Přítomni:

Místopředsedové: Donát, dr. Heller, Klofáč.

Zapisovatelé: Navrátil, Stöhr.

96 senátorů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministr Černý.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

 

Místopředseda Donát zahájil schůzi v 11 hodin 21 minut.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

dal místopředseda Donát: na dnešní schůzi sen. Curkanoviči, Dankovi, Filipínskému, Jančekovi, dr. Kaprasovi, inž. Koubkovi, dr. Kovalikovi, dr. Krnovi, Votrubovi, Zimákovi; na týden sen. Šelmecovi, Volkovi; do 1. července 1933 sen. Koukalovi; dodatečně na schůze dne 26. t. m. sen. Bergmanovi; od 26. do 30. června 1933 sen. Kereszturymu.

Místopředseda Donát konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byla dána zdravotní dovolená na dobu 4 neděl sen. Vydrové.

Rozdané tisky.

Odpovědi tisky 1084/1 až 1084/3.

Zprávy tisky 1085 až 1087.

Usnesení posl. sněmovny tisk 1088.

Těsnopisecké zprávy o 205. a 225. schůzi senátu N. S. R. Čs. ze dne 21. března a 20. června 1933.

Zápisy o 224., 225. a 226. schůzi senátu N. S. R. Čs. ze dne 20. a 22. června 1933.

Zápisy

o 227. a 228. schůzi senátu N. S. R. Čs. vyloženy byly podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládají se zápisy ty za správné a budou vytištěny.

Z předsednictva přikázáno

výboru ústavně-právnímu usnesení posl. sněmovny tisk 1088.

K návrhu místopředsedy Donáta bylo výboru ústavně-právnímu uloženo, aby o usnesení posl. sněmovny tisk 1088 podal zprávu ve lhůtě 8 dnů.

 

Místopředseda Donát (zvoní): Budeme projednávati pořad.

1. Zpráva ústavně-právního výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1081) k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a doplňují tiskové zákony. Tisk 1085.

Zpravodajem je pan sen. Pánek. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte! Poslanecká sněmovna nám předkládá své usnesení k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a doplňují u nás dosud platné tiskové zákony. Je to tedy, řekl bych, jakési mimořádné opatření, když se nepřichází s úplným tiskovým zákonem, je to jakýsi účelový zákon, který sleduje jistý cíl, aby totiž byl dodržen klid a pořádek ve státě, pokud by byl tento klid rušen tiskem. Je to tedy opětně jedno z těch četných opatření, které požaduje nynější vláda od zákonodárných sborů, aby, jak jsem již naznačil, byl zaručen klid a pořádek uvnitř státu a aby tím byla zabezpečena existence státu samého. Myslím, že nebude mezi námi sporu, že tisk může po této stránce, pokud jde o klid a pořádek ve státě, velmi mnoho prospěti, vždyť má veřejné mínění v ruce, ale může také velmi mnoho poškoditi, a já bych řekl dokonce, všechno mnohdy poškoditi. Myslím, že historie nás poučuje, jak se děly politické převraty a dokonce státní převraty, které způsobil tisk. Není tedy sporu, že musíme se brániti proti tisku špatnému určitými omezeními, jako zase na druhé straně dobrému tisku, i když přísnému, nekompromisnímu, jen když píše pravdu, nezkrucuje pravdu, musíme zabezpečiti pokud možno největší svobodu. Myslím, že mezi slušnými lidmi nebude o tom žádného sporu. Půjde vždy jen o to, jaká ta opatření mají býti, aby i dobrý tisk jimi nebyl nějakým způsobem poškozen. Všechny doby se vyznačují zápasem o svobodu tisku. Jakmile se tiskem začaly rozšiřovati myšlenky a lidé si je začali vyměňovati, vidíme tento zápas o tisk, o jeho svobodu a práva, a to proto, poněvadž lid spatřuje v tisku svého nejlepšího přítele, spatřuje v něm také svého nejlepšího ochránce práv a svobod. Tím se tisk stává, řekl bych, nejdůležitějším instrumentem veřejného mínění, ovšem instrumentem dvojsečným. Co na jedné straně ostří tohoto instrumentu prosekává cesty svobodě a právům jednotlivce nejenom kolektiva - aby jednotlivec mohl prostě manifestovati, publikovati své ideje, své myšlenky, aby je mohl rozšiřovat jako své duševní statky, činit je přístupnými veškerenstvu, tak zase na druhé straně může to druhé ostří poraniti, ano i smrtelně zranit, zájmy kolektiva, celku. A zase tu nebude mezi námi naprosto žádného sporu, že za určitých předpokladů, určitých podmínek se musí zájem jednotlivce podříditi zájmům kolektiva, i když jde o svobodu tisku a jeho práva.

