Povestná berná reforma dr Engliša k väčšej sláve bernej morálky zaviedla tiež vyberanie neprávoplatne vyrúbených,daní exekuciou. Berné odvolania totiž nemajú odkladného účixiku. Treba-li už toto neslýchane krutéa neracionelné ustanovenie uplatňovať, vtedy oproti tomu je opravdu požiadavkom minimálnym, aby v záujme zachováva nia provozu súkromých hospodárstiev bol fundus instruktus účastný zákoni tej ochrany a aby on nemohli byť vydražený. To požadajú už všeobecné zásady humanizmu. Vôči takým gazdom ale i maloživnostníkom, ktorí poskytnú hypotekárné zaistenie svojích berných neoplatkov, môžu byť berné dražby naprosto zrušené, kým kritické časy nepominú. Minister a ministerstvo financií vraj vydali už v tejto veci určité in štrukcie na ochranu poplatníkov. Tieto inštrukcie však a teraz móžeme to už istotne konštatovať zostaly len zbožným prianím, a preto tuná odpomôže len vládne nariadenie, alebo novelizácia zákona. Záujem na stanovaní súkromých hospodárstiev každopádne zasluhuje si túto námahu a obeť. Otázka moratoria pre berné nedoplatky je dnes už pálčivá.
Avšak zvlášte naliehavou stala sa úprava súkromých dlžôb po spôsobe moratoria, čo sa práve teraz v Maďarsku uskutočňuje v záujme ochrany zadlženého súkromého hospodárstva. Po žadujeme drakonickú reglementáciu i pre zdolanie úrokovej úžery. Porozumiem tomu, že vo štátoch kapitálove chudobných, a to je na príklad Rumunsko, vyberajú banky 14-16 %, avšak nechápem to, prečo by maly banky v Československu s takýmito úroky pracovať, kde i podľa cudzozemskej propagandy je peňažný trh likvidný, a kde tedy vážnych finančných nesnádzí nie to. Ale dnes ostatne už každý štát stará sa o to, aby ulomii vlčie výhonky kapitalizmu, prečo sa o to nestará trochu i vláda československá? Odpoveď je priama: Český veľkokapitál šarapatí v celej republike.
Ešte macošskejšie sú pomery v malo živnostiach. Na tomto poli vláda neplní ani svoje minimálne povinnosti. Čo zemedelstvo potrebuje na poli berných úľav, to vo svrchovanej miere náleží tiež maloživnostníctvu. Prosím pánov ministrov vnútra a obchodu, ráčte ve novať malú pozornosť tomu, čo robí živnostenský ústav; vydržiavaný vládou v Turč. Sv. Martine, pod jehož patroná tom poriadajú protestné schôdze malo živnostníci a maloobchadníci proti ne snesiteľným berným bremenám, proti bezuzdnému šarapateniu fušerských živ nostníkov, proti odbytovým skladištiam a správkovým dielňam mamutích priemyslových podnikov. Vládna správa živnostenská a obchodná má za to, že vykonala svoju povinnosť, dá-li do provozu velké spústy učňovských škól s vyučovacím jazykom českým, a ne stará sa o to, aby živnostníci, preživši už valnú časť svojho života ktorí svoje haliere získané v lepších dobách zaplatili na dane, stali sa zasa výdelku a práce schopnými. Uznávam, že s obnosom 3-4 mil. Kč zaradeným v rozpočte nemožno postavit na nohy maloživnostníctvo štátu so 14 mil. obyvatel'stva, však zasa musím len povedať, že ministerstvo obchodu mohlo dobre zostať vo svojom starom paláci a z ceny jeho nového prepychového palácu veru by sa bolo dostalo výdatnej podpory a značne lacného úveru tiež našim malým živnostníkom. Na miesto dlhých rečí poukážem opätovne na rezolučné návrhy protestných schôdzí, poriadaných pod protektorátom živnostenského ústavu v Turč. Sv. Martine maloživnostníkmi a maloobchodníkmi nech tieto rezo lúcie učiní vláda predmetom seriozného uváženia a uvidí že tu bude na stá spôsobov pomoci. Povedzme zkrátka: po době trinásť rokov nepomohla vláda malému živnostníctvu ani škrtom pera.
