A keď rozoberáme náš štátny rozpočet, vidíme, že i tohoto roku škrtalo sa práve na tých položkách, ktoré maly slúžiť pre kultúrne povznesenie vonkova, ktoré maly slúžiť na príklad elektrizácii, ktorá je tak prepotrebná, nie snáď na toľko už v historických zemiach ako na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, lebo podľa štatistiky, ktorá je za týmto účelom sostavená, majú Čechy 68% elektrizovaných obcí, Morava 69%, Slovensko 19% a Podkarpatská Rus 11%.

Vieme, že obyvateľstvo českého vonkova samo sa staralo o to, aby táto technická vymoženosť slúžila jemu a prajeme mu to. U nás nebolo pochopenia preto, že náš zemedelec sa obával novoty a zaťaženia. Práve preto dneska, keď historické zeme i vonkov historických zemí - je z veľkej časti elektrizovaný, apelujeme, aby dnešné podpory, ktoré sa poskytujú na sústavnú elektrizáciu vonkova, boly venované z väčšej čiastky Slovensku a Podkarpatskej Rusi, aby vláda, keď už to nebolo možné tohoto roku, aspoň v budúcich rokoch nestenčeným spôsobom zaradila do štátneho rozpočtu také čiastky, aké boly v rozpočtoch predošlých. (Potlesk.) Lebo jestli porovnáme podpory na elektrizáciu, vidíme, že za posledných 9 rokov boly poskytnuté podpory: v Čechách 3069 obciam, na Morave 1487 obciam a na Slovensku 78 obciam. Nechceme týmto vytýkať patričným odpovedným činiteľom, že sú tomu na vine oni. Museli sme ťažko prebojovávať u nášho roľníka, aby sme ho presvedčili, že podpora daná štátom na elektrizáciu je v jeho prospech, že túto nebude museť vracať. Štátna správa ubiera z výšky podpôr, ktoré dávala prvej a v dôsledku toho je nutné, aby aspoň z týchto menších čiastok boly vo väčšej miere podporované Slovensko a Podkarpatská Rus.

Pokiaľ sa týka regulácií a odvodnenia pozemkov, platí to samé aj v tejto otázke. Ale aby i tieto práce pokračovaly, je nutné, aby bol vynesený nový vodný zákon, ktorý by odpovedal dnešnej dobe, aby boly odstránené nedostatky, ktoré sa v tomto zákone javia, aby zákon bol prispôsobený dnešným potrebám hospodárskym.

Ďalej pri otázke podpôr a zmiernenia nezamestnanosti v našich horských chudobných krajoch je dôležitý problém drevárstva, ktoré je vlastne továrňou našich chudobných hornatých krajov. Z drevárstva žije malý chalupník, malý zemedelec, a preto je nutné, aby vláda a zvlášť i ministerstvo soc. pečlivosti i tejto otázke venovalo zvýšenú pozornosť, aby sa neopakovaly prípady, ktorých sme svedkami i teraz, že vzdor uisteniam pána ministra železníc deputácii zákonodarcov zo Slovenska a Podkarpatskej Rusi dovážajú sa pražce pre naše štátne dráhy z Rumunska a že sa robia všemožné ťažkosti, aby sa nemohly naše drevárske firmy zúčastniť súťaže tak, ako by to záujem nielen týchto, ale i robotníctva a povozníctva vyžadoval.

My špeciálne na východnom Slovensku a Podkarpatskej Rusi máme ešte jednu zvláštnu bolesť, ktorá veľmi trápi celé tieto východné kraje - a sú to kraje, ktoré boly za svetovej vojny postižené ruskou inváziou a čiastočne tiež boľševickým vpádom. V týchto krajoch boly prevedené súpisy škôd, ale je tomu 18 rokov a nemôžeme sa dočkať, aby konečne táto otázka bola likvidovaná, aby buďto formou zákonitou bola otázka válečných škôd vyriešená, alebo aby bolo povedané, že určitým procentom vyplatenia týchto škôd sú celé požiadavky likvidované. Je nutné, aby vláda túto otázku likvidovala čím skôr, poneváč nejedná sa tu len o vyplatenie týchto obnosov, ale nelikvidovanie tejto záležitosti zaťažuje celú našu administratívu, poneváč náš ruský chudobný zemedelec neplatí dane preto, poneváč sa odvoláva, že má dostať od štátu náhradu válečnej škody, vznikajú z toho nedorozumenia, nepríjemnosti, ktoré zbytočne zapríčiňujú rozhorčenie a roztrpčenie medzi tamojším obyvateľstvom a našou administratívou.

