Mluvil-li ministr Beneš o snížení životní úrovně, nemyslel ovšem, že bude snížena životní úroveň Preisova, Viškovského, Udržalova, Soukupova, Klofáčova, Stříbrného, Benešova (Hlas: Hakena!) atd. a veškeré buržoasie. On mířil jinam. Ministr Beneš to naznačil. Bude snižována životní úroveň pracujícího lidu, čili bude rozmnožována bída lidu. Ale proti lupičským plánům kapitalistů braní se pracující třída. Musí se bránit. Holý boj o život ji k tomu nutí. Jen ten může dnes skutečně zastupovati zájmy pracující třídy, kdo nemá zájmu na zachování kapitalistického řádu všeobecně, nebo na kapitalistické vlasti zvláště. Ten, kdo v dnešní hospodářské soustavě poznal příčina všeho zla, ten, kdo je 'přesvědčen o nutnosti odstraniti ji a je také odhodlán bojovati za její pád, může tím rozhodněji bojovati za zájmy dělníků a zaměstnanců. Odstranění kapitalistického systému, který spočívá v linii těchto bojů, nemůže se uskutečniti jinak, než nejmohutnějším, nejtěžším bojem. Tento boj je celkové vypořádání mezi pracujícím obyvatelstvem a buržoasií. Je to proletářská revoluce.

Pokusil jsem se krátce naznačiti, v čem spočívá program a plán řešení krise kapitalismu. Vidíme, že všude cíle kapitalistického světa, buržoasie, jest jednotný, že hledá východisko k řešení krise jediné převalením všech břemen a obtíží krise na široké vrstvy pracujícího lidu. Tak jako dr Beneč mluvil o nutnosti snížení životní úrovně u nás bez tak již ohromně nízké, právě taková slov a, a po nich ovšem následují činy, u nás budou následovati, slyšeli jsme to od Macdonalda v Anglii, slyšeli jsme to od kapitalistických státníků v Americe, totéž provádí Pilsudski v Polsku, totéž provádějí exponenti kapitalismu na Balkáně, všude v celém kapitalistickém světě znamenají pokusy řešiti hospodářskou krisi, nové, zesílené útoky na pracující vrstvy. Naše vláda, naše buržoasie, má tytéž plány a program, a nejbližší budoucnost ukáže pracujícímu lidu nové útoky, jež kapitalisté a jejich vláda podnikne na životní úroveň, přímo na existenci pracujícího lidu našeho, a to v různé formě.

Proti kapitalistickému plánu buržoasie musí pracující lid míti svůj vlastní plán. Plán pracujícího lidu, jeho cesta z krise k lepšímu životu směřuje ovšem proti buržoasii. Tyto dva plány jsou naprosto protichůdné a neslučitelné. Není jich možno sloučiti, není jich možno kooperovati, není možno provésti synthésu mezi nimi tak, jako vy slovil pan ministr dr Beneš a jak tu mluvil pan Habrman. Pracující lid musí říci: Nikoli snížení hladové úrovně lidu, ale zabrání nadbytků a zisků buržoasie! Šetřiti? Ano! Na ziscích a presentech buržoasie! Nevyvlastňovati poslední žvanec chudákovi, ale vyvlastniti zisky a miliony boháčů! Lid žádá vyrovnání třídních protiv. Toho však nelze dosíci sbratřením a spoluprací kapitálu a práce, ani švindlem nějaké kontroly, o níž zde také mluvil pan Habrman - to jsou jen fráze sociálfašistů na oklamání lidu - nýbrž vytrvalým bojem lidu za vlastní požadavky. Na zmírnění bídy pracujícího lidu měst a venkova podali jsme několik návrhů, jež vyjadřují nejnaléhavější jeho požadavky. Parlamentní akce může dělnické třídě přinésti skutečný úspěch jen tehdy, jestliže zákonná opatření jsou vynucena akcemi mimo parlament. Právě tak málo jako jednotlivý podnikatel, ani parlament měšťáckého státu neposkytne dělnické třídě nějakých darů z vlastního podnětu, nebo na základě dobrých styků či krásných řečí jednotlivých odborářů. Boj dělnictva mimo parlament je tedy předpokladem každého prospěchu na poli

