Mluvím-li již o těchto věcech, tu musím se pozastaviti, jak veliké množství cizinců ubírá zaměstnání a chléb domácím lidem, kteří tolik trpí nezaměstnaností. Je tomu tak skoro ve všech oborech práce, zejména však v hornictví a chemickém průmyslu.

Přímo úžasné však je, jak ohromné množství je u nás cizích hudebníků. A není to jen v západočeských lázních, ale také v samotné Praze ve všech zábavních místnostech najdete cizí hudebníky. Říkalo se o nás, že jsme národem muzikantů, a teď se zdá, jako bychom vůbec svých hudebníků neměli. (Sen. Kroiher: My, jsme zpanštěli! Necháme, aby nám hráli jiní!)

Právě dochází zpráva, že anglická rozhlasová společnost zrušila ujednání s jistým československým virtuosem na klavír, který měl hráti v Anglii do rozhlasu. Své odmítnutí odůvodňuje anglická rozhlasová společnost hospodářskou krisi, při které nutno na prvním místě zaměstnávati vlastní domácí lidi. Když takto si počíná stát velký, tím větší je to povinností státu malého, jakým jsme my.

Hospodářská krise jest u našich hudebníků už krisí existenční a zvětšuje se ještě tím, že jim ujídají chléb cizinci.

Myslím, že je povinností ministerstva vnitra, aby udělalo také v této věci, a to co nejdříve, pořádek. Je to nutno z důvodů hospodářských a je to také nutno z důvodů národních a s ohledem na cizince, kteří sem přijíždějí a mohou se právem domnívati, že národ muzikantů je bez muzikantů.

Všichni musíme míti zájem na tom, jakým způsobem bude krisi čeleno, protože je jisto, že buďto všichni zvítězíme, nebo všichni podlehneme. Poloviční cesty není. Dnes dělník, zemědělec, živnostník, obchodník, gážista svorně musejí usilovati o zabezpečení státu, udržení jeho měny, stoupnutí konsumu a vůbec o obnovení normálních poměrů hospodářských.

K tomu, aby se docílilo úspěchu, je především potřebí důvěry. Bez důvěry není úvěru, není investic, není také práce, není obchodu a bez důvěry není myslitelným rozvoj v záležitostech hospodářských. Pocit důvěry v celém světě jest otřesen. Uchovejme jej aspoň v rámci našeho státu, v řadách všech stavů národa, a již tím vykonáme velmi mnoho.

Nám musí jíti především o to, abychom udrželi kurs naší koruny, abychom upevnili hospodářské základy našeho státu a abychom také armádě svého státu mohli dáti to, co by ji posílilo pro případy eventuelní nutnosti obrany našich hranic. Nejen konsolidace hospodářských poměrů, nýbrž i zabezpečení obrany státu budou nám zárukou, že, ač se děje ve světě a kolem nás cokoliv, my nemusíme se strachovati o svůj osud.

A při této příležitosti pokládám za svou povinnost říci, co jsme ještě dlužni těm legionářům, kteří nezískali pevného služebního postavení a jsou ve většině případů bídně živi z milodarů anebo strádají absolutní nouzí. Svou mravní povinnost k "těmto hrdinům" musíme splniti, i kdyby bylo nutno pro to zrušiti všechnu luxusní representaci ve státních úřadech.

Posíliti základy tohoto státu, zabezpečiti jeho obranu a zajistiti klidný vývoj poměrů, toť krásný náš společný úkol. Tento úkol musíme plniti s nadšením a obětavě, musíme posilovati důvěru ve stát, důvěru v normální vývoj poměrů a nepovažuji za rozumné, tím méně státnické, jestliže aktivní a k tomu ještě zahraniční ministr mluví o periodě pozvolného zrevolucionisování, o blízkosti anarchie ve výrobě, o hospodářském zvratu a převratu, o vývoji nalevo atd.

Mluvil-li o vývoji nalevo pan dr Winter v poslanecké sněmovně, činil tak plným právem jako poslanec, který nemá oné odpovědnosti, jako ji má ministr.

