Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Heller, Kahler, Klofáč.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

Celkem přítomno 110 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: předseda vlády Malypetr; ministři dr Beneš, Bradáč, dr Czech, dr Černý, dr Dérer, inž. Dostálek, dr Franke, dr Hodža, dr Krčmář, dr Meissner, dr Spina, dr Šrámek, dr Trapl.

Předseda Nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Horák.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Bartoušek, jeho zástupce dr Trmal.

Zpráva výborů technicko-dopravního a ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 1310) o jízdě motorovými vozidly (tisk 1389).

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Dovolte mi, vážení pánové a dámy, abych vás uvítal všechny co nejsrdečněji do nových prací podzimního zasedání Národního shromáždění.

Předsednictvu senátu došly přípisy pana předsedy vlády ze dne 16. října 1934, č. j. 5562/1096/S/34 m. r., o ukončení jarního zasedání 1934 Národního shromáždění a č. j. 5561/1096/S/34 m. r., o svolání Národního shromáždění k podzimnímu zasedání 1934.

Žádám pana zapisovatele sen. Stržila, aby tyto dopisy přečetl.

Zapisovatel sen. Stržil (čte): Předsednictvu senátu N. S. R. Čs. v Praze,

Pan president republiky prohlásil rozhodnutím ze dne 16. října 1934 zasedání obou sněmoven Národního shromáždění dnem 19. října 1934 za ukončené.

Předseda vlády: Malypetr v. r.

Předsednictvu senátu N. S. R. Čs. v Praze.

Pan president republiky svolal rozhodnutím ze dne 16. října 1934 obě sněmovny Národního shromáždění k řádnému zasedání do Prahy na den 25. října 1934.

Předseda vlády: Malypetr v. r.

Předseda (zvoní): Slavný senáte! (Senátoři poustávají).

Konáme svou hluboce bolestnou povinnost, když vzpomínáme 9. října, té příšerné tragedie marseillské, v níž vražednou rukou padli dva velcí průkopníci evropského míru: král Alexandr, budovatel sjednocené Jugoslávie, a Louis Barthou, zahraniční ministr republiky Francouzské. Král Alexandr zemřel v mladém věku čtyřicetišesti let. A přece jaký to byl i v tomto krátkém úseku dějinném jedinečný život od doby nejhlubšího ponížení až k okamžiku nejvyššího triumfu národa jihoslovanského - od té strašné zimy roku 1915, kdy heroická armáda srbská vyvolávající respekt a úžas světa, byla nucena ustoupiti nesmírné přesile vojsk německo-rakouských a v nejstrašnějších mrazech, za bezměrného hladu pochodovala balkánskými horami po neschůdných cestách posetých mrtvolami schvácených srbských hrdinů, do Albánie - a odtud až do toho vítězného dne prosincového 1918, kdy vojska srbská znovu vstoupila do bran Bělehradu a kdy prapory Jugoslávie zavlály od Dunaje a Sávy až do srdce Balkánu a odtud až na břehy moře jihoslovanského, nádherného, modrého Jadranu!

Život krále Alexandra byl všecek naplněn bouřemi tří válek a celého čtvrtstoletí dějin Balkánu. Když bylo Alexandrovi 24 let, vypukla r. 1912 válka s Tureckem. Jejím cílem bylo osvobození Srbů, Bulharů a Řeků z jařma tureckého. Mladistvý Alexandr prošel celou touto válkou jako velitel první srbské armády, která dobyla Kumanova, Kosova Pole a pronikla až k moři Egejskému. Za rok na to roku 1913 došlo k válce srbsko-rumunské proti Bulharům. Alexandr vedl opětně první armádu a zůstal s ní do samého konce.

Ale nejtěžší doba zkoušek přišla r. 1914, v době světové války. Král otec Petar I. těžce nemocen, kralevič Alexandr byl prohlášen za regenta státu. Bylo mu právě 26 let. Všichni víme, čím byl v době války své armádě a v době poválečné svému národu, zejména od srpna 1921, kdy po smrti svého otce vstoupil v čelo státu.

Vzpomínáme krále Alexandra jako člověka a jako státníka. Jako člověk bude jistě žíti v dějinách Jugoslávie ovinut mythem hrdiny. Nelekal se žádného nebezpečí a v dobách odpovědných života necenil. Při tom strašném pochodu srbské armády přes balkánské hory šel pěšky za svým chorým otcem, umístěným na vozíku se selským potahem, a se svými vojáky žil jako rovný s rovnými, s nimi trpěl, s nimi hladověl, s nimi uléhal na chladné zemí.

