Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo pan sen. Haken. Prosím, aby se slova ujal.

Sen. Haken: Zpráva, již pan ministr zahraničí Beneš podával v zimním období ve výborech zahraničních, znamenala úplný obrat v jeho projevech o zahraniční situaci. Zatím co dříve byl ministr Beneš pln optimismu a neotřesené víry v povalečné mírové smlouvy a mezinárodní areopag, Svaz národů, zatím co dříve nejrozhodněji odmítal jakoukoliv možnost přiostření rozporů mezi jednotlivými státy Evropy a oplýval vírou v positivní výsledky odzbrojovacích konferencí, v posledních projevech zastřel slunce optimismu mraky s doprovodem poplašných blesků, přiznává alespoň krisi odzbrojovacích konferencí, konstatuje přiostřenou, ba napjatou situaci v Evropě a zdůrazňuje možnost blízké války v ní, což znamená zhroucení se Svazu národů.

Tento radikální obrat v ocenění vývoje evropských poměrů byl připravován projevy presidenta republiky, zdůrazňujícími brannost a pohotovost národa i řečmi politiků buržoasních i socialistických stran. Jsme svědky celé veliké kampaně za účelem přeorientování myšlenek obyvatelstva státu na válku. Jsme na prahu mobilisace veřejného mínění obyvatelstva, jež se v další etapě projeví v plánovitém válečném štvaní a propagandou války. Při tom ovšem zbrojení a ostatní válečné přípravy nasazují závěrečné tempo.

Ilusionisti a podvodníci hlásají koncepci stoletého míru Evropy, všemohoucnost Svazu národů v zachování míru a praktickou cenu odzbrojovacích konferencí, jsou dokonale odhaleni. Jsou odhaleni v okamžiku, kdy napětí mezi jednotlivými imperialistickými skupinami dostoupilo takového stupně, kdy je již neprospěšné, uspávati národy a zejména pracující vrstvy Evropy šidítky, nýbrž kdy je již nutné zadouti na válečné polnice. Politická koncepce pana ministra Beneše v zahraniční politice spočívala na neotřesitelnosti těchto pilířů: systém poválečných smluv Svazu národů a odzbrojovací konference. Všechny tři pilíře se silně otřásají i dle přiznání ministra Beneše. Ve skutečnosti je pravdivější místo o otřesu mluviti o úplném bankrotu. Ministr Beneš přiznává, že již od r. 1925 se začala prováděti politika tzv. nové evropské rovnováhy, chtějící zvrátiti dnešní poválečný stav, a že poslední její důsledek je návrh velmocenského direktoria s plánem o revisi hraničních ustanovení mírových smluv.

Když komunisté na tyto skutečnosti po léta ukazovali, odmítal ministr Beneš co nejrozhodněji sebe menší pochybnost o pevnosti poválečných smluv a nynějších územních držav. Buďto tedy cestuje pan min. Beneš Evropou se zavřenýma očima, neviděl, neslyšel a jen zdravil, nebo věděl a klamal. Leč to jsou běžné vlastnosti měšťácké diplomacie: lidu pravdu zamlčovat, nebo jej klamat. Dr. Beneš, jenž jezdí s diplomatickým kufrem 15 roků, sám ve svém projevu říká: "Nesmí nás mýliti, že v tomto boji se všech stran se mluví o spravedlnosti, právu, ideálech míru, ideálech bezpečnosti národů atd. atd." Ano, všechna kapitalistická diplomacie odívá dravost kartelů, zbrojního průmyslu, válečných dodavatelů a imperialistů do velmi líbivých a velmi nevinných šatečků. Připravují strašné zločiny a mluví o spravedlnosti, právu, ideálech míru, ideálech bezpečnosti národů. Pan min. Beneš jako ti ostatní. (Sen. Šťastný: A teď ještě více než před válkou!) Ještě více, poněvadž je situace daleko přiostřenější. (Sen. Šťastný: Poněvadž se přesvědčil v Moskvě, že to jinak nejde! Vy jste jej tomu naučili!)

Pan ministr Beneš zamlčel o skutečné situaci velmi mnoho, ač nasadil gesto otevřenosti a upřímnosti, ale přece na tomto místě pravdu přiznal, mluvě totiž o prolhanosti kapitalistické diplomacie, o prolhanosti v přípravách nové světové války.

Pracující lid musí vyvoditi důsledky: nedati se mýliti ani líbivými frázemi kapitalistického ministra dr. Beneše. Konkrétně: až nás bude min. Beneš volati do zbraně pod hesly spravedlnosti, práva, ideálů míru a bezpečnosti národů, nedáme se mýliti, poněvadž jsou podvodem v ústech imperialistů. Pracující lid, maje zbraně v rukou, podepře jimi svůj vlastní program, svůj vlastní zájem, nikoli zájem kapitalistů. Jedině boj proti kapitalismu je bojem za spravedlnost, právo, mír a bezpečnost národů.

