Předseda (zvoní): Jako první řečník, re přehlášen pan sen. Stolberg, Uděluji mu slovo.

Sen Stolberg (německy): Slavný senáte! Stanovisko k předložené osnově je ztíženo tím, že množství nejrůznějších věcí má býti upraveno jediným zákonem. Jak již dlouhý nápis zákona praví, mají tři platné zákony, které se zabývají peněžními ústavy, býti změněny a doplněny. Důležitá ustanovení vztahují se na všechny akciové společnosti. Provádějí se změny na živnostenském řádě a na obchodním, právu, zákon o závodních výborech se rozšiřuje. Nepoměrně široké místo v poradách zabrala otázka kompatibility. Poněvadž máme zvláštní zákon o inkompatibilitě, patřilo by stanovení toho, co s mandátem zástupce lidu je slučitelno a co není slučitelno, lépe do tohoto zákona o inkompatibilitě, nežli do bankovního zákona.

Vláda dává sobě uděliti důležitá zmocnění a konečně — a to by mohlo -míti největší význam — shledáváme radu ustanovení, která zákonu vtiskují známku vysloveného.příležitostného.zákona.

Ovšem se parlamentu neříká, co poskytuje příčinu k těmto příležitostným ustanovením a co ministr financí zamýšlí.

Změnami, které provedla poslanecká sněmovna, byl návrh podstatně zlepšen. Senátní výbory — řídíce se bohužel pevně ustálenýma obyčejem — domnívaly se, že nesmějí provésti žádné změny. Kde se jim ustanovení zdála povážlivými, projevily tyto pochybnosti v resolucích. Osnova, jak je nám dnes předložena, odpovídá v mnohém ohledu našim přáním a dochází našeho -souhlasu. Jiná ustanovení budí náš odpor, jednak ze se nám zdají býti právně a hospodářsky na pováženou, jednak protože pan ministr financí nepovažoval za nutné poskytnouti parlamentu informace, kterých by k posouzení.některých ustanovení bylo potřebí.

Dojem příležitostného zákona budí především část zákona, která jedná o Zvláštním fondu. Zvýšení fondových příspěvků znamená beze vší pochybnosti značné zatížení bank a odražení peněz. Pro zvýšení uvádějí se dva důvody: 1. Nynější příspěvky nedostačují na zúrokování a umoření vydaných fondovních dluhopisů. To je pochopitelná Příspěvky jsou odstupňovány podle výše dividendy, kterou banka vyplácí, a poněvadž letos banky vypláceti budou velni i nízké anebo žádné dividendy, musily by příspěvky značně klesnouti. Z vládní zprávy se dovídáme, že dosud bylo vydáno 1.640 milionů fondovních dluhopisů. Poněvadž stát ze svých prostředků vyplácí fondu ročně 50 milionů, bylo by již tímto příspěvkem samotným zabezpečeno 4%ní zúročení a 40leté umoření jedné miliardy. Bylo by jistě zajímavé zvěděti, jaký obnos banky seženou na zúročení a umořování zbytku dluhopisů <a jaký výpočet tvoří podklad požadavku po zvýšení příspěvku. Jako druhý důvod se uvádí, že přes sanační akci podle zákona z r. 1924 jsou ještě peněžní ústavy, jejichž sanace je ve veřejném zájmu, v obtížných situacích, a že tudíž nutno vydati nové dlužní úpisy. Jest jasno, že zde může jíti jen o velmi málo ústavů, jež má ministr financí na mysli. Proto se také přidělování podpor nepřenechává komisi kuratoria fondu, k tomu účelu zvlášť vytvořené, nýbrž vláda vyhrazuje si přidělování sama.

Rozpakujeme se dáti vládě takovéto bianko umocnění. O Všeobecném fondu podal pan zástupce vlády obšírnější vysvětlení. Všeobecný fond znamená jakýsi druh pojištění peněžních ústavů. Má-li splniti svůj účel, chrániti totiž hospodářství před většími otřesy,pak musí se mu také dáti potřebné prostředky. Instituce kuratoria a rozhodčího soudu poskytuje záruku spravedlivého použití prostředků fondu. Rozmnožení členů kuratoria z 12 na 15 bohdá způsobí, že také německým ústavům se dostane přiměřeného zastoupení.

Zvláštní význam v souvislosti s ustanoveními o fondech mají nová ustanovení čtvrté hlavy o důsledcích sanace. Tvoří nutné a uvítání hodné doplnění zákona z r. 1924. Schvalujeme především zásady, že vyrovnání poměrů z veřejných prostředků má se díti jaké na útraty akcionářů a útraty funkcionářů, a že peněžní ústavy jsou zásadně povinny poskytnuté podpory spláceti.

Naproti tomu protestujeme proti plné moci, dané ve čl. XXXVIII ministru financí po případě vládě, strhnouti totiž správu baník na sebe. Vláda, zdá se, že chce zde přebírati úkoly, které nemůže splniti. Nelze také uznati, proč Členové správního a dozorčího výboru, ustanovení vládou, mající charakter státních úředníků, mají míti více schopností a více důvěry,.nežli dozorci orgány, ustanovené v případě potřeby kuratoriem. Nemáme příčiny věřili vynikající věcné způsobilosti ani nestrannosti takovýchto ministerských funkcionářů. Okolnost, že budou fungovati jako státní úředníci, zprošťuje je jakékoli civilně právní zodpovědnosti a také stát — ježto stále dosud nemáme zákona ústavou slíbeného, často urgovaného — nebude lze činiti zodpovědným za škodu, kterou nositelé veřejné moci ve svém úředním postavení mohou snad způsobiti.

Zmocnění článku XXXVIII neznamená nic jiného, nežli zmocnění k postátněni většiny našich bank.

Povážlivé bianko zmocnění obsahuje také čl. XLI, který ministra financí resp. vládu zmocňuje, převzíti záruku za půjčky, poskytnuté podporovaným bankám a akciovým společnostem. V jiných zákonech, ve kterých se mluví o státních zárukách, na př. při stavebních zárukách a při státních zárukách za zahraniční obchody, je výše záruční sumy omezena. Zde o nějakém omezení není řeči, ačkoli pan ministr financí bezpochyby již nyní přesně ví, kterým podnikům chce tuto záruku poskytnouti, což vysvítá již z toho, že tohoto zmocnění potřebuje jen pro rok 1952. Jestliže již z diskrétnosti nemá býti jmenována společnost, o kterou se jedná, pak bylo by přece úkolem parlamentu stanoviti hranice, ve kterých se záruka smí pohybovati. Dodatečným podáním zprávy, jež poslanecká sněmovna zákonem stanovila,.nejsem práva parlamentu dostatečně chráněna.

