optimistickou.

I když musíme osnovu vítati, přece nesplňuje očekávání, která vlastně s ní spojuje obyvatelstvo. Ale jsou technické nedostatky, které činí nemožnými jejich přímé působení, především ke zmírnění krise. Peněžní trh není, beru-li v úvahu německou oblast naší republiky, připraven na velkorysé investice. Peníze jsou dnes zvláště u spořitelen, pro hypotekární úvěr sotva ještě k disposici. Je správné, že můžeme zjistiti již po měsíce vzestup přijatých úspor, to však ještě dlouho nestačí, aby byla zajištěna nutná likvidita spořitelen a tím méně, aby bylo umožněno velkorysé podporování investic anebo zajištění hypotekárních půjček. Tedy jednou je to nedostačující mobilita spořitelen, jež jest překážkou. Ze 160 německých spořitelen by nemohlo podle mého vědomí o věci býti připraveno ani 150 mil. Kč pro hypotekární úvěr. K tomu přistupuje, že spořitelny musí dnes ještě velice těžce bojovati s otřesy na trhu realit. Dlužno se tázati, zda ústřední peněžní ústavy, Ústřední sociální pojišťovna, Všeobecný pensijní ústav, Dělnické úrazové pojišťovny budou moci dáti k disposici peníze, kterých jest potřebí pro hypotekární úvěry.

Druhým momentem, který při tom rozhoduje, jsou obce. Osnova přece ustanovuje, že obce mají postaviti byty pro chudé. Jsem přesvědčen, že obce na tuto úlohu nejsou připraveny. Předně jim chybí řešení otázky vyvazení z dluhů. Zde jest tedy těžkost, která přímo znemožňuje hospodářské zmírnění krise a působení na opatření práce. Tisk přináší v poslední době zprávy, že v 38 větších městech republiky byl ještě v r. 1929 měsíční přírůstek 1400 bytů. Tento počet klesl r. 1930 na 1000, stoupl r. 1931 na 1600 a zřítil se r. 1935 na 400. Tento obraz tedy zcela jasně ukazuje, že opatření bytů, a o to mi jde při těchto úvahách, zůstává daleko za nutnou potřebou.

Vezmou-li se v úvahu sňatky jako činitel pro zakládání bytů, poukazuji na to, že v Československé republice bylo uzavřeno v r. 1934 118.270 sňatků; v r. 1935 jich bylo v měsících leden až červen 49.800. Smíme předpokládati, že uzavírání sňatků a opatření nových bytů je přibližně vzájemně v rovnováze. To by tedy znamenalo, že bychom měli při plánovitém uskutečňování požadavků, jež nám staví bytové hospodářství, přibližnou roční potřebu 100.000 bytů. Počet tento bude snad poněkud vysoký, ale nebude značně níže pod číslicemi, které zde byly jmenovány. Srovnáme-li tedy přírůstek obyvatelstva, poukazuji na to, že můžeme v posledních 5 letech prokázati přírůstek 400.000 lidí. I zde nutí ovšem dalekosáhlá bytová politika k odpovědným plánovitým opatřením. Při tom tak příliš nerozhoduje klesající křivka uzavírání sňatků. Ona v zásadě příliš mnoho nemění zde označenou procentní sazbu.

Osnova chce zmírniti nejhorší bídu o byty, chce vytvořiti 15.000 až 18.000 bytů o jedné místnosti se zárukou na 300 milionů, chce, aby obce vytvořily byty pro chudé s pomocí státního příspěvku na základně, že bude možná kalkulace činže asi na 3 % stavebního nákladu. Problém opatření bytů se však nesmí vyčerpati v pohotovém postavení bytů pro chudé. K bytovému problému se musí přikročiti velkorysým způsobem, k čemu bych chtěl jenom ještě říci: Otázka, zda se mají stavěti nejmenší nebo malé byty, má se posuzovati podle našeho mínění s hlediska lidového zdravotnictví a nikoliv výlučně s fiskálního hlediska. Konečně mají přece byty, které budou nyní zřízeny pomocí prostředků veřejné ruky, absolvovati normální životní trvání. Ale nejmenší byty, tak řečené obytné kuchyně, budou brzy při příznivém vývoji hospodářských poměrů, mluvě ve smyslu lidového zdravotnictví, předstihnutou formou bytů. A proto myslím, že se veřejná ruka má postaviti na daleké hledisko při tvoření nových bytů a že nemá přikročiti k problému jen výlučně s hlediska okamžité nouze. Žádali jsme velkorysé a zásadní řešení, dbajíce dvou hledisek. Především systematické zdolávání nedostatku bytů a za druhé zásadní odstranění bytové nouze. Obě složky zde jsou a mají dostačující úkol. Můžeme pochopiti, že jsou určité překážky. To se může vysvětliti, i když se veskrze nemohou schváliti důvody, které byly pro to uvedeny. K systematickému potírání bytové nouze a k řešení bytového problému nestačí především soukromé hospodářství, neboť zanedbává zvláště v době krise bytový trh, protože počíná klesati důchod domovního vlastnictví. Mzda a činže, která vyplývá z pozemkové renty, ze stavebních nákladů a z hypotekárních úroků, stojí v nepřekonatelném odporu proti sobě, a tato skutečnost vlastně brání ozdravění bydlení se strany soukromého hospodářství. Stavění bytů však nemůže býti pojato výlučně jako uložení kapitálu, to zakazuje již sám význam bytů pro lidové zdravotnictví. Bez pomoci veřejné ruky se problém bytový vůbec nemůže řešiti.

