Schůze zahájena v 17 hodin 33 minut.

Přítomni:

Předseda: dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Heller, Klofáč, Trčka.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

58 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři dr Czech, dr Slávik.

Předseda Nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Koerner.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič, jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi. Oznamuji, že dal jsem dovolené na tento týden sen. dr Milotovi, Pastyříkovi, Pivkovi, dr Šrobárovi; na dnešní schůze sen. Časnému, Dundrovi, Chlebounové, dr Farkasovi, Fidlíkovi, Ikertovi, Kellovi, Koukalovi, Kroiherovi, Lokotovi, Mezö-ovi, Nentvichovi, Pociskovi, Šelmecovi, Teschnerovi, Tichimu, Volkovi, dr Wittovi: na dnes a zítra sen. dr Budayovi, dr Kovalikovi, dr Krčmérymu, Rovňanovi.

Tiskem rozdáno:

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Tisk 324. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 786), kterým se prodlužují a doplňují zákony týkající se bytové péče (tisk 790).

Tisk 325. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 703), kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 15. června 1927, č. 77 Sb. z. a n., o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy (tisk 781).

Tisk 336. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 701) zákona o dani z piva (tisk 782).

Tisk 327. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 702). kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 15. června 1927, čís. 76 Sb. z. a n. o přímých daních (tisk 783).

Tisk 328. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 773), kterým se prodlužuje platnost zákona o dávkách za úřední úkony ve věcech správních (tisk 789).

Těsnopisecké zprávy o 54. a 56. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 14. a 21. října 1930.)

Zápisy o 58. až 60. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 6. a 7. listopadu 1930.

Zápis o 61. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyložen byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládá se zápis ten za správný a bude vytištěn.

Předseda (zvoní): Pan sen. Haken učinil dne 20. listopadu b. r. ve smyslu §u 69 jedn. řádu na mne dotaz ve příčině výkladu a praktikování §u 47 jedn. řádu, a to vtom směru, zdali návrh na přechod k dennímu pořadu o projednávané předloze zákona je návrhem formálním, který nevyhledává podpory, či je-li návrhem věcným, který musí býti ve smyslu §u 48 jedn. řádu podepsán navrhovatelem a aspoň deseti jinými senátory.

Poněvadž jde o výklad jednacího řádu, který podle ustanovení §u 9, lit. a) jedn. řádu sen. náleží předsednictvu senátu, a podle něhož se bude říditi praktikování dříve naznačených návrhů, učiním věc tu předmětem jednání plné schůze předsednictva.

(Zvoní:) Budeme projednávati pořad jednání, a to:

1. Zprávu I. výboru zahraničního, II. výboru technicko-dopravního o vládním návrhu (tisk 289, kterým se předkládají Národnímu shromáždění k projevu souhlasu Úmluva a Statut o mezinárodním režimu námořních přístavů, podepsané v Ženevě dne 9. prosince 1923. Tisk 314.

Zpravodajem za výbor zahraniční je pan sen. dr Fáček, za výbor technicko-dopravní pan sen. inž. Marušák.

Uděluji slovo zpravodaji za výbor zahraniční, panu sen. dr Fáčkovi.

Zpravodaj sen. dr Fáček: Vážený senáte! Úmluva ženevská z 9. prosince 1923, o které podávám zprávu jménem zahraničního výboru, je posledním článkem k provedení článku 379 mírové smlouvy Versailleské. Tento článek obsahoval totiž podnět, aby byly učiněny mezinárodní dohody o svobodě transitu, o svobodě mezinárodního režimu vodních cest, železnic a přístavů. První dva kusy byly vyřešeny již v konferenci barcelonské v r. 1921, poslední dva kusy, železnice a přístav marseilleský, na dopravní konferenci, která byla konána v Ženevě na podzim r. 1923.

Úmluva ženevská sestává z vlastní Úmluvy, obsahující předpisy formální, a pak z připojeného Statutu, ve kterém bylo obsaženo ustanovení věcné.

