Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1934.

III. volební období. 10. zasedání.

2720.

Zpráva

výboru sociálně-politického

o návrhu poslanců Kleina, Teplanského, Tučného, Petra, Tauba, Köhlera,

inž. dr. Touška a druhů

zákona o pracovním poměru soukromých úředníků, obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení (zákon o soukromých zaměstnancích).

Zákon ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. o služební smlouvě obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení (zákon o obchodních pomocnících) representoval již ve svém původním návrhu souhrn sociálně-politických opatření pro skupinu soukromých zaměstnanců, která již tehdy poukazovala na své významné postavení, jež přikazuje náležitou sociální ochranu. Zákon sám byl velkým pokrokem v době, kdy vešel v účinnost, stal se však reforem potřebný během praktického uplatnění, zejména pak v nových poměrech.

Odborové organisace dosáhly ve smluvním jednání v četných případech více výhod než poskytuje zákon a proto vznikla situace, ve které bylo třeba formulované vyjádřiti rozsah reforem. Národnímu shromáždění byly předloženy tyto iniciativní návrhy:

v prvním volebním období:

návrh poslance Tučného, dr Franke-ho, Zeminové a spol. č. tisku 757,

návrh poslance Kleina a soudruhů č. t. 1361,

návrh poslanců dr Mazance, Čuříka a soudruhů č. t. 3178,

návrh poslanců Patzela, Knirsche a soudruhů č. t 4181,

návrh senátora Fahrnera a soudruhů č. t. 1605;

ve druhém volebním období:

návrh poslance Kleina a soudruhů č. t. 55,

návrh poslanců Bergmanna, Zeminové a druhů č. t. 56;

ve třetím volebním období:

návrh poslanců Tučného, Bergmanna, Zeminové a druhů č. t. 75,

návrh poslanců Kleina, Fr. Svobody, Bečko a soudruhů č. 1. 114,

návrh poslanců Petra, dr Nováka, Bezděka, dr Danka a druhů č. t. 140,

návrh poslanců Macouna, Schäfera a soudr. č. t. 433,

návrh poslance Köhlera a druhů č. t. 445.

Ochranná nařízení, upravující nároky demobilisovaných zaměstnanců, jakož i výpovědní lhůty, pochopitelně nedostačovala a když posléze jmenované nařízení přestalo 1. květnem 1923 působiti, objevila se naléhavá nutnost rychlé úpravy zákona o obchodních pomocnících. Referentské osnovy ministerstva spravedlnosti staly se předmětem vážných úvah zájmových skupin, jež vznesly proti některým ustanovením námitky. Také Poradní sbor pro otázky

hospodářské pokoušel se překlenouti rozpory, leč jeho jednám uvízlo u § 1. Souběžně projevovaly se různé akce na Slovensku a Podk. Rusi, ježto v těchto územích neplatí zákon z roku 1910. Dne 26. -28. června 1925 konala se na podnět unif. ministerstva porada o soukromozaměstnaneckém zákonu v Lubochni. V anketě mělo se pokračovati, leč nedošlo k dalším poradám. V nově zvolené sněmovně pokoušel se zpravodaj výboru sociálně-politického dosáhnouti dohody obvyklým způsobem, leč objevily se nové překážky, pročež učinil zpravodaj dosud neobvyklý podnět v tom směru, že v dohodě s ministrem spravedlnosti, předsedou poslanecké sněmovny a předsedou výboru sociálně-politického svolal zástupce organisací zaměstnavatelů a zaměstnanců za tím účelem docíliti vzájemným jednáním dohodu o novém zákonu. Tak vznikla odborná komise pro zpracování nového zákona o soukromých zaměstnancích, která měla svoji ustavující schůzi dne 2. dubna 1931. Předsedou odborné komise byl ministr m. sl. Dr. R. Hotowetz, místopředsedy poslanec Dr. Hodáč a zpravodaj. Ke komisi náleželi dále: Za Konfederaci čsl. zaměstnavatelských organisací pp. Dr. Bohumil Sottner, Dr. Zd. Paičl, Dr. Jos. Antropius, JUC. Fr. Potužil, Dr. Jan Diviš, Dr. Rud. Fernegg, Dr. Fr. Katzer, Dr. Jindřich Hatlák, Dr. Ervín Hexner, Dr. J. Lepař, Dr. Ervín Mayer.