Největší význam pro budoucnost má třetí hlava osnovy, vlastní bankovní zákon. Nebylo by jistě bývalo na škodu, kdyby pan ministr financí při obrovské úloze, kterou v moderním hospodářském, životě hraje bankovní zákon a soustředění peněz v bankách, byl svůj návrh před předložením parlamentu býval předložil odborným korporacím, aby o něm podaly dobrozdání, ba kdyby neuvěřitelným zasažením do censury nebyl podvázal jakoukoli veřejnou diskusi o zákoně.

Ministr financí si asi osvojil populární thesi, že akciové banky mají vinu na hospodářské krisi, a funkcionáři bank objevují se v tomto zákoně jaksi jako obžalovaní. Tento dojem, činí obzvláště zarážející množství trestních ustanovení zákona. Při této příležitosti chtěl bych připomenouti, že se sice stále více hromadí materielní část trestního práva správního, že vsak dosud stále nemáme zákona o správním trestním řízení, jak ho sliboval organisační zákon.

Že hospodářská krise musila míti velmi silné účinky na banky, že se pokles hospodářství musil obzvláště nápadně projeviti v bilancích bank, je nevyhnutelné. Že se v některých peněženích ústavech hospodařilo nepořádně, je také nade vší pochybnost zjištěno. Kdo však všeobecně chce banky činiti zodpovědnými za pohromu, která stihla hospodářství, jest jako člověk, který viní tlakoměr ze špatného počasí.

Správě bank připadá trojnásobná úloha, hájiti zájmy akcionářů, zájmy vkladatelů a zájmy hospodářství, jež hledá úvěr. Zákon chce zabrániti tomu, aby funkcionáři bank těchto zájmů nedbali a za to pěstovali své vlastní zájmy. V tomto směru obsahuje zákon nové a cenné doplňky. Nepoměrně vysoké příjmy, které vedoucí funkcionáři buď přímo nebo nepřímo brali také u strádajících bank, vzbuzovaly právem nevůli. Dlužno uznati, že většina ústavů tyto požitky již značně snížila.

V zájmu skladatelů a akcionářů vítáme ustanovení, které má za účel zvýšenou zodpovědnost a zostřenou kontrolu, kontrolu kontrolním oddělením banky, pokud možno neodvislým od správy banky, kontrolu revisním oddělením Jednoty, kontrolu zodpovědnou a neodvislou dozorčí radou.

Nejméně, zdá se mi, že bylo pamatováno v osnově na zájmy hospodářství, hledajícího úvěr, ba dlužno se obávati,že zákon povede k velmi škodlivé restrikci úvěrů. Ustanovení o zodpovědnosti jsou příliš roztažitelná. Některé normy, jako na př. o vkladních knížkách, jsou příliš málo přesné, a tak je zákon pln smyček a kliček, které každého funkcionáře mohou přivésti k pádu. Obchodní hybnost bank tím utrpí. Kdyby se pan ministr financí právě zde nebyl tolik obával vejíti ve styk s odbornými kruhy, bylo by zajisté došlo ke šťastnějšímu formulování.

Může býti, že banky před několika lety hřešily přílišnou ochotou při poskytování úvěru; že příliš snadno podporovaly pochybené investice hospodářství — to lze potom snadněji posuzovati nežli předem — ale dnes potřebuje hospodářství kulantních úvěrů, a aby se to dálo bez jakéhokoliv risika, nelze žádati. Na štěstí poslanecká sněmovna příliš ostrá ustanovení vládního návrhu alespoň poněkud zmírnila.

Přílišné používání bankovního úvěru má přece částečně svou příčinu v liknavosti všech dlužníků, v poslední době stále více se vzmáhající, netoliko zahraničních dlužníků, u nichž pohledávky zamrzly, nýbrž také domácích dlužníků, a při této příležitosti nutno také poukázati k tomu, jak vysokou měrou stát a jeho podniky se nalézají mezi liknavými platiči. Všude slyšíme stížnosti, že stát krajně liknavě platí dodávky, že se kolaudace hotových státních staveb po celá léta odkládají a placení odmítá. Také slíbené a dávno splatné státní příspěvky a. subvence se nevyplácejí. Zde chtěl bych obzvláště poukázati na venkovské obce, které se na základě přislíbení 35-až 45%ního příspěvku odhodlaly k urychlené elektrisaci. Stavby byly provedeny v důvěře ve, slíbenou státní pomoc, náklady bylo nutno zapraviti draze vypůjčenými penězi, ale dávno splatná státní pomoc se po celá léta zadržuje.

Vidíme, že peněžní hospodářství státu není šťastné a že ukazuje málo porozumění pro potřeby hospodářství.

Proto jsme s tím sice srozuměni, jestliže veřejná moc upravuje hospodářství bank — žijeme přece v době upraveného soukromokapitalistického hospodářství — jsme pro to, aby kontrola byla organisována a aby ji prováděly zákonem povolané samosprávné korporace, schvalujeme a žádáme také kontrolu státem, ale aby -stát sám Hospodářství vedl, k tomu se přece státní byrokracii nedostává jakékoli schopnosti. Máme-přece také z poslední doby zkušenosti, že podpory a záruky, které ministerstvo financí, aniž by k tomu bylo zmocněno, v poslední době provedlo, naprosto nedopadly dobře.

Máme však ještě zvláštní důvod míti nedůvěru vůči státní byrokracii, a to její velikou odvislost od stranicko-politických, obzvláště od národně politických směrů. Zašili jsme právě nyní zase nesmírné protiněmecké štvaní, a každý nový štvavý článek je kvitováni novým zatykáním, novými persekucemi německých spolků. Kaučukové paragrafy zákona na ochranu republiky, zastaralá ustanovení spolkového shromažďovacího zákona poskytují vždy nějakou příčinu k novému pronásledování.

Všechno se u nás měří dvojím loktem (Výkřiky německy: Tak jest!), podle toto, zdali se to týká státního národa anebo jiných. Také ustanovení předloženého zákona poskytují příležitost takové ústavy, které vládnoucím jsou po chuti, za všech okolností podporovati, ty ústavy, které nejsou příjemný, za všech okolností potlačovati, anebo jejich rozmachu zabrániti.

