Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1934.

III. volební období. 10. zasedání.

2584.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne_________________________1934,

kterým se mění a doplňují některé zákony týkající se bytové péče.

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I. Daňové úlevy na opravy starých domů.

§1.

(1) Vlastníci domů v obci s více než 25. 000 obyvateli nebo v obci, jejíž zastupitelstvo se na tom se schválením zemského výboru usnese, mají nárok na daňovou úlevu odečtením části nákladu učiněného na větší opravy domu od vyměřovacího základu daně činžovní.

(2) Kde se v tomto článku mluví o vlastníku domu, rozumí se jím i trvalý poživatel domu podle § 119 zákona o přímých daních.

§2.

Za větší opravu domu jest považovati opravu, činí-li náklad s ní spojený u jednotlivého domu alespoň 1. 000 Kč. Opravami jest rozuměti také práce a zařízení, jimiž se trvale zlepší stav domu, zejména po stránce zdravotní nebo stavebně technické, a dále úpravy podkroví nebo sklepů za účelem vybudování úkrytů proti leteckým útokům. Za opravy nelze považovati práce a zařízení podniknuté pouze ze záliby nebo pro okrasu domu.

§3.

(1) Daňová úleva se poskytuje jen na opravy domů, ve kterých do konce března 1935

alespoň jedna třetina nájemních předmětů podléhala ustanovením zákona o ochraně nájemníků, bude-li s opravami začato po vyhlášení tohoto zákona, budou-li dokončeny do konce března 1935 a bude-li náklad na ně učiněný uznán obcí za přiměřený. K nájemním předmětům podléhajícím ustanovením zákona o ochraně nájemníků se nepočítají byty skládající se mimo kuchyň a obytné pokoje pro služebné ze tří obytných místností a střední provozovny, počítají se však byty menší, i když ochrana nájemníků u nich zanikla po vyhlášení tohoto zákona před 1. dubnem 1935 z důvodu vyšších důchodů nájemníka a příslušníků jeho rodiny.

(2) Na opravy domů, které budou v roce 1934 nebo 1935 částečně z domovní daně vyňaty nebo od ní osvobozeny, nelze daňovou úlevu poskytnouti.

(3) Daňová úleva nebude poskytnuta na opravy domů, jejichž udržování není hospodárné nebo z veřejného zájmu žádoucí.

§4.

(1) Daňová úleva záleží v tom, že se odečte od vyměřovacího základu daně činžovní v berních letech 1935 a 1936 po 25% nákladu učiněného na opravy, nejvýše však po 20% vyměřovacího základu daně činžovní, jsou-li v domě alespoň dvě třetiny nájemních předmětů, které podle § 3, odst. l podléhají ustanovením zákona o ochraně nájemníků, a po 10% vyměřovacího základu činžovní daně, jeli v domě méně než dvě třetiny takových nájemních předmětů.

(2) Poměr nájemních předmětů podle odstavce l zjistí se podle stavu koncem března 1935.

§5.

(1) Domáhá-li se vlastník domu daňové úlevy, musí předložiti vyměřovacímu úřadu zároveň s přiznáním k činžovní dani za berní rok 1935 osvědčení obsahující údaje o způsobu oprav, o době, kdy s nimi bylo začato a kdy byly dokončeny, o výši a přiměřenosti jejich nákladu a dále o tom, že proti poskytnutí daňové úlevy není důvodu podle § 3, odst. 3.

(2) O osvědčení podle odstavce l musí vlastník domu podati u obce nejméně do konce dubna 1935 žádost, o které obecní úřad rozhodne nejpozději do 15. prosince 1935 a to s konečnou platnosti; jinak je žádost po zákonu zamítnuta.

(3) Vyměřovací úřady mohou, mají-li pochybnosti, samy přezkoumati nebo dáti přezkoumati přiměřenost nákladu na opravy zejména šetřením u oprávněných živnostníků, kteří opravy prováděli nebo na ně dodávali materiál.

§ 6.

(1) Zjistí-li vyměřovací úřad přihlížej 8 k osvědčení obce podle § 5, že jsou splněny také ostatní podmínky pro poskytnutí daňové úlevy, odečte část nákladu na opravy při vyměření činžovní daně na berní roky 1935 a 1936.

(2) Výši odpočtu nebo odepření odpočtu části nákladu na opravy lze bráti v odpor jen odvoláním z platebního rozkazu na činžovní daň.