Ten vývoj nalevo jsme viděli v Anglii, kde i solidní socialistu, jako je Macdonaldův, se zhroutil, když byl dříve přivedl libru na nakloněnou plochu a vyprázdnil zlato ze státních sklepení. Teď vývoj nalevo pozorujeme v Rusku, kde lid je v pravém slovasmyslu ožebračen, a čím déle zde tento vývoj trvá, tím větší škody páše vařen na Rusku samotném, nýbrž i v celé Evropě.

Nalevo se jde tak dlouho, až se přijde ke krachu. My nesmíme jíti:nalevo, my musíme jíti osvědčenou cestou pořádku, normálního vývoje, cestou práce a šetrnosti, cestou úzkostlivé spravedlnosti ke všem, cestou vzájemného porozumění jedněch pro potřeby a bolesti druhých, cestou národního a státního solidarismu.

Příštího týdne slavíme 13. výročí obnovení našeho samostatného státu. Slavíme toto výročí za poměrů těžkých. Ale nesmíme ztráceti hlavu. Jest jen potřebí dbáti, aby od optimistického prohlášení pana ministerského předsedy přešlo se opravdu k činům, aby to, co se v prohlášení vládním řeklo, nezůstalo jen hezkým a líbivým slovem, nýbrž stalo se programem, který bude v nejbližší době plněn. A oběti, jež musíme všichni přinésti, stojí za to, abychom udrželi to, oč jsme se tři sta let snažili, zač naši hoši na legionářských frontách umírali a zač naši nejlepší lidé v žalářích trpěli.

Dr Rašín umíraje řekl: >Všichni jsme odpovědni za osu vlasti<. A to, co platilo tehdy, platí ve zvýšené míře i dnes. Spojíme-li všechny síly za tím účelem, abychom zjednali a udrželi rovnováhu v našem státním rozpočtu, udržíme-li pevnou svou valutu, půjde-li nám stát nad strany, pak i při všech otřesech, které jdou kolem nás, zůstaneme oním ostrovem klidu a pořádku, o kterém rovněž nedávno mluvil pan ministerský předseda. Vykonati to jsme povinni těm, kteří za svobodu státu zemřeli, jsme to povinni sobě i těm, kteří přijdou po nás a kteří budou souditi, jak jsme hospodařili se svěřenou hřivnou. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Pichl. Dávám mu slovo.

Sen. Pichl: Vážený senáte!

Pan předseda vlády zdůraznil ve svém prohlášení hlavně jednu zásadu: nutnost, abychom hleděli sami ze svých vlastních sil uspořádati své věci, a tím také nejlépe přispějeme k řešení konsolidace celého světa.

Pokládám za důležité vyzvednouti tuto červenou nit, táhnoucí se celým vládním prohlášením. Je v ní takřka shrnut celý vývoj naší dosavadní politiky, ať po válce, ať před válkou a za války, ať v samostatném státě, či ještě za doby zaniklé staré monarchie. Rostli jsme vždy především z vlastních sil, byli jsme vždy odkázáni hlavně na svou práci. Celý náš boj proti Rakousku a úsilí a hospodářské osamostatnění, o vybudování nezbytné hospodářské organisace dál se na podkladě vlastní síly, stejně jako naše zahraniční revoluce rostla a vybojovala věc národa z vlastní energie, z moci, tvořené národem. A v době poválečné zas to bylo jen spoléhání na vlastní práci, vlastní prostředky, které nám přinesly úspěchy a které nám umožnilo, že překonáváme lépe těžkou krisi doby, než státy jiné.

Osvědčila-li se devisa: >Přičiň se sám< ve všech dobách našeho národa, tím více můžeme od ní čekati dnes, kdy jsme postaveni státně i národně před úkoly, jež nelze nepřirovnati k zápasu o dobytí samostatnosti politické. Není potřebí býti příliš chytrým k poznání, že to; co dnes jde světem, není jen hospodářská revoluce, nýbrž i hospodářská válka, vedená o nové vytváření světa. Světová válka nevyřídila všechny otázky a ještě otevřela nové, což samo musí již vésti k sporům mezi státy a národy, k sporům, jež ve svých důsledcích jsou jen hospodářské. Světová válka mohla přesvědčiti, že pušky a kanony jsou sice velkým prostředkem k boji, ale prostředkem, který natropí hory zla, ale užitku přinese jen málo, pramálo! Hospodářské zbraně jsou neméně účinné a mohou sloužiti stejným cílům jako zbraně válečné.