Pri špecielných berných krivdách malých živnostníkov a obchodníkov nemôžem nechať nepovšimnutú ani otázku dane z obratu, a to tým váčšimi nie, lebo za rozpočtovej debaty v parlamente vyznela z vládnych strán hnusná, nekvalifikovatelná a paušálna obžaloba proti malým živnostníkom a obchodníkom. Táto obžaloba znela tak, že malí živnostníci a obchodníci nemusia si sťažovať pre nedoplatky dane z obratu, lebo živnostník a obchodník daň z obratu od kupujúceho obdržal a neodviedol-li ju bernému úradu, vtedy daň defraudoval.
Krv vzkypí v človeku na tento nekvalifikovateľný útok a špatne je človeku, že nenašlo sa jediného českého zákono darca živnostenského ktorý by sa bol svojich voličov zastal. Podivajme sa bližšie do oěí tejto hnusnej obžalobe.
Zakúpim-li u obuvníka obuv za 150 Kč, vtedy účtuje obuvník malý 150 Kč, a i keď pripočíta k tomu 3 Kč dane z obratu, kupec neplatí mu 153 Kč, ale len 150 Kč. A tak je tomu tiež a účtami vystavovanými krajčírom, stolárom, udzenárom, mäsiarom a obchodníkom. A totiž zákon veľkodušne povoluje pre nášanie dane obratovej na kupca, avšak obchodník a živnostník nemôže opravdu a fakticky túto obratovú daň preniesť a je nútený ju zo svojho veľmi skrovného a ubohého zisku zaplatit, je tedy nútený usporiť ju na žaludku vlastnom a svojích detí, aby naplňoval bezedný pytel štátneho eráru.
Živnostnici a obchodníci, podporujúci vládnu stranu živnostenskú, obdržali z úst vládnych rečníkov najvyššie uznanie a podporu titul berného defraudanta, a to preto, lebo svoje haliere, usporené za starých dobrých dôb, zaplatili už u berného úradu, ezekútor odniesol ich kopytá, šicie stroje, hostinské alebo iné dielenské zariadenie, a majú-li chalupu, táto je preťažená dlhom a raz môže potom ich vdova ale bo sirota íst žobrat, lebo otec defraudoval daň z obratu. (Předsednictví převzal místopředseda Trčka.)
Berným >defraudáciam< dane z obratu možno len jediným spôsobom zabrániť. Ráčte daň z obratu paušalizovat, ráčte tento daňový paušál vydobyť na továrnikovi a nie na maloživnostníkovi a maloobchodníkovi, a potom nebudete muset hľadať defraudantov medzi obchodníkmi a živnostníkmi sošedivelými v poctivosti od tažkých starostí.
Teraz však zasa musím sa zabývať otázkou, ktorú nemožno opomíjať, hľádáme-li spôsob podchytenia zemedelských, živnostenských a obchodných závodov. Je to otázka sociálneho poistenia.
V r. 1924, keď sa o tom zákon pojednával my opoziční zákonodarci sme konštatovali, že systém sociálneho poistenia v dnešnej svoje zákonitej fór me už nie je ani prepychom, lež marno tratným zariadením, o ktorom mohlo by sa snáď ojednávat v dobe všeobecne vyváženého blahobytu, ktoré však ne možno zavádzať v hospodárskej a politickej neistote rokov nasledujúcich na válku a svetový prevrat. Druhá, naša obava bola, že ústredná sociálna poistovňa vyvine sa za niekoľko rokov v peňažný ústav tak mamutí, proti ktorému i tie najváčšie banky, ba i štátna komora zcvrknú sa na nepatrný malý kapitálok.
Na opozičná predvídavost začína doznávať 100%ného ospravedlnia. Má me na krku hospodársku krízu a krem berného exekútora máme každodennena krku exekútora nemocenského poistenia. Pri tom poistení delnáci obdržia v nemoci aspirán a pokladnice nemocenského poistenia sú predsa len v kríze. Prečo? Lebo poplatky nemocenského poistenia ohňom a železom vymáhané pohltí beamterská armáda sociálne-demokratická, umiestená v nemocenských pokladniciach. Lekári sú nespokojní a bezmocní, lebo na lieky nieto peňazí a čarovaním liečiť nevedia. Ale ostatne i oni dostávajú veľmi tenkú proticenu za svoju lékarskú činnosť a prácu, lebo u nemocenskej a úrazovej poistovne a penzijného ústavu je dôležitým výlučne to, aby zaistené boly panské platy riaditeľov, kontrolorov a súdruhov úradníkov nemocenskej pokladne. A nemocný robotník nech sa uzdraví sám.