Mám za to, že musím s tohoto místa poukázati na,tato nebezpečí zákona. Ale zákon obsahuje také mnohá ustanovení, jejichž naléhavost a nutnost uznáváme. Doufejme, že jeho dobrá ustanovení přispějí něčím k ozdravění našeho hospodářství. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (převzav předsednictví — zvoní): Slovo má dále pan. sen. dr K a p r a s.

Sen. dr Kapras: Slavný senáte! Poválečné poměry, naspavší v našem peněžnictví a bankovnictví, vynutily si již svého času r. 1924 tri zákony bankovní, které však časem ukázaly se v učitých částech ne dosti vyhovující. Dnešní zákon novelisuje proto všechny tři tehdejší zákony, doplňuje je a připojuje ještě řadu nových ustanovení.

Není sporu, že bankovní poměry u nás nevyvíjely se vždy zdravým způsobem, že proto určitá úprava jich je nutná, potřebná i užitečná. (Tak jest!) V těchto částech je tedy zákon nový vítán. Nelze však popříti, že znamená velmi značný zásah do.soukromého podnikání a jeho volnosti, a že návrh původní byl v některých svých částech zbytečně krutý. (Zcela správně!) Mnoho z toho však již odstranila poslanecká sněmovna, takže její elaborát je pro nás rozhodně přijatelnější a podle názoru našeho i lepší nežli byl původní návrh vládní. Uznáme, že dnešní poměry bankovní vyžadují určité nápravy, aby se vrátila důvěra obecenstva k bankám, neboť tato důvěra je nezbytnou podmínkou zdárného rozvoje našeho bankovnictví. Důvěra ta bylá však v několika případech zklamána, a zcela přirozeně přeneslo se to i na jiné banky, které si svým vývojem ani nedůvěry té nezasloužily. Národní demokracie, poněvadž jí záleží na zdravém hospodářském vývoji u nás vůbec a poněvadž bankovnictví tvoří ve vývoji tom důležitou složku, hlasovala ve sněmovně ^poslanecké pro bankovní zákon a také v senátě bude hlasovati pro jeto schválení. Snažila se však o to, aby jednotlivosti zákona byly upraveny tak, aby ustanovení noveno zákona pokud možno nejméně překážela dalšímu rozvoji bankovního života u nás. Ačkoliv si strana naše nezapírá, že některá ustanovení zákona mohla by býti pojata ještě opatrněji, uznává na druhé straně, že jsou tu v zákoně určité pokroky proti poměrům dosavadním. K nim patří zvláště, že bankám, které potřebují sanace ze Zvláštního fondu bankovního, nebudou dávány už dary státní, jako se to stalo několikráte dosud, nýbrž že sanování bude se díti výhradně půjčkami, které bude nutno vraceti. (Velmi správně!)

Další systém dosavadního sanování státními dary považovali jsme za zcela nemožný a nepřijatelný. Zákon pomýšlí však také zcela správně na případy, kde k sanování nebude vůbec zdravého podkladu a kde bude musiti dojíti k likvidaci ať dobrovolné, anebo nucené, a stará se o to, aby při likvidaci neutrpěli ztráty vkladatelé, zvláště drobní. K tomu směřuje také resoluce navržená slavnému senátu, aby při tvoření skupin tě dři o věřitelů nebylo přiblíženo jen k výši vkladů, nýbrž i k majetkovým možnostem a sociálnímu postavení věřitelů a vkladatelů.

Velká část ustanovení bankovního zákona obsahuje ustanovení, kterým se má zabezpečiti řádné vedení bank a zesíliti vědomí odpovědnosti vedoucích osob a vedoucího úřednictva bankovního. Tvoří se tu vlastně malé trestní právo bankovní, někde hodně komunistické, jinde, velmi přísné.

Jest otázka, jsou-li všechny tyto prostředky všude vhodně voleny k tomu, aby probudily a zesílily pocit odpovědnosti na těchto místech v každé době nutný, kterého však, jak ukazují konkrétní případy poslední doby, vždy tu nebylo. Máme dokonce i jistou obavu, aby přísná ustanovení ta někdy nezvrátila se v pravý opak, nežli bylo zamýšleno, tím, že by právě nejlepším lidem znechutila práci. (Tak jest!)

Jsou-li obavy naše v tomto směru oprávněné, ukáže teprve budoucnost, v ústavně-právním výboru bylo považováno za nutno, aby při této příležitosti byli vzati v ochranu proti eventuelnímu libovolnému propouštění úředníci hospodářsky nezajištění a na finančních těžkostech banky nevinní a aby také chráněni byli vedoucí úředníci a prokuristé, kteří nenesou viny na špatném, stavu banky tehdy, když jde o snížení jejich odpočivných a zaopatřovacích, platů.

Bankovní zákon nepamatuje na reorganisaci peněžnictví našeho jako celku, ačkoliv reorganisace ta bude nutná, poněvadž máme dnes na své poměry příliš mnoho bank a filiálek, které si trvale nebudeme moci udržeti V Německu po bankovní krisi, která tam nastala v červenci 1931 a která byla způsobena proinvestováním Německa na úvěr, provedli velkoryse v krátké době přímo pomocí říšské banky německé a za účasti státu úplnou sanaci a reorganisaci. Ztráty bank byly tam velmi značné, dostupujíce 756 milionů říšských marek, bank sanovaných bylo 6 fusí zmenšen počet ten na 4. Ztráty byly kryty především snížením akciového kapitálu a redukcí reserv. Snížení kapitálu bylo provedeno jednak zničením akcií na nostru, jednak efektivním odpisem akciového kapitálu. Zároveň zvýšen někde kapitál vlastními úpisy, jinde poskytnutím, státních pokladních poukázek. Z vlastních prostředků banky sanovaly takto za 547 milionů Mk a stát hradil ztráty 288 mil. Mk. Mimo to poskytl stát nové prostředky ve výši 170 mil. Mk, čímž obnovena byla mobilita bank. Hlavním charakterem sanace německé je tedy pronikavá účast státu na jejím provádění.