A specielně k otázce osvobození a bezpečnosti národů chci říci několik slov. Za vlády imperialismu je zostřen nejen třídní útlak, nýbrž i útlak národnostní. Stamiliony lidí úpí v koloniálním útlaku. Leč nejen v koloniích a polokoloniích je národnostní útlak, nýbrž i v každém kapitalistickém státě, kde jsou národnostní menšiny. Zejména osud malých národů je za kapitalismu nejistý a vrtkavý: jsou předmětem vykořisťování a často beranem snah imperialistických mocností. Osvobození Čechů a Slováků bylo důsledkem potřeb určité skupiny imperialistických mocností ke konci světové války, ničím více. Ale potřeby imperialistů a jejich konstelace se mění. Smlouvy založené na imperialistickém vývoji nemohou míti dlouhého trvání. Hranice rýsované válečným mečem nemají stálosti. Ministr Beneš přiznává, že běží, jak praví, "o podstatnou změnu v dnešní mocenské posici jednotlivých států", přiznává, že běží o "revisi hraničních ustanovení mírových smluv". Dr. Beneš ví, co to znamená. Sám odpovídá: Kdo by chtěl naše území, musil by si pro ně přijíti s vojskem. On také jako každý druhý s vojskem jde. Čili, vztahují se mračna války. (Výkřiky sen. Kindla.) Jde-li tedy o změnu mocenských posic jednotlivých států... (Výkřiky sen. Kindla a Mikulíčka.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Haken (pokračuje): Jde-li tedy o změnu mocenských posic jednotlivých států, jest jasné, že jedinou cestou k tomu je válka. Národnostní svoboda Čechů a Slováků jest opřena o staré seskupení mocenských posic, jež jest otřeseno, jež se má měniti. Ale s otřesením poválečných systémů v mocenském seskupení otřásá se i samostatnost československého státu, snad i národní svoboda Čechů i Slováků. Jsou státy a národy v Evropě, jež válkou získaly, jiné ztratily. Tyto sahají po meči, aby ztraceného nabyly, ony, aby získané udržely, a jiné jdoucí za novými výboji. Držeti lup je imperialismem, jako po něm jíti. Situace je taková, že v nejbližším období jest ohrožena nejen existence československého státu, nýbrž i národnostní svoboda Čechů a Slováků. Za vlády imperialismu jedině vítězná proletářská revoluce je zárukou národnostní svobody a nového rozvoje národních sil, zejména malých národností. Proletářskou revolucí a osvobozením pracujících vrstev nastupují nové tvůrčí síly, jež dají národní kultuře nový pohyb a nové tempo. To není šedá teorie. Ohromný rozvoj národností, i těch nejmenších, v Sovětském svazu, je toho živým dokladem.

Podívejme se na "osvobozené" Slovensko. Nemyslím ovšem na buržoasii, ale na pracující lid: dělníky, rolníky, řemeslníky, chudinu, předmět vykořisťování, útlaku a [ ] Slovenská buržoasie, dělící se s českou o kůži pracujícího slovenského lidu, zkorumpovaná slovenská inteligence a kněží, to není slovenský národ, nýbrž jen umrlčí příkrov, dusící lidové masy v zájmu kapitalismu a svého nadpráví. Teprve až slovenský pracující lid odhodí tíživý příkrov, dusící jeho síly a rozvoj, vytrysknou zdravé síly národa. Jakou pak svobodu mají národy v Podkarpatsku? Část mře hlady, část úpí v kriminále a zbytek je pod patou pánů, chráněných českými četníky. A jak jsou osvobozeny pracující vrstvy českého národa. (Sen. Šelmec: V Rusku!) To jsem již řekl, pane kolego. O osvobození může mluviti jen malá vrstva kapitalistických kořistníků, jež získala privilej na vykořisťování a útlak pracujícího lidu, jenž úpí v hospodářské bídě a čím dále větší politické nesvobodě. Pan ministr Beneš mluvil o rozporu dvou Evrop demokratické a antidemokratické. Právě tak [ ] těmito pojmy prof. Masaryk v knize "Nová Evropa"...

Místopředseda Donát (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku!

Sen. Haken (pokračuje): Tehdy ještě prof. Masaryk nebyl presidentem. Snad mi dovolíte, abych kritisoval Masarykovu knihu vydanou za války. Opakuji, že právě tak [ ] prof. Masaryk v knize "Nová Evropa", v níž hodnotil příčiny a důsledky první světové války. Rozpory, jež se vůčihledě přiostřují, vyplývají z imperialismu a rostoucího napětí třídního. [ ] ministra Beneše jest jasné, uvědomíme-li si, že v jeho demokratické Evropě jsou státy ostrého nedemokratického, fašistického režimu: Polsko, Jihoslavie, Rumunsko.

Československá vláda rozhodně nastupuje diktátorský režim, sama odklízí rychlým tempem demokratické principy a přizpůsobuje svůj režim fašistickému režimu svých spojenců. Čsl. vláda a ji držící strany oklešťují rychlým tempem demokratické vymoženosti lidu na všech polích a touto cestou fašisují čsl. stát, aby v dohledné budoucnosti nastolily otevřený fašistický režim. Čsl. vláda jest již dnes v ohromném rozporu i s čsl. ústavou, jež je vybudována na buržoasní demokracii.

A v poslední době otevřeně hlásají vládní kruhy zostření režimu a násilnický program proti pracujícímu lidu.

Není jiného východiska pro pracující lid Československa než bojovat za svobodu, za osvobození proti tomuto režimu v jednotné frontě. Tato vláda se svým vykořisťovatelským a potlačujícím režimem musí býti vyhlášena za nepřítele lidu a potírána.