Půjde tedy o to, jak zladiti tyto zájmy jednotlivce, pokud má právo publikovati a manifestovati své myšlenky, se zájmy kolektiva. Všude, ve všech státech se setkáváme s opatřeními nebo normami, jež upravují tento poměr jednotlivce ke kolektivu. Samo sebou se rozumí, že tato opatření - pravidelně se vkládají do ústav všech civilisovaných národů a států - řídí se stupněm civilisace, vyspělostí politickou a ovšem také panujícími poměry politickými, - hospodářskými, kulturními a sociálními. Řekl bych, že tisk a jeho svoboda je barometrem vyspělosti národa, stupně jeho vzdělanosti a také i barometrem panujících současných poměrů hospodářských, sociálních a politických. O tom nemůže býti sporu.

Vezměme si takovou Francii; tam není žádného podobného opatření. Proč? Poněvadž tam je velká vyspělost národa. Tam je veliká tradice a tam žádný Francouz, i když patří nejlevějšímu táboru, nenapíše nic, co by mohlo poškoditi Francii. To u nás ovšem, bohužel, říci ještě nemůžeme.

Z toho, co jsem zde jenom v krátkosti předeslal, vysvítá, že tisková svoboda, tiskové právo je problémem politickým a také sociologickým. Význam tisku je nesmírný, řekl bych, přímo nedocenitelný. Vždyť v tisku se zračí obraz celého národa a jeho historie. Tisk poučuje, tisk vychovává. On má prostě v ruce cele tzv. veřejné mínění a řekl bych, nejenom v ruce, on to veřejné mínění přímo dělá a při nejmenším ho representuje. Ovšem, tu by se také mělo říci, co je to veřejné mínění, co se tím rozumí. Samo sebou se rozumí, že veřejné mínění ve formě, jak je dnes máme, upravil tisk, hlavně kniha a noviny. Ale není to vždycky spolehlivý element. Talleyrand to velmi dobře řekl o veřejném mínění: Veřejné mínění je dobrá kontrola, ale špatný vůdce. Co dav spojuje, to je spíše živel biologický, než aby to bylo něco vyššího. Proč? Poněvadž podstata toho davu je duše davu a ta není vždy racionální, spíše iracionální, ta podstata duše davu je spíše afektovaná, než aby byla rozumná, reální. Podléhá sugesci, náladám, a právě proto je také veliká odpovědnost veřejného tisku. Veřejný tisk z těchto důvodů, jak jsem naznačil, stává se nepostradatelným instrumentem nejen veřejného mínění, jak jsem je zde naznačil, ale i veřejné moci. Tisk je, řekl bych, tlumočníkem mezi veřejným míněním, tedy lidem a vládou, státem. To je takový most, dnes nepostradatelný pro vládu i pro lid. Lid se dovídá, co chce vláda učiniti prostřednictvím tisku a zase vice versa stát, vláda dovídá se prostřednictvím tisku, jaké je veřejné mínění. Tedy odpovědnost i úkol tisku jsou nesmírné, a řekl bych, že je tisk u nás dnes jistým ústavním činitelem a také ústavy všech civilisovaných národů se také tiskem zabývají. Proto bych měl docela jiné a odlišné mínění, pokud jde na př. o stávku tisku, poněvadž to je veřejný činitel. Znovu zdůrazňuji, že to je ústavní činitel a čím je demokracie vyspělejší a širší, tím větší je význam tisku, poněvadž tisk demokracie jest jediným preventivním opatřením proti zlovůli a zneužívání veřejné moci a také parlamentní moci, tedy státní a vládní moci. Sheridan to řekl zcela dobře na počátku uplynulého století devatenáctého, když byly výjimečné poměry v Anglii, kde korupce zapustila své kořeny. "Dejte jim špatnou sněmovnu horní, dejte jim zkorumpovanou sněmovnu poslaneckou, dejte jim za vládce tyrana, jen mi dejte svobodu tisku."

Jistě že Sheridan měl na mysli tisk dobrý, tisk vědomý si své odpovědnosti. Můžeme to také vždy a ve všem říci o tisku našem? Je náš tisk, když jej vezmu v celku, si také skutečně vědom své odpovědnosti? Není. Není a nebude mezi námi rozdílu v nazírání, že tisk není si vždy vědom toho svého vysokého a vznešeného poslání, jaké má míti ve státě a v občanstvu.

Ovšem, tiskovou svobodou - to je pojem velmi široký - nutno rozuměti denní tisk, noviny v běžném slova smyslu, tiskem dlužno rozuměti také knihu, film, divadlo, krátce vše, co možno publikovati a co může působiti na veřejné mínění. Právě tak jako musí býti naší povinností, abychom garantovali pokud možno největší a nejširší svobodu dobrému tisku, vzhledem k poslání, jaké má, tak zase na druhé straně nebude mezi námi sporu, že je potřebí určitých omezení, pokud jde o tisk špatný, nepravdomluvný, zkrucující zprávy, pobuřující a se všemi vlastnostmi, jaké špatný tisk má.