§7.

Pokud nebylo v předchozích ustanoveních jinak ustanoveno, platí obdobně ustanovení zákona o přímých daních.

§8.

Odpočet části nákladu na opravy od základu daně činžovní nemá vlivu na základ pro vyměřování obecních dávek vybíraných na podkládá nájemného (nájemní hodnoty).

§9.

Vlastník domu, který učiní nesprávné údaje o výši nákladu učiněného na opravy, budiž potrestán, nejde-li o činy přísněji trestné, okresním úřadem trestem na penězích od 10 Kč do 5. 000 Kč nebo na svobodě od 12 hodin do 14 dnů.

Čl. II. Podpora stavebního ruchu.

§1.

Ustanovení hlavy páté zákona ze dne 10. dubna 1930, č. 45 Sb. z. a n., o stavebním ruchu, ve znění čl. IV zákona ze dne 23. února 1934, č. 32 Sb. z. a n., se mění a doplňují, jak ustanovují §§ 2 až 4.

§2.

Ustanovení § 32 se doplňuje odstavcem 2 tohoto znění:

"(2) Při zhotovování plánů pro tyto stavby budiž použito úlev podle ustanovení §§ 64 až 70, pokud je to účelné a úsporné. "

§3.

Ustanovení § 36, odst. 3 bude zníti:

"(3) Za dům s nejmenšími byty se považuje dům, obsahující výlučně nebo převážně obytné kuchyně nebo byty s podlahovou plochou obytných místností včetně kuchyně nejvýše 40 m2. "

§4.

(1) Na stavba domů obsahujících výlučně nebo převážně obytné kuchyně může býti udělena podpora podle ustanovení hlavy páté zákona č. 45/1930 Sb. z. a n. jen obcím nebo právnickým osobám, na kterých je obec majetkově zúčastněna a kterým svěří stavbu nebo správu takových domů, jsou-li byty určeny pro osoby chudé.

(2) Státní příspěvek smí u domů uvedených v odstavci l činiti nejvýše 3% stavebního nákladu, přispěje-li obec ke zlevnění nájemného ročně částkou rovnou aspoň 1% stavebního nákladu.

Čl. III.

Změna, dočasná a dílčí bezúčinnost stavebních řádů a statutů.

§1.

Účinnost ustanovení hlavy sedmé zákona č. 45/1930 Sb. z. a n., prodloužená čl. IV, § 4 zákona ze dne 27. října 1932, č. 164 Sb. z. a n., do 31. prosince 1934, prodlužuje se se změnami uvedenými v §§ 2 až 7 do konce roku 1936.

§2.

Ustanovení § 61 se doplňuje odstavci 3, 4 a 5 tohoto znění:

"(3) Ustanovení odstavce l nelze užíti na pozemky v obvodu hlavního města Prahy, měst Brna, Bratislavy, Plzně a Moravské Ostravy.

(4) V hlavním městě Praze, v městech Brně, Bratislavě, Plzni a Moravské Ostravě může stavební úřad odepříti parcelační a stavební povolení v částech obecního území, které postrádají veřejných zařízení komunikačních,

kanalisačních a vodovodních, neusnese-li se městské zastupitelstvo, že obec tato zařízení provede v takové lhůtě, aby stavby podle dotčených povolení vznikající již mohly býti účastný těchto zařízení, anebo není-li provedení těchto zařízení do téže lhůty jiným způsobem zabezpečeno.

(5) Ustanovení odstavců 3 a 4 mohou býti vládním nařízením rozšířena také na jiné obce. "

§3.

(1) Ustanovení § 65, odst. 2 bude zníti:

"(2) Volba stavebních hmot jest ponechána volnému uvážení stavebníka, nesmí však býti na újmu trvanlivosti, uživatelnosti a vzhledu budovy i jejího okolí. Krytí slámou při souvislých stavbách není dovoleno. "

(2) Ustanovení § 65 se doplňuje odstavci 3 a 4 tohoto znění:

"(3) Stavební úřad může žádati průkaz o vhodnosti zamýšlených stavebních hmot.

(4) Jako hlavního staviva lze použíti i dřeva. Dřevěné stavby zřizované v místech, ve kterých předpisy stavebních řádů (statutů) takové stavby nedovolují, musí býti zabezpečeny stavebně nebo osvědčenou impregnací dřeva a pod. proti snadnému vzplanutí. "

§4.