Avšak uskutočnila sa i druhá obava opozície. Poplatky, zaplatené po dobu niekoľko rokov na starobné a invalidné poistenie, presahujú už skoro tri miliardy Kč. Určitá časť tejto sumy bola vraj vo forme komunálnych a hypotekárnych pôžičiek vrátená produkcii. Avšak oživujúcu účinnosť týchto pôžičiek v živote hospodárskom nevádím nikde, naproti tomu vidíme, že ústredné aociálne poistenie, penzijné poistenie sú kromých zamestnancov a ústredňa in validného poistenia dbá teraz pravidelných špekulatívnych bankových obchodov, a síce prevádza i také riskantné obchody, do ktorých ani akciové banky nemajú žiadnej chuti. A tu myslím na diskontáciu zmeniek vývozu tovaru do Ruska. Súkromé banky nechcú k tomu účelu obetovať ani haliera, lebo dobre vedia, že ruské zmenky sú špatné a že banky nemohly by vydať účty o svojom hospodarení svojím akcionárom. V ústrediach sociálneho poistenia nieto ne bezpečia pohnania k zodpovednosti. Sú družským riaditeľom neleží na srdci prešpekulovanie cudzích peňazí a ostat ne tieto ústavy sú autonomnými sbory. Nemóže ich pohnať k zodpoved nosti ani štát, veď vyprázdni-li sa štát na pokladňa čo je zjavom stále čas tejším vtedy ústredne sociálneho poistenia vypomôžu jej z momentánneho finančného zmätu. A totiž dnes i vládu, i štátnu pokladňu majú v ruke ústavy sociálneho poistenia. To však nie je len nezdravé, ale priamo osudné a stav povážlivý, a to tým väčšimi, lbo prvo radou povinnosťou štátu bolo by zabraňovať vymáhaniu sociálnych bremien ohňom i železom. Pre hospodára, pre malého a veľkého živnostníka a obchodníka sú sociálne bremená priamo vražedné.
Tu by pomohlo už len jedno: Bolo by treba pomýšľať na odbúranie rámcov predimensovaného sociálneho poistenia, ako sa to robí v Nemecku. To by bolo ďalším úkolom. Prvým a najbližším úkolom, ktorý by musel byť hned uskutočnený, bolo by to, aby sociálné bremená boly v záujme snesenia svetovej kríze naprosto suspendované na jeden rok. Ustredňa sociálneho poistenia nech z úrokov svoho mamutieho imania ale bo zo svojích kapitálov hradí potrebu nemocenského poistenia. Na miesto, aby eskontovala ruské zmenky, nech použije týchto peňazí na potreby, povstalé v dobe jednoročného moratoria sociálnych bremien. Je isté, že na týchto peniazoch bude spočívať väčšie požehnanie, než budú-li tieto peniazedarované na živnostenské a hospodárske vyzbrojenie najväčších nepriateľov spoločenského riadu, sovjetov. Na koľko je táto otázka akútnou to dokazuje nasledujúci dopis, ktorý podáva zprávu o šarapatená okresnej nemocenskej pokladne v Homone:
>Proti anomáliam, vyskytujúcim sa vôbec u delnoíckych a nemocenských pokladniciach a zvlášte často u okresnej pokladnice v Homone, bolo už toľko sťažností, že sa zdá byť zbytočným a jalovým sa ešte ďalej o tom zmieňovať. Predsa sa však pokusím, aby som pred stavil posudku verejnosti najnovšie jednanie okresnej nemocenskej pokladnice v Homone vôči mne a viacerým mojím kolegom hospodárom. Podľa všeobecné ho vedomia boli sme my na našich krajoch katastrofálne postižení planou úrodou, takže z obilnin nemali sme vôbec žiadnych príjmov. Naše platobné záväzky sa nahromadily a tieto sme ne mohli plniť. Horentné príspevky nemocenskej pokladnice však platili sme a platil som i ja presne, sú poučený, že v prípade najmenšej liknavosti odo vzdávajú vec advokátovi a vydobytie stojí ohromné peniaze. U nemocenske pokladnice mal som zaplatené všetky dlhy, vynímajúc obnos z posledného jedného mesiaca 240 Kč, čo bolo splatné dňa 14. októbra. V tých čias však bolo odvádzanie cukrovej repy do cukrovaru v Töketerebeši v plnom provoze a já i niekoľko mojích spolugazdov sotva sme čakali, aby naša repa bola odvede ná, aby sme peniaze za repu, ktorá bola tohoto roku jediným naším príjmovým zdrojom, obdržali a z toho rôzne naše záväzky upravili.