Určitá omezení nalézáme arci ve všech ústavách všech civilisovaných států i nejdemokratičtějších, všude se stát chrání proti tisku špatnému. Situace pro tiskovou svobodu a tiskové právo doznala značných změn po válce. Přirozeně, že všude ve všech státech nově vzniklých i ve starých bylo potřebí přizpůsobiti tiskové právo docela změněným poměrům, jaké byly vytvořeny po válce, jak politickými, tak i sociálními, hospodářskými a kulturními událostmi. Ale všude ve všech ústavách - i v těch změněných - kde běží o tiskovou svobodu, vidíme po válce velký náběh k naprostým svobodám tisku, ale později vidíme, že nastalo určité oklešťování, omezování, tak jak to způsobily poměry v tom kterém státě.

Bylo by jistě velmi žádoucí podívati se do tiskového práva a svobody různých okolních států. Jistě že bychom předpokládali, že na př. v Rusku, pokud jde o tiskovou svobodu, je to právo tiskové a svoboda tisková nejširší. Je. Toho nelze upříti, že § 14 ústavy federativních republik ruských mluví o tom, že se zaručuje proletariátu, tedy určité třídě, pokud možno největší svoboda myšlení. Ale ne také publikace. Mám francouzský překlad, kde se výslovně praví: "Dans le but d'assurer au prolétariat la liberté effective de penser..." nikoliv tedy také "publier". To znamená, že proletariát smí smýšleti, rozšiřovati tisk knihy, brožury, krátce publikace všeho druhu, pokud ovšem vyhovují těm změněným poměrům v Rusku, ale nesmí manifestovati všecko, publikovati všecko, co on by chtěl. Naproti tomu ve francouzské ústavě, a to již před 100 lety, shledáváme se zase s docela jiným ustanovením v těch různých chartách za Napoleona, za restaurace royalistů: "Les Français ont le droit do publier..." Oni mají právo publikovati všechno. A jistě, že každý, kdo se trochu zabývá literaturou, vzpomíná toho ohromného procesu Viktora Huga, když mu zakázali hráti jeho znamenité dílo "Le roi s'amuse" - "Král se baví". To bylo pobouření v celém světě, hlavně ve Francii, že bylo zakázáno to, co bylo v ústavě francouzské dovoleno a ve všech francouzských ústavách od té doby to znamená také publikovati a ne pouze mysliti.

Také i ostatní ústavy všude všechny zaručují svobodu tisku, tiskové právo, ale s určitým omezením. Ve výmarské ústavě se s tím shledáváme, v polské ústavě to bylo velmi liberální, pak se to oklestilo atd.

Nuže, jak je to u nás v Československu? U nás dosud platí dva tiskové zákony; hlavně to je onen rakouský starý zákon o tisku z roku 1862 a potom uherský zákon tiskový z roku 1914. V tomto časovém rozpětí vidíte už nesoulad, pokud jde u nás o tiskové právo a o tisk vůbec.

Samozřejmě, že po převratu se hned vycítila potřeba, aby se upravilo tiskové právo u nás a přizpůsobilo změněným poměrům politickým, sociálním atd. Již r. 1921 předkládá vláda novou osnovu, k jejímuž projednání, bohužel, nedošlo. Dochází pouze k opravám, ke změnám dosud platného tiskového práva, k určité kodifikaci trestních činů, abychom aspoň zde měli unifikaci mezi býv. tiskovým právem uherským a rakouským. Pak dochází na zákon na ochranu republiky, kde v § 18 se zapovídá rozšiřování nepravdivých zpráv atd. Pak je tu zákon o rozšiřování nepravdivých bursovních zpráv atd. Konečně je tu také tisková novela z roku 1924, v níž jsme odňali tiskové zločiny a přečiny porotám a postoupili je kmetským soudům, kteréžto zařízení je ovšem velmi nešťastné, a bylo by žádoucno, aby bylo příslušně opraveno.

.Vláda předložila už loňského roku v dubnu novou osnovu o tisku, kde vyčerpává veškerou látku, která se dotýká tiskového práva - až ovšem na jednu, to je to, co jsme projednali včera - kde se řeší také otázka cti, přestupků proti bezpečnosti cti.