Veľmi boľavý je ovšem problém mladých. Stále sa hovorí a opakuje, že je potreba riešiť túto naliehavú otázku, že mladí majú prispeť v tomto štáte k oživeniu práce, k tvoreniu nových smerov, že majú vytvoriť nový smer, ktorý by vedel vytvoriť i jednotu ducha i jednotu práce. Ovšem tento problém využíva sa v mnohých politických stranách viac agitačne a menej vážne. My vieme, že táto otázka musí byť raz vyriešená a vidíme na príklad aj v našich politických stranách, že si niektoré vyriešily túto otázku veľmi radikálne. My sme si vedomí, že otázka mladých a starých sa nedá riešiť revolučne, že musíme ruku v ruke so skúsenejšími a staršími postupne prebierať vedenie otázok hospodárskych, sociálnych, kultúrnych a vedenie verejného života. A preto je nutné, aby naša vláda práve v týchto dobách rozuzlila tento problém jednak posielaním preslúžilých úradníkov na odpočinok, jednak aby vyriešila otázku dvojitého zamestnania a otázku zav našich politických listoch, akým spôsobom bolo možno zapnúť do pracovného procesu tých mnoho mladých ľudí, ktorí pracovať chcú, ktorí pracovať vedia a ktorí majú k tomu patričné odborné a iné vzdelanie, ale nemajú možnosti, aby svoje schopnosti a prácechtivosť vedeli uplatniť. A skutočne mnohoráz človek až sa zahanbí, keď čítame v našich politických listoch, akým spôsobom sa vyhadzujú z úradov t. zv. preslúžilci alebo, ako ich posmešne nazývajú "stařečkové". Je smutné, že snáď ľudia, ktorí behom svojho veku, ktorý strávili vo službách verejných a štátnych, ktorí vykonali mnoho pre štát a národ, dnes musia byť takýmto spôsobom vyháňaní zo svojich miest. Je to nedôstojné, a preto je nutné, aby túto otázku riešila vláda sama, aby sme nemali aj medzi našimi mladými zatrpčenie na tých starých, aby v dobrej shode mladí, ktorí nastúpia do služieb verejnosti, použili ešte dobrých rád svojích predchodcov. A keď sa vyrieši táto otázka, som presvedčený, že tie veci pôjdu postupne k lepšiemu. Že tie veci idú k lepšiemu, to pozorujeme z nášho parlamentu tým, že naša opozícia nemá makateľných dokumentov na to, aby vedela vytýkať vláde alebo vedeniu tohto štátu určité veci. Nemá takýchto argumentov, a preto vidíme to približovanie i tých ľavých i tých pravých radikálov. A keď sa tak dívame dnes na náš parlament, vidíme, že keby sme tuná nemali našich priateľov Nemcov zo sudetonemeckej strany, tak by sme vlastne nemali ani opozíciu. To dokazuje, že vývoj vecí ide k lepšiemu. Ale pojde ďalej i vtedy, jestli všetky politické strany nebudú obehávať ožehavé problémy len preto, že snáď v niektorej politickej strane je viac prívržencov úradníckych alebo zamestnaneckých kategorií ako v druhej a že stále túto otázku petriasajú len, aby som sa vyjadril, agitačným spôsobom a nechcú ísť na koreň veci, aby sa konečne vyriešila.

Je nutno práve dnes, keď vidíme, že i naša opozícia chce sa pridržať pozitívnej práce pre národ a štát, aby tieto otázky boly riešené urychlene.