Mohl by se někdo pozastaviti nad tím, že smlouva, která byla učiněna již r. 1923, je teprve teď předkládána Národnímu shromáždění k projevení souhlasu. Bylo mi to vysvětleno tím, že původně měla vláda za to, že tato věc nesouvisí s obchodními smlouvami a že proto nepotřebuje souhlasu Národního shromáždění. Teprve na upozornění kanceláře presidentovy byl tento názor změněn a smlouva předložena dodatečně k projevení souhlasu. Smlouva zavazuje dnes již celou řadu států. Státy, které byly přítomny na konferenci v Ženevě, měly podle úmluvy právo podepsati smlouvu do 31. října 1924. Po tomto termínu mohly další státy přítomné i nepřítomné, které byly vyzvány, přikročiti dodatečně k úmluvě. Celá řada jich to učinila, a teprve dnem 26. července 1926, kdy přístup pěti států byl ratifikován, nabyla tato úmluva ve smyslu ustanovení v ní obsažených účinnosti. Případné změny úmluvy mohou nastati, kdyby 1/3 mocností, které podepsaly úmluvu, žádala revisi, a také jednotný stát může po uplynutí 5 let od svého přístupu dáti jednoroční výpověď.

Tak, jak již barcelonská Úmluva o mezinárodním režimu vodních cest říčních, tak také tato Úmluva o používání mořských přístavů je založena na zásadě stejného práva pro všechny. To znamená, že v přístavu, která spadá pod tuto Úmluvu, lodi všech států mají míti stejná práva.

Ovšem Statut obsahuje podrobnější vymezení, kterých lodí se to týká, zejména vylučuje lodi rybářské, plavbu pobřežní a samo sebou lodi válečné. Pak stanoví jisté výjimky a odchylky ohledně lodivodní služby a válečných lodí. Pak je tam koloniální klausule ve prospěch států, které mají zámořské kolonie, vzhledem k jejich zvláštním potřebám. Jsou tam i jiné výjimky.

Pro nás má hlavně význam ta výminka, že neplatí rovnost nakládání se všemi stejně pro úpravu vystěhovalectví. Nám zůstává možnost, a také při podpisu jsme, si to výslovně vyhradili, že dopravu svých vystěhovalců můžeme svěřiti jen lodím určitých společností určitých států, aniž bychom byli povinni stejnou úpravu učiniti se všemi ostatními.

Pak má také pro nás význam, že koncese, kterých některé státy nabyly v námořských přístavech jiných států, zůstávají zachovány pro tyto státy samy. To má pro nás ten význam, že na základě čl. 363 mírové smlouvy Versailleské zřídilo nám Německo takovou koncesi, pronajavši nám jistý prostor v přístavu hamburském a štětínském. Tyto prostory nám zůstanou vyhrazeny. Německo není povinno pustiti do těchto prostor také lodi jiných států, na druhé straně ovšem, používajíce těchto vyhrazených prostor, jsme vázáni nakládati s loďmi všech států stejně a musíme tam dopřáti přístup každé lodi, jejíž zboží je určeno pro transit do našeho státního území, jemuž právě tyto vyhrazené prostory jsou výhradně určeny.

Úmluva také pamatuje na řešení neshod, které by z těchto ustanovení vzešly. Je tam ustanovení jako v podobných jiných smlouvách uzavřených pod egidou Společnosti Národů, že má tu spolupůsobiti orgán Společnosti Národů jako smírčí. Kdyby se to nepodařilo, mohou strany předložiti věc soudu rozhodčímu, po případě Stálému soudnímu dvoru mezinárodnímu v Haagu. Ale je tu významná novinka, která v obdobných smlouvách posavadních nebyla, že totiž se smluvním stranám přiznává také jisté právo svépomoci, retorse: kdyby totiž jeden stát nedodržoval ustanovení této úmluvy, jež mu ukládá i povinnosti, může stát poškozený odpověděti tím, že také jej vyloučí z používání výhod smluvních. Ovšem tato retorse je míněna jako opatření z nouze, prozatímní, a obě strany mají pak právo předložiti věc definitivnímu rozhodnutí Stálému mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu.

Pro naši republiku má tato úmluva význam jen po stránce výhod, pokud máme lodi - my ovšem jich mnoho nemáme; máme jedinou poněkud většího rozsahu, kromě toho několik menších kocábek, které jsou registrovány v Praze u plavebního úřadu a výjezdní přístav je Hamburk a Štětín. Tyto naše lodi budou plně používati výhod této úmluvy ve všech mořských přístavech náležejících státům, které k úmluvě přistoupily. Naproti tomu povinnosti touto smlouvou účastníkům ukládané nás nepostihují, alespoň prozatím, poněvadž nemáme námořských přístavů. Vyhrazené území v přístavu hamburském je určeno prozatím jen pro vnitrozemskou plavbu, a nikoli pro obchod námořský. Kdybychom se snad, máme k tomu právo podle mírové smlouvy, domohli toho, že bychom měli také přístav pro mořskou plavbu, tedy bychom také po stránce povinností spadli pod tuto Úmluvu.

