Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1935.

III. volební období. 12. zasedáni

2940.

Odpovědi:

I. vlády na interp. posl. dra Szüllö a druhů ve věci zrušení škodlivého vládního dozoru nad církevními statky na Slovensku a na Podkarpatské -Rusi (tisk 2790/VIII),

II. vlády na interp. posl. Zápotockého a soudruhů o chystaných opatřeních proti komunistické straně Československa a ostatním třídně proletářským organisacím (tisk 2822/IX).

2940/I (původní znění).

Odpověď

vlády

na interpelaci poslance dra Szüllö a druhů

ve věci zrušení škodlivého vládního dozoru nad církevními statky na Slovensku a na Podkarpatské Rusi (tisk 2790/VIII).

Interpelace vychází z mylného tvrzení, že nařízením ministra vnitra ze dne 30. ledna 1930, č. 45168/29, bylo uloženo knihovním soudům, že mohou prováděti zápisy o zcizení nebo o zavazení katol. církevního majetku na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jen tehdy, stalo-li se takové zcizeni nebo zavazení se schválením vlády. Po té stránce se poukazuje na to, co bylo řečeno v odpovědi vlády ze dne 23. dubna 1934, č. 2533/IV., na předchozí interpelaci poslance dra G. Szüllö a druhů (tisk 1017/XH). Nejde-li tedy o nařízení ministra vnitra, nýbrž o výnos ministerstva spravedlností, není také místo pro úvahy o tom, kdy a k jakým účelům je možno podle ústavní listiny vydávati nařízení.

Interpelace tvrdí, že nejvyšší právo patronátní uherských králů nad katolickou církví bylo pouhé jejich osobní privilegium, udělené jim Sva-

tou Stolicí, nikoli však výron jejich moci vladařské. Na doklad tohoto svého tvrzení neuvádí interpelace vůbec nic positivního, nýbrž omezila se jen na zmínku, že tu šlo o donaci papeže Silvestra II., a na poukaz na alokuci papeže Benedikta XV. ze dne 21. listopadu 1921, publikovanou v »Acta Apostolicae Sedis«.

Pokud jde o uvedenou donaci papeže Silvestra II. Sv. Stě pánu, poukazuje se mimo jiné na spis prof. dra Zoltána Kérészy-ho »Az egyházjog tankönyve; « I. rész, Budapest 1903, kde se praví, že nedovedeme ani dokumentárně dokázati okruh práv, daných Sv. Štěpánu, jeho rozsah a obsah, a na novější práci prof. dra Chaloupeckého »Slovenské diecése« (str. 26 a násl. ), kde jest uvedeno, že o legendě Hartvikově, jakož i o propůjčení práva papežského legáta a latere Sv. Štěpánovi bylo dokázáno - a i uherští právní historici to uznávají - že je částečně novějšího data, částečně že podobné doklady vůbec neexistují, pokud se tkne, že základ všeho tvořící bulla papeže Silvestra II. je padělek.

Že uherští králové vykonávali nejvyšší právo patronátní jako výron své vladařské moci, o tom nebylo nikdy sporu mezi uherskými právníky, kteří vždy zastávali názor, že otázky nejvyššího práva patronátního, ať mají původ jakýkoli, se staly kardinálními zásadami uherského veřejného práva na základě positivních administrativních opatření a staletého vykonávání. Není úkolem této odpovědi, aby dokládala tento údaj citáty z vědecké literatury a omezuje se proto jen na poukaz na příslušnou literaturu (na př. vedle zpředu již uvedeného dra Z. Kérészy-ho »Az egyházjog tankonyve«, zejména Ignác Kosutány »Egyházjog«, 1904, Josef Porubszký »Jus Ecclesiasticum«, Pešt

1853, Fraknói Vilmos »A magyar királyi kegyúri jog Szent Istvántól Maria Teréziáig«, Budapest 1895, atd. ), kde je možno o těchto otázkách se podrobněji poučiti.