A nakonec, vážená snemovňa, niečo o našej československej vzájomnosti. Posledne počuli sme prejavy našich slovenských opozičárov. Tieto prejavy už neboly opozičné. To je dobré znamenie, že konečne i u našich slovenských opozičárov začína svítať, a v dnešných ťažkých dobách chcú i oni priložiť svoju ruku k práci. My vítame túto spoluprácu, poneváč nám bez ohľadu na politické a náboženské presvedčenie záleží všetkým, i naším maďarským menšinám republikánskym na tom, aby Slovensko bolo konsolidované, aby nebolo stále poukazované, že Slovensko a Slováci nie sú rovnocenní v tomto štáte. Musíme dokázať, že sme rovnocenní. (Tak je!) Dokazujú to činy a dokazujú to ľudia, ktorí dnes vedú záležitosti tohto štátu (Tak je!), a neprávom sa vytýka, že snáď my Slováci sme odstrkovaní. Odstrkovaní sú tí, ktorým sa nechce pracovať (Správne!), lebo keby sa im chcelo pracovať, tak by odstrkovaní neboli. Pozorujeme československú otázku nielen od r. 1918, ale pozorovali sme ju i predtým a videli sme, že český človek nie je tak zlý, ako sa o ňom hovorí, že český národ nemôže brať odpovednosť za eventuálne prehmaty jednotlivcov a že český národ pre nás Slovákov vykonal moc. Jestli dnes niektorí škarohliadovia nariekajú na to, že snáď sa oni nestali vysokými hodnostármi, že snáď nedostali výnosné sinekúry, je to len preto, že nevedeli pracovať. Nech to pripisujú svojej lenivosti a nie českému národu a nech týmto nekalia dobrý pomer československej jednoty (Potlesk.). Som presvedčený, že táto doba nastáva. Videli sme to aj u našich kolegov-komunistov zo Slovenska, že sú to dnes nacionalisti, nie internacionalisti, že i oni bojujú za to, aby slovenským robotníkom sa viedlo lepšie, a vedia tiež robiť rozdiele medzi robotníkom slovenským, ktorého oni zastupujú, a medzi robotníkom českým alebo nemeckým, ktorého zastupujú ich kolegovia. Docela správne. My sme tu na to, aby sme zastávali svojich, a naši kolegovia z Čiech a Moravy sú tu zas na to, aby bránili tiež svojich. A jestli i naši priatelia ľuďáci budú hľadeť, aby na Slovensku sa pracovalo pozitívne, aby sa zo všetkého nerobila zbytočná demagogia, prídeme k tomu, že naše Slovensko v krátkej dobe môže byť natoľko konsolidované, že môžeme rychlejšim krokom nastupovať cestu k rovnocennosti s našimi bratmi Čechmi. (Tak je!)

Pokiaľ sa týka, vážená snemovňa, otázok školských, snáď my z východného Slovenska a z Podkarpatskej Rusi môžeme si najviac nariekať. Máme dnes okres Sninu na východnom Slovensku, kde sa v 10 obciach ešte tohoto roku nevyučuje - a nevyučuje sa tam osemnásty rok. V tomto okrese máme 2 obce, kde vôbec nie je škôl, a kde sú aj školy, vyučovalo na nich s kvalifikáciou učiteľskou 17 učiteľov, maturantov bez učiteľskej kvalifikácie 8, bez maturity 9. A máme obec Libovskú Lehotu v okrese bardejovskom, kde dnes vyučuje sedliak, roľník, v dobe, keď máme desatitisíce nezamestnanej, akademicky alebo stredoškolsky vzdelanej inteligencie. Tu je treba zásahov ministerstva školstva a je treba rozumne uvážiť, či je účelné na pohraničí poľskom a maďarskom nechávať dediny 18 rokov bez škôl, alebo dávať tam nekvalifikovaných učiteľov, alebo vyučovať v takých školách, do ktorých by sa mnohí občania z historických zemí báli vojsť, poneváč by mali dojem, že sa tá škola na nich zrúti. Mám pripravené jedno album pre pána ministra školstva, ktoré mu odovzdám, aby videl, aké školstvo existuje na východnom Slovensku. O Podkarpatskej Rusi nehovorím, lebo dobre viem, že kolegovia z Podkarpatskej Rusi, ktorí sa budú zapodievať otázkami svojej zeme, prinesú tiež tieto veci na pretras.