sociálního zákonodárství, a kdo chce vskutku hájiti zájmy dělnictva a drobného úřednictva, musí se snažit, aby tento boj vystupňoval a soustředil. A tyto boje mají pak přirozeně svůj politický význam. Dnes každý myslící, nejenom vegetující, dělník a zaměstnanec musí se obírat ožehavými otázkami politickými. Jediné východisko z dnešní krise, o něž musí usilovat každý pracující člověk, je svržení dnešního systému a vybudování soustavy socialistické. Tedy: Násilné odstranění kapitalistického systému sociální revolucí a vybudování beztřídní společnosti socialistické. Aby se dostal pracující lid do bojovné fronty za své požadavky, bude mu potřebí odmítnout dva hlavní podvodné manevry. Za prvé manevry pod heslem jednoty, bez ohledu na třídní různosti. Včera to pan ministr Beneš vyjádřil heslem >Všichni do houfu<. Tato hesla se nyní uplatňují v Anglii, Německu a jinde. Kapitalistům nastávají těžké chvíle, proto chtějí získati lid do svého houfu. Jim běží o to, aby nestál mimo, proti, ve vlastním houfu. Tento >houf< s milionáři, spekulanty, vykořisťovateli, socialistickými zbohatlíky musí pracující lid rozhodně odmítnout. Doplatil by na něj tak těžce jako jehňata ve stádě vlků. Jeho heslem je: >Pracující lid do jednotné bojovné fronty. < Druhý manevr budou provozovat sociálfašističtí vůdcové. Bude provázen strojenou vypočítavou radikálností ve frázi. Opravdová radikalisace a bojovnost lidu sváděna na nějaké vedlejší koleje, nějaké >dělnické< kontroly či státního kapitalismu. Pracující lid musí i tyto pasti a léčby odmítnout a rozdrtit bojovným pochodem. Dělnictvo není bezbranné proti útokům kapitalistů. To je sociálfašistická lež. Dělnictvo také se přesvědčí, že v takovém státě, jako je Československo, musí podle třídních zákonů samostatně postupovati, že se nesmí dáti mýliti frásemi, jež zde opakoval přede mnou pan Habrman, že Československo je malý stát, že zde nemůže ve větším měřítku dělnictvo nic dělat, že nemáme to či ono, že jsme závislí na tom či onom. To jsou všechno sociálfašistické výmluvy k tomu, aby kapitalistický řád mohl býti držen a podporován. Pan Habrman mluvil o přechodu s koleje na kolej, s koleje kapitalismu na,kolej, dokonce jestli jsem správně rozuměl, kolektivismu. (Hlas: Ale, ale!) To řekl pan Habrman. Pan Habrman říká, že tento přechod s koleje na kolej musí se díti bez otřesů, bez katastrofy, bez bojů a v klidu. Tyto fráse, jež tu jménem sociální demokracie pan Habrman zdůrazňoval, nemají jiného účelu, než zmásti a oklamati pracující vrstvy. Těmto sociálfašistický m zbohatlíkům a podporovatelům.kapitalistického řádu nejde o změnu koleje, nýbrž jim důkladné svědčí ta kolej, na níž se pohybují a na níž sami osobně bohatnou. (Potlesk.) Ale to, že dělníkům mluví vůbec o dvou kolejích, je ten jejich švindl. Oni dobře vědí, že takovouto cestou na kolej socialismu se nepřejde, oni to dobře vědí, ale těchto frásí užívají k oklamání dělníků.

Jestliže se bude stavěti nový řád, musí starý řád býti rozbit, úplně rozbit. Zkrachování tohoto řádu vězí už v podstatě kapitalismu. a úkolem dělnické třídy jest jenom to, aby organisovaným, cílevědomým náporem vyrazila buržoasii vládu z rukou nad výrobními prostředky a tím také vládu politickou. Pracující lid má tedy dostatek síly a prostředků boje, aby rozdrtil i teror buržoasie. Neboť kromě podvodných hesel bude buržoasie uplatňovat svůj protilidový plán násilím, státními orgány i fašistickou milicí. (Sen. Mikulíček: Při tom bude >Právo lidu< psát, že četníci jsou ve službách fabrikantů a stávkokazů!) Právě proto, že buržoasie neustoupí dobrovolně, jako žádná, vládnoucí třída dobrovolně neustoupila, že svůj zkrachovaný řád bude držeti terorem, bude střetnutí s dělnickou třídou nevyhnutelné a nepřejede ten vlak společenský hladce s koleje na kolej, nýbrž nastane střetnutí dvou světů, dvou tříd.