Král Alexandr byl osobně mužem vzdělaným, pracovitým a prostým. Šel za příkladem svého otce, jehož jsme znali ještě z dob jeho emigrace v Curychu, kde byl v kruzích občanských upřímně vážen, a jenž své demokratické prostotě zůstal věrným i v době, kdy roku 1903 byl ze Švýcarska povolán na srbský trůn. Vzpomínáme chvíle, kdy jsme jako zástupcové prvé delegace našeho Národního shromáždění do Jugoslávie s předsedou posl. sněmovny Malypetrem byli přijati králem Alexandrem v měsíci říjnu 1926 v Bělehradě, Stalo se tak srdečně a beze všech ceremonií, V pracovně králově jsme přes hodinu setrvali v přátelské rozmluvě. Poznali jsme, jak král jest věcně informován o celé situaci Evropy a s jakou hlubokou erudicí ovládá nejsložitější problémy dnešního politického světa.

V životní práci krále Alexandra jest možno jasně sledovati patero stupňů vývoje, Je to především úsilí o osvobození všech větví národa jihoslovanského. Je to po druhé jeho práce pro sjednocení a srůst všech jihoslovanských kmenů v jeden národ a v jednotnou říši jihoslovanskou. Je to po třetí jeho snaha o sblížení s bratrským národem bulharským a tím o sjednocení a pacifikaci celého balkánu pod velkým heslem: >Balkán balkánským národům<. Je to po čtvrté jeho upřímná součinnost při budování a upevňování Malé dohody, jakožto pevné koncentrační síly pro úpravu poměrů v celém basénu dunajském, pro jeho obrodu hospodářskou a tím také pro zabezpečení klidu a míru v celé střední Evropě. Konečně jeho poctivé úsilí o sblížení s celou demokratickou Evropou a v prvé řadě s Francií, o posílení a povznesení autority Společnosti národů a tím vším o u-pevnění míru evropského a odtud také míru světového. Ve všech těchto směrech zjevoval se nám král Alexandr jako kladná tvůrčí síla politiky evropské, jako státník, jenž střízlivě a jasně odhadoval a spoluurčoval poslání národa jihoslovanského na dějišti světovém, a jako voják, jenž ve třech krutých vojnách poznal, čím jsou všechny zkázy válek, a jemuž se snaha o zachování a upevnění míru stala vůdčí myšlenkou všeho jeho dalšího života.

Král Jugoslávie odešel, ale síly, v jichž službách pracoval, zůstaly. Umírající král odcházel s posledními slovy svého ještě plného vědomí: >Čuvajte mi Jugoslaviu!< Ochraňujte mi Jugoslávii! Je to vrcholný odkaz velkého Sjednotitele Jugoslávie.

Sklánějíce se v hluboké pietě před památkou krále Alexandra, vyslovujeme svou hlubokou touhu:

Aby všechen velký a slavný bratrský národ jihoslovanský prošel historickou epochou svého sjednocení bez všech otřesů, rozvratů a úhon a všecky bouře doby aby se staly sluncem poznání a pramenem vody živé, zřidlém upřímné lásky bratrské, jež si uvědomuje, že jedině v pevném a věrném sjednocení všech Jihoslovanů spočívá věčná záruka jich svobody, štěstí a úchvatné budoucností v řadách všeho Slovanstva a všeho lidstva. Živela Jugoslavija!

Tragedie marseillská vyvolala těžkou bolest u nás také smrtí jednoho z největších státníků spřátelené Francie. Je to její ministr věcí zahraničních Louis Barthou. Všichni víme, jak nás tato rána zasáhla přímo do srdce. Poznali jsme Louise Barthou a osobně, když v měsíci dubnu roku letošního byl u nás v Praze. V té době si získal lásku všech nás. Byl to muž, jehož jméno zůstane trvale zapsáno v dějinách Francie. Bylo mu sotva 32 let, když mu Francie po prvé svěřila úřad ministra. Osvědčil se ve všech oborech veřejné správy způsobem neobyčejným, ve financích, ve veřejných pracích, ve vnitru, ve spravedlnosti, v armádě i ve věcech zahraničních. Řídil osudy Francie i jako předseda vlády. Byl předsedou reparační komise a hlavním zpravodajem mírových smluv ve francouzském parlamentě. Byl jedním z nejduchaplnějších řečníků, jež Francie dala světu, a obdivuhodnou byla jeho klasická intuice nejjemnější filosofie a kultury francouzské.