Boj za svobodu pracujícímu lidu teprve začíná. Stavíme se mu odhodlaně v čelo. Je spojen s velikými obtížemi, ale je nevyhnutelně nutný, jako je nevyhnutelně nutné jeho vítězství. (Potlesk senátorů strany komunistické.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr. Heller.

Sen. dr. Heller (německy): Slavný senáte! Pan ministr věcí zahraničních zabýval se ve svém exposé obzvláště obšírně politikou Italie a fašismem, což bylo přirozeno, poněvadž popudem k jeho vývodům a příčinou událostí poslední doby vůbec byl pakt čtyř mocností, jehož původcem jest Italie. Ministr pokusil se také shrnouti doktrínu fašismu a jeho základy ve dvou pojmech, v pojmu antidemokratismu a pojmu nacionalismu, a vyvozuje, jak se domnívám zcela správně, z těchto základů fašistického učení plán čtyř mocností a zahraniční politiku, kterou Italie od vítězství fašismu anebo krátce po tom, jak nyní od r. 1925 sleduje v Evropě. Z fašistické doktríny následuje zase logicky a přirozeně doktrína o nerovnosti národů, to jest, že veliké národy mají více práv a jaksi jsou povolány k tomu, aby panovaly nad menšími, aby rozhodovaly o jejich politice, a následuje z fašistické doktríny také stanovisko k válce, která se jako prostředek k uplatnění požadavku fašismu předem nevylučuje. Následek tohoto fašistického učení je důsledně plán čtyř mocností, který v Evropě chce zříditi vládu čtyř států, jejichž diktátu by se všechny ostatní státy jednoduše měly podrobiti. Že při tom fašismus pomýšlí na to, že v tomto koncernu čtyř mocností dvě mocnosti předem stojí na fašistickém základě, jak je tomu nyní, a že třetí mocnost ve věcech zahraniční politiky nedodržuje stále zcela jasnou linii, že by předem převaha v tomto koncernu čtyř mocností připadla oběma fašistickým státům, Italii a Německu, jeví se mně rovněž zcela jasným.

Pan ministr mínil, že se při posuzování věcí zahraniční politiky máme zdržeti jakékoli sentimentality a že máme ponechati v platnosti jen zákon logiky. Myslím, že se ve svých vývodech nepřidržel zcela přísně této these. Slyšeli jsme také dnes řeči, které se od této these zcela podstatně uchylují a které vykazovaly mnohem více sentimentality nežli logiky. (Veselost.) Nechci se o tom zmiňovati blíže. Když tedy Italie ještě z války vyšla neuspokojena, jak se to rovněž v exposé uvádí, mělo se přece spravedlivě také říci, že nespokojenost Italie má jistý hmotný základ v londýnské úmluvě, která předcházela vstoupení Italie do války a která Italii slibovala mnohem více, nežli později v mírové smlouvě bylo splněno. Sliby, které šly nejen na útraty ústředních mocností, nýbrž také na útraty států, které bojovaly na straně Dohody, obzvláště tehdejšího Srbska, nynější Jugoslavie. Béřeme tyto podklady, o kterých se ministr zmínil ve svém exposé, na vědomí a doufáme, že s nimi celkem můžeme souhlasiti. Z této fašistické doktríny vyplývá přirozeně politika Italie, jak je dána v plánu čtyř mocností a v jejím stanovisku k revisi mírových smluv.

Obzvláště těžkou a dalekosáhlou je zajisté otázka revise mírových smluv. Pan ministr věcí zahraničních přiznal ve svém exposé zcela správně, že mírové smlouvy, pokud přicházejí v úvahu jejich hospodářské a finanční stránky, předstiženy jsou vývojem od doby jejich sjednání, že od Dawesova plánu přes Youngův plán ke smlouvě locarnské až konečně ke smlouvě lausannské, hospodářská a finanční ustanovení mírových smluv, tedy hlavně otázka reparací, byla změněna, že revise mírových smluv co do jejich hospodářských a finančních ustanovení se již stala. Musíme při tom také ještě konstatovati, že tato revise mírových smluv, pokud jde o reparace, o hospodářské a finanční otázky, byla zásluhou demokratických vlád Německa. Nebylo to vždy snadné, a nemyslím, že to vítězné státy v plném poznání stavu věcí demokratickým vládám Německa, na kterých sociální demokraté měli značný podíl, vždy velmi usnadňovaly anebo také jen trochu usnadňovaly, aby tato tísnivá ustanovení mírových smluv změněna byla v poněkud snesitelná. Ale přes to byla to důsledná politika demokratických vlád v Německu, která na konec vedla ke smlouvě lausannské, jež míru reparací utvářila snesitelnou. Neboť jestliže pan von Papen sjednal loni v létě smlouvu v Lausanne, pak trhal jen zralé plody, které před ním Rathenau, Herrmann, Müller a Stresemann přivedli ke zrání. Kdo spravedlivě posuzuje poměry, jak se nyní nadmíru hrozivě vyvinuly pro celý svět, musí přiznati, že váhání vítězných států přivoliti k revisi mírových ustanovení, pokud se týkají reparací, má přece zcela značný podíl na tom, že v Německu to došlo tak daleko, jak tomu je nyní k politování nás všech.

