vých, kterých se aspoň z části užívalo k výkonu povoláni- ke konci března 1935, není vázána na svolení soudu podle zákona o ochraně nájemníků předepsané a nemusí se tedy dovolávati některého z výpovědních důvodů uvedených v §§ l a 3 tohoto zákona.
Další významnou změnou nejen pro pronajimatele a nájemníka, nýbrž i pro statní správu, a to stejně pro soudy jako pro vyměřovací úřady, jest v osnově navrhovaná změna ustanovení § 12, odst. 2, č. 2 a 3 platného zákona, jednajících o zvyšování nájemného z důvodů zvýšení pravidelných ročních výloh pronajimatelových spojených se správou a udržováním domu a v důsledku zvýšení úrokové míry ze starých hypoték. Zvyšování nájemného z těchto dvou zvláštních důvodů, zvláště pak z důvodů vyšších nákladů na správu a udržování domu, zavdává často příčinu k rozporům mezi vlastníkem domu a mezi nájemníky o správnosti žádaného zvýšení nájemného, jejichž vyrovnání hledají strany u soudu. Vyřizování těchto rozporů a určování správného nájemného tvoří nejobtížnější a nejodiosnější část nesporné agendy, přikázané zákonem o ochraně nájemníků soudům.
S ustanovením § 12, odst. 2, souvisí ustanovení § 10, odst. 1., písm, c, platného zákona, podle něhož zvýšení nájemného z těchto zvláštních důvodů je osvobozeno od činžovní dřině. Toto posléz cit. ustanovení působí zas nemalé obtíže vlastníkům chráněných domů při vyplňování přiznání k činžovní dani a prokazování odpočitatelných položek komplikuje značně ukládací práce vyměřovacím úřadům a je příčinou velmi četných odvolání proti předpisům daně činžovní. Postupným vylučováním jednotlivých nájemních předmětů z ochrany nájemníků stává se adjustování podaných přianání k dani činžovní stále obtížnější a pracnější vzhledem k nutnosti rozpočítávati rozdíly nákladů z roku 1914 a z roku berního na jednotlivé objekty chráněné a objekty nechráněné.
Osnova navrhuje v čl. L, § 2, pod bodem 13 a 14. aby zvýšení nájemného z obou uvedených zvláštních důvodů podle § 12, odst. 2, č. 2 a 3, které ve skutečnosti činí pravidelně kolem 10% základního nájemného, bylo počínajíc rokem 1935 touto částkou paušalováno, a počínajíc berním rokem 1934, tudíž s účinkem v roce 1935, paušá-
luje stejnou částkou i zvýšení nájemného odpočitatelné z vyměřovacího základu daně činžovní podle ustanovení § 10, odst. 1., písm. c, platného zákona tak, že dosavadní 20% srážku základního nájemného z vyměřovacího základu daně činžovní zvyšuje na částku 30%. U bytů s nájemným do 600 Kč zavádí 60% srážku základního nájemného z úvahy, že je třeba, aby vlastníkům domu s nejmenšími byty byla poskytnuta větší daňová výhoda za to, že byty ty zůstávají dále v ochraně a že není u nich přípustné další zvýšení nájemného.
Toto uspořádání přispěje, jak lze doufati, k zlepšeni vzájemného poměru mezi pronajimatelem a nájemníky a přinese i užitek státní správě tím, že finanční úřady a soudy nebudou zaměstnávány stížnostmi a spory, jejichž předmět není v žádném poměru k nákladu, kterého vyžaduje vyřízení věci.
Osnova obsahuje nové znění § 10 zákona v čl. I, § 2, pod bodem 13. K nové formulaci celého tohoto paragrafu budiž uvedeno, že se věcně neliší - až na ustanoveni odst. l, písm. c), které obsahuje právě uvedenou změnu o zvýšení daně prosté části nájemného o 10% nebo 40% - od dosavadního ustanovení § 10.
Nové znění § 10, odst. 1., vyjadřuje jenom výslovně, že zvýšení nájemného, které se již podle dosavadního znění § 10, odst. l, písni, a) a d), nezapočítává do základu daně činžovní, činí 70% a že se nezapočítává jen potud, jokud bylo nájemné podle ustanovení o obecně přípustném zvýšení nájemného skutečně zvýšeno, naproti tomu však že nezapočítáváni 20% základního nájemného do základu daně činžovní, zavedené čl. I, § 5, odst. 1., zákona č. 166/1930 Sb. z. a n., je nezávislé na tom, bylo-li nájemné vůbec zvýšeno či nic. Tutéž povahu má nové zvýšení daně prosté části nájemného z důvodu paiišalování vyšších nákladů na udržování a správu domu a na úrocích ze starých hypoték o 10% a u bytů s nájemným nepřevyšujícím 600 Kč ročně o 40% základního nájemného. Z toho důvodu byla v navrhovaném novém znění § 10, odst. l, písm. c), dosavadní částka 20% prosté zvýšena na 30% au bytů s nájemným činícím nejvýše 600 Kč na 60% základního nájemného.
Nové znění § 10, odst. 2, přizpůsobuje se nyní úplné znění odstavce 1.
Z dalších změn a novot zasluhuje pozornosti nové uspořádání důležitých důvodů k výpovědi nájemní smlouvy z potřeby vlastníka domu a členů jeho rodiny.
Důvod č. 10 v novém znění, uvedeném v osnově čl. I, § 2, pod bodem 2, přejímá dosavadní důvod č. 15 s tou změnou, že se časová hranice dosud určená dnem 30. dubna 1926 posunuje na 31. prosinec 1931.