Když mu bylo 73 lei, povolala ho Francie za svého ministra zahraničí. Podstoupil toto mimořádné poslání a vykonával je s elánem mladistvého temperamentu, jenž vyvolával obdiv. Všechna jeho vášeň, všechno jeho svědomí, rozum a srdce bylo věnováno věci míru. Byl šťasten pevností a soliditou Malé dohody. Jeho velkou ambicí bylo utvoření Východního Locarna, východního paktu celé řady národů a států Východu pro zabezpečení evropského míru.

Všichni víme také, čím byl Louis Barthou již od svého prvého vstupu na půdu Ženevy pro celou Společnost národů a jakou tu byl mimořádnou oporou zejména našeho Edvarda Beneše v jeho letošním těžkém úřadě předsedy Stálé rady Společnosti národů, V dobách, kdy nad jezerem Lemanským letělo tolik těžkých mraků a celý soumrak doby jakoby se snášel nad velkým dílem Woodrowa Wilsona, Tomáše Masaryka a ostatních průkopníků lidstva, byl to Louis Barthou, jenž jako zástupce Francie znovu rozsvítil světla Ženevy, rozžehl novou víru v budoucnost lidstva a věnovav všechno své úsilí zejména problému rozšíření celé základny Společností pojetím Sovětského Ruska, zasloužil se měrou neobyčejnou o celý další proces vývoje Společnosti národů na cestě k její všeobecnosti a universalitě.

Jaká bolestná, jaká krutá rána, že tato mladistvá, vulkanická energie 73 letého kmeta se zhroutila právě ve chvíli, kdy Francie a celá světová demokracie společně s námi od ní ještě tolik očekávala!

Těžké bylo naše loučení s ním dne 26. dubna na Wilsonově nádraží v Praze! Nikdo z nás netušil, že ho vidíme naposled, když k nám mluvil slovy tak krásnými, že by zasluhovala, aby byla vtesaná do mramoru:

>Entre nos deux pays il'y a plus que de l'amitié, plus mêne qu'une alliance, il'y a une fraternité.

Mezi dvěma našimi státy jest něco více nežli přátelství, mnohem více nežli nějaká aliance je to bratrství!<

Po těchto slovech se objal s Edvardem Benešem. Dva diplomati, dva republikáni, dva demokrati, dva kamarádi! Jaký v tom byl symbol upřímného bratrství dvou demokratických republik!

Kéž Francie záhy najde sílu svého genia, jež by vyrovnala hloubku bolesti a opuštění, jež po Louis Barthouovi zůstala ve Francii, u nás a v celé civilisované Evropě!

Tragadie marseillská zlomila však ještě jedno velké srdce francouzské: 16. října zemřel v Paříži Raymond Poincaré, jeden z největších státníků novodobé Francie, její president v celé době bouří světové války, její skutečný demokratický vůdce a jeden z budovatelů nové Evropy! Hluboce dotčen atentátem marseillským a zejména ztrátou svého po 40 let nejoddanějšího spolupracovníka Louis Barthoua, zemřel ve věku 74 let. Byl rodákem z Lotrinska, stal se advokátem, v 27 letech jíž poslancem, v 33 letech po prvé ministrem, ve 43 letech senátorem, v r. 1912 po prvé ministerským předsedou a rok nato presidentem Francouzské republiky! V osudových dobách nejstrašnější a nejkrvavější války lidských dějin našla Francie presidenta, jenž se jí objevil hodným. Sedm plných let vytrval Poincaré na strážním mostě kapitána Francie, aby z Paříže, jež měla být na počátku války hřbitovem, učinil ke konci války soudní tribunál, v němž bylo rozhodováno o nové mapě Evropy a zásadních rudimentech nového mezinárodního práva. V době poválečné povolala Francie Raymonda Poincaré ještě třikráte v čelo své vlády.

Raymond Poincaré byl nevyrovnatelným mistrem francouzského parlamentarismu, jedinečným referentem, jenž byl s to bez valných poznámek zaujmouti všechen parlament svými bohatými výklady o nejkomplikovanějších otázkách válečných reparací, po případě i po celé tři dny sněmovního jednání, a jenž se v červenci 1929 po jedné takové vyčerpávající schůzi naráz, jako kdysi náš Švehla, zhroutil, aby se už nevrátil na místa, na nichž dal své Francii vše, co měl, všechno své srdce, všechnu svou jedinečnou universální inteligenci a především svůj obdivuhodný rozum právníka, politika, národohospodáře, finančníka a státníka mezinárodního, světového rozhledu.