Generální politická stávka pracujícího lidu jest jedna z nejpůsobivějších jeho zbraní. Menšími, dílčími zápasy hospodářskými musí se pracující propracovat až k této zbrani.

Krise kapitalismu je signálem k rozhodnému boji s ním. Kapitalismus musí býti poražen. Jeho odumírání je možné jedině v diktatuře proletariátu. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. J. Krejčí. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. J. Krejčí: Slavný senáte! Přes to, že nemohu tak zrovna na 100% sdíleti optimismus p. min. předsedy v jeho projevu, přece chci s potěšením kvitovati, že u nás jsou poměry daleko lepší než jinde, ať po stránce vnitropolitické, ať po stránce hospodářské, ať po stránce sociální. Jako příslušník katolického tábora chtěl bych zde dnes vděčně kvitovat, že u nás převrat i se svými dozvuky neprojevil se takovou měrou, jako se v přítomné době projevuje ve Španělsku. (Sen. Mikulíček: Je veliká škoda, že při převratu jsme nezabavili církevní majetek, mohlo býti na tom živo několik desítek tisíců katolických rolníků!) Potom by se, pane kolego Mikulíčku, nemohlo státi to.... (Sen. Mikulíček: Co?)... co před nedávnem, před několika dny přineslo >České Slovo<, že opuštěný legionář, který asi 24 měsíců je bez prostředků, nalezl útulku u Milosrdných sester. Potom by se nemohlo státi to, co dnes vidíte u každé brány kláštera, kde stojí spousta lidí, kteří tam dostávají chléb a polévku, zatím co u Dělnického domu marně by stál někdo, aby mu dali z té husy, která se prodává na př. v Lidovém domě porce za 22 Kč, trochu najíst. (Sen. Mikulíček: Poněvadž to, co je dnes v dělnických domech, to nenaloupili, jako to naloupili církevníci na našich předcích! - To je to! Vždyť na př. olomoucké arcibiskupství dostalo takovým způsobem ¹/₂ milionu měřic! Z toho by se pro 10 tisíc farářů dostalo na každého 25 měřic; já sám jsem byl vychován na 22 měřicích a bylo nás několik!) Pane kolego Mikulíčku, když máš tak dlouhý referát, přihlas se ke slovu a můžeš si jej odbýt v klidu.

I u nás církev katolická přinesla pro stát značné oběti tím, že ať dobrovolně, nebo řekněme pod určitým tlakem potřeby uvolnila určité místnosti, určité domy, udělala místo a spokojila se kdesi na periferii územím za náhradu jiných. budov, třeba přiměřeně zdražených. Ale přes to přese všechno musím konstatovat, že u nás i po této stránce byly poměry značně lepší, než jak se vyvíjely v jiných státech, najmě v přítomné době ve Španělsku. Jsme hrdi na to, že poměry u nás, a to jak poměry hospodářské, tak i poměry vnitropolitické nejsou tak dotčeny světovou krisí, jako je tomu ve většině států v zahraničí. Musíme usilovat o to, abychom i nadále udrželi své do jisté míry výsadní stanovisko. Nepůjde to bez obětí, nepůjde to bez obtíží, ale je k tomu potřebí na všech stranách velmi mnoho dobré vůle.

V nynějších těžkých hospodářských poměrech je především potřebí věnovat zvýšenou pozornost zemědělství. Zemědělství pořád poskytuje největší zabezpečení odběru průmyslových výrobků. Těch 7 mil. příslušníků obyvatelstva zemědělského stavu je tak veliký konsument, že stojí za to, aby se jim věnovala zvýšená pozornost. Kterých prostředků k tomu lze užíti, nebudu vypočítávat. Denně naskýtá se naší vládě a stranám stojícím za vládou dosti prostředků, aby zemědělství byla věnována zvýšená pozornost.