Avšak nebylo to jen positivní administrativní opatření a staleté vykonávání, která dosvědčují, že nejvyšší právo patronátní bylo výron moci vladařské býv. uherských králů, nýbrž svědčí o tom nepřehledná řada uherských zákonů, které upravovaly otázky nejvyššího patronátního práva. Jen na příklad se uvádějí zák. čl. 17/1647 a známá dohoda Kolloničovská (zák. čl. 16/1715), které znamenají velmi podstatný zásah státní moci do nejeminentnějších majetkových práv katolické církve v Uhrách, § 12 zák. čl. 31/1567, jímž byla zakázána zástava církevního majetku, zákaz předvolávání uherských prelátů před sv. Stolici (Tripartitum P. I., tit. II. § 5), povinnost prelátů skládati přísahu věrnosti králi (Tripartitum P. I., tit. 12), zákaz kumulace beneficií (leges Marthiae III. 13, Vladislai III. 56, VI. 3, VII. 59, Ludovici II. zák. č. 6/1548, zák. čl. 55/1723), o darování nižších beneficií (§ 5 zák. čl. 55/1723), právo dozoru nad církevními základinami, (zák. čl. 60/1715, 71/1723, 21/1751, 22/1790) atd. atd. Při tom se ani nemluví o tom, že uherští králové mnohdy zasahovali do poměrů katolické církve docela i proti vůli Sv. Stolice, což jest ostatně všeobecně známo. Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmo, že poměr mezi státem a katolickou církví se nevyvíjel v Uhrách jinak než v ostatních státech středoevropských a západoevropských.

Také náš nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. října 1924, č. 16643, Bon. A 3968 uznal, že nejvyšší dozorčí právo uherských vladařů bylo součástka jejich suverenity a bylo vykonáváno jako část vládní moci výkonné.

V alokuci papeže Benedikta XV. ze dne 21. listopadu 1921 se mluví o tom, že nové státy si nemohou přisvojovati privilegia, která Svatá Stolice kdysi udělila slavnými smlouvami a dohodami jiným státům. V otázkách nejvyššího práva patronátního však nejde o nějaká privilegia, založená smlouvami nebo dohodami, nýbrž o součást recipovaného práva v ČSR.

Také tvrzení, že nejvyšší právo patronátní se podle judikátu býv. uher. král. kurie ze dne 20. března 1908, čl. 81 nevztahuje na nemovitý majetek far. neshoduje se se skutečností, poněvadž v judikátu tom se výslovně praví toto: »O tom, že obročí katolického duchovenstva (far), jako organické instituce katolické církve, tedy všechny nemovitosti k nim patřící, jsou též církevním majetkem, který jako tahový je pod dozorem nejvyššího pátraná, nemůže býti pochyby a platí proto o nich v plné míře citované zákazy zcizení«.

V Praze dne 26. března 1935.

Předseda vlády: J. Malypetr, v. r.

2940/II.

Odpověď

vlády

na interpelaci poslance Zápotockého a soudruhů

o chystaných opatřeních proti komunistické straně Československa a ostatním třídně oroletářským organisacím (tisk 2822/IX).

Tvrzení, že ustavně zaručené právo shromažďovací pro proletářské hnutí v praksi po více již neexistuje, neshoduje se se skutečností, neboť zmíněné právo smí býtí a je také příslušnými úřady omezováno jen do tě míry, pokud to platné předpisy připouštějí a pokud to vyžaduje nezbytně v určitém případě ohled na veřejnou bezpečnost a veřejné blaho. Ježto z každého zákazu veřejného projevu lze se odvolati k nadřízenému úřadu a po jeho rozhodnuti se domáhati přezkoušení věci nejvyšším správním soudem, je dána dostatečná záruka proti každému porušení práva.

Tvrzení, že třídně proletářský tisk je podrobován zcela svévolné, libovolně konfiskační praksi, není pravdivě. Tiskové úřady přikročují k zabavení jen v těch případech, kdy obsahem tiskopisu byl spáchán trestný čin nebo když tiskopis byl vydán nebo rozšiřován proti ustanovením tiskového zákona. Nutnost, že každé zabaveni přezkoumává řádný a neodvislý soud, a možnost dovolati se rozhodnutí soudu vyššího, jsou záruka, že tiskové úřadu zachovávají meze, zákonem jim vytčené. Výtka, že prodej proletářského tisku je v trafikách a na nádražích již pět let zakázán, zatím co teprve r. 1934 vyšel zákon, který takový zákaz povaluje, spočívá jen na neznalosti právního stavu před vydáním tiskové novely č. 140/. 1934 Sb. z. a n., jejíž význam byl toliko ten, že umožnila, aby přestoupení těchto zákazů bylo také trestáno, čemuž dříve tak nebylo.

