Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1935.

III. volební období. 12. zasedání.

2842. Vládní návrh.

Zákon

ze dne.....___ 1935

o pobytu cizinců.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Část I. Povolování pobytu.

§ 1.

(1) Cizinec starší 14 roků (dále zván pouze: cizinec), který se na území republiky Československé hodlá zdržeti déle než 2 měsíce, nebo se již zdržuje po dobu 2 měsíců, je povinen žádati za povolení pobytu ve lhůtě stanovené vládním nařízením. Vzdálil-li se cizinec z území republiky Československé za okolností, z nichž jest patrný úmysl vrátiti se zpět, včítá se při jeho návratu jeho dřívější pobyt, spadá-li do doby posledních dvou let, do zmíněné doby 2 měsíců.

(2) Cizinec, který chce na území republiky Československé býti výdělečně činným, ať samostatně nebo v zaměstnaneckém poměru, byť i přípravném nebo přechodném, potřebuje povolení pobytu bez ohledu na to, po jakou dobu na území republiky československé hodlá se zdržovati nebo se již zdržuje. Samostatnou výdělečnou činností ve smyslu tohoto ustanovení není, uzavírá-li cizinec v tuzemsku obchody na obchodní cestě nebo příležitostně; i na takového cizince platí však ustanovení odstavce 1. Ustanovení zákonů o přímých daních a o dani z obratu a dani přepychové nejsou tím dotčena.

(3) V žádosti za povolení (odstavce 1 a 2) jest uvésti účel pobytu, místo pobytu v době podání žádosti, zda se žádá za povolení pobytu pro celé území republiky československé nebo pro některou jeho část, jakož i vyjmenovati veškeré cizince, kteří mají žíti se žadatelem ve společné domácnosti po čas jeho pobytu na území republiky československé.

(4) žádost budiž podána u okresního (státního policejního) úřadu, v jehož obvodě se cizinec hodlá zdržovati.

(5) Úřad potvrdí žadateli, kdy žádost byla u něho podána. Toto potvrzení opravňuje žadatele a osoby v žádosti uvedené k pobytu na území republiky československé (odstavec 1) až do rozhodnutí o žádosti.

§ 2.

(1) O žádosti rozhoduje zemský úřad, který smí pobyt povoliti jen tehdy:

a) vyhovuje-li žádost předepsaným náležitostem (§ 1 zákona, vládní nařízení podle § 13); k opatření nedostávajících se náležitostí může úřad stanoviti přiměřenou lhůtu, a

b) nejde-li o osoby, jichž pobytem může býti ohrožen veřejný klid, pořádek nebo bezpečnost státu nebo jiné důležité zájmy veřejné, zejména i hospodářské.

(2) Zemský úřad může ták učiniti po případě i s určitými podmínkami nebo omezeními, a to i co do doby a místa pobytu; takové podmínky nebo omezení může zemský úřad stanoviti i dodatečně.

(3) V území, ohledně něhož byl pobyt odepřen nebo povolení pobytu bylo odňato, jest zakázán cizinci pobyt podléhající povolení podle § 1, odst. 1 nebo 2.

§ 3.

Zemský úřad, který povolení udělil - v případě však, že cizinec pobyt přeložil do obvodu jiného zemského úřadu, tento úřad - odejme povolení pobytu, odpadne-li důvod, pro nějž byl pobyt povolen, nesplnil-li cizinec opětně povinnost podle § 7, anebo nastane-li nebo vyjde-li dodatečně najevo některá z okolností uvedených v § 2, odst. 1, písm. b). Zemský úřad může odníti povolení pobytu, nezachovává-li cizinec uložených podmínek nebo omezení (§ 2, odst. 2).

§ 4.

(1) Bylo-li cizinci povolení pobytu odepřeno nebo odňato (§§ 2 a 3) pro celé státní území nebo pro jeho část, je cizinec povinen území, jehož se to týče, opustiti. V případech zvláštního zřetele hodných může býti povolena k tomu přiměřená lhůta.

(2) Bylo-li cizinci povolení pobytu odepřeno nebo odňato jen pro část státního území, může svůj pobyt přeložiti do jiné jeho části, je však povinen, nemá-li pro tuto část státního území platného povolení, neprodleně o ně žádati.

§ 5.

Přednosta domácnosti je povinen úřadu, u něhož podal žádost o povolení svého pobytu (§ l, odst. 4), oznámiti do 6 dnů trvalé změny okruhu cizozemských členů společné domácnosti (§ l, odst. 3).