Pozorujeme-li průběh hospodářské krise, můžeme si.říci, že jako stín provází ji hlavní problém našich dnů: otázka bezpečnosti. Vidíme to nejlépe na důsledcích, které měl projekt německorakouské celní unie. Tento plán, o jehož politické povaze neměli jsme od prvního dne, kdy se objevil jen ještě jako nápad, žádné pochybnosti, rozvířil politickou stránku dnešní krise. To, s čím vyrukoval za války pan Naumann ve svém spise o střední Evropě, ukázalo se tu jako živé nebezpečenství. Výbojný plán byl tentokrát zabalen do hedvábného papíru, dokonce byl obložen ještě mírovými smlouvami, ale růžky přece jen vylezly z tohoto pekelného stroje, který byl položen mezi národy ve chvíli, která by nebyla potřebovala ničeho tak živě, jako klidu. To úsilí všech, aby rozvrácené cesty hospodářského pokroku byly uvedeny do pořádku. Co se mohlo čekati ad plánu tak nebezpečného, než rychlý spád rozvratu, než zestonásobnění krise. Před všemi stány rázem stálo nebezpečí nových politických zmatků, nových zápletek, nových možností katastrof. A co mohlo se státi jiného, než to; co by dělal každý věřitel, vidí-li, že jeho uvěřené peníze jsou ohroženy. Celní unie strčila do laviny hospodářské krise, která jakž takž zdála se býti zastavenou, a uvedla ji do nového pohybu, který teprv vyvolal tu strašlivou spoušť, kterou dnes ve světě vidíme. Každý chtěl zabezpečiti své.

Složitá nástavba světových úvěrů naráz začala se hroutiti. Žádný ze států, které měly v cizině peníze, nemohl zabrániti, aby se peníze nestahovaly zpět, aby ponechávány byly peníze v zemích, které se ukázaly tak polovičatě smýšlejícími s věcí míru a pokoje. Jestliže hospodářskou krisi vyvolala dlouhá řada příčin hospodářských, krisi finanční a krisi důvěry v tak obrovské šíři, přeměnily ji politické plány, které v jiné formě, rez vojenské, měly obrátiti v rub úsilí o. světovou rovnováhu. Bylo zřejmě použito prostředků na venek hospodářského k politickým cílem.

Na případu celní unie vidíme také, jaký význam má správně orientovaná zahraniční politika, politika, která založena je na vědeckém studiu a rozboru státního a národního zájmu. To je právě naše zahraniční politika. Našlo se mnoho těch, kteří v případu celní unie měli, jak se říká, mnoho rozumu a doporučovali, aby Československo stalo se třetím v tomto spolku na rozbití Evropy. Mělo se dáti dobrovolně spáliti v nově rozpálené peci německé expanse. Dnes je již velké vystřízlivění, zvláště po stránce hospodářské. Německo i Rakousko nakonec s pozoruhodným elánem od své celní unie se odpoutaly a hledí jen, jak zamazati černé víry, které svým nerozvážným činem rozpoutaly. Vidíme tu názorně, jak dobrá zahraniční politika je také politikou hospodářskou, politikou, která rozhoduje o zdraví průmyslu, zemědělství a obchodu. Na ní je, aby rozhodla, kdy je v nebezpečí bezpečnost státu, a včas myslila na všecko, co by bezpečnost tu zeslabovalo. Opírali jsme a opíráme svou zahraniční politiku, o osvědčená přátelství a spojenectví a dnes můžeme si na prstech spočítati, co by bylo, kdyby zahraniční politika se dělala podle nálad a přání, podle okamžitých výhod a výhodiček, kdyby nebyla důsledná, věrná sobě i jiným. Je-li dnes Francie páteří evropského míru, jsme my s ní a se svými malodohodovými spojenci touto páteří také. A bojuje-li Francie o bezpečnost svou, bojuje-li o bezpečnost celé Evropy, bojuje proti nedůvěře, která je rozhodující příčinou světové krise hospodářské a která je také příčinou státní krise v mnoha zemích.