Především jde o to, abychom my zemědělci udrželi odolnost jeho oproti všem zlým otřesům a abychom existenci stavu zemědělského neotřesenou zachovali. Je potřebí, aby zemědělství mohlo si uvědomiti svoje:do jisté míry lepší postavení, kde nemusí se obávati, kde bude zítra bydlet a co bude zítra jíst. Je potřebí, aby zemědělci v této zlé době uvědomili si, že mají po této stránce do jisté míry výsadní Postavení a aby uvědomivše si, že s větší chutí a větším klidem a větší láskou přilnuli ke svému stavu, aby od něho neutíkali a nerozmnožovali proletariát, jehož existence a prosperita je více méně ohrožena a pro budoucnost ještě více ohrožena býti může.

Hospodářské poměry nebyly by tak zlé, kdyby je nezostřovala nesvědomitost lidí. Celá řada lidí těží z těchto poměrů. Celá řada vyrovnání, úpadků atd. je umělá, poněvadž ti, kdož je dělají, dělají je v předpokladu, že se za všeobecnou hospodářskou krisi schovají. Zemědělství nedělá a nemůže dělati úpadky, poněvadž tu není dobře možné nějaké v porovnání, poněvadž zemědělce úpadek stojí existenci a proto nebezpečí pro toho, kdo zemědělcům dodává, není tak zvýšené jako je při konsumentech jiných. Proto opakuji: těch 7 milionů příslušníků zemědělského stavu stojí za to již jako konsumenti průmyslových výrobků, aby se zemědělství věnovala zvýšená pozornost.

Ohlašované nové daňové zatížení, jehož bude potřebí, nemůže býti na účet zemědělství. Jestliže pan ministr financí, nebo pan ministerský předseda naznačil, že bude potřebí dalších obětí, ty to oběti nemohou býti na účet zemědělství. Naše zemědělství přineslo již značné oběti pro naši měnu a pro státní finance vůbec. Všimněme si dávky z majetku, která byla základem naší měny Při vyměřování dávky z majetku zemědělci nemohli skrýti nic. Nemohli skrýti stavení, ani pole, ani dobytek, ani zásoby, ani nářadí. Jiní mohli skrýti a skryli. Staly se případy, kdy peníze byl okolkovány potají falešnými kolky. Dály se případy, kdy zásoby zboží byly zatajeny při soupisu majetku. To vše šlo dělat a dělalo se. Zemědělec nemohl skrýti nic i proto také, poněvadž oceňování zemědělského majetku bylo příliš vysoké a proto zemědělství přineslo nejtěžší oběť pro zabezpečení naší valuty dávkou z majetku.

Vedle toho, kdybychom přihlíželi k restům, které na dávce z majetku ještě jsou, čí pak jsou to nedoplatky? Jsou zemědělců? Až na nejmenší částky jistě nejsou. Je to průmysl je to obchod, jsou to jiná odvětví výrobní, ale zemědělství dávku z majetku až na malé výjimky nedluhuje. (Sen. Mikulíček: Pane kolego, jste ve vládě a je na 2 miliardy nedoplatků dávky z majetku! Proč na to nedupnete ve vládě, aby byly zaplaceny?) Konstatuji, že to nejsou nedoplatky zemědělců, nýbrž průmyslu a obchodu. (Sen. Mikulíček: Proč nevyužijete svého postavení ve vládě! Chudáci zaplatili a boháči ne!) Tedy zemědělství přineslo už největší oběti pro náš hospodářský život a stát a proto nové zatížení, pokud ho bude potřebí, nemůže a nesmí jíti na účet zemědělství. Je však také potřebí ukázati lidu, že jeho povinnosti a oběti nejsou rozplýtvány, ze se s nimi řádně a účelně hospodaří. Nemůžeme potřebovati dobře to, o čem noviny občas přinášejí zprávy, o těch různých aférách a aférkách, defraudací daňových atd., poněvadž to všechno u solidních a seriosních lidí vyvolává dojem, že s jeho těžce zaplacenými a nabytý mi penězi a na daních odváděný mi neúčelně se hospodaří, rozplýtvává, nebo když jsou i zužitkovány ve prospěch státu, na druhé straně je stát do nekonečna okrádán.