V prvom rade samozrejme boli by sme zaplatili príspevky na nemocenské poistenie. Následkom mnoho pršok pretiahlo sa dobývanie a odvádzane repy a keď potom bol by už prišei kýžený deň, ktorého hospodári šikanovaní tisícerými spôsoby boli by sa dostali k peniazom, čo sa stalo? Okresná nemocenská pokladna v Homone pre môj dlh 240 Kč, splatný dňa 14. októbra, dala dňa 26. októbra, a tedy po 12dennom opozdení súdne sekvestrovať moje peniaze v cukrovare, ktoré boly asi sto násobkom tohoto obnosu a urobila tak aj s inými mojmi kolegami. Keby nebola tak roztrpčujúcou táto mocenská hypertrofia a toto bašovské počínanie, nemajúce ohľad na nič, bolo by treba prípad označiť ako smiešny, ale takto musím sa obrátiť s touto otázkou na pána senátora, zda sme, ako tomu stále opakujúce sa prípady nasvedčujú, na prosto vydaní samovôli nemocenských pokladníc a zda nieto žiadnej pomoci proti takýmto prípadom v demokratickej republike, nazvanej štátom právnym? Lebo ak je tomu tak, a pomoc môžeme očakávaiť len od Všemohúceho maďarského, vtedy aspoň jeho budeme prosiť, aby potrestal tých, ktorí vo svojej mocenskej šialenosti vháňajú do krajného zúfalstva ľudí, stihaných už tak ťažko neprajným osudom. Jeden zemplinský gazda, v mesiaci novembri 1931.
Nechcem vás tu otravovat' predčít ním dopisov, lebo pohybujete-li sa medzi ľudom, musíte znať jeho boľesti. Ku koncu: My Maďari na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, ač podrobení sme boli bez nášho opýtania sa vláde cudzieho národa ako živel i v minulosti štátotvorný, snažili sme sa umiestiť v rámci republiky. Naše dane sme platili, našich synov posielali sme k vojsku, čím dali sme vo svrchovanej miere výraz našej loyality a vernosti ku štátu. My ešte ani dnes nepriznávame sa k tomu, že >jedinou zbraňou ujarmené ho národa je zrada<.Naproti tomu, ako som na to už shora ukázal, Maďarstvo, ale tiež ostatné národy Podkarpatskej Rusi a Slovenska, sošmekli sa na posledný stupeň svahu nikdy nevídanej hospodárskej mizerie a jak Maďari, tak aj ostatní odvekí obyvatelia ocítajú sa v nebezpečí z čechyzovania. Súkromo hospodárské jednotky Slovenska a Pod karpatskej Rusi, zemedelské, živnostenské a obchodné závody, ležia v prachu a vládný režim ani sa nepokusí o to, aby ich postavil na nohy. Naopak teší sa tomu, že česká a moravská produkcia ztráca svojho konkurenta. Celé produkčné odvetvia, tak i drevárstvo, do staly sa do naprostého úpadku. Robotník nemá prace, inteligentný mladík nedostane služby ani verejnej, ani sú kromej. Ako že si za takýchto okolností môže priať vláda, aby ľud, ktorý pred tým videl už lepšie časy,vzpustil z hlavy myšlienku na reviziu. Vidíte, pánovia, tomu porozumie velký myslitel senátor Borah z tej ďalekej a príliš reelnej Ameriky, a vy nie. Buďto nám dáte možnosť, že tu budeme môcť žiť na našej odvekej páde, alebo musíte pokladať za prirodzené, že náš ľud môže len schvaľovať aspoň v mysli, lebo pre demokratický oktroj nemôže to vysloviť to nazeranie senátora Boraha, dľa ktorého nezbytným predpokladom hospodárskeho života europského, ba i svetového, je revízia hraníc stredoeuropských štátov v ceste miernej a v ceste pochopenia, a restitutio in integrum.