Také v tomto případě zůstali jsme věrni své tradici, své linii a spoléhali na osvědčené základy své dosavadní politiky. Krise a jejích důsledků jsme ovšem ušetřeni nebyli. Ale zas.můžeme říci, že jsme nepřiložili jediného polínka, aby světová a specielně evropská krise byla zvětšena, naopak, vykonali jsme vše, aby tlak krise se mírnil. Svým rozhodným stanoviskem proti celní unii vykonali jsme záslužné dílo ve prospěch evropského míru a věříme, že také při rekonstrukci hospodářské rovnováhy budeme míti podíl, který bude v každém směru kladný. Ostatně celá naše politika za doby nynější krise svědčí o tom, že činíme, seč jsme, aby aspoň ve střední Evropě zůstal jeden spořádaný stát, který, byť nebyl ušetřen vlivů krise, přece se zdarem odolává.

Přes to vše hospodářská krise přinesla nám řadu otázek, které musíme řešiti, máme-li svůj státní organism udržeti v dobré kondici. Máme především velký problém nezaměstnanosti. Čelíme nezaměstnanosti přímými podporami a produktivní péčí. Mnohým zdá se to málo, jiný m zas mnoho. Bylo by lze rozuměti výtkám, že naše péče o nezaměstnané není taková, jaká by měla býti. Bída je příliš veliká a zabránit jí, na to sotva postačí společnost, založená na kapitalistickém pojetí organisace světa, společnost, hlásající, že nezaměstnaní musí býti, že bída musí býci, že musí býti lidé hladoví, otrhaní, lidé bez nejnutnějších prostředků existence. Jsou u nás celé politické strany, jest u nás tisíce vlivných osob, které hlásají, že je příliš mnoho té péče o lidi ubohé, o lidi bez práce, o lidi bez bytu. Ti, zvláště osvícení mezi těmito příznivci chudého lidu, dokazují, že ti, kdož nemají práci, mají si ji hledati, mají se přičiniti, mají býti takoví, jako oni, kteří včas dovedli si zaopatřiti výnosná místa, teplé úřady, jimž někdy rozumějí málo, jindy vůbec ne. Všecky strany jsou ochotny ve svých programech odpřísáhnouti, že také ony jsou pro sociální politiku. V praxi však nechtějí ani podpory v nezaměstnanosti, ani produktivní péči, ani. nemocenské, ani starobní, ani jiné pojištění, slovem jejich sociální politika scvrkla by se na velmi pozoruhodnou nulu.

Musíme však míti jasno v této věci. Musíme si říci, zda jest účelnější, dělati rozumnou sociální politiku, či ponechati věcem volný průběh. Obávám se, že protisociální radikálové byli by první. kteří by se rozhodovali pro positivní péči, kdyby si uvědomili, jaké důsledky může míti bída, je-li ve velkém počtu případů. Nejsme pro bezhlavé vydávání peněz ani na podpory nezaměstnaných. Tuto úlohu přenecháváme pánům z Polbyra, kteří dovedou foukati do peněz jen což, jdou-li z cizího. My bychom dali raději přednost práci a s námi každý nezaměstnaný, který ví, že jen práce a práce může mu dáti existenci. Tvrdí-li se na příklad, že by se místo podpor v nezaměstnanosti měly podnikati veřejné stavby, je to tvrzení demagogické. Dám-li 10 milionů na podpory v nezaměstnanosti, musil bych na stavby dáti aspoň 100 milionů, abych zaměstnal ten počet nezaměstnaných, jimž se platí podpory. A dala-li vláda letos asi 300 milionů na podporách, pak bychom musili míti na stavby kolem 2 miliard. Při tom nepočítáme, co daly odborové organisace. Opatřiti dvě miliardy je dnes těžký problém, zejména, hlásá-li se právě od těch, kteří,doporučují místo podpor veřejné investice, krajní šetrnost, rušení daní, nevydávání peněz, zkrátka opak toho, co doporučují, mluví-li o nezaměstnaných. Je v tom mnoho licoměrnictví, jež nutno odmítnouti v této těžké době, která klade mimořádné nároky na všechny. Viděli bychom ovšem rádi, kdyby naši podnikatelé dovedli prodávati i v době krise, kdyby jejich dovednost v dnešní době se nevyčerpávala jen dovedností propouštěti dělníky. Jde to také, jak ukazuje málo sice, ale přece jen několik případů i u velkých závodů. Tam patrně mají víc důvtipu. Nemůžeme-li dodati podnikání tuto energii, která je bohužel nepřenosná a nekupitelná, nemůžeme, leč vysloviti souhlas s projevem předsedy vlády, že bude se pečovati o,nezaměstnané jako dosud, s tím, že bude učiněno vše, aby opatřena byla především práce. To je program, a státní rozpočet svými investičními položkami ukazuje, že stát v mezích svých možností svoji povinnost vykoná.