Proč nedošlo ku projednání tzv. velkého tiskového zákona? Je velmi zajímavo čísti v důvodové zprávě posl. sněmovny, proč posl. sněmovna odkládá vyřízení velkého tiskového zákona. Děje se to pro mimořádnost nynějších poměrů ve státě. Posl. sněmovna, si sice velmi stěžuje na to, že nedochází k vyřízení této otázky, že je potřebí spokojiti se pouhým extraktem, ale vyslovuje naději, že se tak stane co nejdříve, a výslovně praví, že děje se tak jen z důvodů mimořádných poměrů, jaké jsou dnes ve státě, že není možno vyříditi velký tiskový zákon.

Je potřebí, abych jen krátce naznačil, v čem spočívá ten rozdíl obsahu, jak jej má na mysli velký tiskový zákon a nyní malý tiskový zákon, kde mají býti vyřešeny pouze některé partie velkého tiskového zákona. Řekl bych, že mimořádná opatření spočívají pouze v některých ustanoveních, která měl na mysli tiskový zákon. Jen v krátkosti řeknu, čeho chtěl docíliti velký tiskový zákon a co naproti tomu podává tato malá předloha.

Velký tiskový zákon rozpadal se na čtyři hlavy, z nichž první vymezovala obecné pojmy tiskového práva, jako na př. tiskopisu, časopisu, tiskaře, vydavatele, vlastníka tiskopisu, místa vydání, rozšiřování a pod., tedy všeobecné pojmy tiskového práva. Druhá část upravovala právní poměry tisku, tj. kolportáž, výrobu, rozšiřování tiskopisů, rozšiřování cizích časopisů, dále ustanovení pořádková, odpovědný redaktor atd., pravdivost časopiseckých zpráv, tisková oprava, tiskopisy ohrožující mládež, trestní ustanovení, pokud jde o přestupky proti těmto ustanovením. Dále třetí část obsahuje ustanovení hmotného i formálního trestního práva a čtvrtá část přechodná ustanovení. Naproti tomu tato malá předloha, kterou dnes projednáváme, zabývá se pouze těmi partiemi, které byly vyňaty z velkého tiskového zákona. Tedy nepřichází se snad s něčím novým, nýbrž jen s tím, co zamýšlela vláda loni ve velkém tiskovém zákoně.

Tato malá předloha se zabývá jednak kolportáží, pak tiskopisy ohrožujícími mládež, cizozemskými tiskopisy, tiskovou opravou a konečně trestními ustanoveními pro neuposlechnutí těchto ustanovení, jak je obsahuje tato malá předloha. Tedy rozdíl je velmi podstatný a samozřejmě, že se vybírá jenom to, co se potřebuje nyní, v této mimořádné době. A nemusím ani snad připomínati, že určitá ustanovení jsou poněkud zpřísněna, změněna tak, jak to potřebuje dnešní doba. Ovšem, tato tisková předloha je pouze jenom přechodnou. Ta přechodnost se zračí nejlépe v tom, že v §u 2, odst. 2, se výslovně praví, že tato ustanovení, která se dotýkají kolportáže tiskopisů, jež by rozšiřovaly nepravdu atd., ruší se za dvě léta, tedy k 30. červnu 1935. Co ovšem nastane potom, nevíme. Nevíme, zdali toto ustanovení bude zase obnoveno, nebo zdali se pak budou moci kolportovati tiskopisy, jež budou psáti nepravdu.

O kolportáži se nechci obšírně zmiňovati. Koho to zajímá, najde to obšírně v zákoně a konečně i v mé důvodové zprávě. Jenom tolik bych chtěl říci: Kolportáž podle platného tiskového práva jest u nás zakázána. Teprve po převratě via facti se začala prováděti kolportáž denního tisku. Vzniklo to patrně z toho, že r. 1914 bylo potřebí císařským nařízením pozměniti platný rakouský tiskový zákon, aby se mohly prostě rozšiřovati válečné bulletiny, aby se mohly kolportovati. Z toho jaksi vznikla volná kolportáž denního tisku, a právě tato předloha má na mysli, aby tento, řekl bych, faktický stav se proměnil ve stav právní. Přirozeně se při tom musí kolportáž také usměrniti, aby se výstřelky, které jsme zjistili během té doby, mohly nějakým způsobem pozměniti. A to všechno obsahují ustanovení, jak jsou v osnově zamýšlena.