§ 6.

(1) Ustanovení §§ l, 2 a 9 nevztahují se na cizince, kterým

a) před účinností zákona byl vydán průkaz na způsob cestovního pasu podle § 5 zákona ze dne 29. března 1928, č. 55 Sb. z. a n., o cestovních pasech, dokud jim tento průkaz bude řádně obnovován nebo prodlužován,

b) před účinností zákona bylo podle § 11, odst. 2 zák. č. 55/1928 Sb. z. a n. dáno povolení k pobytu bez cestovního pasu na území republiky Československé, dokud jim toto povolení bude řádně prodlužováno,

c) bylo nebo bude vydáno osvědčení podle § 2, odst. 2 zákona ze dne 13. března 1928, č. 39 Sb. z. a n., o ochraně domácího trhu práce, dokud toto osvědčení nepozbude platnosti.

(2) Okresní (státní policejní) úřad vyrozumí cizince, že a které výhody podle odstavce l požívá.

(3) Doklady, uvedené v odstavcích l a 2, odejme zemský úřad, v jehož obvodě má cizinec svůj pobyt, nesplnil-li opětně povinnost -podle § 7 anebo nastane-li nebo vyjde-li najevo některá z okolností uvedených v § 2, odst. l, písm. b). O účincích tohoto odnětí platí obdobně § 4.

(4) Cizinci, kteří jsou na území republiky Československé zaměstnáni na základě povolení, jehož se dostalo jejich zaměstnavateli

před účinností zákona podle § 3 zák. č. 39/1928 Sb. z. a n., mají po dobu platnosti tohoto povolení nárok, aby jim uděleno bylo povolení podle § 1, odst. 2, pokud tomu nebrání důvody, uvedené v § 2, odst. 1, písm. b).

(5) Ustanovení odstavců 1 až 4 vztahují se též na členy rodiny cizincovy, jejichž okruh blíže vymezí vládní nařízení.

část II. Evidence cizinců.

§ 7.

Cizinec, který je povinen žádati za povolení pobytu podle §§1 nebo 4, a cizinec, na něhož se vztahuje § 6, odst. l nebo 5, je povinen ve lhůtě stanovené vládním nařízením hlasití svůj první pobyt na území republiky československé v době účinnosti zákona příslušné četnické stanici nebo státnímu policejnímu úřadu; přeloží-li takový cizinec svůj pobyt do obvodu jiné četnické stanice nebo státního policejního úřadu, je povinen změnu tu ohlásiti u četnické stanice (státního policejního úřadu) svého starého i nového místa pobytu. Staniž se tak ve starém místě pobytu před odchodem, v novém místě pobytu nejdéle do 6 dnů po příchodu.

Část III. Ustanovení závěrečná.

§ 8.

Cizincem podle tohoto zákona je každá osoba, která nemůže prokázati, že je státním občanem republiky československé.

§ 9.

(1) Pro cizince, kteří se zdržují na území republiky československé v den, kdy zákon tento nabývá účinnosti, a ve svém pobytu hodlají pokračovati, počíná dvouměsíční lhůta, stanovená v § 1, odst. 1, dnem účinnosti zákona.

(2) Jsou-li takoví cizinci výdělečně činní, jsou povinni žádati za povolení pobytu ve lhůtě stanovené vládním nařízením.

§ 10.

(1) Pokud o věcech tímto zákonem upravovaných mají mezinárodní smlouvy, ve Sbírce zákonů a nařízení vyhlášené, odchylná ustanovení, platí po dobu mezinárodní účinnosti takové smlouvy její ustanovení.

(2) Podrobnosti k jejich provedení může stanoviti vládní nařízení.

§ 11.

Ustanovení tohoto zákona nevztahují se na osoby, jimž přísluší exterritorialita, na cizí konsuly a osoby jim na roven postavené, jakož i na členy jejich průvodu, je-li vzájemnost zabezpečena, dále i na jiné osoby, zdržující se na území republiky československé s oficielním posláním u činitelů ústavních nebo státních úřadů.

§ 12.

Ministerstvo vnitra může v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí a s ostatními podle okolností zúčastněnými ministerstvy ustanoviti ze závažných důvodů, hlavně z důvodů vzájemnosti - též v oboru trhu práce -, úlevy z ustanovení tohoto zákona, zejména též pro osoby, zdržující se v některých léčebných ústavech, lázních nebo letoviscích za účelem léčení nebo zotavení a pro osoby je provázející. Stane se tak, jde-li o opatření rázu všeobecného, vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení.