Ustanovení § 66, odst. l bude zníti:

"(1) Domy obytné mohou býti povoleny o pěti patrech, ač není-li to závadné z ohledů veřejných anebo pravoplatné zastavovací podmínky jinak neustanovují. Nad nejvyšším přípustným patrem může býti zřízeno další patro pouze s odstupňováním odstupu k výšce v poměru nejméně 2: 3 tak, aby ideální plocha střechy nad pátým patrem nebyla porušena nebo převýšena, a jen tehdy, bude-li v těchto domech postaráno o snadné dosažení vyšších pater nejen náležitým schodištěm, nýbrž i osobním a nákladním výtahem. Světlou výšku lze snížiti pro místnosti obytné a pracovní v patrech až na 2 m 60 cm, v podkroví až na 2 m 40 cm. "

§5.

Ustanovení § 68, odst. 2 bude zníti:

"(2) V místech, kde není veřejné kanalisace nebo kde tato není provedena až ke sta-

veništi, jest dovoleno užíti dočasně soustavy žumpové. Neodepře-li stavební úřad v obcích zmíněných v § 61, odst. 4 a 5 stavební povolení podle § 61, odst. 4, může povoliti stavby s použitím soustavy žumpové, jen jde-li o stavbu rodinných domků a není-li nebezpečí, že vzniknou z toho zdravotní závady. "

§6.

Ustanovení § 70 bude zníti:

"Zřizování dvorů dlážděných jest na žádost stavebníka odročiti na dobu pozdější. "

§7.

(1) Ustanovení § 71, odst. l a 2 bude zníti:

"(1) Ustanovení §§ 62 až 70 vztahují se jen na stavby obytných domů, pro které stavebník dožaduje se úlev podle těchto ustanovení.

(2) Kdo nechce užíti těchto úlev, jest povinen provésti stavbu podle předpisů stavebních řádů nebo statutů. "

(2) Ustanovení § 71, odst. 3 se doplňuje větou: "Ustanovení § 61, odst. 3, 4 a 5 vztahují se na všechny stavby".

(3) Ustanovení § 71, odst. 4 bude zníti:

"(4) Pro jiné stavby než stavby uvedené v odstavcích l a 3 zůstávají v platnosti předpisy stavebních řádů a statutů, i pokud jde o příslušnost úřadů a stavební řízení. "

čl. IV.

Podpora na usídlení nezaměstnaných.

(1) Vláda se zmocňuje, aby ustanovila, že podporu podle zákona č. 45/1930 Sb. z. a n. lze uděliti obcím nebo právnickým osobám, na kterých je. obec majetkově zúčastněna a kterým svěří stavbu nebo správu takových domů, i na stavbu rodinných domků o jednom malém bytě s potřebným hospodářským příslušenstvím, určených pro osoby nezaměstnané nebo polozaměstnané, a na opatření pozemků k zemědělskému obdělávání v míře stačící aspoň k částečné jejich obživě.

(2) Zaručená zápůjčka smí činiti nejvýše 50% a s připočtením zápůjčky v pořadí předcházející nejvýše 90% nákladu na stavbu a na pozemek. Státní příspěvek smí činiti až 3% nákladu na stavbu a na pozemek.

(3) Na stavby uvedené v odstavci l smí býti z částky 15, 000. 000 Kč, uvedené v čl. IV,

§ 4 zák. č. 32/1934 Sb. z. a n., užito nejvýše 1, 000. 000 Kč.

Čl. V.

Základ daně činžovní podle zákona o ochraně nájemníků.

Ustanovení § 10, odst. l, písm. c) a d) zákona o ochraně nájemníků ve znění či. I, § 2, č. 13 zák. č. 32/1934 Sb. z. a n. se nahrazuje tímto ustanovením:

,, c) částka rovnající se 30% základního nájemného a u bytů, u kterých nájemné nepřevyšuje 600 Kč ročně, 60% základního nájemného. "

Čl. VI.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr sociální péče v dohodě s ministry financí, veřejných prací a zemědělství.

Důvodová zpráva.