Ovšem podstatnou věcnou změnu v této partii provedla posl. sněmovna v tom, že volnost kolportáže se omezuje přípustností také administrativního zákazu. To jest ustanovení úplně nové a je to do jisté míry velké zpřísnění. Další partie, která se převzala a kterou recipovala posl. sněmovna z velkého tiskového zákona, týká se tiskopisů ohrožujících mládež. Tu převzala posl. sněmovna doslovně a zase bych zbytečně vykládal věc, která je pro nás, pro slušné občany samozřejmá, že musíme chrániti mládež před zhoubným tiskem. Ale tu by ovšem toto ustanovení o kolportáži a rozšiřování tiskopisů podobného obsahu mezi mládeží mohlo vésti k zneužití, že by snad právě pod rouškou, řekněme, aby se neohrožovala mládež, mohla zakázati skutečně vědecká díla a opravdu i cenné tiskopisy, a právě z toho důvodu zákaz nemůže způsobiti nějaký administrativní úřad, nýbrž zákaz ten budou moci jen navrhnouti určité úřady, korporace, organisace, které se zabývají péčí o mládež, pedagogikou a pod. Ale to ještě nebude stačiti, nýbrž ministerstvo školství bude míti k ruce zvláštní sbor, který bude jmenován, ale bude jinak úplně neodvislý od vlády, který bude také pouze navrhovati zákaz rozšiřování podobného tisku mezi mládeží. Tisknouti se může takový tiskopis, ale nesmí se rozšiřovati. Ani tento sbor nebude moci zakazovati, nýbrž každý zákaz bude spadati do kompetence ministerstva školství, aby byla možná stížnost k nejvyššímu správnímu soudu.

Třetí partie této předlohy zabývá se cizozemskými časopisy. V tom se mnoho nemění až dosud platné právo, jsou tu jen některé nepatrné změny. Ale tu bych chtěl při této příležitosti zmíniti se o něčem, co je velmi akutní. Vedeme v přítomné době velikou válku časopiseckou mezi Československem a Německem. Dlužno velmi litovati, že si vzájemně vypovídáme tuto válku, že zakazujeme německé listy, nota bene i docela nezávadného obsahu - a samozřejmě, že i Německo nám zakazuje takové časopisy - ale musíme žalovati a stěžovati si, že Německo začalo. Je to jistě na pováženou, že, když jsme sáhli k retorsi, stěžoval si zástupce německé vlády u vlády naší, že zakazujeme rozšiřování německých časopisů u nás, když oni předem zakázali celou řadu nejen politických, nýbrž i docela nepolitických a nezávadných listů. Je to zjev jistě velmi trapný, jestliže v době, kdy se má rozšiřovati kultura, kdy mají býti styky za této těžké krise mezi národy dobré vůle co nejužší a nejtěsnější, dochází k takovému zákazu. Neomezujeme se už na zákaz dovozu a vývozu produktů hospodářských., neuzavíráme se jenom hospodářsky, nýbrž již i v oboru kulturním. Kam to povede, jest u boha, stavíme v Evropě novou babylonskou věž.

Další partie týká se tiskové opravy. Zákonem, který jsme včera odhlasovali a který se týká ochrany cti, dá se předpokládati, že se více zabezpečí pravdivost zpráv, poněvadž tresty jsou dosti značné proti tomu, kdo bude rozšiřovati nepravdy, ale mám za to - a tato předloha má také za to - že přece nebude zde úplně zamezeno rozšiřování nepravdivých a zkroucených zpráv, a právě proto zde musí býti ustanovení, které se týká opravy, poněkud širší. Nechci o věci hovořiti šíře, koho to zajímá, najde to v zákoně. Jen některých věcí chci se dotknouti. Opravovány mohou býti jen skutečnosti, nikoli jen úsudky a pak suchý způsob opravy, jak se dělo dosud "není pravda, je pravda", také odpadne a příště může býti vylíčena souvisle skutečnost. Jak zpráva původní zněla, tak může býti také souvisle vyvrácena. Ovšem, nesmí to býti polemika, nýbrž vyvrácení skutečnosti, ale vyvrácení souvislé a ne takové, jako to dosud bývalo, suchoparné: není pravda... což vzbuzovalo spíše úsměv. Pro redaktora je zde jedna výjimka velmi dobrá, že pro neuveřejnění opravy nenastává ihned trestnost redaktora, nýbrž až teprve potom, když soud rozhodne, že má opravu otisknout, když vyhovuje všem podmínkám, věcným i formálním, nastává trest, když by neuveřejnil tuto opravu.

Z této nejdůležitější partie v tomto malém zákoně je vidno, že vůdčí myšlenkou je, zajistiti, pokud je to v lidské možnosti, pravdivost časopiseckých zpráv. Že je toho velmi potřebí, myslím, že jsme pocítili my všichni na vlastním těle, a že víme, co znamená nepravdivá zpráva, překroucená zpráva. Jelikož tendence tohoto zákona a této partie této předlohy směřuje k tomu, aby se zabezpečila pokud možno pravdivost časopiseckých zpráv a působilo se k tomu, aby veřejné mínění nebylo zpravováno nepravdivými zprávami, ale aby na ně nebylo také působeno nepravdivými zprávami, nutno tuto předlohu vítati.