§ 13.

(1) Vláda stanoví nařízením podrobnosti zejména k provedení §§ l, 2, 5, 6 a 7 a určí formu průkazu o povolení pobytu.

(2) Vládním nařízením může býti, je-li toho z důvodů veřejného zájmu třeba, pro celé státní území nebo jeho část dočasně, vždy nejdéle na dobu jednoho roku, zkrácena dvouměsíční lhůta, stanovená v § l, odst. l, až na jeden měsíc a stanoveno hlášení všech cizinců nebo některých jejich kategorií. Z důvodů vzájemnosti, dále za mobilisace, války nebo tehdy, nastanou-li uvnitř státu nebo na jeho hranicích události, ohrožující zvýšenou měrou celistvost státu, jeho demokraticko-republikánskou formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek, může vláda nařízením stanoviti opatření odchylná od ustanovení zákona.

(3) Vláda může nařízením na určitou nebo neurčitou dobu zastaviti použití zákona.

§ 14.

(1) Přestupky zákona, nařízení na jeho základě vydaných a ustanovení podle § 10 platících, jakož i podmínek a omezení uložených úřadem podle § 2, odst. 2, trestají - pokud nejsou přísněji trestný - okresní (státní policejní) úřady pokutou do 5. 000 Kč nebo vězením (uzamčením) do 14 dnů. Pro případ nedobytnosti uloží se náhradní trest vězení (uzamčení) podle míry zavinění, nejdéle však v trvání 14 dnů.

(2) Nežádá-li cizinec zavčas za povolení pobytu (§ 1, odst. 1 a 2, § 4, odst. 2 a § 9), neopustí-li dobrovolně území, pro něž mu povolení pobytu bylo odepřeno nebo odňato (§ 4, odst. 1), nebo nesplnil-li opětně povinnost podle § 7, může vedle trestu býti vyhoštěn řízením podle zákonů zmíněných v § 15.

§ 15.

Jsou-li tu okolnosti, uvedené v §§ 1 nebo 2 zákona ze dne 27. července 1871, č. 88 ř. z., o policejním vyhoštění a honění postrkem, pokud se týče okolnosti uvedené v § 10 zák. čl. V/1903, o právu pobytu cizinců, může býti cizinec vyhoštěn i z celého území republiky československé.

§ 16.

(1) Zrušují se §§ 3, 4, 5 a 13 zák. čl. V/1903. Žádost za povolení pobytu podle § l zákona nahrazuje ohlášení úmyslu bydleti, jímž se má prokázati cizinec podle § 16, odst. 1 zák. čl. V/1903.

(2) Dále zrušují se nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 2. srpna 1919, č. 121/1919 a 150/1919 Úr. Nov., ze dne 18. července 1920, č. 41/1920 Úr. Nov., o vypovídání cizinců, a ze dne 27. srpna 1920, č. 55/1920 Úr. Nov., o povolování pobytu cizincům na Slovensku.

(3) Nedotčena zůstávají ustanovení zákona č. 39/1928 Sb. z. a n., zákona č. 55/1928 Sb. z. a n., jakož i ministerského nařízení ze dne 15. února 1857, č. 33 ř. z., týkajícího se ohlašování, a dále předpisy vydané na základě těchto ustanovení, jakož i předpisy, vydané na základě § 23 zák. čl. XXVIII/1879.

§ 17.

Zákon tento nabývá účinnosti v den, jejž vláda určí nařízením; provede jej ministr vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.

Důvodová zpráva.

Státní správa má jak s hlediska všeobecné evidence obyvatelstva, tak s hlediska bezpečnostní policie zájem na tom, aby mohla sledovati pobyt osob na státním území se zdržujících.

K tomuto účelu jest rozličnými předpisy zavedeno obecné hlášení bydliště, pobytu a noclehu bez ohledu na státní občanství dotyčných osob. V zemích české a Moravskoslezské je toto hlášení upraveno ministerským nařízením ze dne 15. února 1857, č. 33 ř. z., jakož i předpisy zemských úřadů na jeho základě vydanými, v zemích Slovenské a Podkarpatoruské nařízeními min. vnitra, vydanými pro některé obce na podkladě § 23 zák. čl. XXVIII/1879, a jinými pouze místními předpisy. Zvláštní ustanovení ohlášení cizinců platí jenom v zemích Slovenské a Podkarpatoruské (zák. čl. V/1903).