Organisace zaměstnanecké zastupovali: Lidový svaz čsl. soukromých zaměstnanců

- Jan Holub, ústřední sdružení úředníků, učitelů a zřízenců republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu - Ing. Frant. Junek, Karel škvor, Odbor soukromých úředníků čsl. národní demokracie Stanislav Čása, Václav Hons, O. S. č. Florian Bergmann, Adolf Brumlík, Paul Kollin, Odborové ústředí, československý svaz úřednických a zřízeneckých organisací

- František Kislinger, Jan Žížala, Střed odborových organisací soukromého úřednictva a obchodního pomocnictva - Josef Bílý, František Hinz, Karel Krása, Československou obec úřednickou - Antonín Jirout, Gesamtverband der deutschen Angestelltengewerkschaften - Franz Ritter, Gewerkschaft der Angestellten - Dr. Franz Král.

Komise absolvovala více jak 150 schůzí.

Vládě předaný elaborát byl po pracném

jednání výsledkem pilné činnosti více jak

2 1/2leté. Sociálně-politický výbor konstatuje se zadostiučiněním, že vláda přijala elaborát příznivě a byl to zejména p. min. předseda Malypetr, který dohodu v tak těžké době zvláště akcentoval. Páni ministři spravedlnosti Dr. Meissner a Dr. Dérer projevili velké pochopení pro věc soukromých zaměstnanců a svým postupem umožnili, aby elaborát byl ještě zlepšen a to ve prospěch zaměstnanců a umožnili jeho projednávání v N. S. Zásluhu o to má také pan vrchní odb. rada Dr. Srb z ministerstva spravedlnosti, který vypracoval k elaborátu obsáhlý komentář, jehož důkladnost imponuje, zejména pak důvodová zpráva, která sama o sobě je vědeckým dílem, bez něhož se těžko obejde důkladný komentář k novému zákonu.

V subkomisi sociálně-politického výboru poslanecké sněmovny byla to celá řada zástupců jiných centrálních úřadů, kteří přes resortní námitky umožnili kompromis, který se nyní má stát již zákonem.

Sociálně-politický výbor je si toho plně vědom, že doporučuje ke schválení osnovu, která nese všechny znaky obdobných dohod a nemůže přirozeně všem plně vyhověti. Nelze také přehlédnouti dobu, ve které se nový zákon rodí. Nicméně je budoucí zákon velkou reformou dnešního zákona o obchodních pomocnících, která přináší zaměstnancům celou řadu nových výhod.

Sociálně-politický výbor konstatuje k některým hlavním ustanovením osnovy následující:

Rozsah zákona byl předmětem dlouhoměsíčních porad odborné komise a komise redakční. V podstatě zachovává se rámec dnešního zákona. Oprávněná přání organisací obchodních cestujících, aby jich pracovní poměr byl definitivně a kladně vyřešen, nedosáhla v této osnově žádoucího vyjasnění, leč ustanovení § l, odst. 1., lit. c) je vhodným kriteriem pro dávno hledanou hranici mezi zaměstnancem a samostatně výdělečně činným obchodním zástupcem. Bude jen třeba, aby zvláštním zákonem anebo jiným opatřením byla tato hranice vyčerpávajícím znakem služebního poměru. Tato skupina zaměstnanců, která v hospodářském životě hraje významnou úlohu a která, kdyby bylo dostatek pochopení, může velmi vydatným způsobem pomáhati k odstraňování obtíží doby, která zejména v nových hospodářských poměrech může bohaté praktické zkušenosti dáti do služeb hospo-