Pokud jsou trestní ustanovení - to je poslední partie - kde jde o tresty pro neuposlechnutí zákonných opatření, jak je předloha zde vytyčuje, měli jsme ovšem také řadu námitek. Nechci je čísti, jsou v důvodové zprávě, a jsou velmi zajímavé, jak s hlediska legislativní techniky, tak i pokud jde o věcný obsah. Tyto velmi vážné námitky nejsou ovšem takového rázu, abychom snad proto musili vracet předlohu. Ale je potřebí, když je máme zde snesené, aby byly jakýmsi materiálem pro práci spojenou s příštím velikým tiskovým zákonem.

A nyní ku konci dovolte mi, abych se také zmínil několika slovy o novinách a novinářích. Vždycky, jak se mluví o novinách, přijde se vždy s Havlíčkem. A hned se poukazuje, že už dneska nemáme takové redaktory, jako jsme měli v dobách, kdy ještě žil Havlíček. Nejenom že to časově neodpovídá, poněvadž je to pomalu 100 let, co žil Havlíček, doba je docela jiná, ale také byly docela jiné poměry. Nesmí se zapomínat, že tenkráte u nás vycházelo jen několik denních listů, snad bychom je spočítali na prstech jedné ruky. A čím se zabývaly tyto denní listy? Rozšiřováním kultury atd., ochranou národa, jeho svobody a jeho práv. To byl jediný cíl politický v té době a tímto cílem se zabývaly všechny denní listy. Ony se mezi sebou také potíraly, ale to jenom když šlo o metodu a taktiku. Tehdy mohl redaktor - obyčejně to byl sám majitel - věnovati svému listu celou svoji osobnost. Může to býti také dnes? Je to dnes možné, kdy nám vychází nespočetné množství denního tisku, přirozeně rozdílného podle světového názoru, podle sociálního, stavovského, třídního názoru a také přirozeně politickostranického. To je docela jiný poměr dnes, ten redaktor nemůže arci dáti tomu listu celou svoji osobnost, to je vyloučeno. A pak ještě jedna věc padá zde na váhu, ta obchodní stránka. Řekl bych, že to je ta stránka nejdůležitější, poněvadž víme velmi dobře, že někdy vydavatel listu má na obsah daleko větší vliv, než sám redaktor. Redaktoru se arci v kolektivní smlouvě řekne, že ho nikdo nesmí nutiti, aby psal něco proti svému přesvědčení, ale kdyby si to troufal tak udělati, nevím, co by se mu stalo. Zde padá tedy ta obchodní stránka velmi mnoho na váhu, a proto není správné srovnávati Havlíčkovu dobu s dnešní a není správné říkati, že nemáme dobré redaktory nebo dobrou žurnalistiku a pod. Prosím, samo sebou se rozumí, že i mezi redaktory jsou špatní lidé. Jako konečně v každém stavu nalézáme špatné a nezpůsobilé lidi, tak i v tomto nalézáme lidi špatné, prodejné atd.

Chtěl bych také něco říci na adresu novinářů. Je to určitý projev a prosím, aby mně bylo prominuto, jestliže jej přečtu:

Dlužno s uznáním kvitovati pochopení, jež pro politické nesnáze této doby projevila odborová organisace čsl. novinářů, Syndikát čsl. novinářů. Čsl. novináři hájící jistě do důsledků právo tisku na svobodu projevu, postavili se plně za návrh vlády, aby byl ostře potírán tisk, který je způsobilý rušit mravní vývoj mládeže, protože svobody tisku nesmí býti zneužíváno k tomu, aby svobodně mohli lidé, kteří se jen neprávem vydávají za novináře, rozvraceti přirozený pohlavní vývoj mladistvých. A novináři, kteří tak důsledně dovedli hájiti politickou svobodu tiskového projevu, pochopili, že zachování státu je zájmem ještě vyšším a výslovně ve svém prohlášení, určeném veřejnosti, vyslovili své přesvědčení, že tisková svoboda nikdy nesmí jíti tak daleko, aby se za ní mohly skrývati snahy o podvrácení samostatnosti a demokraticko-republikánské formy republiky. Novináři však projevili zároveň vážné obavy, aby ustanovení, že je možno zakázati kolportáž časopisu, který ruší veřejný klid a pořádek nebylo zneužito.

Vysvětlil jsem také ve své zprávě, že obavy ty by tu mohly býti a že omezení přirozeně se mohou dotknouti i toho dobrého tisku. Ale musíme státi na stráži, aby se tak nedělo.

Novináři správně zde vyzdvihli okolnost, že toto opatření je opatření výjimečné a správně konstatovali, že každé výjimečné opatření je vždy ranou proti právnímu radu. Ale i zde uznali, že může se vyskytnouti i ve veřejném životě situace, kdy je nutno opatření, jež se rovná operaci. A nutno doslova souhlasiti s jejich přesvědčením, že v takovém případě nikdy tato operace nesmí jíti dále, než je nezbytně nutno, a nikdy nesmí býti jakékoli výjimečné opatření učiněn o na delší dobu, než je nezbytně nutno.

