Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934.

III. volební období.

9. zasedání.

Tisk 1202.

Vláda podala senátu v roce 1921 pod č. t. 887 návrh zákona o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády, jehož účelem bylo provésti zásady stanovené v §§ 34, 67 a 79 ústavní listiny.

Paragrafy tyto znějí:

§ 34.

(1) Usnesení poslanecké sněmovny na obžalobu presidenta republiky, předsedy vlády a členů vlády může se státi toliko většinou dvou třetin za přítomnosti dvou třetin poslanců.

(2) Řízení před senátem jako trestním soudem upravuje zákon.

§ 67.

(1) Trestně může býti stíhán (t. j. president republiky) jen pro velezradu, a to před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké (§ 34). Trestem může býti jen ztráta úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti.

(2) Podrobnosti upravuje zákon.

§ 79.

(1) Poruší-li předseda nebo členové vlády úmyslně nebo z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ústavní nebo jiné zákony, jsou trestně odpovědni.

(2) Právo k obžalobě přísluší sněmovně poslanecké (§ 34). Trestní řízení provádí senát.

(3) Podrobnosti upravuje zákon.<

Osnova byla rozdána dne 2. srpna 1921 a byla přikázána výboru ústavně-právnímu, který na ní provedl změny a usnesl se dne 2. prosince 1924 doporučiti přijetí její senátu, který ji přijal dne 17. prosince 1924.

Odpovědnost ve smyslu projednávané osnovy je povahy trestní, jak je tomu v Anglii, a nikoliv povahy disciplinární (obdobná disciplině úřednické), jako je tomu se Spojených státech severoamerických, kde president republiky a státní sekretáři (ministři) mohou býti stíháni pro porušení úředních povinností, ale kde trestem může býti pouze pozbytí úřadu a způsobilosti vykonávati jakoukoli funkci čestnou nebo úřední.

U nás pak § 34 ústavní listiny výslovně mluví o řízení před senátem jako trestním soudem, tak § 67 výslovně mluví o trestním stíhání presidenta republiky a § 79 o trestní odpovědnosti předsedy a členů vlády.

Na tomto stanovisku stojí důsledně projednávaná osnova.

Zvýšená pravomoc, jež byla poskytnuta vládě zákonem ze dne 9. června 1933, č. 95 Sb. z. a n., o mimořádné moci nařizovací, byla ústavně-právnímu výboru poslanecké sněmovny podnětem k tomu, aby s urychlením dokončil projednání osnovy, které pro obtížnost problémů v ní obsažených po stránce politické i právní setkalo se se značnými průtahy.

Ústavně-právní výbor poslanecké sněmovny jednaje o této osnově došel ku přesvědčení, že osnova vyžaduje v některých podstatných bodech změny, pročež ji přepracoval, takže je tu usnesení odlišné od vládního návrhu i od usnesení senátu.

Nejdůležitější a rozhodná změna, týkající se ve svých důsledcích takřka celé osnovy, provedena v § 2, jenž obsahuje materielně-právní předpisy o odpovědnosti předsedy a členů vlády.

Široké znění § 79 ústavní listiny připouští rozličné úpravy trestní zodpovědnosti předsedy a členů vlády.

Dle řešení, pro něž se rozhodla osnova v § 2, porušil-li ministr zákon trestní mimo obor své úřední působnosti, podléhá řádným soudům trestním; porušil-li zákon ústavní nebo jiný zákon mimo zákon trestní v oboru své úřední působnosti, podléhá výhradně trestní pravomoci senátu; porušil-li v oboru své úřední působnosti zákon trestní, nastává konkurence senátu s řádnými trestními soudy.

V ústavní listině není řešena otázka, má-li v tomto případě (ať při ideální nebo reální konkurenci) řízení býti soustředěno před senátem nebo vedeno odděleně i před soudy řádnými.

Usnesení senátu, shodující se v podstatě s návrhem vlády, volilo po vzoru francouzském řešení takové, že před senátem, jakožto trestním soudem, mělo se soustřediti celé řízení proti obviněnému členu vlády, že porušil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ústavní nebo jiné zákony, bez ohledu na to, šlo-li tu o činy obecně trestné nebo

nikoli. Rozdíl byl pouze v tom, že pro činy obecně trestné mohl býti před senátem obžalován, jen pokud byl členem vlády, kdežto pro jinaká porušení zákonů i později až do uplynutí promlčecí lhůty.

Při tomto stavu věci vznikly by jistě spory o příslušnost mezi parlamentem a soudy i jinými úřady nadanými trestní pravomocí, zakládající se na odlišných názorech, zda čin byl spáchán v oboru úřední působnosti, a není tu nikoho, kdo by tyto spory o příslušnost rozhodl.

Poslanecká sněmovna volila jiný způsob řešení, totiž rozlišuje důsledně mezi trestným činem, spočívajícím v porušení předpisu § 79 ústavní listiny, a případným trestným činem dalším, totiž trestným činem spočívajícím v porušení všeobecných trestních zákonů. Trestný čin na prvém místě uvedený má býti stíhán vždy před forem parlamentu, a to tresty uvedenými v § 3 osnovy (trest peněžitý nejvýše do 500.000 Kč, pro případ nedobytnosti trest státního vězení do 6 měsíců), kdežto nastalo-li oním jednáním i porušení všeobecných trestních zákonů, mají býti ke stíhání takových trestných činů souběžně příslušny soudy (úřady) k tomu povolané podle všeobecných předpisů, tedy soudy trestní, soudy důchodkové, úřady politické, finanční atd.

Dopustil-li by se tedy ministr v oboru své úřední působnosti úkladu o republiku, byl by stíhán jednak před parlamentem pro porušení § 79 ústavní listiny, jednak před trestním soudem podle zákona na ochranu republiky.

Dopustil-li by se však ministr porušení zákona finančního nebo provedl-li by na př. nějaké jmenování, k němuž není oprávněn, aniž by to zakládalo skutkovou podstatu činu podle trestního zákona, mohl by býti stíhán jen před parlamentem.

Z uvedeného vychází, že vedle odpovědnosti politické, t. j. z činů spáchaných při výkonu úřadu člena vlády, zůstává nedotčena odpovědnost trestní, která je dána obecnými trestními zákony.

Usnesení poslanecké sněmovny projednal subkomitét ústavně-právního výboru ve svých schůzích konaných dne 14. listopadu, 5. prosince, 20. prosince 1933 a ústavně-právní výbor pak ve své schůzi konané dne 23. ledna 1934 a navrhuje slavnému senátu, aby schválil osnovu zákona ve znění usneseném poslaneckou sněmovnou a obsaženém v sen. tisku č. 1097. Dále doporučuje výbor slavnému senátu, aby přijal resoluci dole otištěnou.

V Praze, dne 23. ledna 1934.

Dr Witt v. r.,

předseda.

Dr Havelka Otakar v. r.,

zpravodaj.

Vláda se vyzývá, aby bez průtahu předložila k ústavnímu projednání osnovu zákona o ručení státu za náhradu škody, způsobené nezákonným výkonem veřejné moci.