dářské konsolidace, zasluhuje, aby bylo s ní zacházeno stejným způsobem jako s jinými zaměstnanci, a je nemravné a hospodářsky protismyslné, aby se těmto osobám činily ty největší právní a daňové obtíže. Příslušné organisace vyslovily politování nad tím, že se komisi nepodařilo vyřešení této otázky zvláštní kapitolou, jak ji vypracovala Unie obchodních cestujících a zástupců při Jednotném svazu soukromých zaměstnanců. Odborná komise nenamítá ovšem nic proti zvláštnímu zákonu upravujícímu pracovní poměry obchodních cestujících a zástupců. Zvláštní porada konaná v ministerstvu spravedlnosti věnovala této situaci svoji pozornost a bylo dohodnuto, aby takový návrh zákona byl vypracován a sice tak, aby byl doplňujícím zákonem osnovy, kterou ústavně právě projednáváme. Slovenská organisace zaměstnaných lékárníků vyslovila obavy, že tito zaměstnanci nejsou dostatečně v § l osnovy zachyceni. Po prozkoumání odborníků shledány tyto obavy jako zbytečné, neboť podle znění zejména odst. 1., lit. d) nesporně novému zákonu podléhají.

Pokud jde o skupinu tak zvaných hranicových kategorií průmyslu, pojala odborná komise do § l odst. 3., který je vlastně opakováním právního stavu podle judikátů.

V § 2 vyslovuje výbor přání, aby obě nařízení byla vydána po předchozím slyšení odborových organisací, jimž má býti poskytnuta příležitost, aby měly také účast na provádění těchto nařízení.

K § 3 béře výbor na vědomí prohlášení zástupců odborových organisací ve věci učňů, o nichž jednal v elaborátu čl. II., že souhlasí sice s vynecháním tohoto článku jen proto, aby umožnili projednávání osnovy ještě před prázdninami, ale že dohodnutá látka musí býti podkladem pro zvláštní zákon o učních, jehož se také dožaduje iniciativní návrh poslance Tučného. Zaměstnanci prokázali tím veliké pochopení pro svoji společnou věc.

Hlavním podnětem jednání o nový zákon byly požadavky zaměstnanců po upravení výpovědních lhůt, odbytného a pod. Dnešní zákony nechrání dostatečně soukromé zaměstnance v době krise a proto bylo třeba nových ustanovení, která by důkladněji vyjádřila minimální ochranu, četní kritikové osnovy zapomněli objektivně zdůrazniti hlavní okolnosti, které rozhodly o solidár-

ním postupu komise, která, když se rozhodla připraviti reformu celého zákona, stála vždy a zejména v těch nejtěžších okamžicích před rozhodnutím, má-li se jednání rozbít anebo má-li se pokračovati. A byly to hlavně výpovědní lhůty, které nutily soukromozaměstnaneckou skupinu odborné komise k vyrovnání neshod, neboť zaměstnanci neviděli před sebou jinou a hlavně bezpečnou cestu dosáhnouti více. Je nutno uvážiti, že podle maďarských zákonů vypovídají se zaměstnanci obchodů a kanceláří na Slovensku a Podk. Rusi i s lhůtou 14ti denní a že v zemích historických, pro které platí zákon o obchodních pomocnících, restringovaly se výpovědní lhůty z valné míry na minimální přípustnou jednoměsíční výpovědní lhůtu. Nový zákon je velmi značným zlepšením tohoto neblahého stavu a reguluje automaticky delší výpovědní lhůty pro několik set tisíc zaměstnanců. Odstraňuje se zneužívání zkušební doby podle dnešního § 19, odst. 2., neboť nový zákon stanoví, že jednou smluvená zkušební doba nesmí býti prodloužena. Dnešní zákon umožňoval stálé prodlužování zkušební doby a tím denní vypovídání z práce. Také ustanovení dnešního § 20, odst. 3., o pracovním poměru na čas přechodné potřeby se zlepšuje v tom směru, že dovoluje tento poměr nejdéle do 3 měsíců, který lze do konce 3. měsíce zrušiti výpovědí alespoň 14ti denní. Trvá-li poměr déle 3 měsíců, považuje se pak jako normální, na nějž platí buď výpovědní lhůty stanovené zákonem anebo smluvní delší.