Nepochybujeme, že po vydání bankovního zákona dojde i u nás k úpravě poměrů bankovních. Vývoj bude pokračovati slučováním slabších bank anebo jich připojováním k bankám větším. Ten tak bude lze zlevniti organisaci bank a tím zmírniti rozpětí mezi sazbou úrokovou debetní a kreditní. Toto zmírnění je nezbytně nutné pro zdravý vývoj našeho hospodářského života, a koalice považuje za nutné, aby vládě výslovně připomněla zvláštní resolucí nutnost zlevnění kreditu u nás. Snížením úrokové míry Národní banky vývoj tento byl začat, snížení to musí se však projeviti i v hospodářství obchodních bank, jichž míra úroková dnes dusí a v dnešních tísnivých poměrech zvláště těžce doléhá na náš život.

S povděkem nutno konstatovati, že některé naše banky pochopily svoji povinnost a že přikročují ke zničení svých akcií na nostru, poněvadž nostroakcie velmi podstatně zkreslují bilance bankovní, neboť kapitál bank jest o ně vlastně menší, aniž veřejnost o.tom věděla. A přece prvním nezbytným předpokladem ozdravění poměrů bankovních u nás je pravdivost bilance, otevřené přiznání ztrát, kde jsou, a jich zlikvidování jednat prostředky vlastními v bance, jednak prostředky Zvláštního a Všeobecného fondu bankovního.

S tím souvisí však také likvidace koncernů průmyslových na bankách našich závislých. Převzali jsme tu zjevy ze starého Rakouska, kde po německém výzoru bárky — docela odlišně od bank na západě - zúčastňovaly se na průmyslu, financovaly ho, jeho akcie podržovaly si v rukou a byly ve správě jeho zastoupeny. U 'nás byl to zjev tím pochopitelnější, poněvadž po převratu šlo o to, zbaviti se alespoň částečně cizího kapitálu v průmyslu, do té doby zcela rozhodujícího, a uplatniti náš kapitál domácí, československý. Při tom se stalo, že některé z těchto koncernů průmyslových u bank jsou vedeny velmi dobře, jiné nikoliv. Převedení všech těchto akcií průmyslových vhodným způsobem do soukromých rukou považujeme za nutné, aby bankovní poměry u nás dostaly se do zdravých kolejí. Ovšem musí se převedení to státi opatrně, aby nebyly tu poškozeny zájmy našeho domácího a zvláště českého kapitálu na prospěch kapitálu zahraničního, čili jinými slovy, aby vlastnictví závodů zůstalo v rukou československých. Při tom koncerny špatně spravované je potřebí dříve a rychleji likvidovati, kdežto koncerny dobře vedené tak nepospíchají.

Zákon stará se o to, aby se nemohly opakovati v budoucnosti zjevy, které částečně působily, částečně alespoň přispěly k dnešní kalamitě bank a tím k úpadku důvěry v ně. V budoucnosti má se snížiti možnost ztrát na míru nejmenší a zvláště mají se obmeziti zaviněné ztráty; nezaviněné mohou nastati konstelací světovou anebo i domácí vždycky a jest o ně postaráno všeobecným bankovním fondem, který není nic jiného než vzájemnou pojišťovnou bankovních a peněžních ústavů. Není pochyby o tom, že v tom směru mohou ustanovení bankovního zákona, dobře prováděná a praktikovaná ministerstvem financí a jeho orgány, velmi přispěli ke stabilitě poměrů a zvýšiti důvěru i v kanky akciové, jejichž bonita může se tímto způsobem přiblížiti ke spořitelnám a jiným ústavům peněžním, požívajícím záruky veřejné, neboť bankovními fondy a ustanovení má bankovního zákona velmi podstatně se zmenšuje možnost ztrát vkladatelů banky.

Zákon bankovní je namnoze stylisován velmi pružně a ponechává ministerstvu financí možnost přizpůsobiti se v daném případě poměrům a okolnostem života hospodářského i změnám doby.

Doufejme, že pružných těchto ustanovení nebude zneužíváno z důvodů politických, poněvadž, činí méně politiky bude v hospodářském životě našem, tím bude tento zdravější. (Výborně!)

Vytýkám zákonu bankovnímu, že stylisace jeho — nemluvím-li ani o svrchu uvedených pružných místech, která chápu v zákoně, řešícím tak eminentně hospodářské zjevy — není právnicky příliš pečlivá, jako vůbec zákonodárství naše od převratu nemůže se ve formulaci zákonů dopracovati té jasnosti a přesnosti právnické, kterými vynikaly staré zákony předpřevratové. Bohužel, není to jen zjev u nás, nýbrž i jinde za hranicemi patrný.

Přál bych si, aby banky naše znamenaly v našem kulturním vývoji více než znamenaly dnes a než znamenaly doposud. V sousedních státech banka není jen ústav, který shromažďuje kapitály a zase je rozděluje, nýbrž zároveň i ústav kulturní, jehož stopy a stopy působení vedoucích osob těchto bank zasahují velmi hluboce do kulturního vývoje národa. U nás, bohužel, najdeme takových.pronikavých kulturních zásahů bank a jejich vedoucích osob jen velmi poskrovnu, ač by si měly býti všude vědomy toho, že právě tato činnost kulturní je jejich povinností, která činí ostatní činnost jejich přijatelnější a záživnější.

Podaří-li se zákonu bankovnímu splnit svůj úkol, odstraní-li výstřelky, které dnes v bankovnictví našem se vytvořily, a povznese-li a vrátí-li důvěru k bankám, která dnes upadla, prospěje přes své vady našemu hospodářskému životu. (Výborně! — Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo dále má pan sem. dr J e s s e r.