Přijímáme úplně stanovisko pana ministra, že se revise mírových smluv může státi jen ve vzájemné dohodě všech na tom zúčastněných států a na základě ustanovení mírových smluv a smlouvy o Společnosti národů. Revise mírových smluv v jejich finančních ustanoveních stala se cestou vyjednávání a dohod, které byly sjednány s využitím a použitím ustanovení, obsažených již v mírových smlouvách a ve smlouvě o Společnosti národů. Můžeme tuto thesi o revisi mírových smluv přijmouti tím snáze, poněvadž to bylo naše stanovisko od prvního dne. Od prvního dne trvání naší strany, tedy od r. 1919, ode dne našeho vstupu do československého parlamentu, tedy od r. 1920, hájili jsme stanovisko, že mírové smlouvy potřebují revise, že tak, jaké jsou, nelze je udržeti, ale že se revise musí státi cestou smírného ujednání států mezi sebou, poněvadž by každý pokus revise mírových smluv, která by se nedržela těchto zásad, nezbytně musil vésti k válkám, a poněvadž také bezpodmínečně nutnou revisi mírových smluv za žádných okolností nechceme přivoditi válkou.

Podobné musí býti také naše stanovisko k zajisté mnohem obtížnější otázce revise mírových smluv co do státních hranic. Také zde žádná jiná revise nežli revise bez diktátu, bez použití násilí, revise smírnou cestou dohody a vyjednávání mezi státy. Nezapomínáme při tom ani na okamžik, že při těchto mnohem trapnějších a obtížnějších otázkách, ježto mnohem hlouběji zasahují do myslí národů, docíliti dohody bude také mnohem obtížnější, a dokazuje již ozvěna, kterou vyvolalo exposé pana ministra věcí zahraničních v Maďarsku - četli jsme dosud jen krátké výtahy - že to bude velmi trnitá cesta, nežli také zde nalezeno bude jen poněkud uspokojující řešení. Také zde můžeme konstatovati, že naše stanovisko, jaké jsme k otázce revise mírových smluv zaujali od prvého dne, plně proniklo v politice našeho státu, že tato revise, která na počátku namnoze byla odmítána, dnes přece se považuje za možnou, ale tak, jak jsme to říkali od prvého dne, nikoli cestou násilí, nýbrž smírnými úmluvami a za podkladu těch ustanovení, která mírové smlouvy samotné a smlouva o Společnosti národů, obzvláště čl. 19, pro tento případ již mají na mysli. Zcela přesně totéž platiti musí pro všechny pokusy revise mírových smluv, ať se již týkají naší země a Maďarska anebo polského koridoru nebo nějaké změny v balkánských zemích. Všechny tyto otázky možno řešiti jen vzájemnou dohodou a při plném zachování ustanovení, která jsou obsažena ve smlouvě o Společnosti národů, všemi státy podepsané.

Myslím, že příslušným vývodům našeho ministra věcí zahraničních svůj souhlas odepříti nemůžeme. Ale budiž nám již prominuto, předneseme-li přece na tomto místě snad nějakou sentimentalitu, nějaký sentiment. Nemůžeme uznati legitimaci Italie k revisi mírových smluv dotud, pokud sama nebude souhlasiti s podobnou revisí v mezích svého státu. Dokud Italie drží německé jižní Tyroly a slovinskou Istrii nejen obsazeny, nýbrž tam všechno neslýchaným způsobem utlačuje, nedostává se Italii jakékoli morální legitimace mluviti o revisi mírových smluv. (Souhlas.) Nemůžeme také pochopiti, jak mohou býti německé strany, které se staví přátelsky k plánu čtyř mocností Italie, dokud Italie své národnostní menšiny touže měrou potlačuje, jako Německo své národnostní a konfesijní menšiny.

Pan ministr nemohl pochopitelně říci mnoho o našem poměru k Německu a o účincích nových poměrů v Německu pro nás. Omezil se na to, že řekl, že mu nepřísluší vměšovati se do vnitřních poměrů Německa, že náš poměr k Německu je nadále korektní, že nemáme zde příčiny k nějakým obavám. Ale myslím přece, že z páně ministrova vylíčení fašistické doktríny, pokud jde o Italii, velmi jasně bylo zřejmo také jeho stanovisko vůči Německu. Neboť přesně stejná doktrína, na jejímž základě dnes Italie provádí svou vnitřní a zahraniční politiku, platí pro Německo, a je-li tomu tak, musí se odpor a zamítnutí této doktríny vztahovati nejen na Italii, nýbrž také na Německo, a myslím, že se nemýlím, řeknu-li zde, že ministr v zamítání věcí, které se udály v Německu, jde stejně daleko jako při svém zamítání fašistické doktríny a jejího použití na Italii. Také fašistická doktrína Německa spočívá na těch dvou elementech, které ministr uvedl jako směrodatné, anebo jako základní pro italskou doktrínu, na antidemokratismu a na přehnaném nacionalismu. V Německu přistupuje ještě následkem pusté a bezuzdné agitace, provozované od několika let, k tomuto antidemokratismu a nacionalismu ještě zapření veškeré humanity. Ale to je věcí pro sebe.