§ 31 nového zákona stanoví oproti nynějšímu zákonu tyto výpovědní lhůty: Ruší dnešní jednoměsíční výpovědní lhůtu, která se mohla uděliti každého 1. a 15. v měsíci a stanoví jako nejkratší 6tinedělní zásadně kvartální u zaměstnanců v pracovním poměru do 15ti let, 3měsíční kvartální u zaměstnanců s pracovním poměrem delším než 15 let, 5timěsíční ke konci kalendářního měsíce u zaměstnanců s pracovním poměrem delším 20 let. U zaměstnanců, kteří nejsou ještě více jak 5 let v pracovním poměru, možno úmluvou stanoviti, že kvartální 6tinedělní mění se na nekvartální ke konci kalendářního měsíce. Podobnou úmluvu lze ujednati u výpovědní lhůty 3měsíční bez ohledu na délku pracovního poměru. To znamená, že se také odstraňuje i v těch nejhorších případech dnešní nedůstojný stav v tom směru, že na místo možnosti uděliti výpověď 24krát do roka, na-

stupuje možnost udílení výpovědí pouze 12krát do roka, při čemž veliká skupina zaměstnanců má nyní zaručenou kvartální výpověď, nemluvě o 5timěsíční výpovědní lhůtě, která sama o sobě je velkým pokrokem. Zde odborná komise vykonala veliký kus práce a zaměstnanci jistě to plně uznají. Pokud jde o zvykové právo na Slovensku a Podk. Rusi, které se vlastně dotýká pokud by šlo o příznivější termíny jen nepatrných skupin, prominentních vedoucích zaměstnanců, je pamatováno v přechodných opatřeních v § 56.

Druhým velkým pokrokem je ustanovení o dovolených. Soukromí zaměstnanci dosáhli svým původním zákonem placené dovolené a jestliže organisace žádají zlepšení, pak to odpovídá dnešnímu pracovnímu systému. Zde dosáhnuté výhody liší se od § 17 dnešního zákona v tom, že se ruší dosavadní minimální dovolená l0-ti denní a jako nejkratší stanoví se 14-ti denní. Základna pro tuto dovolenou je stejná do 5 let, od 5 let do 15 let 3 týdny, dnešní 3-nedělní dovolená po 15-ti letém zaměstnání mění se na 4-nedělní dovolenou. Zásadní změna oproti dnešnímu stavu je v tom, že zaměstnanec neobdržel dovolenou, dal-li sám výpověď. Podle § 26 nového zákona obdrží takový zaměstnanec dovolenou v poměru trvání pracovního poměru v kalendářním roce, který je vůbec základnou výpočtu všech lhůt dovolených. Dostane-li zaměstnanec před nastoupením dovolené výpověď, má právo na celou dovolenou, byl-li alespoň v kalendářním roce půl roku v zaměstnání. Při kratším zaměstnání přísluší alikvotní díl. Zruší-li zaměstnanec před nastoupením dovolené pracovní poměr vinou zaměstnavatele, má právo na náhradu v penězích.

Zruší-li zaměstnavatel pracovní poměr vinou zaměstnance, nemá zaměstnanec právo na dovolenou ani na náhradu v penězích. Zaměstnavatel může požadovati peněžní náhradu za poměrnou část dovolené, zruší-li zaměstnanec pracovní poměr po

využití dovolené před uplynutím roku a to v případech, kdy neměl důvodu k takové výpovědi a byl-li propuštěn vlastní vinou. Dovolená má se zásadně užít. Náhradní dovolená anebo peněžní náhrada za ni přísluší, jestliže dovolená nebyla užita na žádost zaměstnavatele.

Další materiální výhodou oproti dnešnímu §u 28 je prodloužení doby nároku na plat v době nemoci nebo úrazu. Dosavadní zákon znal pouze jednu lhůtu na takovou odměnu, t. j. šest neděl a nerespektoval nijak delší zaměstnání. Nový § 19 prodlužuje tuto lhůtu u zaměstnanců s nepřetržitým pracovním poměrem 10 let o 14 dnů a za každých následujících 5 let o jeden týden. Další novotou je ochrana žen, jimž se nárok na plat zaručuje také v případě porodu, trvá-li pracovní poměr alespoň 2 roky. Oproti judikatuře uznává nový zákon porod jako nemoc. Dosavadní ustanovení § 8, podle něhož podpory z pojištění nesmí býti započteny na plat zaměstnanců, není sice pojato do nového zákona, zůstává však dosavadní právní stav. ježto zákon nemluví o opaku.