Z těchto hledisek jsme vždy vycházeli při posuzování této otázky. Většina bytů v Československé republice jsou nejmenší a malé byty, slouží tedy hospodářsky nejslabším vrstvám obyvatelstva. Když se vezme do ruky právě vyšlá statistická ročenka, nalezne se, že ze sčítání určitých měst vysvítají tyto skutečnosti: Bylo v celku napočítáno 980.034 bytů. Tento počet je takto složen: byty s jednou hlavní místností 219.378, t. j. 22.4%, se dvěma hlavními místnostmi 396.684, t. j. 40.5 %, se třemi hlavními místnostmi 176.114, t. j. 18%. V celku dají byty od obytné kuchyně až do dvou pokojů a kuchyně 792.176 bytů, čili 80.9 % zde vypočtených případů. Ostatních bytů od 4 do 7 a více hlavních místností jest tedy úhrnem jen 19.1%. V r. 1932 nebyl přechodně citelný nedostatek dvoupokojových bytů. Cítili jsme to také v oblastech

krise. Rozvoj veřejných financí však měl na bytový problém zde velice nepříznivý vliv. Skutečnost, že obce musely vybírati pro svou vlastní sanaci činžovní poplatky v nejvyšších sazbách z bytů, vedla k tomu, že nastala strukturní změna bytů, že se sta a tisíce nájemníků vzdalo větších bytů a že si najalo byty menší. Kdo měl 4 nebo více pokojů, šel do 3 pokojového bytu, kdo měl 2 pokojový byt, šel do 1 pokojového bytu, aby ušel částečně velice silnému zatížení obecními činžovními poplatky a aby si finančně ulehčil, což lze pochopiti, když se ví, jak velice poklesl v posledních letech důchod lidu. Tím však nastal velice silný tlak na malé a nejmenší byty, nejen se strany potřeby, nýbrž také se strany ceny, neboť čím větší poptávka, tím větší činže, zvláště u nechráněných bytů.

Nechyběly - smíme to dnes se zvláštním uspokojením zjistiti - v uplynulé době od r. 1929 velkorysé návrhy a schůdné cesty. Poukazuji na návrh ministra soc. péče a ministra dr Czecha, jenž se pokusil uchopiti problémy ze základního hlediska, nejen prostě samotné řešení otázky ochrany nájemníků, nejen samotný problém podpory stavebního ruchu a jen nové opatření bytů, nýbrž nadto zjištění bytové potřeby, komunální zprostředkování bytů, bytový dozor, podporu stavebního hnutí, udržování starých domů a jejich uvedení v dobrý stav, ochranu nájemníků, otázku stavebního příspěvku, zacházení s obecně prospěšnými stavebními družstvy, bytovou péči státu a obcí a nutné vytvoření poradních orgánů.

I když v našich ústavních zákonech není ustanoveno právo na byt, směřovaly přece snahy ministra soc. péče tímto směrem. Pokusily se čeliti dosavadním nedostatkům, chtěly především na místě volné hry sil na bytovém trhu zříditi plánovité hospodářství veřejné ruky podle základních pojmů moderní hygieny a zásad účelné politiky obyvatelstva. Smíme zjistiti: Není oblasti hospodářství, jež by se přiblížila úpravě plánovitě hospodářskými ustanoveními tak blízko, jako bytové hospodářství, již z ohledu na jeho tak význačnou lidově-politicky a lidově-zdravotní důležitost. Mluvím-li o bytové nouzi, nechci tím ještě jednou zdůrazniti poukaz, jejž učinil p. ministr soc. péče Nečas ve své zprávě v sociálně-politickém výboru, když odkazoval na to, že tisíce rodin živoří ještě ve vagonových bytech a jiných nedostatečných provisorních pomocných zařízeních, která se mohou jen stěží nazvati obydlími.

Můžeme ze statistické ročenky dokázati bytovou nouzi statisticky. Bylo uspořádáno sčítání, jehož se zúčastnilo 980.034 bytů s 2,505.120 hlavními místnostmi. V těchto bytech žilo 3,553.749 osob. V 5.022 bytech žilo přes 11 osob, v 12.098 bytech 9 až 10 osob, v 48.492 bytech 7 až 8 osob, v 187.269 bytech 5 až 6, v 442.668 bytech 3 až 4 osoby, v 207.668 bytech 2 a v 76.817 bytech 1 osoba. Průměr je tedy na jeden byt 3.63 osob, na jednu místnost 1.42 osob. Tím překročujeme evropský průměr.