Tiež vláda československá musí pochopiť, že pred 13 rokmi a od tých čias boly páchané základné hriechy, ichž reparácia je záujmom i národa českého i moravského. A preto Maďarstvo na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi a mienim, že sa nemýlim, tvrdím-li, že tiež veľká väčšna ostaťných národov Slovenska a podkarpatskejrusi s potešením víta každú iniciativu, ktorá sme ruje k náprave týchto hriechov. Opakujem: My pričlenení sme boli ku štátu Československému proti našej vôli. Jestliže štát Československý a jej vláda nechcú a nemôžu udržáť našu životnú standardu, vtedy nech otvoria voľnú cestu vôli nároďov a jej pokojnému prejavu.
Domnievam sa, že sa nemýlim, konštatujem-li, že tiež príslušní orgánovia vlády už dnes pokladajú túto cestu vo svojej mysli za najschôdnejšiu. Lebo len tak lzä chápať, že československá vláda po dobu 13 rokov so stále menšou a menšou vážnosťou zabýva sa svojou medzinárodne na seba vzatou povinnosťou vôči Podkarpatskej Rusi, že uskutoční jej autonomiu, aby umožnila obyvateľstvu tohoto beztak už od prírody macošsky odbytého územia, aby ono samo mohlo hľaďať cestu ku svojmu hospodárskemu a kultúrnemu zotaveniu a spásob lepšieho živobytia.
Dnes však vládny režim nakladá i s otázkou štátneho občianstva od doby trinásť rokov s nezmenenou ukrutnosťou, čím tiež pobáda desaťtisíce, áby oni túžili po starých pomeroch, v ktorých,neznáma bola sekatura so štátnym občianstvom a obecnou príslušnosťou.
Po tom všetkom čo som predniesol, je na prosto jasné, že tento rozpočet, ktorý jednak je naprosto reálny, lebo veď dane potrebné k vyváženiu jeho príjmov a výdavkov sú nedobytné, lebo náš ľud proste nemá peňazí, jednak keď že tento rozpočet nám z Podkarpatskej Rusi a Slovenska bernými a nemocenskými exekútory len bere a veľmi málo nám dáva, a na sanáciu súkromého hospodárstva ani nepomýšla, nemôžem prijať. (Potlesk.)
Místopředseda Trčka /zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. F. V. Krejčí. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. F. V. Krejčí: Slavný senáte! Jestliže nám každoročně rozpočet ministerstva školství a národní osvěty připomíná povinnosti, které má stát ke kultuře a osvětové práci a výchově svých obyvatelů, tedy je potřebí právě letos tím více zdůrazniti, že tyto povinnosti trvají za každé doby, za každé situace, tedy i za doby tak tísnivé a svízelné, do jaké právě vstupujeme.
Bylo by velkým omylem, právě s hlediska státních zájmů, dokonce i zájmů hospodářských, kdyby se kultura považovala za jakýsi luxus, na nějž není potřebí tolik pamatovati a klásti váhu, jestliže dotírají na nás nesnáze rázu materiálního a hospodářského. Jako jednotlivec, tak i národ není živ jen chlebem hmotným, ale potřebuje také potravy a vznětů duchovních, potřebuje toho, co podává věda, umění, potřebuje zejména, aby jeho další generace byly v duchu co nejlepším a nejušlechtilejším pro budoucnost vychovávány. A to všechno možno říci, mám-li užíti slovníku dnešní hospodářské doby, jsou investice, které nejsou ztraceny, které přinášejí státu také velmi cenné zisky, třebaže to byly zisky rázu více mravního.
Stav věci kulturních v dnešní době vyžaduje stejné péče jako kdykoliv jindy, už proto, že, trvá-li zde klidný vývoj a pracuje-li se tu stále stejnou intensitou, přispívá to k udržení rovnováhy v dnešním životě a je nám to jistě mnoha trpícím lidem jakousi útěchou za všecky tyto strasti rázu hmotného a přenáší nás to do nové lepší doby, které se snad dočkáme.
Představíme-li si dnes takovou průmyslovou obec na našem, severu, kde zhasly stroje továren, kde většina obyvatelstva živoří jen při těch příspěvcích pro nezaměstnané, je-li tam mrtvo, tíseň, nuda v dělnických domácnostech, jak to působí přece jenom duševně vzpruživě, vidíme-li, jak nepřestává tam pracovati škola, jak tam děti se učí a vyrůstají bez ohledu na to, čím trpí jejich rodiče, jak si vypůjčují knihy a čtou z veřejné knihovny. To všechno nás naplňuje při tom důvěrou v lidského ducha, v lidskou mravní sílu a budí v nás to naději, že tyto těžké kritické doby i za pomoci těchto duchovních hodnot a útěch pře konáme.