Nie je možné stavať na jednej strane tam, kde sú vlivnejší politickí alebo verejní činitelia, paláce, ktoré dnes snáď nedajú sa ani využiť, a na druhej strane nedať ľudu, ktorý kultúru chce, po nej baží a za ňou chodí, riadnu školu ani riadneho učiteľa. (Výborne!)

Národné školstvo na Slovensku je na veľkom postupe. Musíme kvitovať a uznať veľkú prácu ministerstva školstva a všetkých vlád, ktoré sa o to staraly, ale musí sa ísť nielen tam, kde sú dobré cesty, po tých viac obydlených krajoch, ale je treba sa podívať i na školy do zapadlých krajov a zapadlých obcí a urobiť nápravu, aby naša opozícia, či už je to štátotvorná alebo neštátotvorná, mala menej agitačného materiálu proti vláde a proti tomuto štátu. (Potlesk.)

Místopředseda Onderčo (zvoní): Slovo má ďalej pí posl. Machačová.

Posl. Machačová: Slavná sněmovno! U příležitosti projednávání rozpočtu na r. 1936 ožívají v myslích pracujících žen vzpomínky na všechny sliby, dané jim koaličními stranami v předvolebním období. (Hluk. - Místopředseda Onderčo zvoní.) Dělnické ženy prodělaly volební zápas. Slibovalo se vzít bohatým a dát chudým, slibovalo se vzít bankám a dát nezaměstnaným, slibovalo se zlevnění cen cukru, práce a chleba pro všechny. "Kdybychom po volbách začli se starou hospodářskou politikou, zničili bychom národ a stát." (Výkřiky.) To prohlašoval před volbami časopis největší vládní strany, agrární "Venkov". Pracující ženy tehdy s podivem četly a sledovaly řeči agrárních politiků. Mnohé z venkovských malorolnic uvěřily těmto slibům velkostatkářů a odevzdaly jim svůj hlas a trpělivě čekaly, co bude dále. Prvním dárkem po volbách bylo zdražení cen všech životních potřeb. Pan předseda vlády sice prohlašoval, že neodůvodněná drahota bude přísně trestána, ale přes to se zdražovalo dále, poněvadž páni zdražovatelé si důvody ke zdražování vždycky najdou. Vláda, která je přísná k pracujícímu lidu, chová se velkomyslně ke kapitalistům a uznává všechny jejich důvody.

Ženy všech vrstev čekaly, že státní rozpočet na r. 1936 přinese naději na nějakou úlevu, že přinese aspoň splnění části slibů, daných pracujícímu lidu před volbami. Ale místo daňové úlevy přišla nepřehledná řada nových nepřímých a spotřebních daní. Vedle starých daní nové na tuky, petrolej, pečivové prášky, ocet a zvýšení daně na sůl. Pracující ženy dostatečně nesladily a dnes nebudou moci ani dostatečně solit. Zástupci všech těch koaličních stran, kteří před volbami chodili za pracujícími ženami, kteří byli plni účasti nad jejich strastiplným životem, ti si dnes ani nevzpomenou, že ženy nezaměstnaných dělníků mají dnes více slibů než chleba. Kdyby jen tak páni ministři a zástupci všech těch měšťáckých stran si jenom na týden zaměnili místo s ženami nezaměstnaných dělníků a jejich rodinami, kdyby byli nuceni zoufale a beznadějně hledat práci, vymáhat si státní stravovací poukázky, prosit domácího o poshovění se zaplacením činže, kdyby viděli plakat své děti hladem a viděli to utrpení žen, tehdy snad by si uvědomili, jaký je rozdíl mezi sliby a činy.