Musíme tedy, jsou-li základy německé politiky stejné jako základy italské politiky, oproti německé politice vyvoditi tytéž důsledky, které jsme vyvodili oproti politice italské: úplné, naprosté odmítnutí. Protidemokratická politika, jakož i nacionalistická politika Německa vede právě tak jako stejně namířená politika Italie k potlačování malých národů a malých zemí, vede, právě tak jako uvnitř je vybudována na opaku demokracie, také v zahraniční politice k nedemokratické zahraniční politice, to jest k různému jednání s různými zeměmi, a nacionalismus Německa vede tak jako nacionalismus Italie nevyhnutelně k válkám. Poněvadž si nepřejeme ani utlačování některého národa, ani některé země, poněvadž si stejně nepřejeme podporování mezinárodní politiky, která by byla s to přivoditi nové války, musíme se stanoviska své zahraniční politiky dojíti k úplnému a absolutně nekompromisnímu odmítnutí zásad, dnes v Německu platících.

Pro nás nepřicházejí tolik v úvahu ohledy, které pan ministr musí bráti ve své vlastnosti jako ministr zahraničních věcí, a naše stanovisko k těmto věcem není jen rozumově, nýbrž také citově absolutně zamítavé. Bylo by nesmírnou chybou, kdyby strany československého Národního shromáždění, stojící na půdě demokracie, nepoužily příležitosti debaty o exposé ministra věcí zahraničních k plamennému protestu proti poměrům v Německu, proti rdoušení a utiskování, které dnes v Německu panuje, a kdyby snad německým pánům mělo býti příjemno protestovati proti těmto vývodům, pak prosím pana ministra, aby jim dal stejnou odpověď, jakou jim dala Anglie. (Souhlas.)

Ale nemůžeme se vyhnouti rozhovoru o poměrech v Německu také pro účinky, které tyto poměry projevují na naši vnitřní politiku. Nežijeme uzavřeni. Sociální otázka nepřestává u Podmokel, také národnostní otázka tam nepřestává a nepřestávají u Podmokel také kulturní vztahy národů mezi sebou. Co se děje v Německu, musí přirozeně také u nás vésti k posílení fašistických snah na obou stranách, mezi všemi národy. Jest jasno, že lidé, kteří jsou přístupni takovýmto myšlenkovým pochodům, jak je zastává fašismus, musí doznati posílení, vidí-li, že v tak veliké zemi jako Německu, fašismus vítězí. Viděli jsme to také již u nás v německém občanském táboře. Jestliže na příklad - napadám nerad kolegu, není-li přítomen - nepřítomný bohužel kolega Kostka, člen německé demokratické strany, která prý tedy demokracii zastupuje jako svůj program strany, o událostech v Německu praví, že nyní z Německa sem vane čerstvý vánek (Výkřiky: Fuj!), dovolil bych si proti tomu otázku, zdali tento vánek nemá v sobě trochu pachu krve, zdali je to čerstvý vánek, anebo není-li to ztuchlý vánek, vánek reakce a protirevoluce, který přichází k nám z Německa, a zdali demokratickému politikovi sluší, to, co se v posledních měsících událo v Německu, označovati za čerstvý vánek.

Anebo jestliže rovněž bohužel nepřítomný kolega Jesser v jistém článku píše, že, jakkoli vítá národní pozdvižení, jak oni to nazývají - národní hanbou, jak my to označujeme - nemůžeme se vším souhlasiti. A vyhledává si ze všeho toho, co se v posledních měsících stalo, zákaz anebo dobrovolné rozpuštění Sokola lužických Srbů. Zajisté, pánové, právě tak jako všechno ostatní, co se v posledních týdnech a měsících v Německu událo, je také potlačení tělocvičného spolku lužických Srbů aktem národnostního útisku, který žádný přímý demokrat nemůže schvalovati. Lužičtí Srbové mají právo na vlastní život v Německu právě tak, jako my je máme v Československé republice. Ale nedělá panu Jesserovi žádnou čest, jestliže jen z důvodů ryze utilitárních, pro účinek, který by pro nás mohl míti tento čin německé vlády, vyslovuje nad tím svou nelibost. Dělá jeho politické morálce malou čest, jestliže všechno ostatní, co se jinak v Německu událo, úplně přehlíží a vyjímá jen tento jeden, ovšem odsouzení hodný čin. Vidíme také z tohoto článku, že také dr. Jesser, celkem právě tak jako kolega Kostka, je srozuměn s tím, co se v Německu děje, a musíme z toho vyvoditi své důsledky.

Události v Německu působí na politické strany u nás a obzvláště na německé politické strany jako soukmenovce Němců v říši jako lučavka. Tyto události dávají příležitost zcela přesně poznati, které z politických stran nemají demokracii jen v ústech, nýbrž jsou poctivými a skutečnými demokraty. To nejde! Dnes nepomůže žádné špoulení rtů, dnes se musí hvízdati! Jestliže se kolega Stolberg zde včera přiznal za poctivého zástupce demokracie u nás v Československu, vítáme to s velikou radostí. Ale tu musí pánové vyvoditi z toho také důsledky vůči Německu, a pak nesmí jejich tisk, jak se to nyní děje, nedemokratické události v Německu, potlačování demokracie v Německu, když již ne přímo zastávati, také jen zastírati, a abych tak řekl, zakrývati pláštěm křesťanské lásky k bližnímu. Pak vám, pane kolego Stolbergu, ve vaši demokracii více nevěříme! Kdo je skutečným demokratem, nezná rozdílu, zda běží o demokracii doma, nebo v cizině. A pánové konají velmi špatnou službu věci německého lidu v tomto státě, když sami a jejich tisk s veškerou rozhodností a s veškerou patřičnou bezohledností se neodvracejí od těch, kteří mají dnes v Německu moc v rukou.