Tíseň doby ovšem nemůže nezasáhnouti také do kulturního života dnešního. Není možno, aby i tu nebyla pociťována celá nejistota dnešního stavu hospodářského i politického. Jsme dnes v neustálém kontaktu se všemi zeměmi kolen nás s celou Evropou, žijeme nejen v uzkém obzoru naší země, nýbrž na tak širokém obzoru evropském, že i, co se děje v kultuře a v duševním životě Evropy, na nás působí a nutí nás mysliti. A tu všude cítíme ve spojení právě s celým světem kolem nás, jak celá dnešní kultura je rozechvěna kritickým stavem Politickým a sociálním, tou nejistotou mezinárodního vztahu, zejména pak tou těžkou otázkou, jak se rozřeší problémy nedůvěry ve věcech finančních a zejména svízel nezaměstnanosti. To doléhá nejen na kapsu a rozpočty dnešních lidí, nýbrž i na celé jejich vědomí, jejich pocit života. Možnost lidského štěstí je silné omezena všemi strastmi a úzkostmi, které dotírají na tolik rodin v každé zemi. Počítáme-li na 300.000 nezaměstnaných, je to více než 1 milion příslušníků rodin, kdo se ráno vstává s pocitem tísně a starosti, kde se nemůže dokonale usídliti a rozkvésti pravá radost ze života. To pak působí také na všechny, kteří v této době pracují vědecky a těží z dnešní doby pro tvorbu uměleckou, nehledě k tomu, že všechna tato produkce literární, vědecká a umělecká trpí dnes také zmenšením konsumu. Knihy se totiž stávají většině čtenářstva nedostupnými. Na knižním trhu vládne stále jen lehčí beletrie, velká díla myšlenky a básnění se nedostávají tak snadno na veřejnost, nenalézají dosti ohlasu. Dnes není na př. podmínek pro to, čemu se dříve říkalo básnická sláva, a to ne proto, že není dosti talentů a básnického ducha, ale proto, že celý soubor společenských a životních podmínek nedopouští, aby básník nebo umělec tak mocně a přímo působil jak tomu bývalo v jiných generacích.
To všechno působí pak na to, že i stát při své snaze, dopřáti kulturní i tvorbě podpory, musí uvažovati o všech těchto okolnostech a při vší snaze, podepříti dnešní kulturní život, musí počítati s jistými nutnostmi redukce, omezení. A tak vidíme v letošním rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty, že se sice drží na své výši, zejména pokud jde o největší položku, o náklady na školství, ale že tam, kde jde o instituce čistě kulturní, rázu více uměleckého, bylo přinuceno k velkým škrtům.
Obecné školství u nás je stále před těmi velkými úkoly, které jsou mu dány zvláštnostmi vzniku a zřízení našeho státu, totiž vyrovnávati stále ještě rozdíly mezi vzdělanostní úrovní historických zemí a,zemí na východě republiky. To se jeví tím, že v obecném školství potřebuje státní správa ještě stále zřizovati 4000 tříd na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Tu stále ještě jsme před tím úkolem, který byl dán naší školské politice hned po převratu.
Že se však tento rozdíl ve vzdělanostní úrovni mezi oběma polovinami republiky znenáhla vyrovnává, toho důkazem je neobyčejný vzrůst žactva na středních školách na Slovensku, jako vůbec letošním rokem se zaznamenává nápadný a neobyčejný vzrůst žáků vstupujících do první třídy středních škol. V rozpočtovém výboru odůvodňoval to ministr školství především vzrůstem žactva na Slovensku, kde tento přírůstek činí až 56 % přírůstku v celé republice, což by svědčilo, že mládež na Slovensku zvlášť velikým počtem přispívá k tomu, že se množí počet žactva v prvních třídách, takže je potřebí zřizovati mnoho poboček, a že se tedy hlavně na Slovensku a u mladší generace jeví stále dychtivější a silnější touha po vzdělání středoškolském, a uplatnění duševní schopnosti, než tomu bývalo dříve.
O duchu našeho nižšího školství můžeme celkem říci, že se vyvíjí tak jak to bylo dáno reformami, provedenými po převratu. Zejména tu není, jak se zdá a jak to můžeme pozorovati ve veřejnosti, dnes už konfliktů, které by svědčily o tom, že se do našich škol přenášejí zápasy o světový názor, řekneme konkretně konfliktů mezi laickým duchem škol a náboženskou výchovou. Už z toho lze usuzovati, že opatření, která byla v tomto směru po převratu provedena, se osvědčují, že se vžila, že s nimi souhlasí rodiče a že si tedy stát pevnou rukou udržuje ve škole svá práva vůči církvím.