Navrhuji jménem zahraničního výboru, aby vážený senát dal souhlas k této Úmluvě a Statutu o mezinárodním režimu námořských přístavů, podepsanou v Ženevě dne 9. prosince 1923.

Předseda (zvoní): Zpravodajem za výbor technicko-dopravní je pan sen. inž. Marušák.

Zpravodaj sen. inž. Marušák: Vážený senáte! Připojuji se za výbor technicko-dopravní ke zprávě pana zpravodaje výboru zahraničního. Považuji však za svoji povinnost zdůrazniti, že technicko-dopravní výbor ocenil po zásluze nevšední prozíravost hospodářskou našeho ministra zahraničí, která spočívá v tom, že zabezpečila Československé republice účast na výhodách plynoucích z Úmluvy a Statutu o mezinárodním režimu námořních přístavů. Technicko-dopravní výbor vyslovil při tom vřelé přání, aby naše republika stala se co možno nejdříve úplně účastnou na těchto výhodách, což se může státi teprve tehdy, až učiníme splavnými naše hlavní řeky Vltavu, Labe, Odru a Dunaj pro lodi aspoň s 1.000 tunovým nákladem a až tyto řeky spojíme umělými průplavy Dunaj-Labe-Odra a případně i Labe-Visla. Pak budeme moci náš přístav v Hamburku, sloužící prozatím jen dopravě vnitrozemní, vybudovati také na přístav pro dopravu zámořskou. Pak se dostane též plného zaměstnání lodím s čsl. námořní vlajkou.

Technicko-dopravní výbor uvítal při projednávání Statutu o námořních přístavech vládní návrh zákona jak o melioračním, tak zejména o vodohospodářském fondě, poněvadž v nich spatřuje uskutečnění prvé etapy pro vybudování zmíněných průplavů za účelem dosažení přímého vodního spojení z našeho vnitrozemí do krajů zámořských. Země Moravsko-Slezská, která před krátkou dobou byla těžce postižena živelní pohromou, způsobenou rozvodněnými řekami, domáhá se hlasitě veřejnými projevy uskutečnění vodocestného zákona z r. 1901. Je na sborech zákonodárných, aby tomuto volání bylo v celostátním zájmu vyhověno.

Vládní návrh tisk č. 289 předložený dnes slavnému senátu, doporučuji ke schválení.

Předseda (zvoní): Jednání je skončeno.

Budeme hlasovati.

Senát je schopen se usnášeti.

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak je ve zprávě výborové tisk 314, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedené schvalovací usnesení přijímá se podle znění zprávy výborové tisk 314 ve čtení prvém.

Bodem dalším je:

2. Druhé čtení zprávy I. výboru ústavně-právního, II. výboru zahraničního, III. výboru rozpočtového o vládním návrhu (tisk 290), kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky Československé Úmluva mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o rozdělení odpočivných a zaopatřovacích požitků bývalých pragmatických zaměstnanců (pozůstalých) správy jmění druhdy vázaného pro rod Habsbursko-Lotrinský nebo pro některou jeho pobočnou větev, podepsaná dne 30. listopadu 1923, a Protokol z téhož dne. Tisk 312.

Zpravodaji jsou: za výbor ústavně-právní sen. dr Farkas, za výbor zahraniční sen. dr Rozkošný, za výbor rozpočtový za omluveného sen. Pánka sen. dr Karas.

Táži se pánů zpravodajů, zda mají nějakou textovou změnu.

Zpravodaj sen. dr Karas: Nemáme žádných textových změn.

Předseda: Budeme tedy hlasovat.

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením ve čtení druhém tak, jak bylo přijato ve čtení prvém, podle zprávy výborové tisk 312, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedené schvalovací usnesení přijímá se podle zprávy výborové tisk 312 také ve čtení druhém.

Přerušuji nyní jednání a navrhuji, aby se schůze příští konala za 5 minut po této

za účelem přikázání došlých spisů.

Námitek není? (Nebylo.)

Končím tuto schůzi.

Konec schůze v 17 hod. 51 min.