Nepotřebuji přece opakovati, co by znamenalo vítězství fašismu v Československu. To by bylo oloupení všech bez rozdílu o svobodu. Bylo by to obzvláště porobení a potlačení národnostních menšin. Tak, jak se věci mají, znamenalo by vítězství fašismu v Československu, které by musilo vésti nepřetržitý boj nejen proti národním menšinám, nýbrž také proti proletářským a svobodomyslným živlům všech národů v tomto státě, také českého národa, v poměrně krátké době konec tohoto státu. O tom nemůže býti pochybnosti! Německé občanské strany měly by si velmi dobře rozmysleti, zdali svým jednáním, svou podporou události v Německu nepodporují fašismus u nás a zdali je nadále možno se zástupci fašistických německých stran v Československu zasedati pohromadě ve společných národních a místních radách, ve společných pracovních úřadech a podobných organisacích. A pánové z českých stran měli by si velmi dobře rozmysleti, zdali se toho obcházení kolem fašismu, kolem demokracie, to, že se do důsledku nebojuje za demokracii, na konec neobrátí proti zájmům jejich státu samého. Nechci polemisovati s kolegou Havlínem, ale řekl bych jedno: Jeho řeč dokázala, že jako základy fašistického smýšlení nalézti lze, řekněme, velmi zeslabené demokratické cítění, ale velmi silně vyhraněný nacionalismus nejen v Italii i v Německu.

Zástupcové občanských stran považovali také za nutné, s tohoto místa poukázati zase na staré národnostní stížnosti, které my Němci v tomto státě musíme přednášeti. Znamenalo by hráti si na schovávanou, kdybych neřekl, že také my stojíme na stanovisku, že národnostní otázka také v našem státě není dosud rozřešena. Ale právě události, které se dříve již v Italii a na konec v Německu odehrály, dávají panu ministru právo v jeho požadavku po rozšíření ochrany menšin také na jiné státy. Německo nebylo by si mohlo nikdy dovoliti, co učinilo v poslední době, kdyby ustanovení o ochraně národních a náboženských menšin platila také pro Německo. Doufám, že pan ministr na příslušném místě energicky, jak jsme to u něho zvyklí, hájiti bude myšlenku rozšíření ochrany práv menšin na všechny státy bez rozdílu. Neváháme také prohlásiti, že bychom si přáli, aby se také v těch státech, ve kterých ochrana menšin již je zavedena, této ochrany používalo jinak nežli dosud, při čemž především myslím na Polsko. Co se nyní týče našeho státu, mají se zde věci poněkud jinak. Mohu se také zde zase dovolávati stanoviska naší strany, které jsme zaujali od prvého dne. Považujeme přihlížejíce ke své početné síle, ke své kulturní výši a přihlížejíce k okolnosti, že sami máme dosti síly, abychom uhájili svou kůži, upravení národnostního míru v této zemi za vnitřní věc Československa. Že stojíme na tomto stanovisku od prvého dne, vysvítá z toho, že naše strana nikdy spolu nepodpisovala bezpočetné stížnosti, jež německé občanské strany po revoluci - nyní to od několika let přestalo - podávaly u Společnosti národů, poněvadž jsme od začátku věděli, že tyto stížnosti budou marné, a poněvadž jsme od samého počátku stáli na stanovisku, jež si již dnes mnohá německá občanská strana osvojila, že totiž upravení národnostní otázky musíme sami provésti zde v této zemi, a jak s určitostí očekáváme, také se tak stane.

Pánové! Jestliže z událostí v Německu vychází něco najevo, pak je to s neúprosnou logikou jedna věc, že totiž demokracie a jen demokracie může býti základem naší činnosti. Odstranění demokracie je také odstraněním práv dělnictva a budí nad to nejhorší pudy, které žijí. Čeho se dnes v Německu s hrůzou dožíváme, tyto neslýchané vraždy, toto sadistické trýznění a mučení, loupež a krádež, nejsprostší denunciace, obohacování se odstraněním konkurence, podlézavost a šplhounství, to jsou následky odstranění demokracie v Německu. Nikdy nebylo by v demokratickém státě možno, aby nastaly takovéto poměry. Odstranění demokracie poskytuje teprve možnost prováděti takovéto věci a tu bych promluvil ještě slůvko k našim pánům komunistům.

Teprve před nedávnem musil jsem na schůzi, ve které mluvil také komunistický poslanec, slyšeti z jeho úst úplné odsouzení demokracie, téže demokracie, na kterou se zde neustále odvolávají. (Sen. Langer [německy]: Máme nějakou demokracii v Československu?) Milý příteli, že zde sedíte a můžete toto zvolati, je důkazem demokracie této země! Přemýšlejte přece nějaký okamžik, řádíte a zuříte zde proti fašismu, a když na základě úplně legálních ustanovení se fašistický deník "Tag" zakáže, pak píše komunistický tisk paličské články proti tomuto zákazu. Takovouto politikou fašismus také u nás nezastavíte. Řádíte a křičíte denně proti tomu, že se fašismu napomáhá ve škole a radiem. Vyjde nařízení ministra školství, které tomuto zlořádu má učiniti konec, a komunisté zuří proti tomuto nařízení. Pánové, co vy děláte, není více politikou, nýbrž je to hysterie starých žen, ve svém pohlavním životě neukojených.