Raymnod Poincaré byl mužem, nad jehož rakví se ve Francii sklonili i všichni jeho nejvážnější odpůrci. V jich tisku jsme mohli čísti: Raymond Poincaré neměl jenom ve svém charakteru, ale i ve svém duchu poctivost, skromnost a pořádek. Jeho práce byla nejvýše přesná, jeho metody exaktní, jeho paměť neuvěřitelná. Mimořádná virtuosita a universalita jeho inteligence a jeho řečí učinila z něho jíž od jeho jinošství jakéhosi laureáta politiky, a bylo mu snadno vybudovati na všem tom svou bezpříkladnou prestyž. Bylo možno proti němu se postaviti a na něho útočiti, ale nebylo nikoho, kdo by se chtěl odvážiti upříti mu všechnu hlubokou vážnost, jíž byl hoden. Byl republikánem, jenž ani na okamžik netoleroval žádných rozkladných sil fašismu, a byl demokratem, jehož největší hrdostí bylo býti rozhodčím mezi stranami a nad stranami.

Jméno Raymond Poincaré přešlo do dějin Francie stejně jako do dějin naší republiky Československé.

Byl to Poincaré, jenž společně s Briandem a Clemencéauem na jaře r. 1917 pomáhal odvrátiti habsburský manévr na uzavření separátního míru s podmínkou zachování existence a integrity rakousko-uherské monarchie - a byl to stejně Poincaré, jenž v prosinci 1917 vydal dekret o ustavení samostatné armády československé ve Francii na základě směrnic dohodnutých s Národní radou československou v Paříži. Právem konstatuje Edvard Beneš, že právně a politicky bylo toto naše francouzské vojsko naší první samostatnou armádou národní. V červnu r. 1918 bylo jíž možno přikročiti k vyslání prvého pluku československého na francouzskou frontu. Bylo to 30, června 1918 u Darney v Elsasku. Byl tu prvé jednotce československé armády ve Francii vydán plukovní prapor, věnovaný Paříží. Vrcholem slavností byla řeč Poincaréova. Francie uznala všechna práva národa československého na samostatnost a Národní rada v Paříži byla prohlášena za nejvyšší orgán národa a první základ příští vlády československé. Jaký to byl uchvacující okamžik historický, když tu českoslovenští vojáci s tasenými šavlemi důstojníků a zdviženými prsty pravé ruky vojáků defilovali před presidentem Raymondem Poincaréem a zástupcem Národní rady Edvardem Benešem, přísahajíce, že se chtějí vrátiti svobodně domů anebo zůstati mrtví na francouzském bojišti! - Za tři měsíce nato padlo na francouzské frontě v Champagni v armádě generála Gourauda několik set našich lidí, prvořadých důstojníků a skvělých, na vše odhodlaných vojáků.

Národ náš nikdy nezapomene Raymondu Poincaréovi, čím se zasloužil o naši svobodu a republiku.

V sobotu dne 20. října po poledni pochovala Francie svého presidenta z Pantheonu svých velikých synů. Shodou osudu bylo to v téže chvíli, kdy jsme my v Československu stáli u rakve vzácného, tolik obětavého a nezapomenutelného pracovníka českého, byv. předsedy Národní rady, poslance Adolfa Prokůpka. Tvůrce a předseda Českého srdce měl s Raymondem Poincaré jednu společnou touhu: Býti pochován v rodné hroudě, ve společném hrobě svých rodičů. A ve chvíli, kdy mrtvé tělo Raymonda Poincaré vezli do jeho rodného Lotrinska, šli jsme za rakví Prokůpkovou z jeho rodných Kutlíř na hřbitůvek křečhořský, abychom se tu poklonili památce věrného, upřímného druha, jenž také tolik let svého života ztrávil v této síni starých zemských sněmů a revolučního Národního shromáždění.

Hroby mrtvých mluví věčně k živým. Jsou to nejvyšší ideály lidské duše - ideály svobody národů a lidí, ideály lidskosti a pravdy. Tragika velkých mrtvých je fénixem budoucnosti živoucích, A zavazujíce se novým slibem věčné horoucí oddanosti vůči naší republice Československé, chceme dnes stejné hrdě volati: Živela naša draga Jugoslavija! Vive la fraternelle République Française!

Pro tu naši společnou svobodu a demokracii, pro tu spravedlnost národní a lidskou, a pro ten velký svatý cíl všelidské civilisace: pro evropský a světový mír - pro lepší život pokolení našich a všech budoucích pokolení země. (Senátoři usedají).

Vážený senáte!

Podle § 40 jedn. řádu sděluji, že se předsednictvo senátu usneslo, aby se příští schůze svolala písemně nebo telegraficky s pořadem, jenž bude určen.

Konstatuji, že žádný návrh podán nebyl.

Končím schůzi.