Dnes život pracujících žen je dlouhým pásmem strádání, bojů, utrpení a běd. Taková dělnice v pražských závodech vydělává 50 Kč za týden, sklářská dělnice na Turnovsku sotva 30 Kč a dělnice od Mahlerů z Něm. Brodu odchází s 20 Kč výplaty za týdenní dřinu. Takový úděl a mnohdy ještě horší mají dělnice ze všech koutů Československé republiky. Továrny, které by mohly při dnešní vyspělosti vědy a techniky být místem radostné práce pro všechny, místem, kde se vyrábí všechno, co potřebuje kulturní člověk 20. století, ty, pokud dnes ještě pracují, jsou dějištěm neslýchaného vykořisťování pracujícího lidu a zejména pracujících žen. My se ptáme: Kde jsou všechny ty sliby o ochraně dělnic a ochraně matek? Tisíce žen je dnes bez práce a mzda těch, které jsou zaměstnány, klesla na polovinu. Ústrky, úsměšky a jinde zase přílišná přízeň pánů šéfů, to je to, co ztrpčuje život a práci dosud zaměstnaných žen. Mladá děvčata ztrácejí všechno svoje mládí v dusných kancelářích, v buffetech a jednotkových obchodech za směšně nízkou mzdu při 20 hodinové době pracovní. A přece by i ony chtěly míti radost a lidsky žíti, touží po tom, aby měly svoji vlastní domácnost a zdravé děti. Manželství a mateřství je však příčinou pro propuštění podle příkladu státu. A tak se i studované ženy velmi těžko probíjejí na odpovědná místa, i když mají sebe lepší kvalifikaci. Sny o samostatném a odpovědném životě, o rozvoji všech schopností žen na důkaz toho, že ženy nejsou méně cenné, se rozbíjejí o tvrdou skutečnost bankrotujících kapitalistických společenských řádů, které ničí a ubíjejí živé síly celé lidské společnosti a které nejsou schopny dáti práci a chléb nezaměstnaným a tím méně jsou schopny zajistiti rozvoj a uplatnění všech tvůrčích sil skrytých v jednotlivých společenských vrstvách.

Tato tvrdá skutečnost je za stírána pány z pravice hesly, že žena nepatří do výroby, že má býti zachována domácnosti a šťastnému rodinnému životu. Ale přála bych vám viděti ten šťastný život těch z práce vyřazených žen. To je zvláštní kapitola sama pro sebe, která usvědčuje pány ze lži a podvodu. Měli byste jíti před pražskou radnici, kde ženy nezaměstnaných dělníků zoufale bojují o chléb pro svoje děti. Před 14 dny před vršovickou radnicí zatčena byla matka se dvěma dětmi, protože nechtěla odejíti bez chleba. A tato zoufalá matka, která chovala na svých rukou dítě, budoucnost národa, jak velmi ráda vládnoucí třída zdůrazňuje, byla držena po 6 hodin s oběma hladovými dětmi ve vězení a ještě k tomu byla odsouzena ke 14 dnům policejního trestu.

Každý z pánů poslanců, který chce hlasovati pro tento kapitalistický rozpočet, měl by se jíti podívati ke košířské radnici, kde před týdnem byly státní policií brutálně zbity dvě ženy nezaměstnaných dělníků tak, že jedna z nich, budoucí matka, musila býti dopravena do nemocnice, poněvadž se dostavil předčasný porod. Tito pánové měli by viděti, jak na nuselské radnici byl toutéž policií zkrvaven mladý nezaměstnaný dělník Vondráček, když žádal, aby mu byly vydány státní stravovací poukázky, a dodnes se léčí z ran, které dostal na pražském policejním ředitelství.

Každý ze zástupců tohoto sboru měl by vidět, jak musí nezaměstnaní dělníci čekat 3 až 4 hodiny před radnicí na příděly poukázek a jak za pouhé zaťukání na dveře úřadovny je táta dětí potrestán odnětím státních stravovacích lístků na 14 dnů. A nikdo se nepozastaví nad tím, že byla odňata dětem a celé rodině poslední možnost obživy.