Zákon o stavebním ruchu ze dne 10. dubna 1930, č. 45 Sb. z. a. n., poslední samostatný zákon o stavebním ruchu, byl prodlužován a doplňován dosud jen v rámci společných novel všech zákonů týkajících se bytové péče. V rámci těchto novel obmezovaly se změny a doplňky zákona o stavebním ruchu, nehledíc k povolování nových prostředků na podporu staveb obytných domů, pouze na prosté prodlužování účinnosti těch ustanovení, která byla již v zákoně č. 45/1930 Sb. z. a n. terminována, žádná z devíti novel, které se týkají zákona o stavebním ruchu, a ovšem ani poslední z nich ze dne 23. února 1934, č. 32 Sb. z. a n., nepřinesla věcnou změnu zákona č. 45/1930 Sb. z. a n., který nejen že v některých svých ustanoveních potřebuje již naléhavě reformy, ale který také třeba doplniti, jak toho vyžaduje potřeba doby.

Při parlamentním projednávání posledních bytových novel, zejména novel zákona o ochraně nájemníků, projevil se všeobecně názor, že nutno vlastníkům starých domů, kteří pro nedostatečný výnos domu v důsledku trvání ochrany nájemníků nejsou

s to, aby své domy udržovali v náležitém stavu, tím méně aby podnikali nové investice, poskytnouti pomoc z veřejných prostředků na provádění větších oprav. Potřeba takové podpory uznává se všeobecně zvláště u domů s malými byty o jedné nebo dvou obytných místnostech, u nichž ochrana nájemníků ještě v plné míře trvá. Po podpoře na opravy starých domů volá se nejen z řad majitelů domů, nýbrž také ze středu stavebních živností, které se od provádění oprav a nových investic nadějí většího zaměstnání.

Všeobecnému volání po podpoře z veřejných prostředků na opravy starých domů a na nové investice v nich neuzavírá sluchu ani vláda z poznání, že udržování starých domů a bytů v dobrém uživatelném stavu je v hospodářství bytovém stejně důležité jako stavba nových bytů. V normálních poměrech lze spoléhati na vlastníka starého domu, že ve svém vlastním zájmu bude prováděti nutné opravy domu a bytů, dokud neuzná za výhodnější pomýšleti na zbourání domu. V mimořádných poměrech, zejména v době nedostatku bytů s nájemným únos-

ným pro široké vrstvy obyvatelstva, stává se udržování starých domů věcí veřejného zájmu z poznání, že bylo by neprozíravé vynakládati prostředky na vybudování nových bytů a nestarati se, aby staré byty, přirozeně levnější než nové, nescházely a nestávaly se nezpůsobilými k obývání, a že by bylo zejména tam nehospodárné budovati za drahé peníze nové byty, kde postačí opravy nebo zlepšení starých bytů.

Způsob a míra podpory z veřejných prostředků na opravy a na zlepšování starých domů jsou ovšem obmezené hlavně finanční situací obcí a státu. Jen obec dovede nejlépe posouditi, zda a jak dalece potřebují oprav staré domy v zájmu zlepšení bytových poměrů obyvatelstva nebo v zájmu ukojení jeho bytové potřeby, a zda je i s hlediska obecního hospodářství hospodárnější starati se o udržování starých domů než budovati nové domy. Tímto zájmem obce na udržování starých domů je také odůvodněn požadavek, aby k podpoře na opravy starých domů přispěly podle svých možností v prvé řadě obce samy.

Při notoricky nepříznivé finanční situaci převážné většiny obcí lze jen na takových obcích žádati oběti ve prospěch udržení starých domů, které postupným odstraňováním ochrany nájemníků získají na výnosu činžovní daně a přirážek a podle okolností i na výnosu obecní dávky z nájemného. Budou to jenom větší obce, v nichž je značnější počet třípokojových bytů a středních provozoven nebo v nichž nájemníci starých bytů patří k osobám s většími důchody, odůvodňujícími zánik ochrany nájemníků. Jsou to jen větší obce, ve kterých se mohou v patrné míře projeviti účinky poslední novely bytových zákonů č. 32/1934 Sb. z. a n. Nelze-li ostatním menším obcím podobné oběti ukládati, není důvodu, aby jim nebylo ponecháno na vůli, usnésti se dobrovolně, ovšem se schválením dozorčích úřadů, na stejné podpoře v zájmu udržení starých domů k tíži obecních financí.

Na těchto úvahách jsou vybudována ustanovení článku I návrhu zákona.