Vláda předkládá zároveň osnovu zákona, jímž celý institut hlášení pobytu vůbec bude postaven na moderní a jednotný základ; dosavadní předpisy jsou totiž zastaralé a pro svou roztříštěnost nepřehledné.

Neméně naléhavý úkol spatřuje vláda v tom, aby vedle obecných předpisů o hlášení, platících stejně pro státní občany československé a cizince, navrhla zvláštní zákonnou úpravu pobytu cizinců podle vzoru jiných států. Této úpravy jest naléhavé třeba, jednak aby bylo možno v nynějších obtížných poměrech účinněji se brániti pobytu nevítaných cizinců a jich pobyt kontrolovati, jednak k posílení postavení československé republiky při rozličných jednáních mezinárodních, kdež stát náš byl dosud většinou v nevýhodě, poněvadž mezinárodní smlouvy, prohlašující za nedotčeny vnitrostátní předpisy o cizinecké policii, umožňují druhé smluvní straně, pokud má přísnější předpisy o pobytu cizinců, rigorosnější postup vůči československým státním příslušníkům. Z předpisů cizích států uvádí se na př.: pro Francii dekret presidenta republiky ze dne 23. října 1933 a ze dne 6. února 1935, pro Maďarsko nařízení min. vnitra č. 100. 000/1930, pro Německo pruské nařízení min. vnitra ze dne 27. dubna 1932, č. 13. 743, jehož předpisy byly v podstatě převzaty též jinými zeměmi Německa, pro Polsko nařízení presidenta republiky ze dne 13. srpna 1926, Dz.

U. č. 83 poz. 465 a nařízení ministra vnitra ze dne 8. listopadu 1929, Dz. U. č. 76/1929, poz. 575, ve znění nařízení ze dne 23. března 1934, Dz. U. č. 26, poz. 207, pro Švýcarsko zákon ze dne 26. března 1931, Sb. zák. č. 16 ai 1933, pro Belgii nařízení ze dne 14. srpna 1933, č. 341 Sbírky zák., a nařízení ze dne 3. října 1933, č. 468 Sbírky zák., pro Lucembursko nařízení ze dne 31. května 1934, č. 35 Memoriálu.

Stejně jako v jiných státech nedotýká se navržená osnova zákona o ochraně domácího trhu práce ani zákona o cestovních pasech.

K § 1. Osnova operuje úmyslně s pojmem "pobyt" jakožto pojmem zachycujícím zdržování se - bez ohledu na jeho trvalost - na určitém místě, nikoliv s pojmem "bydliště", jejž vymezuje § 66 jurisdikční normy jakožto usazení na určitém místě s úmyslem trvale na tomto místě se zdržovati. Pojem "pobyt", jehož užívá na rozdíl od "bydliště" na př. § 7, odst. 1, č. 3 vl. nař. č. 8/1928 Sb. z. a n. o správním řízení, liší se určitými prvky stálosti od pouhého zastavení se na určitém místě, jež jest rázu přechodného.

Osnova bude základem evidence a kontroly oněch cizinců, jichž pobyt na zdejším území se dotýká veřejných zájmů jednak vzhledem k věku cizinců, jednak vzhledem k trvání a účelu pobytu.

S hlediska věku omezuje se povinnost žádati za povolení pobytu na cizince starší 14 roků, s hlediska trvání pobytu na takové cizince, kteří se na území republiky československé hodlají zdržeti déle než 2 měsíce nebo se zde již zdržují 2 měsíce. Nebude tudíž touto úpravou ani v něj menším dotčen ruch turistický, lázeňský, cesty obchodní a pod.; pokud jde zvláště o lázeňský ruch, přichází též v úvahu § 12.

Pokud jde o účel pobytu, má stát zvýšený zájem na kontrole cizinců, kteří chtějí býti na území republiky československé výdělečně činnými, a stanoví se proto, že takoví cizinci potřebují povolení pobytu bez ohledu na to, po jakou dobu na území republiky československé se hodlají zdržovati nebo se již zdržují. Pokud jde zvláště o povolení pobytu pro cizince, kteří chtějí býti výdělečně činnými v poměru zaměstnance, zůstává tímto ustanovením nedotčen

zákon č. 39/1928 Sb. z. a n. o ochraně domácího trhu práce, jenž řeší otázku pobytu cizinců s hlediska jiného.

Všeobecné předpisy o hlášení pobytu vůbec, jež platí též pro hlášení cizinců, nejsou tímto ustanovením dotčeny, jak výslovně se praví v § 16, odst. 3.