Tak jako sám tento rozpočet, tak toto brutální zacházení s obětmi kapitalistické krise charakterisuje dnešní velkostatkářský, kapitalistický a protilidový vládní režim. Tuto protilidovost dnešního kapitalistického režimu je vidět na každém kroku. Nechť jdou jen vládní poslanci před prosté ženy z lidu a vysvětlí jim politickou účelnost a nezbytnost míchání obilí s mourem a denaturování cukru, zatím co ženy nezaměstnaných dělníků uspávají děti pohlazením místo chlebem. Nechť obhájí ničení kukuřice na Podkarp. Rusi. Nechť vysvětlí svým voličkám, proč ve skladištích hnije obilí, že sklady jsou plny zboží, zatím co lid, základ veškeré moci státu, hladoví, nemá co jíst. Nechť obhájí zničení tisíců vagónů obilí a denaturovaného cukru, který se prodává 1 kg za 60 hal. pro dobytek, zatím co ženy nezaměstnaných dělníků platí lichvářské ceny 6.40 Kč za 1 kg.

Od předválečné doby změnily se velmi značně výrobní poměry v cukrovarnictví. Ohromný technický pokrok, racionalisace a nízké mzdy dělníků značně zlevnily výrobní náklady cukru, ale přes to cukr je mnohem dražší než před válkou. Je nejvyšší čas, aby se socialisté vzepřeli této protilidové, velkostatkářské politice, aby se opřeli o masy lidu a společně s námi probojovali řadu nejnaléhavějších dělnických požadavků.

Zejména se obracíme k socialistickým poslankyním, které mají zastupovat dělnické a chudé ženy v parlamentě, aby společně s námi ihned přikročily ke splnění slibů, daných pracujícím ženám v boji proti drahotě. Neboť dělnické matky nezapomněly ještě, jak se hrozil pan Jiří Beneš nad velikou spoustou denaturovaného cukru určeného pro dobytek. Nezapomněly na jeho ultimativní návrh, aby ministerstvo soc. péče koupilo větší část tohoto cukru a prodalo za 60 haléřů kilogram pro nezaměstnané. Nic podobného se však nestalo ani do 27. května ani později. Rodiny nezaměstnaných dělníků se nespokojí s přídělem 1/4 kg cukru pro jednoho nezaměstnaného na 3 měsíce. Tento příděl, který si nezaměstnaní dělníci se svými ženami vybojovali nesčetnými deputacemi a demonstracemi, nemůže také býti náhradou za všechny vysoko vztyčené předvolební požadavky. Možností je zde dosti. Socialistickým zástupkyním v parlamentě není jistě tajno, že stát vlastní 2 největší rafinerie cukru a že je zastoupen v cukerním kartelu. Vědí, že státní cukerní daň činí na 1 kg 2 Kč, zatím co v jiných zemích je tato daň o 75% nižší. Jenom snížením této daně o 1 Kč zlevnil by se rázem cukr na 5.30 Kč.

Je známo, že existuje zákon proti kartelům, takže stát má možnost proti cukernímu kartely zasáhnout, k zlevnění cen donutit, případně sám ceny cukru nadiktovat.

Ale stejně je možno zlevniti také mouku a chleba reformou obilního monopolu a zavedením dvojích cen, vyšších pro rolníky a nižších pro velkostatkáře. Takovým způsobem bylo by možno rázem zlevniti chléb až o 20%. V tomto ohledu je potřebí řady opatření v celostátním měřítku, aby se zvýšil příděl dělnických a zaměstnaneckých rodin na jedné straně rozšířením pracovních možností a na druhé straně zlevněním cen životních potřeb. Jsou ovšem území, a jsou to především území nečeských národností, která potřebují mimořádné pomoci. My české komunistky reklamujeme práva českých pracujících žen, ale nezapomínáme při tom na naše německé, slovenské, ukrajinské a maďarské sestry, neboť víme, že jejich postavení jest ještě horší než naše, a žádáme pro ně urychlenou a mimořádnou pomoc.