Proto tam je také časové omezení 2 let, kdy očekáváme, že nastanou pak přece jenom snad normální doby, a že ne my, nýbrž okolí dostane snad rozum.

A právě z těchto důvodů omezuje osnova právo zemského úřadu vydati zákaz kolportáže, aby byl udržen veřejný klid a pořádek, jen na určitou dobu, tj. do 30. června 1935, tedy na dobu, kdy hospodářské obtíže a z mých plynoucí nervosita veřejného mínění, vydrážděná a podezíravá nálada, jaká vždy provází doby hospodářsky a sociálně tak obtížné, bude vyžadovati, aby i po této stránce bylo dbáno co nejvíce o udržení klidu a pořádku, bez něhož bychom nebyli schopni překonati tuto zlou dobu.

Plně uznáváme a s povděkem kvitujeme vzácnou loyalitu, kterou při této příležitosti znovu projevili českoslovenští novináři, kteří otevřeně a jasně bez kompromisů hájí tiskovou svobodu jako základ politické demokracie, ale kteří zároveň úzkostlivě dbají, aby ničím nemohla být dotčena republika a její demokratická a republikánská forma. A právě proto, že kvitujeme toto pochopení novinářů, jsme povinni dokázati, že i my chápeme potřeby novinářů a že jsme odhodláni novinářům dáti všechny předpoklady pro jejich práci. Přednedávnem schválilo Národní shromáždění osnovu zákona o urážkách, která chrání sice čest jednotlivců proti každému útoku, ale která plně umožňuje i slušnou a poctivou kritiku novinářskou, bez níž nebylo by možno plniti úkoly tisku. Politické poměry vynutily si, abychom odděleně projednali užší výtah ze zákona o tisku. To ovšem nesmí znamenati, že bychom celý tiskový zákon chtěli trvale odsunouti. Naopak velké práce ústavněprávního výboru poslanecké sněmovny je nutno plně využíti, a proto můžeme s povděkem přijímati zprávy, že pan ministr spravedlnosti slíbil novinářům, podati po prázdninách sněmovnám celý návrh tiskového zákona, abychom i v této věci se odpoutali od rakouského a uherského zákonodárství, které dobře uspokojovalo potřeby monarchie, ale které musí býti nedostatečné v demokracii a pro republiku. Sděluji, že ústavně-právní výbor přijal v tomto smyslu také příslušnou resoluci. Novináři pracují za podmínek naprosto jiných než jiní soukromí zaměstnanci. Ztráta zaměstnání pro novináře dnes už přestala být otázkou jeho existence a stala se otázkou jeho osobní a politické cti, neboť dnes je téměř již nemožno, aby novinář, a vůbec pak nemožno, aby politický novinář, ztratí-li existenci v jednom listě, mohl přejíti do služebního poměru listu jiného, poněvadž dnes veřejnost, ať již právem či neprávem, pokládá takový přestup za politickou zradu, za čin nemorální. Ale jestliže politická činnost novinářova má takové zlé důsledky pro jeho existenci, je povinností zákonodárcovou, aby novinářovu existenci chránil zvláštním zákonem. Proto je naprosto nezbytno, aby byl již splněn dávný požadavek novinářského stavu a aby byl uskutečněn zákon o služební smlouvě. Návrh tohoto zákona je projednáván mezi jednotlivými ministerstvy. Praví se, že již všechna ministerstva podala k němu své vyjádření, až na ministerstvo obchodu, průmyslu a živností. Musíme proto apelovati na pana ministra obchodu, aby urychlil své vyjádření, protože další odkládání tohoto zákona nebylo by spravedlivé vůči novinářům, a bylo by potom, kdy projevili oni takové pochopení pro stát a pro politické obtíže této doby, i nevděčné.

Denní tisk může způsobiti společenské zlo svým chvatným pojímáním životních zjevů, není-li pevně hospodářsky zakotveno novinářské povolání a není-li zbaveno existenčního neklidu, není-li náležitě vyzbrojeno. Nestačí tedy volati jen do řad žurnalistů, nýbrž také do řad společnosti, do řad našich. Nečtěme všechno a nebude se to tisknouti!

Ústavně-právní výbor pojednal o předloze velmi zevrubně a ač měl určité námitky - ovšem nikoli takového rázu, abychom předlohu vraceli - doporučuje slavnému senátu, aby ji schválil ve znění shodném s usnesením posl. sněmovny. (Souhlas.)

Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji debatu.

Řečnická lhůta je 15 minut. Slovo má pan sen. Rovňan.