četné stesky do zneužívání záruk vedly odbornou komisi k tomu, aby v novém zákoně ustanovení o kaucích zamezilo neblahé zjevy. § 45 ustanovuje, že služební záruka nesmí býti složena v závodě zaměstnavatele ani jí nesmí zaměstnavatel užíti v svém závodě. Záruky musí býti složeny na jméno zaměstnance u peněžního ústavu, na kterém se obě strany dohodnou za bližších podmínek, o nichž mluví příslušné ustanovení. Poněvadž citované předpisy nelze smlouvou měniti, dostává se do našeho zákonodárství po prvé velmi přísné opatření o kaucích. Ustanovení §§ 45 a 46 platí však jen pro případy po účinnosti nového zákona.

Sociálně politický výbor doporučuje poslanecké sněmovně přijetí osnovy návrhu zákona i s dvěma resolucemi a konstatuje, že jsou tím vyřízeny tisky č. 75, 114, 140, 433, 445; 815, 826, 849.

V Praze, dne 3. července 1934.

Dr. Winter v. r.,

předseda.

R. Klein v. r.,

zpravodaj.

Zákon

ze dne ...........................................................

o pracovním poměru soukromých úředníků, obchodních pomocníků a jiných zaměstnanců v podobném postavení (zákon o soukromých zaměstnancích).

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Na které zaměstnance se vztahuje zákon.

§1.

(1) Ustanovení tohoto zákona platí, pokud z dalších jeho předpisů neplyne nic jiného, pro pracovní poměr osob:

a) které při provozování obchodu jsou ustanoveny, aby převážně konaly buď kupecké služby (obchodní pomocníci) nebo služby vyšší, nikoliv kupecké;

b) které jsou ustanoveny ke službám vyššího druhu v báňských podnicích podrobených obecnému zákonu hornímu;

c) které na základě smlouvy o práci jako obchodní cestující, zástupci nebo jednatelé pracují jménem a na účet svých zaměstnavatelů;

d) které jsou ustanoveny, aby převážně konaly buď kupecké služby nebo služby vyšší. nikoliv kupecké v podnicích a závodech, pro které platí živnostenský řád (zákon), jakož i ve všech jiných podnicích, ústavech a závodech, třebas nevýdělečných, provozovaných veřejnými nebo soukromými podnikateli nebo příslušníky svobodných povolání, na příklad:

1. v úvěrních ústavech, spořitelnách, záložnách, výdělkových a hospodářských společen-

stvech (družstvech), zastavárnách, zaopatřovacích a rentových ústavech, jakož i ve svazech řečených ústavů;

2. v pojišťovnách bez rozdílu, zdali provozují soukromé obchody pojišťovací nebo slouží účelům veřejnoprávního pojištění, jakož i v jejich svazech;

3. v redakci, správě nebo v prodeji periodického tiskopisu;

4. v kancelářích advokátů, notářů a patentních zástupců;

5. u civilních inženýrů, neautorisovaných architektů a u civilních geometrů (oprávněných zeměměřičů);

6. v tabákových trafikách a loterních sběrnách;

7. u obchodních dohodců, u soukromých zprostředkovatelen obchodů a poptaváren;

e) které jsou ustanoveny, aby převážně konaly služby vyššího druhu u jiných osob fysických nebo u osob právnických (spolků, nadací atd. ) a podobných sdružení.

(2) Ustanovení tohoto zákona nevztahují se však na pracovní poměr osob, které konají jen výjimečně nebo přechodně služby uvedené v odstavci l, jsouce sjednány smlouvou k pracím převážně podřadným, nebo které konají služby uvedené v odstavci l jen jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně.

(3) Pro posouzení otázky, zda zaměstnanec je podroben tomuto zákonu, jest rozhodující pouze skutečná povaha jeho prací.