Sen. dr Jesser (německy): Úmyslem zákonodárce bylo posíliti předloženou osnovou zákona všeobecnou důvěru v bezpečnost vkladů. Tento úmysl zasluhuje chvály, předloha sama pak přichází příliš pozdě, neboť krise peněžních ústavů němí dnes více podmíněna jen přílišným povolováním úvěrů ,anebo divokou spekulací, nýbrž také částečně zhroucením hospodářství. Úmyslu zákonodárcova lze tudíž dosáhnouti malým dílem jen tak dlouho, dokud trvá nynější hospodářský pokles. Tento zásadní souhlas s úmyslem zákona nezbavuje nás však povinnosti pronésti vážné námitky proti jednotlivým ustanovením. Zákonité zavedení sanačního fondu roku 1924 bylo tehdy záchrannou akcí pro četné zkrachované banky a spořitelny. Příčiny těchto úpadků nespočívaly vždy ve změně měnové politiky nebo v přetížení hodnotami z doby předválečné, které pozbyly ceny, nejen v pochybených spekulacích zakladatelské psychosy, které byly podporovány úředně živenými nadějemi v neslýchaný hospodářský rozkvět nového státu, nýbrž také ve vysloveně trestuhodném zneužívání a v poklescích, jež všechny nenalezly své odplaty. Počet německých peněžních ústavů, které se dopustily takovýchto chyb a pochybených spekulací, je ve srovnání s českými velmi nepatrný. Většina sanovaných německých ústavů byla zatížena hodnotami z doby předválečné, které pozbyly ceny. Máme odůvodněné příčiny k podezření, že zvýšení sanačního fondu a nových 20 milionů, které má dáti stát, sloužiti bude převážně sanaci kolísajících českých bank. Stejně zamítáme zostření státní kontroly, která ministra financí zmocňuje k ustanovení důvěrníků s dalekosáhlými právy. Tato kontrola může zrušiti každé usnesení správy banky. Zneužívání pro národně české účely jsou dvéře otevřeny dokořán. Totéž platí pro eventuelní správní výbor. Předpoklady pro dosazení tohoto výboru jsou tak roztažitelné, že také zde, cestou přes státní kontrolu, dosáhnouti lze národnostně hospodářských účelů. Zcela bezúčelným zdá se nám přibrání lidových peněžních ústavů do tohoto zákona. Naše spořitelny s řídkými výjimkami hospodařily bezvadně, dosavadní úřední kontrola úplně stačila.

Budeme tudíž při všem uznání zásadních úmyslů zákona pro tyto pochybnosti hlasovati proti předloze.

Co ustanovuje zákon o inkompatibilitě, je podle mého mínění nedostatečné. Zdali 10 míst ve správní radě nebo pouze jedno je slučitelno s mandátem, zůstává tak dlouho bez významu, dokud veřejná správa, je přístupna parlamentárním vlivům ve smyslu poskytování jakýchkoli výhod. Banka může členu parlamentu dokázati svou vděčnost také v jiné formě, nežli volbou do správní nebo dozorčí rady. Dokud jednotlivá ministerstva budou doménou určitých politických stran, dokud přidělování služby a postup bude záviseti od členské knížky strany, dokud většina bank bude více nebo méně skrytou državou politických stran, dotud zůstane bezúčelným každý pokus o čistou rozluku mezi zájmy bank a mandátem. Také po přijetí tohoto zákona potrvají parlamentní intervence v zájmu mnohých bank a podniků stejně jako před tím. Lid však bude zevšeobecňovati a parlamentarismus nebo demokracii označovati jako ohnisko korupce. Zajisté není korupce monopolem jakéhokoli politického systému. V parlamentární demokracii lze korupci přece mnohem snáze konstatovati, je více nápadnou, nežli kdysi v monarchii. Tehdy stačila navštívenka osobnosti, koruně blízké, aby se dvéře otevřely. Také tehdy byly případy korupce, vzpomeňme jen na případ, korupce v roce 1859, který vedl k sebevraždě geniálního, skutečně nevinného ministra obchodu svobodného pána z Brucku, na skandální události zakladatelské doby ve Vídni a Berlíně, abychom poznali, že politická moc a korupce jen příliš často jsou spojeny.

Jisto vsak je, že před válkou očista byla prováděna mnohem radikálněji a že kruh osob. úspěšně intervenujících byl mnohem menší, nežli dnes a ze konečně politické strany se nesnažily měrou dnes obvyklou zakotviti svoji moc také v hospodářství a bankovnictví. To právě souvisí se změněným názorem o podstatě a funkcích státu. Stát neplatí už více za, organisaci národů, stojící, nad stranami, nýbrž považuje se za měnivou državu stran. Zde u nás k lomu ještě přistupuje, že se považuje za majetek českých, stran. Dokud panuje tento názor, dotad nemožno odstraniti využitkování politické moci stran a jejich mandatářů pro osobní účely.

Proto také změna podmínek pro ustanovení vedoucích, úředníků bank nepřinese žádoucího výsledku. Banky necítily se služebníky hospodářství, nýbrž jeho pány. Vykonávaly přednostní vliv peněz nad produkcí a distribucí, nepřizpůsobily se vývoji hospodářství, nýbrž chtěly samy hospodářství utvářiti. Musí nyní neseti následky, s nimi však také hospodářství samo a vkladatelé. Jestliže zákon chce chrániti vkladatele, pak jedná správně. Jestli se mu však nepodaří donutiti banky k tomu, aby se zdržely všech obchodů, které odporují jejich vlastnímu účelu, pak sanační fond brzy již nevystačí. Toto myšlení v penězích bylo po všechny doby všeobecným zjevem platí však vždy za znamení chorobného smýšlení teprve dvacátému století bylo vyhrazeno postaviti toto kritické myšlení do služeb politiky. Vedlo Anglii a Ameriku do světové války, Anglií aby zničila německou konkurenci, meříku z téhož důvodu a mimo to aby zachránila svoje rozpůjčené miliardy. Vedlo k šílenství reparací, jejichž nejvášnivější zastánce Lloyd George se dnes světu představuje v rouše kajícníka, bylo základem rozbití rakousko-uherské hospodářské jednoty, jakož i snah jihovýchodních agrárních států, po soběstačnosti. Jestliže se kdysi ve starém Rakousku rozeznávalo mezi aktivními a pasivními zeměmi, bylo jen důsledné, že země nyní již více nevykořisťované musily se octnouti v omylu, že všechny dříve ze země odplynulé peníze nahrnou se nyní do pokladen. Nejen prostí lidé, nýbrž také státníci, odborníci finanční, bankovní a tak mnohý podnikatel zapomněli, že nabídka zboží a poptávka po něm musí býti živá, že výroba a obchod musí teprve vytvořiti, co potom banky mají spravovati — výdělek, vyjádření v penězích. V Československu mělo a má toto myšlení v penězích ještě zvláštní zabarvení. České banky sledují dva účely: dostati německé hospodářství pod svou kontrolu, aby se dostaly na místo německých podnikatelů, a zřizovati a podporovati nové české podniky. Dokud trvaly zdánlivá konjunktura, zdálo se, že i tohoto úmyslu dosaženo. Když však nastaly následky mírových smluv, které jsme stále předvídali, když se zde ukázalo, že vítězné státy spekulovaly falešně, když z hospodářského oslabení poražených čekaly pro sebe hospodářský užitek, nastala immobilisace bank. Jejich dlužníci stali se neschopnými platiti, jejich továrny však přešly z aktivní straníky bilancí na pasivní stránku. Jsou dnes sice v nominelním majetku bank, stojí však, staly se kapitálem, který se sám pohlcuje.