Předpis obsažený v odstavci l, větě 2, má zabrániti tomu, aby dočasným odchodem do ciziny nebylo obcházeno ustanovení odstavce 1, věty 1.

Ustanovení odstavce 3 o uvedení účelu pobytu má příslušnému úřadu dáti možnost zevrubnějšího posouzení žádosti. Ustanovení, aby v žádosti byli uvedeni cizinci, žijící se žadatelem ve společné domácnosti, usnadňuje stranám plnění povinnosti; slučuje se takto více žádostí do jednoho podání.

Potvrzení podle odstavce 5 opravňuje k pouhému pobytu až do rozhodnutí o žádosti, nenahrazuje však povolení, jehož potřebuje (odstavec 2) cizinec dříve, než může býti výdělečně činným na území republiky československé.

K § 2. Kompetence k povolování pobytu, pokud se týče k odnímání povolení, svěřuje se zemskému úřadu vzhledem k velké důležitosti věci s hlediska ochrany veřejných zájmů a z důvodů vhodného soustředění evidence cizinců.

Osnova, vycházejíc ze zásady, že cizinci nepřísluší nárok na povolení pobytu, určuje, kdy zemský úřad srní pobyt povoliti, neomezuje však jinak volnou úvahu úřadu; 7. formulace odstavce 1, písm. b) jest patrno, že osnova má na mysli ochranu všech důležitých veřejných zájmů. Zemskému úřadu zůstavuje se (v odst. 2) možnost uděliti povolení s podmínkami a omezeními, určiti dobu a místo pobytu, úřad může podmínky a omezení stanoviti i dodatečně.

Odstavec 3 stanoví pak důsledně, že pobyt podléhající povolení podle § 1, odst. 1 nebo 2 v území, ohledně něhož byl pobyt odepřen, jest zakázán. Trestní sankce obsahuje § 14.

K § 3. Ustanovení to jednak ukládá zemskému úřadu povinnost, aby odňal povolení pobytu za určitých blíže vymezených okolností, jednak dává možnost odníti povolení, nezachovává-li cizinec podmínek neb omezení úřadem stanovených; zpravidla použije úřad tohoto práva po předchozí výstraze.

K § 4. Upravují se tu následky odepření nebo odnětí povolení pobytu.

Podle odstavce 2 musí cizinec v části státního území, kam přeložil svůj pobyt, za povolení pobytu žádati neprodleně, nemá tu tudíž místa ustanovení § 1, odst. 1 o možnosti zdržovati se po dobu 2 měsíců bez povolení pobytu.

K § 5. Ustanovení to sleduje účely evidence. Podrobnosti stanoví vládní nařízení podle § 13.

K § 6. Odstavci 1 a 5 zprošťují se některé kategorie cizinců povinnosti žádati za povolení pobytu.

U osob, vyznačených v odstavci 1, písm. a) a b) je tato výjimka odůvodněna tím, že tyto případy byly a budou politickými úřady přezkoušeny již před vydáním, pokud se týče obnovením a prodloužením průkazů a povolení zde uvedených. Ustanovením odstavce 1, písm. c) bere se slušný zřetel na cizince, kteří přišli na území Československé republiky před 1. květnem 1923 a zdržují se zde od té doby nepřetržitě (§ 2 zákona o ochraně domácího trhu práce). Odstavec 5 zajišťuje tyto výhody též členům rodiny cizincovy; vládnímu nařízení zůstavuje se určiti, kteří členové rodiny mají býti těchto výhod účastni.

Vyrozumění podle odstavce 2 bude pro zmíněné cizince náhradou průkazu o povolení pobytu.

Odstavec 3 aplikuje ve vhodném výběru ustanovení §§ 3 a 4 na zmíněné cizince.

Odstavec 4 zajišťuje pro přechodnou dobu cizincům v poměru zaměstnaneckém, ohledně nichž před účinností zákona bylo jejich zaměstnavatelům dáno povolení podle zákona o ochraně domácího trhu práce, povolení pobytu, pokud arciť tomu nebrání důvody ochrany důležitých veřejných zájmů, uvedených v § 2, odst. 1, písm. b). Tuto výhodu zajišťuje odstavec 5 též členům rodiny, jejichž okruh vymezí vládní nařízení.