Nemůžeme potřebovati, aby se objevovaly v novinách takové zprávy, jako na př. byly věci týkající se Stříbrného a jako na př. poslední zpráva o dodávkách uhlí státním drahám, že bylo dodáno uhlí z dolu Milada, avšak nepocházelo z tohoto dolu, nýbrž z dolu Svoboda a bylo dodáno o 200 Kč dráže. Je věcí pana minstra železnic, aby zavedl přísné šetření, i kdyby to do vlastního těla mělo jíti, i kdyby se jednalo o ústav peněžní který je v jeho sféře nebo jeho straníků; zde se musí přísně zakročiti, i ve všech ostatních případech, které by se tu objevily.

Jak prosím vás, je člověku, když jeden a týž den čte v novinách výzvu episkopátu československého, jal se má zorganisovati pomocná činnost pro chudinu, jak se mají sbírati peníze a naturálie k obživě nezaměstnaných, a tentýž den čte v novinách, že támhle pan Oberthor různi mi machinacemi šidí stát o celé snad ohromné desítky milionů. Když to tak občan čte, řekne si: Mně snad by zbývalo tolik, abych mohl dáti kus chleba anebo nějakou tu korunu nezaměstnaný m, ale ať to dávají především ti, kteří ze státu těží. Přímo drtivě každý takový případ působí na psychologii lidu a proto povinností vlády je, aby takový vyskytnuvší se případ nejen co nejpečlivěji vyšetřila, ale aby jej také co nejpřísněji potrestala.

Je potřebí však věnovati také zvýšenou pozornost, jak jednotlivé státní podniky, které kladou požadavky, aby stát jejich deficit sanoval hospodaří. Když v nemocnici leží nemocní v řadě vedle sebe na ložích, mají had svou postelí tabulku s označením nemoci. Ve světě jsou různé státy, které jsou churavé, některé velmi těžce churaví, některé snad smrtelně, některé lehce. Jsme šťastni, že mezi těmi, které opravdu lehce churaví, je stát náš. A diagnosu; kterou by bylo možno napsati nad tím lůžkem, na němž je s lehkou nemocí náš stát, která by však postupně se mohla zanedbáváním zhoršovat, by bylo možno nazvati: československé státní dráhy. My si nemůžeme dopřát, abychom jeden rok z investiční půjčky dali 600 mil. Kč na deficit státních drah. Nemůžeme si dopřát ani tu myšlenku, že druhým rokem budeme dávat více než 600 mil. na deficit státních drah. Zde je musí najíti příčina, proč státní dráhy neprosperují. Ale bohužel je to skoro všechno marné o těchto věcech mluviti. Jestliže člověk němá doktorát, nemá práva o těchto věcech mluviti a jestliže mluví, pak jim nerozumí. Kdyby někdo přinesl sebe lepší myšlenky, jestliže nemá titul doktora, potom to není nic platné, poněvadž u našich železnic doktoři práv jsou neomylní. Proto tam máme 430 právníků, ačkoli Rakousko, které mělo třikrát tak velkou síť železniční, mělo jen 610 právníků. Tito právníci vykonávají práce, které by mohli vykonávati zaměstnanci s poměrně menším vzděláním a také s menším platem a snad účelněji, než to dělají doktoři práv. Ministerstvo železnic nemůže pořád najíti hlavní příčinu nedostatku prosperity drah a když se už k něčemu odhodlá, odhodlá se k restrikci dělníků, kteří mají 20, 22, 24 Kč denního platu, ale neodhodlá se k restrikci těch, kteří jsou placeni velice skvěle, poněvadž ti potom jdou do pense, budou brát pensi rovnající se služnému a jiní zase přijdou na jejich místo, budou konati práci, kterou konali pensionovaní a budou brát nový plat. Naše železniční správa je přeplněna úřednictvem a důsledek toho je, že si přidělává práci. Práce v oboru železniční správy se dělá příliš důkladně. Těch statistik; které se stále dělají, je příliš mnoho, a když se práce tak byrokraticky, tak důkladně dělá, afekt uniká. Na jedné straně se vy dávají peníze za věc, která prakticky nemá ceny efektivního užitku nepřinese a na druhé straně se šetří. Takový příklad. Na státní silnici Praha-Písek u nádraží dobříšského je přejezd přes trať neuzavřen závorami. Je to bezprostředně na konci stanice. Ta závora by se dala zavírat ze stanice tím, kdo má službu, dala by se zavírati i z kanceláře. Ale ne, ta by stála snad několik set, snad tisíc, 2.000 Kč - nemám ponětí o tom, kolik by mohla stát. Laik by řekl, že za 1.000 Kč musí býti hotova. Na tom tisíci nebo 2.000 Kč nebo více se šetří na silnici, kde přejede 300-400 automobilů jedním směrem a tolikéž druhým směrem. A pak se stane případ, že tam lokomotiva zachytí autobus obsazen lidmi a že věcná škoda činí potom 80 až 100 tisíc Kč, nehledě k tomu, že zde řada lidí je vydána nebezpečí úrazu po případě smrtelného. Takto šetřiti nemá smysl.