Výtky činěné praksi zákona na ochranu republiky a zákona o státním vězení nejsou oprávněné. Skutečnosti, jimiž tyto výtky mají býti prokázány, jsou v interpelaci zkresleny. Ani nejvyššímu soudu, ani nižším soudům nelze vytýkati, odsuzujíli pachatele trestných činů rázu uvedeného v interpelaci k těžkým trestům, ke ztrátě čestných práv občanských nebo odpírají-li jim výhody státního vězeni, neboť tak činí toliko na podkladě a k provedení platných zákonů, které jsou povolány neodvisle a nestranně vykládati.

V trestním řízení administrativním přihlíží okresní, pokud se týče státní policejní úřad podle své povinnosti sám ku všem zjištěným okolnostem, tedy i k oněm, jež jsou na prospěch obviněného a musí dbáti všeho, co tento ku své obhajobě uvede. Nedoložené tvrzení, že obžalovaný je

v trestním řízení administrativním svévolným způsobem zbavován nejprimitivnějších práv obhajoby, nutno odmítnouti. Také vyhoštěním z místa pobytu lze zakročiti pouze v případech, v nichž to zákon připouští. Odvolací právo a stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, které jsou jak v trestním řízení administrativním, tak i v každém případě vyhoštění přípustný, zamezují rovněž, aby platné právní předpisy byly na újmu jednotlivce porušovány.

Pokud úřady přikročily k zastavení činností, resp. k rozpuštění některých v interpelaci uvedených organisací, podotýká se, že spodek »Dělnická pomoc« nebyl zakázán, nýbrž jeho činnost je zatím pouze zastavena, případem spolku »Svaz proletářských bezvěrců« se bude v důsledku podaných stížností zabývati nejvyšší správní soud, zastavení činnosti spolku »Svaz přátel SSSR v Československu« bylo nadřízeným úřadem zrušeno a o rozpuštění spolku »Svaz pracujícího rolnictva« v Mukačevě nebylo dosud s konečnou platností rozhodnuto. Jinak šlo o organisace, které se utvořily a vyvíjely činnost obdobnou činnosti spolkové, aniž vůbec dbaly předpisů platících pro sdružování, a ježto tudíž po právu neexistovaly, bylo zastavení jich činnosti odůvodněno. Pokud jde o případ Jana Melichárka v Trnavě, bylo opatření, které o jmenovaném učinil okresní úřad v Tmavě, k odvolání strany zemským úřadem v Bratislavě zrušeno.

Státní bezpečnostní úřady a jich orgány postupují vždy v mezích platných předpisů a tvrzení, že legální práce organisací komunistické strany jest jimi rušena a že proti členům organisací je uplatňován nátlak i zbavováním existenční možnosti, není ničím doloženo.

Proti tvrzení, že poslanci Gottwald, Kopecký, Štětka a Krosnář byli na základě nehorázně vykonstruované obžaloby z velezrady hnáni do illegality, třeba uvésti, že sněmovna sama měla příležitost posouditi závažnost činu, který se jim klade za vinu, když dala souhlas k jejich trestnímu stíháni, a že právě svým útěkem před tímto stiháním fen posílili podezření o jeho důvodnosti.

Úplně zkreslena je též výtka, že zástupce komunistické strany v obecním zastupitelstvu duchcovském byl zatčen proto, že se ohradil v městském zastupitelstvu proti nacionalistickým štvanicím, rozpoutaným u příležitosti atentátu na krále jugoslávského. Nikoliv pro nějaké ohražení, nýbrž pro schvalování atentátu byl zmíněný zástupce komunistické strany stíhán a odsouzen a z toho, že proti odsuzujícímu rozsudku ani neučinil opravných prostředků, je nejlépe viděti, že si byl své viny vědom.