Potěšitelným zjevem je také to, že, jak se zdá, utuchají národnostní spory o školu, alespoň nezadají se tak prudký mi a nedají se z nich činiti tak stranické závěry, ať už z té či oné strany jak bývalo dříve.
Slyšíme-li s německé strany neustálé stesky na nedostatky německého školství a snad i na stranicky větší péči o školství české, odpovídá se zase s české strany poukazem na to, že v některých oborech mají Němci více škol a lépe vybavených než pro české žactvo. Tedy konec konců se zdá, že celá otázka je komplikovaná, nedá se jednostranně vystihnouti a ne může se říci, že by určitý národ byl školskou správou zkracován ve svých právech na výchovu mládeže.
Pokud jde o odnárodňování, může se sotva dnes o něm mluviti. Ovšem v podrobnostech tu a tam zůstávají sporné věci, poněvadž obě národnosti se příliš prostupují, a je příliš mnoho menšin z té či oné strany v naší zemi, takže nelze se hned všude postarati o každou sebe menší minoritu, jak by si rodiče kde přáli, ale v celku v hlavních rysech možno říci, že dnešní školská politika směřuje k tomu, aby se národnostní spory o školu co nejvíce zmírnily.
Poklad jde o školy vysoké, zůstává stav celkem asi stejný a věci se vyvíjejí tak, že vysokých škol máme sice dosti, nikterak však nadbytek. V jiných zemích na západě a už i v Německu je relativně daleko více vysokých škol. Za dnešních okolností vysoké školy naše stačí, jak československému, tak i německému obyvatelstvu, ale vždy více se u nich projevuje tendence, že se jejich činnosti množství posluchačů příliš centralisuje do Prahy, což platí jak o vysokých školách českých, tak i německých, takže vysoké školy mimo Prahu ještě nedosahují takového počtu žactva a takového významu, jak by si bylo přáti při jejich zeměpisné poloze a při potřebách, ze jména východních částí naší republiky. Obě university pražské, jak česká, tak i německá vykazují až nápadně vysoký počet posluchačů oproti vysokým školám jiným, a u německé university pozorujeme dokonce takové množství posluchačů, že pražská německá universita řadí se na čtvrté místo mezi německými universitami vůbec, takže už to samo nám připomíná, jak velká oblast německé kultury spadá pod správu naší republiky.
Velikou bolestí našich vysokých škol, specielně pražských, jsou nedostatky budov, síně, kde se tísní posluchači, kde se konají vědecké přednášky způsobem tohoto místa nedůstojným. Tato věc jen velmi znenáhla se odstraňuje. Stát věnoval této velmi naléhavé potřebě zatím 90 mil., což je rozvrženo na 15 let, a musíme si přáti, aby v této věci se pokračovalo co nejenergičtěji a nejrychleji, aby tato závada, nedůstojná našeho školství, byla odstraněna, zejména, když vidíme, že na venkově je školství vybaveno přímo školními paláci. Tedy jistě je na místě, aby v naší Praze, která přece representuje kulturní úroveň a výši kultury v naší republice, byl tento nedostatky odstraněn.
Padá to tím spíše na váhu, že v poslední době objevila se zde další obtíž v tom, že naše vysoké školy pražské navštěvuje až příliš mnoho studentů, což pak činí tento nedostatek místa v posluchárnách a ve vědeckých ústavech tím horší. Nemůžeme se sice zavírati přílivu cizinců do Prahy na naše vysoké učení už jednak proto, že si přejeme, aby co nejvíce cizinců poznalo naše,demokratické zřízení a náš kulturní život, a pak z toho důvodu, že je to jakási stará tradice u nás. Byli bychom rádi, kdyby naše Karlova universita mohla nabýti pro ostatní střední a východní Evropu toho významu, jako měla za dob svého zakladatele a přáli bychom si, aby Praha mohla soupeřiti v té věci s Vídní, jejíž universita měla dříve největší přitažlivost pro studenty z východnější Evropy je potřebí ovšem počítati s tím, aby i hmotné poměry naší university byly lépe upraveny a aby byla lépe rozřešena otázka budov a místností.