Velectění pánové, když už jsem přišel na ty autobusy, je to opravdu na pováženou, když člověk sleduje dopravu na silnicích a sleduje dopravu na dráze. Já jsem před měsícem v neděli v poledne byl na nádraží v Berouně. Jel vlak od Prahy a v něm bylo nejvýš 50 osob. Jel vlak ku Praze a v něm nebylo ani 50 osob, na hlavní trati Praha-Plzeň a Praha-Protivín. To jsou vlastně dvě trati pohromadě. Při tom jsem jel večer v sobotu do Prahy autobusem a ráno v neděli jsem jel autobusem z Prahy. Cestou jsem potkal nejméně 20 až 25 autobusů doslovně přeplněných.

Velectění pánové, co to je, že dráhy dnes nejsou vyhledávány, ačkoliv jsou stále pohodlnějším a bezpečnějším dopravním prostředkem nežli autobus? Proč lidé raději nepohodlně cestují autobusem a drahám se vyhýbají? Je to šetrnost se strany lidí. Každé zdražování má proti sobě velkého nepřítele v šetrnosti konsumenta. Dráha ovšem udělala pokus nebezpečný, že zdražila jízdné. A tu je viděti, že i zde u nás v Národním shromáždění se dělají věci nedomyšlené. Ten t. zv. vánoční příspěvek způsobil zvýšení jízdného a důsledek je ten, že dráhy dnes nejsou vyhledávány a že mají pokles v provozu osob. Snadno se dovozné zdraží, ale couvnouti již tak snadno nejde. Mám na mysli restauratéra: veliké zatížení personální, malá návštěva. Vezme jídelní lístek a každé to jídlo o 1 Kč zdraží. Pak má návštěvu menší. Poněvadž mu to nestačí, vezme zase jídelní lístek a zase o korunu zdraží a dojde tam, že má pak hospodu prázdnou. Když ministerstvo železnic zdražilo jízdné, má menší příjem a snad mu nezbývá nic jiného, než zase zdražiti, má-li vyjíti, nebo, co se nezaplatí na jízdném, bude se musit dopláceti ze státních prostředků. A přece dráhy mají investovaný kapitál, hodnota jejich jest oceněna na 15 miliard Kč, a to bylo jistě oceněno velmi střízlivě. Vždyť to dělalo celé miliardy, které se dávaly po převratě do státních drah!

Velectění pánové, budeme pořád krmiti, co má sloužiti ku prospěchu státu? Pak by se nám stalo, že diagnosa nad lůžkem lehce nemocného by se mohla státi diagnosou nad ložem umírajícího. Proto je potřebí, věnovati této věci zvýšenou pozornost. Jestliže někdo přijde vždy při rozpočtu 's doplatkem a jestliže při každé příležitosti, kde má býti nějaké nadlepšení nebo zažehnání nebo zmírnění krise drah, volá se: >Dejte nám z toho<, pak mime povinnost, abychom jedenkráte podrobili hospodářství státních drah věcné a přísné kritice.