Jsme-li již u těch investic, nebude na škodu říci o nich několik slov. Máme dojem, že stát podniká draho a nákladně. Podíváme-li se na ministerské paláce, vidíme sice mnoho zbytečné nádhery, ale velmi málo vkusu a účelnosti. A přece toto obojí nesrovnává se s dobrým republikánstvím, s jistou prostotou, která je zároveň pravou vznešeností. Časy se rychle mění: co dnes je dobré a účelné, zítra ukáže se špatným a nedostatečným. Je otázka, proč stavíme vládní budovy, které vypadají, jako by měly vydržeti déle než pyramidy, proč vyplňujeme úřední místnosti přepychem, který ,je neúměrný s platy těch, kteří tam úřadují. A na druhé straně zas udržuje se zoufalá bída úředních místností. U nižších instancí a v některých úřadech, jako na příklad u exekučního soudu, to mnohdy vypadá, jako by stát neměl na hřebík, v nových palácích máme dojem blahobytu milionářů. Tvrdím-li, že by se na veřejných investicích dalo ušetřiti, dejme tomu, třicet procent, nijak nepřeháním. Mohli bychom o to poříditi víc. Neplatí to ovšem jen o státu, také samospráva v tomto ohledu měla by uměti počítati. Platí to ovšem i o našich společnostech a firmách obchodních a průmyslových. Staví se jen a jen přepychové paláce, za nimiž nuzně se skrývá bída zaměstnanců. Jen málokterá společnost, která postavila přepychový palác, postarala se také solidně o své lidi. Vidíme dnes případy, že se snižují platy zaměstnancům, že se propouštějí lidé, jen aby se mohl dostavěti palác. Naše bankovnictví representuje se přepychově, hospodářskou funkci plní však uboze. Plat vedoucích funkcionářů v našich velkých společnostech a bankách jsou úměrné mramorovým palácům, jsou platy inflačními platy, které mohou závidět i průmyslníci a bankéři američtí, žel, že za nimi je tak málo pochopení pro hospodářský celek. Soudíme, že také tu je potřebí nápravy. Nedovedou-li toho společnosti a banky samy, musí stát přiskočiti na pomoc veřejnému zájmu. Stát dal ohromné obnosy na sanaci bank, má tedy právo, aby zakročil proti hříšně velké režii, která roste z platů funkcionářů, která je viděti z paláců. Žádá-li se odpovědnost na malém zřízenci, musí se tím více žádati liti bohatě placených ředitelích. Naše strana podala návrh zákona v tom směru a my budeme jen rádi, jestliže ostatní strany se připojí. Šetrnost také v bankách a v průmyslu je zrovna tak na místě jako ve státní pokladně. Při srůstu veřejného hospodářství se soukromým podnikáním je právem a povinností státu dbáti, aby ekonomie nebyla prostředkem k útočení na stát. Vezměme si jen malé srovnání poměrů u státu a v soukromých společnostech. Je veřejně známo, že platy průmyslových a bankovních magnátů dosahují ročně mnoha milionů, platy těch chudších jdou do statisíců. Stát má také podniky. Vedoucí funkcionáři mnohých podniků spravují miliardové majetky, ale jejich platy tvoří zlomky toho, co pobírají jejich kolegové z podniku soukromých. Je to jen doklad, že hospodárnost v podnicích, které jsou mnohdy živy jen a jen ze státu, hospodárnost v bankách, které neostýchaly se bráti podporu ze sanačního fondu, protože jejich vůdcové neuměli hospodařiti, jest těžkým problémem, s nímž musíme se vyrovnati. I zde chceme vysloviti souhlas s tím, co předseda vlády několikráte již zdůraznil, že totiž musí býti konec sanací, že podnikání musí žíti ze svého přičinění. Chceme dodati, že musí býti zajištěna veřejná jeho kontrola a že musí, pokud jde o banky, plniti lépe svou funkci ve státě. Snížení režie nutno hledati v ekonomii, v odstranění přepychové representace a přepychových platů funkcionářů. Bude to také cenný příspěvek k řešení důsledků dnešní krise vlastní silou!