Jako měřítko velikosti obce rozhodné pro to, jsou-li daňové úlevy v nich obligatorní či jsou-li fakultativní a závislé od usnesení obecního zastupitelstva schváleného zemským výborem, ustanovuje § l počet 25. 000 obyvatelů. Platí-li v obci ustanovení o daňových úlevách, pak vlastník domu má na poskytnutí daňové úlevy právní nárok.

Jako měřítko rozhodné pro posouzení, jakým podmínkám musí vyhovovati starý dům, aby jeho vlastník nabyl nároku na daňovou úlevu, bere návrh zákona skutečnost, že v domě do konce března 1935 alespoň jedna třetina nájemních předmětů podléhala ještě ustanovením zákona o ochraně nájemníků. Nelze si tajiti, že toto měřítko není ideální a že by bylo mnohem přiléhavější a účelnější vzíti jako měřítko celkový výnos nájemného z celého domu, svědčící o tom, jak je valorisován výnos nájemného na př. proti roku 1914. Od tohoto měřítka musilo však býti upuštěno pro příliš veliké technické obtíže spojené se zjišťováním celkového výnosu nájemného v letech předválečných, zejména v městech v zemi Slovenské.

Volba termínu konec března 1935 v § 3 souvisí jednak s ustanovením zákona o ochraně nájemníků, podle něhož koncem března 1935 vypadají kromě středních provozoven všechny třípokojové byty z ochrany nájemníků, a jednak s úmyslem návrhu zákona, tímto terminováním podnítiti a zintensivniti provádění oprav v době co nejkratší. Stylisace § 3, odst. l byla tak volena, aby vlastník domu měl ještě před započetím s opravou domu plnou jistotu o tom, má-li či nemá-li nárok, na daňovou úlevu.

Ustanovení § 4 určuje dvojí nejvyšší výměru daňových úlev podle toho, zdali alespoň nebo méně než dvě třetiny nájemních předmětů požívají ještě ochrany nájemníků.

Definice pojmu větší opravy v § 2 je tak široká, že vlastníkům domů umožňuje provádění nejen pouhých oprav v pravém slova smyslu, nýbrž i všech nových investic.

Ustanovení §§ 5 až 7 upravují řízení.

Návrh zákona pamatuje v § 9 trestním ustanovením na případy, že za účelem dosažení větší daňové úlevy budou náklady na opravy nesprávně udávány.

Čl. II návrhu zákona mění a doplňuje některá ustanovení zákona o stavebním ruchu č. 45/1930 Sb. z. a n., týkající se podpory na stavby domů s nejmenšími byty, určenými pro nejchudší vrstvy obyvatelstva, která nevyhovují skutečné potřebě zejména obcí. Obce si stěžují na předpis zákona, že nejmenší byt musí se skládati z pokoje a kuchyně, tvrdíce - jak praxe zákona ukazuje - plným právem, že nájemné z takového bytu je i při plném

státním příspěvku příliš vysoké a pro nejchudší rodiny, o jejichž ubytování se musí starati obec sama, prostě neúnosné. Obce žádají změnu zákona v tom směru, aby státní příspěvek mohl býti poskytován i na lomy s byty skládajícími se pouze z obytné tuchyně a aby zvýšením státního příspěvku na takové stavby bylo obcím opravdu umožněno zřizovati byty také pro nejhudší občany, jejichž bytovou potřebu nemohou ukojiti ani stavební družstva, natož pak soukromé stavební podnikání. Z řad soukromého podnikání a zejména z řad stavebních družstev se zase ukazuje na neúčelnost ustanovení, že maximální výměra podlahové plochy nejmenšího bytu 40 m2 nůší býti rozdělena na kuchyň a jen jednu obytnou místnost, a žádá se, aby bylo dovoleno prostor daný podlahovou plochou rozděliti podle potřeby rodiny i na více obytných místností než jednu. Tento požadavek je také podporován z kruhů technických a nelze mu odepříti oprávnění. Význam sebe menšího pokojíku, odděleného od obývacího pokoje rodiny, vynikne zemena, je-li někdo z členů rodiny nemocen nebo potřebují-li děti pokojík k učení a pod.