K takovéto politice spolupráce socialistů a komunistů proti katastrofě bídy a hladu je svrchovaný čas. O tom svědčí strašlivá fakta o dětské bídě. Ve Strašnicích u Prahy bylo prohlédnuto lékařem 60 dětí, nichž pouze 1 bylo zdravé. V Krči je 30 dětí nezaměstnaných dělníků ošetřováno Masarykovou protituberkulosní ligou, která upozornila rodiče, že těchto 30 dětí váží celkem 80 kg pod normál. V Modřanech zjistila vyšetřující komise za účasti vládního komisaře strašlivé poměry v rodinách nezaměstnaných dělníků. Stejně tomu je podle lékařského zjištění v Libni, ve Vysočanech, v Košířích, Suchdole a řadě jiných měst. Pražský lékař, jenž zde zjišťoval zdravotní stav sudetsko-německých dětí, jež byly hosty pražského dělnictva, zjistil ze 170 dětí u 135 křivici atd. Všechny tyto děti byly postiženy tuberkulosou. Jenom 19 dětí bylo dobře vyvinuto. 88% dětí žije v jedné místnosti s ostatními členy rodiny, 75% dětí nemá vlastního lůžka a 62% dětí ve Vysočanech nemělo nikdy mléka a nikdy másla. V Mor. Ostravě školní lékaři zjistili, že ze 13.000 dětí jest jenom 1.700 dětí zdravých. Hlad obchází po Čechách, Moravě, Slovensku a Podkarpatsku a nalézá bohatou žeň mezi kojenci a dětmi. Úmrtnost v Československu je mezi největšími v Evropě. V dětské úmrtnosti jsme na úrovni balkánských států. Bída zabíjí děti na nemoce, které by se jich vůbec nedotkly, kdyby tyto děti byly dobře živeny. V 21 soudních okresech přesahuje počet úmrtí počet porodů. Nelze se diviti, že proletářské matky nechtějí dále roditi děti do bídy a hladu. V novinách čteme zprávy: Matka odložila dítě u cesty, druhé zanesl otec do úřadovny sociální péče, ale rodiče byli vypátráni a potrestáni pro nedostatek rodičovské péče.

Je jistě velmi malé procento matek, které by se bez těžkého utrpení zbavily narozeného dítěte, ale uvažme, že k výživě dětí nestačí jenom vzduch a tím méně vzduch sklepních bytů. Nebude-li výdělek pro muže a ženu, nepomůže ani trest za opomenutí povinné péče.

Jiný případ: Matka opustila svých 10 dětí, o které se poctivě starala. Zoufala si náhle a na prsa si dala cedulku: raději opouštím 10 dětí, než bych přivedla na svět jedenácté. Zaplatila život nenarozeného dítěte vlastním životem v zoufalství, které hraničí se šílenstvím. Pomohl někdo této matce deseti dětí, aby jí usnadnil příchod jedenáctého dítěte? Kde je vina, že matky propadají zoufalství, poněvadž nemohou unésti břímě, které se na ně klade?

Tyto děti potřebují dobrou stravu, světlé a jasné bydlení, prázdniny strávené v lesích a u vody pod stálým lékařským dozorem. Nikdo nesmí zapomínati, že děti pracujících lidí měst i venkova byly nejhůře postiženy krisí, která byla velkokapitalistům neustálým zdrojem stamilionových zisků.

Tento hrozný stav našeho dětského dorostu je strašlivou obžalobou dnešní vlády a dnešního kapitalistického režimu. Jaký je to režim, který nedovede se postarat o šťastné mládí a vzrůst nového pokolení? Jaký je to režim, který staví kapitalistické zisky a privilegia výše, než budoucnost národa? Takový režim je odsouzen neodvratně k zániku. To je režim, proti němuž se musí všichni poctivě pracující lidé semknout, aby byl smeten. (Předsednictví převzal místopředseda Langr.)

Čím dál, tím větší část pracujících žen se dívá otevřenýma očima na vše, co se děje kolem. Vidí strašlivý osud žen Třetí říše, jejichž jediným údělem je rodit děti pro Hitlerovo válečné dobrodružství. Slyší strašlivé zvěsti, které jdou světem o umučení dvou mladých komunistek, Heleny Glaser a Kathe Lübeck, o desítkách jiných žen, které čekají v žalářích, slyší o 20.000 letech žaláře, k němuž byli odsouzeni hrdinové protifašistického boje. Vědí, jak Hitler před tváří celého světa vraždí nejlepší syny a dcery německé pracující třídy.