Sen. Rovňan: Slávny senát! Kultúrna vzdelanosť obyvateľov jedného štátu alebo národa pripadá na prvom mieste jeho školám a na druhom mieste čítaniu mravne poučnej tlače. Mravne poučná tlač i slabé na nohách stojaceho môže silno postaviť a opačne mravne zle stojaceho môže za nohy strhnúť. A preto je povinnosťou každej vlády, aby mala taký zákon, že by sa obyvateľstvo iba len v mravnej tlači mohlo vzdelávať. Mravne - kultúrne obyvateľstvo je základom blaženého vývoja štátu a opačne obyvateľstvo, ktoré postráda mravnej kultúry, môže byť záhubou každého štátu. Každý štát práve preto má mať taký tlačový zákon, ako aj prísneho cenzora, aby len čisto mravno-kultúrne tlačivo mohlo vidieť svetlo.

S ľútosťou musím konštatovať a odsvedčiť sa, že slovenské obyvateľstvo veľmi málo číta. Tomuto príčinou je jeho chudoba, jeho nezamestnanosť, jeho zaostalosť a zvlášte, že nemá lacné časopisy, lacnú tlač. Je radostným zjavom akurát opačne tuná v Čechách, tu na pr. v Prahe, kdekoľvek sa človek pohne, aj ten najchudobnejší robotník v ruke drží tlač, číta a vzdeláva sa. Prečo? Lebo má možnosť si zakúpiť za 20, 30, 40 usque 50 halierov dennú tlač. Je pravda, že toto čitateľstvo nevedie snáď nejaká morálna zvedavosť, vede ho snaha, aby prečítal denné chýry atď. Je pravda, že aj také surové veci ako vražda môžu byť v tak poučnom spôsobe sdelené, že z toho aj najjednodušší človek môže čerpať koľkú toľkú kultúrnu poučnosť. U nás na Slovensku zvlášte katolícki spisovatelia vzali si na starosť, že budú vydávať a rozširovať menšiu tlač, v ktorej bude obyvateľstvo malými článkami bez akejkoľvek politiky poučené a bude sa môcť vzdelávať. Tlač týchto produktov väčším dielom predávala sa pred kostolom pred a po obradoch. Kolportáž prevzali na seba jednoduchí ľudia, ktorí za to neboli platení, len preto, aby to nebolo s ťažkosťami peňažitými spojené. Podľa predloženého návrhu zákona podľa §u 1 už len toto tlačivo nezodpovedá predpisom, nemôže byť kolportované. Teda aj najspravodlivejšie, najjednoduššie tlačivá, ktoré majú povzbudiť takým spôsobom, nemajú možnosti, aby boly kolportované. Z tejto príčiny menom slovenskej ľudovej strany Hlinkovej robím toto prehlásenie:

Hlinková slovenská ľudová strana za návrh zákona čís. 1081, ktorým sa mení a doplňuje tiskový zákon, nebude hlasovať, lebo:

1. Pri mnohých prípadoch pre verejnosť všeužitočná tlač nesmie byť kolportovaná, miesto toho, by kolportovaniu takejto tlače všemožne bolo napomožené.

2. Vláda nemá žiadnej príčiny, aby tlačový zákon zostrila, tým viac, keď terajšia koalícia je tak silná, že - ako vidno zo skúsenosti - prevedie každý úmysel vlády bez akejkoľvek ťažkosti.

3. Návrh zákona chráni len politické smýšľanie vlády a namierený je na potieranie a zoslabenie opozície; nesmie však zabudnúť vláda, že každá akcia rodí svoju reakciu a sprísnený tlačový zákon docieli priam to opačné, lebo ako skúsenosť, dokazuje, verejnosť hodí sa na zakázanú tlač ako dieťa na zakázané ovocie.

4. Opozícia vidí v návrhu zákona utlačenie kolportáže opozičných produktov ešte viac ako sa to dovčul prevádzalo, keď na príklad našej strany časopis "Slovák" aj teda sa zhabal, keď prevzal z českého alebo československého cenzúrou prepusteného časopisu doslovné články.

5. Považuje to strana za smutný zjav pre demokratický štát a tak i pre Československú republiku, keď sa neprevádza sloboda tlače, ale prevádza sa vôľa centralistickej vlády.

6. S novelizáciou tlačového zákona, ako je teda návrh sostavený, udusuje sa len napnutosť obyvateľstva, ktorá prv neskôr predsa len vypukne a účinkovať môže ako explózia, ktorá škodí nielen vinnému, ale aj nevinnému. Tohoto donútenia vláda mala by sa varovať.

Naša strana nebude hlasovať ani za návrh zákona, ktorým sa doplňuje zákon na ochranu republiky a za návrh zákona, ktorým sa mení zákon o mimoriadnych opatreniach, zo shora uvedených príčin. (Potlesk.)