Velikou míru viny nesou však vlády ad roku 1918. Ony to byly, které živily tuto ilusi o ostrovu blažených, které svou obchodní celní, měnovou a dopravou politikou pokračovaly ve válečném úmyslu oslabení a zničení svých tak zv. nepřátel s tím konečným výsledkem, že spolu byly strženy do propasti bídy.

Bankovní zákon přichází příliš pozdě a zůstane bez účinku. Co pomůže zesílená důvěra ve správu bank, když si každý může na prstech vypočítati ztráty bank následkem pokračující hospodářské bídy, tím však také účinky na státní příjmy, na nevyhnutelný pokles dam, na další snížení životní míry a především na dlouhé trvání tohoto poklesu. Neštěstím Evropy je, že jeden stát také dnes ještě je zajatcem této víry ve všemohoucnost peněz: Francie. Můžeme dnes, když také naše vláda odmítla úmysl francouzského ministra financí, zavésti jakýsi druh dunajsko měny všech nástupnických států, tvrditi, že plán Tardieuův v prvé řadě je pokusem o záchranu francouzských půjček. Poměry na jihovýchodu Evropy, od Vídně do Sofie a Athén, ženou k zastavení všeho placení dluhů. Jásot některých českých kruhů nad úpadkem vídeňské Kredit-anstalt ustoupil kocovině, neboť přinesl s sebou úpadek jiných bank v Německu, Maďarsku, Rumunsku a tím četných podniků, zastavení platů a ztráty působily zpět na Anglii, tato vtáhla do toho severní státy a všechny dohromady dnes Ameriku. K truchlícím patří také Československo. Devisová nařízení, kontingentovaná výměna zboží, omezování dovozu a jiné věci dostávají státy do situace Robinsona, který sobě všechny svoje potřeby musil vyrobiti sám.

Francouzská politika půjček za politickými účely ztroskotala, musí se vraceti zpět k subvenční politice Ludvíka XIV, a Ludvíka XV, chce-li používati tohoto prostředku nadále. Tato subvenční politika však zahájila francouzskou revoluci, neboť byla mrháním národního jmění. Jen vykořisťováním širokých mas byla možnou. Nelze ji jednodílné obnoviti.Mohli jsme přece všichni poučiti se z historie francouzské půjčky, že francouzský střádal nemá dokonce důvěry k československému spojenci.

Plán Tardieuův možno zajisté diktovati, nelze ho však provésti. Uspíšil by konec. Lze třeba porozuměti námitkám českých kruhů proti přibrání Německa a Itálie, možno je však přece nazývati neodůvodněnými. Tato liga středoevropských států, na sebe poukázaných, nebude žádnou nucenou ligou, utvoří-li ji všechny státy ve shodě, k tomu pod kontrolou jiných velkých států. Musí se však státi nucenou ligou, stane-li se pohledním východiskem z nejtrpčí nouze. Těšíme se upřímně, že pan dr Beneš nechce více bezpodmínečné Německo vylučovati, i když jeho taktické návrhy považujeme za pochybené. Doufáme, že něj ti že postižení jihovýchodní spojenci Francie tomuto státu vyloží, že jim není poslouženo půjčkami nebo subvencemi, nýbrž prodejem jejich výrobků jedině možným kupcům.

Dokud státníci neobnoví zase přirozené hospodářské styky, dotud budou banky trpěti finančními následky této desorganisace a dotud zůstane dobře míněný zákon bez účinků. Ohlašované posečkání hypotekárních úroků je varovným znamením, je voláním SOS.; pohled na Jihoslavii a Rumunsko poučí o následcích takovéhoto zásahu. Nejstrašnější na věci je, že tohoto záchranného pokusu je potřebí, ačkoli od začátku do konce znamená konec celého úvěrového systému.V tak těžké době působí dětské křižácké tažení proti národním socialistům a proti německým nepolitickým turistickým spolkům žalostně. Stále ještě nikdo neví, jakých zločinů se zatčení dopustili a zda tyto domnělé zločiny na konec nejsou nic jiného, nežli mladistvé fantasie, hraní s revolučními plány, sny o tužbách, které se kreslí na mapách, jedním slovem spíše smýšlením, nežli pokusy, nebo dokonce činy. Nemluvím zde jen o zatčených naší strany, nýbrž také o zatčených mezi mládeží bezpartijní, ba dokonce straně nepřátelské. Víme již dnes, že přelíčení bude míti zajímavý výsledek, podá důkaz o tom, že vláda daleko přeceňovala nebezpečí blouznění národně-socialistické mládeže. Nejsou to nejhorší živly mládeže, které řeší problémy, s bujarou myslí načrtávají nové světové řády, věří ve vítěznou sílu nové myšlenky. Měli bychom vzpomenouti na slova Wilhelma Busche: ťCo příroda, čas pozmění, pokládáme pak za, zlepšení.

Jednu věc dávám vládě na uváženou, muže nám zakázati všechno spojení s říšsko-německými, rakouskými svazy, spolky anebo stranami, které považuje za politické, nemůže nám však zahraniti, abychom pak Nejnevinnější píseň, oslavu některého zemřelého velikána, provozování některého divadelního kusu atd. nechápali jako přiznání k všeněmeckému společenství a tím je zpolitisovali ve smyslu pana ministra vnitra. Tak stal se teprve nedávno censurovaný přednes valčíku ťNa vlnách Dunajem osa Strausse národně-politickou demonstrací. Musily by se zavříti všechny knihovny, na hranicích zadržeti vlny rozhlasu, abychom byli donuceni zříci se všeněmeckého smýšlenu.

Moje strana probojovala se po těžkých bojích k požadavku národnostní autonomie, t. j. k uznání státního společenství s českým národem. Opakuji, nebylo-snadno roztrpčené, do bídy uvrhnuté masy přivésti k poznání, že požadavek autonomie je více, nežli otázkou ústavy tohoto státu, že jest jedinou možností území smíšených národů na jihu Německa učiniti společenstvím národů. Nedáme se v tomto přesvědčení zmásti dětským křižáckým tažením, které zahájil pan ministr vnitra. Zda je zde souvislost s říšsko-německými zákazy t. zv. S. A.-organisací, nechci dnes rozebírati, neboť kdybych musil k této otázce přisvědčiti, jen bych ještě rozmnožil rozladění v německých stranách. Prohlašuji, že považuji za vyloučeno, že pan ministr vnitra řekl pravdu, když se pro svá zatýkání dovolával souhlasu německých stran. Politické výhody má z těchto.zatýkání jen moje strana. Jako straník měl bych se radovati, jako člověk však rád bych se zřekl těchto výbojů, poněvadž vykoupeny byly těžkým utrpením mnohých mladých soukmenovců.