Touto svou politikou připravujete půdu fašismu v tomto státě. Jestliže někdy, pak musili byste dnes přestati v tomto státě s touto hysterickou, hloupou politikou, musili byste přestati s neustálým nadáváním proti demokracii a proti sociální demokracii, musili byste hledati cestu, abyste na půdě této demokracie zde, i když je sebe neúplnější, hájili práva dělnictva. (Hluk. - Výkřiky.) A co platí pro komunisty, platí stejnou měrou také pro německé občanské strany. Žádné přiznání k demokracii, která se znehodnocuje, když se zároveň schvaluje odstranění demokracie v jiných zemích, anebo když se alespoň nic proti tomu nepodniká, žádné přiznání k demokracii pak nepomůže, a tak jako komunisté připravují cestu fašismu proti dělníkům, připravují německé občanské strany cestu k fašismu proti německému lidu v této zemi. (Potlesk.)

Z událostí v Německu musíme vyvozovati jednu věc: demokracii, ale silnou demokracii! Co demokracii v Německu způsobilo tak těžkou škodu, vylíčil soudruh dr. Winter správně již včera v poslanecké sněmovně. Hájili právo a demokracii, ale ponechali strojní pušky v rukou odpůrců demokracie. Pánové, odpůrcům demokracie dlužno vzíti zbraně z rukou, odpůrcové demokracie nemají právo dovolávati se demokracie. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Hloupá je demokracie, která trpí, aby se v boji proti demokracii používalo prostředků demokracie. To nejde, aby tak, jak se to dnes děje, haknkrajcleři sem přišli a řekli: My jsme také demokraté a nechceme nic jiného nežli národnostní autonomii! Domnívají se, že máme zatraceně špatnou paměť. Mám zde před sebou program národně-socialistické německé strany dělnické, který sepsal známý pan Gottfried Feder, a v tomto programu se praví: "Zřízení uzavřeného národního státu, který zahrnuje všechny německé kmeny; všichni, kdož jsou německé krve, ať jsou dnes pod dánskou, polskou, českou, italskou nebo francouzskou svrchovaností, mají býti sloučeni v jedné německé říši; nezříkáme se žádného Němce v sudetském Německu, v Elsasku-Lotrinsku atd." Tím jest jasně vysloven program strany v Německu v této otázce. Jásot, se kterým naši národní socialisté uvítali vítězství této strany v Německu a úzké spojení, které zde bylo mezi těmito oběma stranami, béřou jim právo hráti si zde na vlastence, a tito pánové musí si tedy již dát líbiti, ať chtějí či nic, aby se takovéto tendence v tomto státě netrpěly. Nesmějí si pak stěžovati na pronásledování a dovolávati se demokracie a podobně, nýbrž musí všechny důsledky vzíti na sebe.

Mluviti o hospodářských otázkách nedovoluje dnes čas. Ostatně jsme před několika týdny při rozpočtové debatě velmi obšírně pojednávali o otázkách hospodářských. Od té doby však nastalo sotva sezonní oživení hospodářského trhu. Nemůžeme míti naděje, že v krátké nebo dozírné době podstatně ubude počtu nezaměstnaných. Doufáme, že půjčka práce, k jejímuž zdaru vším možným chceme přispěti, dá alespoň části nezaměstnaných práci. Máme málo naděje na trvalé zlepšení, a nejméně může nám pomoci uskutečnění soběstačných zásad, jaké zde včera přednášel kolega Stohr. Proto nezbude nic jiného, než aby se náš stát nadále ujímal nevinných obětí krise, a chtěl bych občanské strany varovati zde obrací se má výstraha hlavně k českým občanským stranám a k německým agrárníkům - aby zkrácením požitků nezaměstnaných nekonali práci pro komunisty a fašisty. Neboť ve skutečnosti byla nouze a bída v Německu nejlepší živnou půdou pro vzrůst fašismu v Německu. Čím více zkracujete požitky nezaměstnaných, čím více zmenšujete možnost nezaměstnaných udržeti i jen holou existenci, tím více pracujete pro ty, kteří chtějí převrat v tomto státě, pro nepřátele demokracie.