Rovněž tak je nesprávné tvrzení, že proti sociálnědemokratickému starostovi duchcovskému byla podána obžaloba, dokonce snad proto, že dal výraz svému proletářskému cítění. Naopak trestní řízení, které bylo proti němu v souvislosti s uvedeným případem schvalování atentátu zavedeno, bylo zastaveno, poněvadž v jeho počínání nebylo možno spatřovati ani po stránce objektivní, ani po stránce subjektivní nějakého soudně trestného činu. O nějaké persekuti ať příslušníků komunistické či

socialně-demokratické nebo národně-socialistické strany nemůže býti řeči. Jediný případ, kterým se interpelace pokoušela doložiti toto svoje tvrzení, nespočívá na pravdě, jak bylo právě uvedeno.

Nelze také nazývati persekučními opatřeními zákroky úřadů, v interpelaci vytýkané, které se jak z uvedených okolností vyplývá - staly v mezích platného právního řádu.

Vláda nemá tudíž důvodu k nějakému opatření.

V Praze dne 5. dubna 1935.

Předseda vlády: J. Malypetr, v. r.

Překlad ad 2940/I.

Válasz

a kormánytól

dr. Szüllö képviselő és társai interpellációjára

a szlovenszkói és podkarpatszka-ruszi

egyházbirtokok felett gyakorolt sérelmes

kormányfelügyelet megszüntetése

tárgyában (2790 VIII. nyszs. ).

Az interpelláció abból a téves állításból indul ki, hogy a telekkönyvi biróságok az 1930. január 30. -. i 45168/29. sz. kormányrendelet által utaísíttattak, hogy a szlovenszkói és podkarpatszka-ruszi katolikus egyházbirtokok elidegenítésére vagy megterhelésére vonatkozó telekkönyvi bejegyzéseket csak az esetben foganatosíthatják, ha az ilyen elidegenítés vagy megterhelés a kormány jóváhagyásával iött létre. E tekintetben a kormánynak dr. Szüllö és társai megelőző interpellációjára (1017/IV. nysz. ) adott 1934. április 23. -i 2533/IV. nysz. válaszában mondottakra mutatunk rá. Ha tehát nem a belügyminisztér rendeletéről, hanem az igazságügyminiszter határozmányáról van szó nincsen helyén fontolóra venni azt, mikor és micélból lehet, az alkotmánylevél értelmében rendeleteket kiadni.

Az interpelláció azt állítja, hogy a magyar királyoknak a katolikus egyház fölött gyakorolt legfőbb kegyúri joga csupán a Szentszék által nekik juttatott személyes kiváltság volt s hogy az nem volt uralkodói hatalmuknak folyománya. Az ruterpelláció emez állításának bizonyítására semmiféle pozitív érvet nem hoz fel, csupán annak a felemlítésére szorítkozik, hogy itt II. Szilveszter pápa adományozásáról van szó és rámutat XV.

Benedek pápának 1921. november 21. -én kelt s az »Acta Apostolicae Sedis« - ben közzétett allokúciójára.

II. Szilveszter pápának Szt. Istvánra szóló adományozását illettőleg a többi között rámutatunk Kérészy Zoltán dr. »Az egyházjog tankönyve« (Budapest, 1903) c. müvére, amelynek I. részében áll az, hogy Szt. istvánnak adott jogkört, annak terjedelmét és tartalmát okmányilag sem tudjuk bizonyítani, továbbá dr. Chalupecký tanár ujabb »Slovenské diecése« (a szlovák egyházmegyék) c. müvére, ahol (26. és köv. old. ) az áll, hogy a Hartvik - legendáról valamint Szt. Istvánnak adományozott pápai legátusa jogról be van bizonyítva - s ezt a magyar jogtörténészek is elismerik, - hogy az egyrészt ujabb keletü s másrészt hogy az arról szóló bizonyítékok egyáltalában nem léteznek, illetöleg hogy II. Szilveszter pápáinak mindezek alapját képezö bullája hamisítvány.