Místopředseda, dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Modráček.

Sen. Modráček: Slavný prázdný senáte! Je málo příjemné mluviti před obecenstvem, které s takovou pozorností bude naslouchati mé řeči, že se nemusím báti vyrušování, nicméně bylo by raně milejší, kdyby má slova našla přece jen hlučnější ozvěnu, než najdou v tomto případě. (Veselost.)

Předloženou osnovou vyhovuje se dávnému volání po bankovním zákoně. Účel její je však mnohem širší, neboť osnova se vztahuje na úpravu hospodaření skoro ve všech peněžních podnicích, nikoli ovšem stejnou měrou, jak se o tom ještě zmíním.

Osnova tato nemá účelem upraviti jen provádění peněžních transakcí, nýbrž také vybudovati dále oba sanační fondy. Je to tedy jaksi generální zákon pro československé peněžnictví, jenž má ozdravili hospodaření se svěřenými penězi širokého obecenstva a zabezpečiti vkladatele.

Důvody pro tento zákon, doufám, není potřebí uváděti; jsou známy. Zejména není potřebí dokazovati potřebu zákona, aby se řádně hospodařilo. Díváme-li se na dobu poválečnou, na smutné zjevy, které se vyskytly v našem peněžnictví,na pohlcené sanační sumy, dosahující 2 miliard, jež ani nestačí, aby zacpaly díry, které se, rozevřely v bilancích peněžních ústavů, a konečně nedávný proces s bankou Bohemií — všechny tyto věci nám ukázaly, jak se u nás v mnohých případech hospodařilo, a jak je potřebí zákroku proti takovému hospodářství.

Kdo četl průběh procesu s bankou Bohemií , opravdu ani nevěřil, ze banku vedli lidé, kteří umějí čísti a psáti, když žaloba podtrhovala, že v několika nedělích prodělala banka 32 mil.-jenom na dolarech v důsledku zcela nedbalé smlouvy, nebo jak banka kupovala nedbale nemovitosti, anebo že vymlácela dividendy a tantiémy, když již mela schodek jdoucí do stomilionů. Opravdu, zde již nemůže člověk jen tak lehko se postaviti proti sebe ostřejšímu a radikálnějšímu návrhu na nápravu. My se můžeme jistě konejšiti tím, že poměry v cizině nebyly lepší nebo snad ještě horší: Jméno rakouského genia Castiglione je dosud ještě v živé paměti; rovněž hospodářství ve vídeňské Bodenkreditce a pak v Kredit-anstaltu, jehož důsledky tak těžce odnáší celý rakouský stát; v Belgii jsme měli Loewensteina, také spekulačního genia, který uvedl spoustu lidí do finanční ruiny; v Anglii Hatry, v Německu Stinnes; také Danatbanka vynikla poválečným spekulačním hospodařením; ve Francii Oustric a madame Hanau; Švédsko pak vydalo největšího světového genia ve finančním spekulantu a švindléři Ivanu Kreugerovi. Tyto zjevy v cizině nás mohou naplňovati jakýmsi upokojením, že u nás to ani tak zlé nikdy nebylo. To ovšem neznamená, že bychom snad měli k neblahým zjevům, které se u nás vyskytly, nečinně přihlížeti.

O tom není pochyby, že osnova tato byla nutností. Jest ovšem předmětem kritik, celé řady kritik — její stylisace i její jednotlivé paragrafy. Tak vytýká se na př. osnově, že zavádí těžké tresty; dokonce mohou soudy uložiti pro nedbalé vedení banky až pět let těžkého žaláře, ovšem tehdy, když je to spojeno s nepoctivým obohacením. Těch 5 lei snad nejvíce zaráží, ale i takový rok při nedbalém hospodaření, při němž není nepoctivého obohacení. Vytýká se to jako drakonické ustanovení. Myslím však, že to není tak zlé. Ten, kdo poctivě a pečlivě hospodaří v bance, nemusí se báti žádného trestu.

Když jsem slyšel některé pány, kteří se hrozili těch 5 let, tu jsem si vzpomněl mane na dobu předválečnou, když pro pár miliónků msgre Drozd ze Svatováclavské záložny dostal 7 leť Pankráce. Ovšem, to bylo před válkou, kdy ještě vládly maloměstské názory, že každé špatné hospodářství musí býti co nejpřísněji potrestáno. Po válce jsme si zvykli tomu, že se udaly přímo úžasné malversace v různých peněžních ústavech a v jiných podnicích, přímo zločinné spekulace, aniž byli původcové toho trestáni, nebo byli trestáni opravdu neobyčejně mírně. Dovolte, když takový ředit si Bohemie, která udělala deficit za jeho úřadování ve výši 176 mil. Kč, který vzrostl ještě dále až na 236 mil. Kč, když dostane 6 měsíců podmínečně, není pochyby, že je to přece jen neobyčejný rozdíl oproti těm letům, kdy se ještě odsuzovali pro daleko menší ztráty zaviněné špatným hospodařením vedoucí úředníci až na 7 let.

Když si vzpomenu na pověstný proces loňského roku se společností. ťLignumŤ, která sice nebyla.bankovní společností, byla společností obchodní, ale nicméně byla s bankami v těsném styku, kde několik málo lidí za 2Vť roku zpronevěřilo na 40 mil. Kč! Co dostali ti lidé? Tuším, že každý asi 6 neděl. Prosím, takovéto nedostatečné trestní stíhání lidí, kteří zneužívají důvěry obecenstva i důvěry peněžních ústavů a hazardují se svěřenými jim prostředky, které způsobuje tak ohromné ztráty, takovéto nepatrné tresty jsou přímo směšné a jistě že zasluhují takoví lidé, aby byli přímo exemplárně a co možná přísně potrestáni.