Chci shrnouti: Souhlasíme s panem ministrem úplně v tom, že k revisi mírových smluv může dojíti jen na základě ustanovení smlouvy o Společnosti národů, poněvadž každá jiná politika, ať již ji provádí jednotlivý stát anebo skupina států, nezbytně vede k válce. To bylo naše stanovisko od začátku a jest jím dodnes. Důsledně zamítáme tudíž také plán Mussoliniho, který není žádným prostředkem k zachování míru, který však, když nejen co do formy, nýbrž co do obsahu bude uskutečněn, musí vésti k válce. I když pan ministr pro své postavení o vnitřních poměrech v Italii a v Německu nemůže mluviti tak, jak by snad učinil, kdyby nebyl vázán úředními povinnostmi, víme, že je upřímným a přímým zastáncem demokracie a národnostní snášenlivosti, a důvod více, abychom souhlasili - s jeho vývody. Je bohužel pravda, co zde řekl kolega Winter, že Němci mimo německé hranice, také v Československu, mají více svobody nežli v Německu samotném. Zajisté nejsou dosud u nás upraveny národnostní poměry; ale jejich úprava může se státi pouze na pudě demokracie. Vítězství fašismu v Československu bylo by hrobem svobody všech, bylo by obzvláště hrobem práv národních menšin. Ale nad to bylo by vítězství fašismu v Československu, které by musilo vésti nepřetržitý boj na život a na smrt nejen proti všem národním menšinám, nýbrž proti všem proletářským a demokratickým částem vlastního lidu, za krátkou dobu koncem tohoto státu. My však chceme tento stát zachovati a chrániti jakožto demokratickou republiku, jako místo pro svobodné rozvinutí všech sociálních a kulturních sil všech národů, kteří v tomto státě obývají. Ode dne ustavení naší strany, když mírová smlouva v St. Germainu rozhodla o naší státní příslušnosti, prohlašovali jsme otevřeně, svobodně a bez jakékoli výhrady, která našemu způsobu naprosto nevyhovuje, že stojíme na půdě tohoto státu. Vývoj poměrů dal nám za pravdu. Demokratické základy našeho státu jsou neotřeseny. Přejeme si, aby všemi prostředky byly udrženy a my k tomu svými silami přispějeme. Nade vše jiné je nám možnost, v demokratickém státě hájiti práva a zájmy dělnictva, vytvořiti předpoklady pro lepší budoucnost. Tuto možnost poskytuje nám demokratická republikánská základna našeho státu. Jeho zachování, jeho znenáhlé vytvoření ve svaz svobodných a úplně rovnoprávných národů považujeme za věc svou vlastní.

Tím je samo sebou dáno naše stanovisko k vývodům pana ministra věcí zahraničních. Nesouhlasíme s nimi proto, poněvadž patříme k většině, nýbrž proto, poněvadž jsme přesvědčeni o jejich správnosti a účelnosti. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Rozprava je skončena.

Podle §u 65 jedn. řádu je tuto rozpravu zakončiti hlasováním, zda senát schvaluje, či neschvaluje prohlášení pana ministra věcí zahraničních; senát může se také usnésti, že hlasování odkládá.

Návrh na odklad hlasování mně podán nebyl.

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Kdo schvaluje prohlášení pana ministra věcí zahraničních, učiněné ve 211. schůzi senátu, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Prohlášení pana ministra věcí zahraničních, učiněné ve 211. schůzi senátu, se schvaluje. (Hlučný potlesk.)

Dalším bodem je:

2. Doplňovací volba místopředsedy senátu.

Pan místopředseda senátu Josef Kahler vzdal se své funkce místopředsedy senátu.

Je nám tudíž vykonati volbu místopředsedy senátu.

Volbu tu vykonáme ve smyslu §u 61 jedn. řádu hlasovacími lístky.

Podle dohody na uprázdněné místo je kandidován pan sen. Votruba.

Žádám pana zapisovatele sen. Pichla, aby sečetl hlasy na levici, pana zapisovatele sen. dr. Karasa, aby sečetl hlasy ve středu, a pana zapisovatele sen. Johanise, aby sečetl hlasy na pravici, a aby mně sdělili výsledek volby.

(Po sečtení hlasů):

Bylo odevzdáno 86 hlasovacích lístků, z nichž 83 zní na jméno sen. Vil. Votruby.

Místopředsedou senátu byl tudíž zvolen pan sen. Vilém Votruba.

Táži se zvoleného pana místopředsedy, zda volbu přijímá.

Sen. Votruba: Přijímám.

Místopředseda Donát (zvoní): Ve smyslu §u 7 jedn. řádu je potřebí, aby nově zvolený pan místopředseda vykonal příslušný slib.

Žádám pana zapisovatele sen. Johanise, aby přečetl příslušnou formuli slibu, a pana místopředsedu, aby do mých rukou složil slib. (Senátoři povstávají.)

Zapisovatel sen. Johanis (čte):

Slibuji, že budu zachovávati zákony a svůj úřad předsednický nestranně zastávati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Místopředseda Votruba (podávaje místopředsedovi Donátovi ruku): Slibuji. (Senátoři usedají.)

Místopředseda Donát: Tím je pořad schůze vyřízen.

Sděluji, že do výboru sociálně-politického vstupuje za sen. Danko sen. Dresler.

Navrhuji, aby se příští schůze konala ve středu dne 3. května 1933 o 15. hodině s

pořadem:

1. Zpráva živnostensko-obchodného výboru o vládnom návrhu (tisk 1009) zákona, ktorým sa menia a doplňujú niektoré ustanovenia živnostenského zákona pre územie Slovenska a Podkarpatskej Rusi zo dňa 10. októbra 1924, č. 259 Sb. z. a n. (o zriaďovaní sväzov živnostenských spoločenství). Tisk 1023.

2. Zpráva ústavno-právneho výboru o vládnom návrhu zákona (tisk 881) o poistnej smluve. Tisk 1022.

3. Zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu v Tačevě ze dne 2. srpna 1932, č. j. Nt V 14/32-4, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Lokoty pro přestupek podle §u 41, odst. II. zák. čl. XL z r. 1879 (č. 6991/1932 předs.). Tisk 1017.

Jsou nějaké námitky? (Nebyly.) Není jich.

Končím schůzi.

Konec schůze ve 12 hod. 43 min.