Pan ministr financí ve svém výkladu k rozpočtu narýsoval nám program své reorganisační práce ve státě. Souhlasíme s jeho stanoviskem, pokud se týká státních zaměstnanců. Byli jsme to my, kteří upozorňovali jsme na absurdnost restrikce tak, jak byla dělána v s. 1924. Jejím výsledkem je pouze to, že bylo naděláno tisíce mladých pensistů, zaseta nedůvěra mezi zaměstnance, rozvracena jejich solidarita a zneklidněn jejich vztah k státu. Stát je, zatížen zbytečnými pensijními náklady z této restrikce, která ztratila smysl dříve, než byla provedena. Problém státně zaměstnanecký se takto řešiti nedá. Abychom dosáhli toho, co chce pan předseda vlády, totiž méně zaměstnanců a dobře placených, musili bychom začíti již od škol, od jejich účelné reformy a dál upraviti personální stránku státní správy tak, aby mohlo se vystačiti s menším počtem. Reorganisovati správu je první úkol, a jen jeho výsledkem může býti méně zaměstnanců. Je správná zásada, vyslovená ministrem financí, nepropouštěti, nevraceti se k restrikci. Kdyby od r. 1924 se bylo obezřetné postupovalo, jak to také přikazuje zákon, mohli jsme míti otázku státě zaměstnaneckou rozřešenu. Pokládám za vysoce důležito, aby státní zaměstnanci nebyli dnes znepokojováni jakýmkoli způsobem. Bylo by to krajně nebezpečné, neboť je tomu asi teprve rok, co jakž takž tato důležitá složka státu byla přivedena do hospodářsky rovnováhy. Trvalo to řadu let, než státní zaměstnanci u nás dostali platový zákon, který odstranil aspoň to nejhroznější. Ještě dnes, kdy v Rakousku, Německu a jinde byly sníženy jednou či dvakrát platy, jsou u nás státně zaměstnanecké platy více honorářem než platem. Rozhodně platový zákon neodstranil protekcionářství, neznemožnil různé nectnosti, neuvolnil vyhlídky pro mladé zaměstnance. Je víc než dost stížností proti němu a bude nutno aspoň po morální stránce jej opraviti. Bylo by však chybou, těžkou chybou, kdybychom měli revidovati jej k horšímu. Proto pokládáme prohlášení jak předsedy vlády, tak ministra financí za vážný slib, že se nebudou opakovati chyby z minulosti, naopak, že věci státně zaměstnanecké budou se řešiti s veškerým porozuměním pra tyto lidi, kteří konec konců rozhodují o tom, zda státní správa je dobrá či nic. Chceme míti administrativu dokonalou, a proto musíme míti dokonalé úřednictvo, které bude placeno atak, aby je nic nelákalo jinam a nic je nesvádělo od přísného konání povinnosti. Bude ovšem dobře, když státní správa se postará, aby úředník měl vždy za sebou úřední autoritu, aby nebyl nucen k pochybným službám, jak jsme toho světy, zejména na Podkarpatské Rusi, kde je těchto politických vlivů mnoho na škodu obyvatelstva i státu. Zvláště pak kladl bych na srdce panu ministru financí, aby poskytl veškeru morální pomoc bernímu úřednictvu. Uvidí na splacených daních, jak se mu vyplatí, jestliže úředník bude věděti, že za ním stojí vždy autorita zákona i úřadu. Nedoplatky na daních vyrostly jen proto, že úředníci nemohli zakročiti, jak podle zákona se mělo státi, protože bohatí a mocní tohoto světa dovedli nalézti cestičky, jimiž se vyhnuli daňové povinnosti aspoň v té míře, jaká odpovídala zákonu. Vím, že za nynějšího režimu ve financích stala se mnohá náprava k lepšímu a chtěl bych svým projevem jen přispěti k tomu, aby náš ministr financi mohl jednoho dne říci, že je skončena pravá depurační akce, to jest, že není daňových nedoplatků starších jednoho roku, a že miliardy starých jsou zaplaceny. Žádá-li se, aby dělnictvo a úřednictvo platilo přesně a poctivě daně, musíme tak žádati i na ostatních poplatnících. Kdyby bylo dovoleno uveřejniti jména některých poplatníků a čísla jejich zdanění, pravím, že by to byl veřejný skandál. Státu jest upíráno to nejmenší na daních, milionáři neplatí na daních ani tolik, kolik střední úředník, a jen proto, že berní praxe není taková, jaká by měla býti. Je v tom zase otázka reorganisace správy. Úřady nepracují podle závažnosti a složitosti případu, ale dělají se čísla. Je přirozené, že pro úředníka je s výhodou vyříditi sto případů poplatníků zaměstnanců, tedy případů jednoduchých, než složitý případ zdanění jednoho velkostatkáře nebo továrníka. Otázka zlepšení státních příjmů, ba i zrušení některých daní bude otázkou značně jednodušší, podaří-li se zachytiti jen správně daň důchodovou a obratovou. Berní úřednictvo potřebuje pomoci ve své snaze provésti dokonale předpis zákona.