§ 2.

(1) Zaměstnanci státu nebo jiných veřejnoprávních korporací, veřejných ústavů, vyjímajíc veřejné ústavy uvedené v § l, odst. l, písm. d), č. 2, veřejných fondů, jakož i ústavů a fondů jim náležejících nebo jimi spravovaných jsou podrobeni tomuto zákonu, jen pokud tak určí vláda nařízením.

(2) Zaměstnanci podniků a závodů náležejících osobám uvedeným v odstavci l nebo jimi spravovaných, jsou za podmínek stanovených v § l podrobeni tomuto zákonu, spočívá-li jejich pracovní poměr na soukromoprávní smlouvě; výjimky určí vláda nařízením.

§ 3.

Ustanovení tohoto zákona neplatí o zaměstnancích drah všeho druhu pro veřejnou dopravu, pokud se ho nedovolávají zá-

kony o nich platné, dále o zaměstnancích podniků zemědělských a lesních, pokud nejsou obchodními pomocníky a konečně o učních, na které se vztahují předpisy živnostenského řádu (zákona).

§ 4.

Smlouva o práci.

(1) Druh, způsob a rozsah prací a plat za ně, jakož i podrobné pracovní podmínky mohou býti ujednány smlouvou ať písemnou, ať ústní.

(2) Náleží-li smluvní strany ke sdružením zaměstnavatelů a zaměstnanců, která uzavřela smlouvu hromadnou, jsou podmínky určené touto hromadnou smlouvou, pokud není ujednáno něco jiného, obsahem smlouvy jednotlivé.

(3) Není-li o tom ani v jednotlivé, ani v hromadné smlouvě ustanovení, určují se druh, způsob a rozsah prací a plat za ně místním zvykem platným pro podnik, ve kterém zaměstnanec pracuje; není-li ani místních zvyklostí, jest konati práce přiměřené poměrům a rozsahu podniku a za ně dáti též takový plat.

§ 5.

Potvrzení o smlouvě.

(1) Zaměstnavatel vydá zaměstnanci do čtrnácti dnů po nastoupení práce potvrzení o podstatných právech a povinnostech, plynoucích z ujednané smlouvy o práci; potvrzení musí obsahovati alespoň ustanovení o výši platu (§ 9), o výpovědní lhůtě a o zaměstnání.

(2) Nevyhoví-li zaměstnavatel v ustanovené lhůtě této povinnosti, může se zaměstnanec kdykoliv na něj obrátiti, aby mu potvrzení bylo vydáno.

(3) Potvrzení podepsané jen zaměstnavatelem je prosto kolkových poplatků. Tím se však nemění ustanovení zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 295 Sb. z. a n., o poplatku ze služebních smluv.

§ 6.

Osobní představení.

Zaměstnanci, který se osobně představil nebo přišel ujednat smlouvu o práci, přísluší ná-

hrada hotových výdajů s tím nezbytně souvisících, nechť byla s ním smlouva ujednána čili nic, jestliže byl zaměstnavatelem výslovně vyzván, aby se dostavil, a nebyla-li náhrada výslovně vyloučena.

Nastoupení práce.

§7.

(1) Bylo-li výslovně jako podmínka smluveno, že zaměstnanec nastoupí v den přesně stanovený anebo do dne takto stanoveného, může zaměstnavatel odstoupiti od smlouvy, nenastoupí-li zaměstnanec z jakéhokoliv důvodu v tento den anebo do tohoto dne. Připadá-li na tento den neděle, svátek nebo památný den zákonem uznaný, nastoupí zaměstnanec následujícího dne všedního.

(2) Jinak může zaměstnavatel odstoupiti od smlouvy, nenastoupí-li zaměstnanec ve smluvený den, nejsa zdržen nezaviněnou a neodvratnou překážkou, nebo zpozdí-li se pro takovou překážku nastoupení o více než o čtrnáct dnů. Zaměstnanec je však povinen oznámiti bez zbytečného odkladu takovou překážku zaměstnavateli, jinak smlouva zaniká.