Uvedeným požadavkům snaží se vyhověti čl. II, § 3 návrhu zákona změnou definice pojmu domu s nejmenšími byty, obsaženou v § 36, odst. 3 zák. č. 45/1930 Sb. z. a n., tak, aby nová definice hověla přáním obou stran. Z důvodů udržení třebas skromné bytové úrovně, na níž tolik závisí mravní, tělesná i občanská výchova rodiny, obmezuje čl. II, § 4 návrhu zákona rozdílení státní podpory na stavbu domů obsahujících výlučně nebo převážně jenom bytné kuchyně pouze na stavby obcí a vylučuje tak z podpory zejména i stavby družstevní. Děje se tak v naději, že obec přísným dozorem nad užíváním bytů pokud možno zmírní závady nerozlučně spojené s obýváním tak skrovných bytů nejchudšími a pravidelně na děti nejpočetnějšími rodinami. Obcím klade návrh zákona a roven takové korporace, kterým obec věří stavbu nebo správu takových domů souc na nich sama majetkově zúčastněna. Co z poznání, že stavba bytů obcemi je spojena s mnoha nevýhodami, tím většími, tím sociálně slabší jsou nájemníci obecních domů, a že je v mnoha směrech výhodnější, by obce samy nestavěly, nýbrž aby stavby takové dávaly podnikati jinou korporací. Hledíc k hmotným i sociálním poměrům

osob, pro něž takové byty obec potřebuje, a majíc na paměti neutěšený finanční stav většiny obcí, neváhá vláda navrhovati zvýšení státního příspěvku u takových staveb z 21/2% na 3% za podmínky, že také obec přispěje ke zlevnění nájemného ročně částkou rovnou alespoň 1% stavebního nákladu.

Nutnost prodloužiti účinnost ustanovení hlavy sedmé zákona č. 45/1930 Sb. z. a n., obsahující ustanovení vyznačená v nadpisu čl. III návrhu zákona, dává příležitost, aby také v této hlavě zákona o stavebním ruchu byly provedeny věcné změny, jejichž nutnost je čím dále tím naléhavější.

Je to v prvé řadě ustanovení § 61, odst. 1 zák. č. 45/1930 Sb. z. a n., dovolující roztříštěné zastavování i v takovém území obce, které není pro zastavění řádně připraveno. Ustanovení toto bylo v hlavní své podstatě obsaženo již v zákoně o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921, č. 100 Sb. z. a n., a mělo za účel, za tehdejší katastrofální bytové nouze podnítiti stavbu obytných domů všade, kde to bylo jen poněkud možno. Městská rada hlavního města Prahy již ve svém podání ze dne 2. listopadu 1923 upozornila na závady plynoucí z užívání ustanovení cit. § 61, odst. 1. Podle tohoto ustanovení není obcím možno zabrániti povolování staveb na pozemcích vzdálených od zastavěných částí Obce, k nimž zřizovati kanalisaci, vodovod a pod. je zhusta svrchovaně obtížné, ne-li na ten čas nemožné a vždy velmi nákladné. Pražská obec již od roku 1923 domáhá se změny zákona v tom směru, aby stavby bylo lze povolovati jen na místech pro stavbu úplně připravených. Postupem doby se ukázalo, že má-li býti zabráněno katastrofálním účinkům na finanční hospodářství městských obcí s rozsáhlým územím, nerozlučně spjatým s dosavadním neusměrněným vývojem stavebního ruchu, nutno přikročiti k uzákonění t. zv. stavební uzávěry, jak je navržena v čl. III, § 2 jako 4 odstavec § 61 zák. č. 45/1930 Sb. z. a n. Bez podobného ustanovení nemá obec právní možnost, aby řídila a usměrňovala stavební ruch na svém území. Dosavadní ustanovení § 61, odst. 1 zák. č. 45/1930 Sb. z. a n. situaci obce ještě ztěžuje, neboť usnadňuje a podporuje nesystematické zastavování obecního území se všemi jeho hygienickými závadami, které ve svých účincích nedají se obmeziti snad jen na nekanalisované území, nýbrž ohro-

žují zdraví a život obyvatelstva i vzdálenějších čtvrtí.

Za požadavek obce Pražské, který došel výrazu v navrhovaném novém ustanovení § 61, odst. 4 zák. č. 45/1930 Sb. z. a n., postavila se zvláštními podáními i města Brno, Bratislava, Plzeň a Moravská Ostrava. Zájem veřejný, který se víže k navrženému ustanovení, je tak závažný, že návrh zákona vyhrazuje nařizovací moci vlády rozšířiti platnost navrhovaných ustanovení také na jiné obce, ve kterých se ukáže toho nutná potřeba.