Musíme si už zvyknouti, že doby daňových privilejí jsou ty tam. Žijeme v demokracii, která rozděluje veřejná břemena,na všechny a všichni je musí, plniti, zejména dnes, kdy jde o to, přejíti ve zdraví kalným proudem světové krise. Apel na svědomitost všech je apelem také v zájmu udržení dosažené mety civilisace. Jsme v době velkého převratu hospodářského a bude jen dobře, jestliže si to všichni uvědomí. Slyšíme pochybnosti o tom, jsme-li ve stadiu hospodářské revoluce. Snad proto se o tom pochybuje, že lidé představují si revoluci jen s krví. To je ovšem omyl. Dnes je nesporno, že kapitalistický řád končí svoji roli. Nevíme, jak bude vypadat jeho nástupce. V tom je problém našich dnů. Kdybychom věděli, co přijde, bylo by nám snadněji konat přípravy. Protože to nevíme, musíme býti opatrni a snažiti se o vyvarování všeho, co by mohlo být handicapem. Proto jsou správná slova vládního prohlášení o nutnosti pomoci si ze svých sil, proto ekonomisační program ministra financí může být námi přijímán jako dobrá základna. Proto však musíme chtít ekonomisaci i v soukromém hospodářství a musíme zmírnit přepych a nákladnost tam, kde jsou na škodu veřejnému zájmu. Národní socialisté byli a budou na stráži tohoto zájmu. Budou dbát, aby malým a slabým bylo pomáháno, aby oni nebyli obětí nynější bouře a budou dbát toho, aby počet těch, kteří žijí na útraty pracujících tříd, se menšil. Lišíme se od komunismu tím, že nechceme bídu všech, nýbrž blahobyt pro všechny Je-li zle, není možno těm, kdož se nikdy neměli dobře, dělat ještě hůř. Tu musí pomáhat všichni. I tato zásada je ve shodě s vládním prohlášením. Tvoříme jeden národ a proto všichni musíme učinit vše, co může přispět k tomu, abychom zlou dobu přežili a byli připraveni na to, co přijde, až padne kapitalistický pořádek. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Přerušuji jednání.

Oznamuji, že

do výboru sociálně-politického nastupuje na místo sen. Beutela sen. Jarolim a na místo sen. Eichhorna sen. Tichi;

do výboru národohospodářského na místo sen. Reyzla nastupuje sen. Jarolim,

do výboru rozpočtového na místo sen. Hubky nastupuje sen. Vaněček.

Navrhuji, aby se příští schůze konala ve středu dne 21. října 1931 o 9. hodině s 

Pokračování v rozpravě o prohlášení předsedy vlády.

Je proti tomu nějaká námitka. (Nebyla.) Není tomu tak.

Denní pořad zítřejší schůze jest schválen.

Končím schůzi.