(3) Zaměstnavatel může i před nastoupením zaměstnance do práce kdykoliv odstoupiti od smlouvy, doví-li se dodatečně o důvodu, který ho opravňuje rozvázati pracovní poměr bez výpovědi.

(4) Zaměstnanec může odstoupiti od smlouvy dříve, než nastoupil práci, doví-li se dodatečně o důvodu, který ho opravňuje rozvázati pracovní poměr bez výpovědi. Dále může odstoupiti, zpozdí-li se nastoupení práce zaměstnavatelovým zaviněním anebo pro událost postihnuvší zaměstnavatele o více než o čtrnáct dnů.

(5) Kdo odstoupí od smlouvy, musí to oznámiti, udávaje důvod, druhé straně nejdéle do pěti dnů od doby, jejíž uplynutí opravňuje k odstoupení, nebo od nabytí vědomosti o události, která ho opravňuje odstoupiti, ale každým způsobem dříve, než zaměstnanec skutečně nastoupí, jinak nemůže již z tohoto důvodu odstoupiti.

§8.

(1) Nastoupí-li zaměstnanec práci přes to, že se zpozdilo její nastoupení zaměstnavatelovým zaviněním nebo pro událost postihnuvší zaměstnavatele, náleží mu plat (§9) ode dne, kterého měl podle smlouvy nastoupiti.

(2) Odstoupí-li však zaměstnavatel od smlouvy dříve, než zaměstnanec nastoupí práci, nemaje zákonného důvodu, nebo dá-li svým zaviněným chováním zaměstnanci důležitý důvod, aby před nastoupením práce od smlouvy odstoupil, je povinen nahraditi zaměstnanci:

a) byl-li pracovní poměr smluven na zkoušku, plat za smluvenou zkušební dobu, nejméně však za jeden měsíc;

b) byl-li pracovní poměr smluven na určitý čas nepřesahující tří měsíců, plat za celou smluvenou dobu, přesahuje-li však smluvená doba tři měsíce, plat za tři měsíce;

c) byl-li smluven pracovní poměr na neurčitý čas, plat, který náleží ode dne, kterého měl zaměstnanec podle smlouvy nastoupiti, až do doby, kdy by se byl skončil pracovní poměr, byv toho dne řádně vypověděn.

(3) Ustanovením odstavce 2 a 3 nejsou omezeny nároky na náhradu další škody snad povstalé, musí si však zaměstnanec do této náhrady dáti započítati plat, kterého nabyl jiným zaměstnáním nebo nabytí úmyslně zameškal.

(4) Nenastoupil-li zaměstnanec nebo odstoupil-li od smlouvy nemaje zákonného důvodu, anebo dal-li svým zaviněným chováním důležitý důvod zaměstnavateli, že odstoupil od smlouvy, příslušejí zaměstnavateli obdobně tatáž práva a nároky, jako v případě § 36.

(5) Jestliže obě strany zavinily, že byla smlouva zrušena, rozhodne soud, hledě k jakosti a stupni zavinění každé z nich, podle volného uvážení, zda přísluší náhrada a v jaké výši.

(6) Nároky na náhradu zanikají, jestliže nebyly výslovně uznány nebo soudně vymáhány do šesti měsíců ode dne, kdy měla býti služba nastoupena.

§ 9.

Plat.

(1) Platem podle tohoto zákona jest úhrn zaměstnancových požitků, kterými mohou býti pevné peněžité služné, provise, podíl na zisku, zvláštní odměna (§ 16) nebo jiné peněžité nebo naturální požitky.

(2) Nároky na požitky zaměstnancovy uvedené v odstavci l se promlčují, pokud podle jiných ustanovení nezaniknou dříve, ve třech letech ode dne splatnosti.

§ 10.

Pevné služné.

Pevné peněžité služné třeba vypláceti nejpozději na konci každého kalendářního měsíce. Úmluva, že má býti placeno po delších obdobích, jest neplatná.

Provise a jiné podobné odměny.

§ 11.

(1) Bylo-li umluveno, že zaměstnanec obdrží provisi nebo jinou podobnou odměnu za obchody, které zprostředkuje nebo ujedná, přísluší mu, není-li vyjednáno něco jiného, provise nebo odměna, obvyklá pro toto odvětví v místě závodu, pro který je činný.