K § 7. Upravuje se tu oznamování prvního pobyta na území republiky za účinnosti zákona a přeložení pobytu z jednoho bezpečnostního obvodu do obvodu druhého. Řešení toto voleno proto, poněvadž příslušné orgány státní služby bezpečnostní vykonávají přímý dozor nad cizinci a poněvadž jsou obyvatelstvu nejblíže. Za změnu pobytu nelze považovati

dočasné krátké vzdalování se z místa trvalého pobytu, jako cesty, výlety a pod. V § 7 nutno stejně jako v § l spatřovati základy evidence cizinců, jejíž další uspořádání se ponechává vládnímu nařízení (§ 13, odst. 1).

K § 8. Pojem cizince je stanoven způsobem negativním; je to každý, kdo neprokáže, že je zdejším státním občanem. Jsou to tudíž nejen cizí státní občané, ale též bezdomovci.

K § 9. Ustanovení přechodná upravena tak, aby nenastaly obtíže při počátku účinnosti zákona.

K § 10. Ustanovení tu obsažená umožní, aby mezinárodními smlouvami byla ujednána odchylná úprava.

K § 11. Pojaty sem výjimky nutné s hlediska mezinárodního práva, po případě mezinárodní zdvořilosti.

K § 12. Zde pamatuje se na případné úlevy v těch případech, kde by podkladem pro ně nebyly mezinárodní smlouvy. Možno tak na př. stanoviti výjimky s hlediska pěstění kulturních styků s jinými státy, z důvodů vzájemnosti zejména v oboru trhu práce, pro lázeňský ruch a pod.

K § 13. Odstavec l obsahuje zmocnění pro vládu stanoviti nařízením podrobnosti. Vláda určí dále formu průkazu o povolení pobytu. Takový zvláštní průkaz znají též zákonodárství cizích států. Otázku poplatků za udělení povolení pobytu není třeba upraviti v tomto zákoně, neboť půjde o dávky za úřední úkony ve věcech správních, jež lze stanoviti nařízením na podkladě zákona č. 53/1925 Sb. z. a n. ve znění zákona č. 253/1926 Sb. z. a n., prodlouženého do konce roku 1935 zákonem č. 190/1932 Sb. z. a n.

Odstavec 2 dává vládě možnost zostření předpisů nařízením za mimořádných okolností.

Odstavec 3 pamatuje podle vzoru zákona č. 39/1928 Sb. z. a n. o ochraně domácího trhu práce na to, aby vláda mohla na určitou nebo neurčitou dobu zastaviti použití

zákona, aby tak bylo ulehčeno administrativě, kdyby snad ve vzdálenější budoucnosti poměry nevyžadovaly již provádění tohoto zákona.

K § 14, odst. 2. Okolnost, že cizinec nežádá zavčas za povolení pobytu, neopustí dobrovolně území, pro něž mu povolení pobytu bylo odepřeno nebo odňato, anebo neohlásí opětně včas změnu pobytu podle tohoto zákona, může býti samo o sobě důvodem pro vyhoštění podle platných zákonů č. 88/1871 ř. z., pokud se týče zák. čl. V/1903.

K § 15. Vyhoštění vyslovená podle zákona č. 88/1871 ř. z. nebo zák. čl. V/1903 platila dosud jen v obvodě územní platnosti těchto zákonů, nikoliv pro celý stát, mezera tato odstraňuje se v tomto paragrafu.

K § 16. Ze zák. čl. V/1903 zrušují se pouze ona ustanovení, jež ukládala ohlašovací povinnost přímo cizincům. V odstavci l, větě 2 upravuje se znění § 16, odst. l zák. čl. V 1903 se zřetelem k ustanovením osnovy.

Odstavec 2 zrušuje některá nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, která se již nepraktikují.

O poměru osnovy k zákonům č. 39/1928 a 55/1928 Sb. z. a n., jakož i všeobecným předpisům o hlášení pobytu bylo promluveno již v úvodní části důvodové zprávy a v poznámkách k § 1.

K § 17. Stanovení počátku účinnosti zákona ponechává se vládnímu nařízení, aby zároveň se zákonem mohla vstoupiti v účinnost nařízení potřebná k jeho provedení.

Výši nákladu, jejž vyžadovati bude zákon, nelze přesně odhadnouti; jelikož zákon budou prováděti zemské, pokud se týče okresní (státní policejní) úřady, bude náklad ten uhrazen z běžných prostředků těchto úřadů.

Náklad bude daleko vyvážen vyššími příjmy státní pokladny jednak z kolkových poplatků, jednak z dávek za úřední úkony, které budou pro účele tohoto zákona nově zavedeny.

V P r a z e, dne 8. března 1935.

Předseda vlády: Malypetr v. r.

Ministr vnitra: Dr. Černý v. r.