V souvislosti s navrhovaným novým ustanovením § 61, odst. 4 zák. č. 45/1930 Sb. z. a n. je v čl. III, § 5 navrhovaný doplněk § 68, odst. 2, podle něhož i při uzákonění stavební uzávěry jsou na území do této uzávěry pojatém přípustné stavby rodinných domků s použitím soustavy žumpové, pokud z toho nevzniknou zdravotní závady.

Doplňky a změny navrhované v čl. III, §§ 3, 4 a 6 osnovy zákona mají hlavně za účel chrániti veřejný zájem proti výstřelkům subjektivních zájmů stavebníků. Tak tomu je hned u navrhované změny § 65, odst. 2 zák. č. 45/1930 Sb. z. a n., záležející v doplnění tohoto odstavce průkazem, že stavební hmota, zhusta ne ještě dosti vyzkoušená, nesmí býti na újmu vedle trvanlivosti a vzhledu budovy a jejího okolí také uživatelnosti budovy.

K ustanovení nového odstavce 4 § 65 dal podnět návrh senátora Šelmece a druhů, tisk č. 694 senátu 1932. Ustanovení toto bylo pojato do návrhu zákona, ačkoli již dosavadní znění § 65, odst. 2 zák. č. 45/1930 připouští nejen s hlediska stavebních řádů a statutů, nýbrž i a hlediska ustanovení o státní podpoře staveb obytných domů volbu dřeva jako stavebního materiálu, a ačkoli vzhledem k dosavadním ustanovením §§ 60 a 71 uvedeného zákona je tato volba možná i tehdy, když stavební řády nebo statuty stavbu ze dřeva nedovolují. Taková byla také konstantní praxe zákona o stavebním ruchu.

Nové ustanovení odstavce 4 v § 65 má za účel, aby v těch obcích, ve kterých platné stavební řády nebo statuty dřevěné stavby nedovolují, byla pro připuštění dřeva jako hlavního staviva ustanovena jistá obmezení, která jsou obsažena v druhé větě odstavce 4.

Dosavadní ustanovení § 66, odst. l zák. č. 45/1980 Sb. z. a n. o podmínečné přípustnosti nejvýše pěti pater nevyhovuje potřebám velikých měst a nebylo - na příklad v Praze - dodržováno. Návrh zákona povoluje v čl. III, § 4 ještě další patro, ale také jen podmínečně a s obmezením tu uvedeným.

Změna navrhovaná v čl. III, § 6 zrušuje dosavadní úlevu v tom záležející, že stavebník mohl žádati za odročení povinnosti zříditi dlážděné chodníky. V praxi bylo dosavadní ustanovení zhusta vykládáno dokonce i tak, že stavebník nemusí zřizovati ani chodníky nedlážděné.

Ustanovení čl. III, § 7 návrhu zákona mají za účel učiniti konec dosavadním pochybnostem v praxi o dosahu dosavadního ustanovení § 71 zák. č. 45/1930 Sb. z. a n., zejména pak o tom, kdy a která ustanovení hlavy sedmé jsou povahy obligatorní a která povahy fakultativní.

Do rámce zákona o stavebním ruchu pojímá návrh zákona v čl. IV i podporu na usídlení nezaměstnaných. Usídlení nezaměstnaných nebo polozaměstnaných osob za tím účelem, aby se jim opatřila obživa, ať úplně nebo jen částečně, stalo se ve všech státech, v nichž průmyslové dělnictvo v menší či větší míře zůstane na trvalo vyřazeno z dosavadního zaměstnání, novodobým problémem sociální politiky. Řešení tohoto problému nelze se nadále vyhýbati ani u nás, když nikdo nemůže míti pochybnosti o tom, že značný počet průmyslového dělnictva nikdy již nenalezne zaměstnání, z něhož ho vypudila hospodářská krise posledních let.

Usídlování nezaměstnaných možno roztříditi na trojí typický způsob: 1. zřizování nových drobných rolnických usedlostí, 2. zřizování zahradnických podniků, 3. zřizování domků s menším hospodářstvím na obvodu nebo v bližším okolí měst a průmyslových obcí nebo sídel průmyslových podniků. V nynější hospodářské krisi projevuje se usídlování nezaměstnaných zhusta jen snahou, opatřiti nezaměstnanému kousek políčka nebo zahrádku s provisorním obydlím nebo bez něho s možností připachtováním nebo koupí dalších pozemků a vybudováním řádného obydlí dostati se postupně k jednomu z uvedených tří typů usídlovacího hnutí.