Pánové, jest jisto, že nelze držeti na vždy příjmy drah proti dopravě silniční. Dráhy jezdí pohodlněji, ale mají tu nevýhodu, že jejich jízdní řád nemůže tak vyhovovati, jako vyhovuje jízdní řád autobusů, poněvadž se pohybu jí na kolejích, nemohou se přiblížiti cestujícímu tou měrou, jako autobusy.

Je tedy nutno, aby železniční správa a státní správa vůbec zužitkovala ve prospěch státu železniční dopravu. Počátek už tu byl učiněn. Byla aktivována Jihočeská společnost pro automobilovou dopravu, v níž má stát rozhodující vliv, maje 51 % akciového kapitálu. Dalo by se tedy očekávati, když má stát více než polovinu kapitálu, že státní úřady mají a musejí míti zájem na tom, aby tento podnik, který je převážně státní, vynášel zisk. V praksi však vidíme něco opačného, vidíme, že černé linky, jezdící beze všeho povolení, jezdí, aniž by vydávaly jízdní lístky, aniž by platily daň z jízdních lístků. A státní úřady se k nim chovají docela tolerantně, nezakročí, nezakáží, nepokutují. A ještě více vidíme: Tato společnost měla zadáno o koncesi na dopravu Praha-Dobříš-Bechyně.

Vleklo se to do nekonečna, až to bylo nechutné, a zatím soukromník krátkou cestou dostal koncesi. Proti vůli referentově přikázalo se z rozhodujících míst ministerstva obchodu referentovi, aby koncesi udělil, poněvadž koncesionář byl švakrem nejvlivnějšího činitele v ministerstvu obchodu. A tento koncesionář nedovedl nic jiného, než že koncesi obratem jihočeské společnosti, v níž tedy stát má většinu kapitálu, prodal za pěkné peníze. Prosím vás, co si tu máme mysleti o tom, když státní úřad staví se proti státním zájmům?

Ještě markantnější případ. Železnice provádějí dopravu osob na silnicích svými autobusy. Soukromí podnikatelé musí se železnicemi konkurovati a ubíjejí železniční podnik a ovšem také sami sebe příliš nízký mi cenami. Poněvadž tyto příliš nízké ceny už jim jdou za nehty i při tom, když neplatí anebo aspoň dluhují; a to nedobytelně dluhují dávku z jízdného, poněvadž to nemohou snésti - snaží se ostati železniční autobusy se silnic. A zase přiskočilo ministerstvo obchodu na pomoc. Nevím, zda je to pravda, že to zase bylo na rozkaz nejvlivnějšího činitele v ministerstvu obchodu, proti vůli referentově, které rozhodlo, že státní dráhy k provozu autobusové dopravy po silnicích musí míti koncesi jako každý jiný, a poněvadž jí nemají, tedy že jezdí na černo. Je to nesmysl, poněvadž přes ministerstvo železnic nemůže žádati u zemského úřadu o udělení koncese. nemůže přece vyšší úřad žádati u nižšího úřadu o koncesi. Nad to ministerstvo železnic má právo veta proti udělení koncese jednotlivci a proto není myslitelné, aby se ministerstvo železnic - železnice jsou tu svrchovaným pánem - dožadovalo se koncese od podřízeného úřadu. (Sen. Pánek: Mají monopol!) Oni nepotřebují monopol, oni mají na základě zákona dopravního právo k tomu. Pane kolego Pánku, za těchto okolností, jak vidíme tu ztrnulou správ u železnic, musíme si velmi rozmysleti, abychom akceptovali 100% váš návrh a železnicím dávali monopol, poněvadž potom by to, co tu ještě zdravého je, mohlo by se nezdravým státi.