(2) Za obchod ujednaný za zaměstnavatele zaměstnancem pověřeným jen zprostředkovati obchody nepřísluší provise, ledaže zaměstnavatel obchod schválil buď výslovně nebo tím, že jej neodmítl ihned, jak mu byl zaměstnancem řádně ohlášen, anebo že ujednání plní.

(3) Není-li jinak umluveno, přísluší zaměstnanci provise také z obchodů, které byly za jeho pracovního poměru ujednány bez jeho přímé součinnosti mezi zákazníkem jemu přiděleným anebo jim získaným a zaměstnavatelem.

(4) Byl-li zaměstnanec ustanoven výslovně za jediného zaměstnavatelova zástupce pro určitý obvod (obvodový zástupce), přísluší mu, není-li jinak vyjednáno, provise také z obchodů, které byly v tomto obvodu za jeho pracovního poměru ujednány bez jeho přímé součinnosti.

(5) Nebyl-li obchod zaměstnancem ujednaný nebo zprostředkovaný proveden, nebo nebylo-li druhou smluvní stranou plněno zcela nebo částečně pro zaměstnavatelovo chování, pro které nebyly důležité důvody z osoby druhé smluvní strany, může zaměstnanec požadovati plnou provisi podle předchozích ustanovení.

§ 12.

(1) Není-li jinak ujednáno, nabude zaměstnanec práva na provisi při prodejích, dodávkách a pracích, jakmile zakázka byla zaměstnavatelem správně vyřízena a druhou stranou bez oprávněných námitek přijata; při jiných obchodech, jakmile byly pravoplatně uzavřeny.

(2) Při výpočtu provise hledí se k slevě poskytnuté zaměstnavatelem z ujednané ceny jen tehdy, je-li v tomto odvětví nebo podle všeobecných zaměstnavatelových podmínek obvyklá nebo zavdal-li zaměstnanec sám důvod ke slevě.

(3) Provise jsou splatné a zúčtují se, není-li jinak ujednáno, koncem každého kalendářního čtvrtletí. Při zúčtování v období delším než jeden měsíc je zaměstnanci poskytnouti na vydělanou provisi přiměřené měsíční zálohy. Skončí-li se pracovní poměr před dobou zúčtování, je provise, na kterou zaměstnanec nabyl podle odstavce l práva, splatná dnem, kdy se poměr skončí, další se pak zúčtují podle vzniku nároku koncem každého kalendářního čtvrtletí. Náleží-li provise ze smluv sjednaných s postupným plněním, je po skončení pracovního poměru splatná po každém plnění z této smlouvy vždy v kalendářních lhůtách čtvrtletních.

(4) Zaměstnavatel je povinen vydati na žádost zaměstnance výpis z obchodních knih o všech obchodech jím ujednaných nebo zprostředkovaných, ale jen potud, pokud zaměstnanec výpisu potřebuje pro vyúčtování provise; tím-nejsou dotčeny jiné zákonné předpisy, podle kterých se může zaměstnanec domáhati předložení obchodních knih.

§13.

Znemožní-li zaměstnavatel proti smlouvě zaměstnanci, aby vydělal provise nebo denní platy (diety) ve smluveném rozsahu nebo v rozsahu, v "jakém se jich mohl nadíti podle ujednaných smluv, přísluší zaměstnanci za ně přiměřená náhrada.

§14.

(1) Zaměstnanec, jemuž zaměstnavatel svěřil ujednávati nebo zprostředkovati obchody, nesmí bez zaměstnavatelova svolení od jiné osoby pro sebe nebo pro jiného si dáti slíbiti nebo přijmouti provisi nebo jakoukoli odměnu za to, že obchod ujedná nebo zprostředkuje nebo že jej neujedná nebo nezprostředkuje.

(2) Zaměstnavatel může se domáhati, aby mu zaměstnanec vydal provisi nebo odměnu neprávem přijatou, nepozbývaje tím nároku na náhradu skutečné škody, která mu snad kromě toho povstala,