žádný z uvedených typických způsobů usídlování nezaměstnaných osob a zejména také nikoli třetí způsob, který v našich poměrech asi nejvíce bude padati na váhu, nedá se prováděti s použitím zákona o stavebním ruchu a jeho ustanovení o státní podpoře stavebního ruchu, a to z těchto důvodů:

1. vlastníci domků sotva budou míti předepsaných 25% celkového nákladu na vlastních prostředcích a snížení této částky brání ustanovení zákona, že součet nezaručené a zaručené zápůjčky nesmí přesahovati u rodinných domků 75 % celkového nákladu;

2. není zajištěna výnosnost domku a tím bezpečnost státní záruky, nutno-li vzíti v počet možnost trvalé nezaměstnanosti vlastníka domku;

3. do stavebního nákladu jednotlivého domku nelze započítati náklad za zemědělskou půdu spojenou s domkem, není-li uživatel domku svým povoláním drobný zemědělec;

4. obmezení dané definicí domku s nejmenším bytem na maximum 40 m2 obytné podlahové plochy, rozdělené jen na kuchyň a jeden obytný pokoj, je pro daný účel nepraktické, zejména půjde-li o usídlení rodin s větším počtem dětí;

5. příspěvek ve výši 21/2% ze součtu hypoték, tedy nejvýše ze 75% stavebního nákladu, je vzhledem k danému účelu patrně malý.

Pro řešení problému usídlení nezaměstnaných osob v rámci zákona o stavebním ruchu, zejména pokud se projevuje snahou umožniti nezaměstnaným, aby zůstali ve stálém styku s danými pracovními možnostmi, je s hlediska bytové a stavební péče rozhodná i ta okolnost, že tento způsob usídlení nezaměstnaných stýká se s novodobými tendencemi výstavby měst a obcí,

směřujícími k decentralisaci měst a k úpravě krajin hospodářsky významných.

Ustanovení navrhovaná v čl. IV osnovy zákona mají za účel dáti právní podklad k tomu, aby usídlení nezaměstnaných osob mohlo býti podporováno v rámci zákona o stavebním ruchu, ač použije-li vláda zmocnění jí k tomu návrhem zákona dávaného. Z těchto ustanovení je také vidno, že návrh zákona považuje jedině obce nebo korporace, které obec tím úkolem pověří, za způsobilé prováděti usídlovací akci. Důvod tohoto nazírání sluší spatřovati v tom, že bez součinnosti obce, zejména bez její podpory při opatřování pozemků a při provádění stavby, nedá se pomýšleti na význačnější rozsah podobné akce a na její konečný úspěch.

Na podporu této akce ve způsobe státního příspěvku ve výši 3% z 90% nákladu na stavbu a na pozemek smí býti užito nejvýše částky 1, 000. 000 Kč.

Ustanovení čl. V návrhu zákona souvisí s ustanovením čl. I potud, že má ulehčiti berním správám při vyměřování činžovní daně u starých domů, podléhajících ještě aspoň částečně ochraně nájemníků, které budou prováděním čl. I návrhu zákona ve veliké míře zatíženy novou agendou. Smysl ustanovení čl. V je ten, že zvýšení nájemného u předmětů požívajících ještě ochrany nájemníků ze zvláštních důvodů uvedených v § 12, odst. 2 zákona o ochraně nájemníků se paušaluje 10%, čímž se docílí, že berní správy budou zbaveny při adjustování činžovních fassí pracného zjišťování zejména zvýšení nájemného z důvodů vyšších nákladů na správu a udržování domu. Ustanovení čl. V nedotýká se nikterak práva vlastníků domů. na zvýšení nájemného z důvodů uvedených v § 12, odst. 2 zákona o ochraně nájemníků i v míře přesahující paušál 10%, rozhodný jen pro předpis činžovní daně a obecních dávek vybíraných na podkladě nájemného.

V Praze, dne 17. května 1934.

Předseda vlády: Malypetr v. r.

Ministr sociální péče: Dr Meissner v. r.