Ale prosím, když tady státní úřad, ministerstvo obchodu rozhodne, že ministerstvo železnic nemá vůbec práva jezditi po silnicích, a když v důsledku toho sdružení soukromých dopravců automobilových žaluje ministerstvo železnic o náhradu 13 milionů za to, že železnice poškozuje soukromé podnikatele autobusových linií, co si o tom máme mysliti? Tu bychom mohli uvésti řadu úkazů, kde státní úřady stojí proti státním úřadům a kde státní úředníci a nejvyšší státní úředníci potírají státní zájmy, to nemůžeme trpěti, to nemůžeme snésti. Předeme si, aby tak, jak p. min. předseda ohlásil, u nás bylo všechno v pořádku, a proto z lásky k tomuto státu, z lásky k vaší vlasti musíme přijíti, i když to snad bolí, a říkati, co tu je a co tu býti nemá. Když je nějaký vřed, lékař jej neléčí bonbonem, léčí nožem. Můžeme pořád říkati, u nás je to hezké, ale když vidíme, že ti, kteří mají v první řadě starati se, aby to hezké bylo, že to nedělají, je povinností naší, abychom tuto věc podrobili náležité kritice a dožadovali se nápravy.

O nás senátorech říkají, jmenovitě jedna z nejnovějších stran, na schůzích, že prý jsme političtí vysloužilci, že senát je zaopatřovacím ústavem. Proto musíme dokázati, že nejsme politickými vysloužilci, že to korektivum, které senát má dělati, také dělati dovedeme a že je dělati budeme, nejen abychom dokázali, že jsme tu potřební nýbrž abychom jako rozvážní starší lidé ukazovali, že máme republiku rádi, že dovedeme se o ni postarati; jako otec dítěti, když zlobí nebo dělá něco nesprávného, dovede vypráskati, poněvadž má rozum a ví, kdy se vypráskati má, i my dovedeme pokárati a budeme kárati.

Prohlášení p. min. předsedy a vstupní řeč k rozpočtu p. ministra financí není taková, abychom hned věšeli hlavy jsou tu, pravda, obtíže. Ale jakým bychom to musili býti státem! To by nám nesměl vůbec vanout vítr odjinud. Není možno ohraditi se čínskou zdí. Také nejsme a nemůžeme býti čínskou zdí ohrazeni. Jaký bychom byli stát, když bychom řekli, že tu není potíží! Není to pravda, musejí býti a jsou, ale takového rázu, že při dobré vůli a snaze našich stran dají se překonati. Bude to vyžadovati obětí a každý rozumný člověk tyto oběti přinese, pokud je ovšem přinésti bude moci. Tak mne letmo napadá báseň Svatopluka Čecha, ve které vzpomíná na bitvu u Kolína, kde Radimský, správce, ulekaně povídá: Svět se boří, ale Kolín stojí. Ve světě jsou různé,otřesy, ale náš Kolín stojí a my s uspokojením slyšíme, že Kolín stojí. Proč? >Mám tam na náměstí chaloupečku svoji.< Každý, kdo v tom státě žije, má tu chaloupečku svoji, svoji existenci, i v tom pravém smyslu má dnes mnohý chaloupečko svoji, i ten, kdo si jakživ nepomyslil, že by ji mohl míti. V dobách popřevratových až po dnešní dobu bylo umožněno řadě lidí, jimž jakživo nenapadlo, že by chaloupečku svoji mohli míti, pomocí státu chaloupečku svoji si postaviti, a proto dnes každý musí míti zájem, jak to u nás vypadá a každý musí dáti do služeb státu svoji dobrou vůli a především své lepší cítění, abychom překonali každou krisi, která jinde řádí, abychom však především znemožnili, aby u nás ta krise nebyla horší, abychom zkrátka z těchto poměrů vyšli jako vítězi, a až ta bouře světová, hospodářská tíseň a krise se přes:nás převalí, aby se ukázalo, že u nás natropila nejmenších škod, že jsme se zkrátka stali a jsme a zůstáváme tím zeleným ostrovem pořádku a blaha. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo má pan sen. Füssy. Prosím, aby se ho ujal.

Sen. Füssy (maďarsky): Ctený senát! Pochvalné slová pána ministerského predsedu a pána ministra financií o hospodárskej a finančnej situácii republiky pripomínajú mi hospodára, ktorý, keď podľa bájky nemal už sena, dal na oči svojho dobytka zelené brýle, aby vol, krava a kôň si mysleli, že stará potuchlá slama je zelená a že je tedy trávou, lebo sedliak bol nútený dať svojmu dobytku takúto slamu na miesto lepšieho krmiva.