Pokud se týče trestů v této osnově, tu musím říci, že nemám z nich žádný strach a také ten, kdo poctivě hospodaří, z nich strach nemusí míti. (Tak jest!) Jedním z nejsmutnějších zjevu našeho a také i cizího bankovního hospodářství je zneužívání politických vlivů a politických hodností. Kdo četl něco o aféře Oustricově v Paříži, ví, že vlastně on měl koupenu celou řadu poslanců a dokonce i bývalé ministry, o kterých se myslilo, že jsou naprosto bezvadní; kdo četl také něco o aféře Madame Hanau, poznává, jakým způsobem se zneužívá politického vlivu pro ty nejšpatnější a nejhazardnější machinace. U nás snad by to nebylo tak zlé, a myslím, že není takových faktů, ze kterých bychom mohli souditi, že u nás bylo také politiky zneužíváno k tomu, aby se v bankách spekulovalo a aby se hazardovalo s miliardami národního jmění. Ale nicméně je i u nás v pořádku, když osnova hledí zabrániti tomu, aby bankovní společnosti zneužívaly politických vlivů. Osnova toho hledí docíliti tím, že vylučuje z představenstva banky členy vlády do jednoho roku po demisi a pak členy zákonodárných sborů vůbec.Nedovedu pochopiti, proč nevylučuje členy zákonodárného sboru také z dozorčí rady, jenom z představenstva. To ovšem bych musil vědět, jaké motivy pro tento rozdíl platily v poslanecké sněmovně, kde tato věc byla usnesena.

Proti tomu se nedá namítat nic. Ovšem, když nebude člen zákonodárného sboru členem představenstva banky, neznamená to ještě, že banka nebude zneužívat různými zákulisními vlivy politicky významných činitelů. Možná, že členové zákonodárných sborů, kteří zasedají přímo v představenstvu banky a jsou veřejnosti známi, mohou natropiti méně škod nežli členové zákonodárných sborů zákulisně získaní, jež nikdo nezná, o nichž nikdo neví a kteří právě v této anonymitě mohou prokazovat bance daleko větších služeb nežli ti, kdož jsou exponováni přímo před veřejností.

Nehodlám opakovat rekriminace k jednotlivým článkům a paragrafům této osnovy, poněvadž nechci rozšiřovat své vývody, ale pokládám za nutné dotknouti se zejména čl. XXVII a v něm obsaženého § 17 a). Tento paragraf byl předmětem četných a i hodně nevlídných polemik. Podle §u 17 a) služební smlouvy se členy představenstva akciové banky a s jejími vedoucími úředníky nesmějí býti uzavřeny na dobu delší 2 let, a uzavrou-li se na neurčitou dobu, nesmí býti smluvena výpovědní doba delší než 6 měsíců.

Toto ustanovení je jistě rigorosní. Ale my víme, jaké nesmyslné smlouvy s vedoucími osobami se v bankách zahnízdily. Zpravidla jsou to smlouvy na dožití a vedle toho jsou platy v těchto smlouvách vymíněny tak vysoko, že je to pro nás až fantastické. Chce-li se banka takového ředitele zbavit, mohla to učiniti dosud jenom tehdy, když mu dala ohromné odbytné, jež banku silně zatěžovalo nebo mu dala takovou pensi, která rovněž banku nesmírně zatěžovala. (Sen. Berkověc: Jedna vdova, po řediteli dostává pensi 240.000 Kč ročně!) Vím o tom též, ale to není ještě ten největší obnos. Ředitelé šli s odbytným l mil. Kč anebo s větším, anebo s ohromnou pensí z banky. O tom není pochyby, že se to dalo na účet vkladatelů, poněvadž banka takové obnosy vydělat nemehla. Je proto jistě toto ustanovení v onom paragrafu úplně na místě a oběma rukama je podpisuji. Jenom škoda, že v něm nebyly přímo zakázány nepřiměřené platy. Zde je sice regulována výpovědní lhůta, ale není zde řečeno nic o výšce platu. Bylo by velmi záhodno, kdyby tam takové ustanovení bylo.

Zmiňuji se o jednom zjevu, který se u nás vyskytl a který právě s touto věcí souvisí. Provedli jsme u nás také několik sanací bank, a to nejen ze sanačního fondu, nýbrž také t. zv. fusemi. Jednotlivé banky, které byly nad bankrotem, byly zachráněny, nebo jaksi čestně zmizely se světa tím způsobem, že byly spojeny s jinou bankou. V Praze máme dvě takové charakteristické fuse: je to Unionka a Anglo-Pragobanka. Právě ta okolnost, že dosud nebylo ustanovení, aby bylo regulováno vypovědění smluv a platů ředitelů bank, způsobila, že místo aby bankovní režie fušovaných bank klesla, naopak po fusi ještě stoupla (Slyšte!), poněvadž ředitelé dali si ještě více zaplatit a fušovaná banka nemohla se jich zbavit, poněvadž všichni mají takové smlouvy, že je prostě nebylo možno nijakým způsobem vypovědít. Tedy místo, aby v těch bankách, když se zvětšily, personální režie klesla, naopak personální režie ještě stoupla, a to právě v důsledku toho, že v těch fušovaných bankách nebylo možno hnout ani s jedním ředitelem, a že naopak tito lidé, — přes to, že přivedli své banky do situace přímo zoufalé, až na pokraj zkázy — ještě si kladli požadavky. A při tom je ještě také zajímavý další zjev, že naše finanční ministerstvo dalo sice do Anglopragobanky asi 300 mil. jako vklad, aby této bance umožnilo lepší situaci, ale nevymanilo si, aby ředitelé fušovaných bank ustoupili ze svých nepřiměřených požadavků. Toto je věc, která nás všechny musí při nejmenším naplniti podivením, že se i se strany státu, když se dávala takovým bankám pomoc, nepřihlíželo k tomu, aby fušované banky byly postaveny skutečně na zdravé základy. Je těžko ozdravovat banku nějakou fusí, když místo toho, aby režie klesla, stoupne. Při tom je zajímavé, že poměry ostatních zaměstnanci Angloprago se při fusi nezlepšily.

§ 17 a), který reguluje smlouvy s členy představenstva bank a -s vedoucími úředníky, nevztahuje se na jiné peněžní ústavy. Nedovedu to pochopiti. Což pak my nevidíme velmi nezdravé poměry také i v jiných peněžních ústavech? Zmiňuji se tu na příklad o záložnách. Vždyť máme záloženské podniky, kde jsou ředitelé, kteří sice nemohou žádati tak veliké odměny jako ředitelé bank, ale nicméně mají někteří ředitelé záložen takové smlouvy, že se jich záložna nezbaví, leda s ohromným odstupným, které by záložnu úplně zabilo.