Hogy a magyar királyok legfőbb kegyúri jogukat mint uralkodói hatalmukból folyó jogot gyakorolták, e tekintetben sohasem volt nézeteltérés a magyar jogászok között sem, akik mindenkor azon nézet mellett foglaltak állást, hogy a legfőbb kegyúri jog kérdései, bármilyen eredetűek is azok, a pozitiv közigazgatási intézkedések és a századokon át tartó gyakorlat alapján a magyar közjog sarkalatos jogelveivé lettek. C válásnak nem az a feladata, hogy ez állítást tudományos művekből merített idézetekkel okadatalja, s ez okból csupán az idevonatkozó irodalomra (pl. dr. Kérészy Zoltán »Az egyházjog tankönyve« c. fentidézett müvén kívül nevezetesen Kosutány Ignác »Egyházjog« 1904, Porubszky József »Jus. Ecclesdasticum«, Pest 1853, Franknói Vilmos »A magyar királyi kegyúri jog Szent Istvántól Mánia Teréziáig«, Budapest 1895) való utalással elégszik meg, ahol eme kérdések részletesebben tanulmányozhatók.

Azonban nemcsak a pozitív közigazgatási intézkedések és az állandó gyakorlat bizonyítják, hogy a legfőbb kegyúri jog a volt magyar királyok uralkodói hatalmának kifolyása volt, mert azt a legfőbb kegyuri jog kérdését rendező magyar törvények beláthatatlan sora is bizonyítja. Csak példa kedvéért álljanak itt a következők: a 17 /1647. törv. - cikk s a közismert Kollonics - féle egyezmény (16/1715. t. c. ), amelyek az államhatalomnak igen lényeges beavatkozását jelentik a magyar katolikus egyház legemimensebb vagyonjogaiba, a 31/1567. t. c. 12. §, amely az egyházi

vagyon elzálogolását tiltotta meg, a magyar főpapoknak a Szentszék elé való idézését tiltó intézkedés (Tripartitum P. I, tit. II. § 5), a főpapoknak a királya hüségeskü letétele iránti kötelme (Tripartitum P. L, tit. 12. ), a cumulatio beneficiorum tilalma. (leges Mathiae III. 13, Uladislai III. 56, VI. 3, VII. 59, Ludovici II. 6/1548. t. -c. r 55/1723. t. -c. ), a kisebb javadalmak adományozásáról szóló intézkedés (55/1723. t. c. 5. §), az egyházi alapítványok feletti felügyeleti jog (60/ 1715, 71/1723, 21/1751, 22/1790 t. -c. ) stb. stb., nem is szólva arról, hogy a magyar királyok a kat. egyház viszonyaiba sokszor éppen a Szentszék akanatával szemben avatkoztak be, ami egyébiránt közismert dolog. Az elmondottakból világos, hogy az állam és az egyház közti viszony Magyarországon semmiképen sem fejlődött másként, mint Közép- és Nyugateurópa más államaiban.

A mi legfelsőbb közigazgatási bíróságunk is 1924. október l. -i 16. 643, Boh. A 3968. sz határozataiban is elismerte, hogy a magyar uralkodók legfőbb felügyeleti joga szuverenitásuk integráns része volt s hogy azt mint az állami végrehajtó hatalom részét gyakorolták.

XV. (Benedek pápa 1921. november 21. -i allokúciója arról szól, hogy az új államok nem tulajdoníthatják maguknak amaz előjogokat, amelyeket a Szentszék egykor ünnepélyes szerződésekkel és egyezményekkel más államoknak adományozott. A legfőbb kegyúri jog kérdésében azonban nem szerződéseken és egyezményeken alapuló valamiféle privilégium, hanem a Csszl. közt. -ban recipiált jog egy része forog szóban.

Amaz állítás, hogy a legfőbb kegyúri jog a volt magy. kir. kuria 1908. március 20. -i 81. sz. döntvénye értelmében a plébániák ingatlan javaira nem vonatkozik, sem fedi a valóságot; mert eme döntvényben kifejezetten áll a következő: »Hogy a kath. lelkészségeknek (plébániáknak), mint. a kath. egyház szerves intézményeinek javadalmai, tahát az összes azokhoz tartozó ingatlanok szintén egyházi vagyontárgyak, melyek mint ilyenek a legfőbb kegyúr felügyelete alatt állanak, kétséget nem szenved, reájuk tehát teljes mértékben alkalmazandók az idézett elidegenítési tilalmak. «

Praha, 1935. március 26. -án.

A kormány elnöke: Malypetr s. k.