Nové znění výpovědního důvodu č. 12, uvedené v osnově v čl. I, § 2, pod bodem 3, liší se od dosavadního znění tohoto důvodu tím, že pronajímatel nemusí prokazovati potřebu vypovídaného bytu, nýbrž že stačí prostý úmysl, nastěhovati se do bytu ve svém domě, a že musí nájemníkovi opatřiti náhradní byt jen tehdy, skládá-li se vypovídaný byt nejvýše z kuchyně a jedné obytné místnosti. Zato však nemůže pronajimatel tohoto důvodu vůbec užití, má-li už přiměřený byt ve svém domě nebo v domě manželově nebo je-li v jeho domě nebo v domě manželově aspoň jeden nechráněný byt. Za nechráněný byt se nepovažuje byt, který jest obýván již jinými příslušníky rodiny pronajímatelovy, třebas by se na něj nevztahovala Ustanoveni
o ochraně nájemníků.
Nové znění výpovědního důvodu č. 13 daného z potřeby bytů pro děti pronajimatelovy, ale jen ženaté nebo vdané nebo které chtějí sňatkem založiti vlastní domácnost, jest uvedeno v osnově v čl. I, § 2, pod bodem 4 a liší se od dosavadního důvodu č. 13 ve znění § 2, odst. l zákona č. 30/1930 Sb. z. a n. tím, že pronajímatel musí opatřiti náhradní byt jen za vypovídaný byt nejvýše o kuchyni a jedněm pokoji. Užití tohoto důvodu je podobně obmezeno, jak bylo uvedeno u důvodu č. 12.
V důsledku nové formulace výpovědních důvodů č. 12 a 13 stává se celkem zbytečným dosavadní výpovědní důvod č. 20 ve znění čl. I, § 2, odst. l, zákona č. 166/1930 Sb. z. a n. a osnova jej také v čl. I, § 2, pod bodem 6 výslovně zrušuje.
Dosavadní výpovědní důvod č. 14 jest již zcela nepraktický a osnova na jeho místo vsunuje nový výpovědní důvod č. 14, který je dán výlučně jen pro výpověď provozovny z potřeby vlastníka domu, jeho manžela nebo jeho dítěte. Znění tohoto důvodu připouští
i výpověď ve prospěch svobodného syna nebo svobodné dcery pronajimatelovy.
Tohoto důvodu nelze také ožíti, je-li v domě pronajimatelově, jeho manžela nebo jeho dítěte přiměřená provozovna nepodléhající ochraně nájemníků.
Z nového znění č. 14 plyne, že výpovědní důvody č. 12 a 13 platí jen pro výpověď místností užívaných k účelům bytovým.
Kromě již uvedených dosavadních důvodů č. 14 a 20 zrušuje osnova současně také dosavadní důvod č. 16, který se stal bezpředmětným vyloučením bytů o čtyřech obytných místnostech z ochrany nájemníků podle zákona č. 54/1983 Sb. z. a n. Zbývající výpovědní důvody č. 17, 18 a 19 se jen přečíslují.
Z ostatních dosavadních důvodů výpovědních mění osnova v čl. I, § 2, pod bodem l, pouze výpovědní důvod č. 9 zbavujíc pronajimatele povinnosti opatřiti náhradní byt. Výpověď musí v tomto případě býti nejméně tříměsíční. Proti zneužití tohoto výpovědního důvodu je nájemník stejně chráněn jako dosud, ale výslovně se vytýká, že nezaviněný odklad stavby nebo nezaviněné přerušení stavby nezavazují k opětnému pronájmu vypověděného bytu a k náhradě škody.
Z ostatních změn uvedených v čl. I., § 2, osnovy dlužno se zmíniti jen ještě o následujících:
K bodu 8: Osnova zachovává pro řízení o svolení k výpovědi nájemní smlouvy řízení nesporné jako pružnější, rychlejší a pro strany práva neznalé vhodnější, ale ustanorvuje, aby o útratách řízení platily napříště zásady řízení sporného.
K bodu 9: Dosavadní řešení otázky, co platí, zemře-li nájemník, jemuž zákon poskytoval ochrany, naráží v praxi na obtíže. Nejvyšší soud navrhl již v roce 1928, aby byly chráněny jen osoby, které podle povahy věcí ochrany zasluhují, t. j. příslušníci rodiny nájemníkovy, kteří s ním bydleli v době jeho smrti, nemajíce vlastního bytu, a to bez rozdílu, zdali dědici jsou čili nic. Osnova přidržuje se návrhu nejvyššího soudu. Příslušníci rodiny nájemníkovy (k nimž se počítají manžel, příbuzní v řadě přímé a sourozenci), kteří vyhovují podmínkám shora uvedeným, vstoupí po smrti nájemníkově do nájemní smlouvy a jejich postavení je zcela shodné s postavením zemřelého nájemníka; jsou tedy jmenovitě stejně chráněni zákonem jako byl jejich předchůdce. Nezůstali-li v bytě po
smrti nájemníkově příslušníci jeho rodiny, kteří vyhovují podmínkám shora uvedeným nebo jde-li o jiné místnosti než byty, nevstoupí nikdo v nájemní smlouvu chráněnou zákonem o ochraně nájemníků; přechod práv ze smlouvy nájemní na dědice nájemníkovy bude se posuzovati podle předpisů práva občanského a těmito předpisy bude se také spravovati poměr mezi pronajimatelem a nájemníkovými dědici.
Nájemní smlouvy, do nichž po smrti nájemníkově nevstoupí příslušníci jeho rodiny, nebudou tedy již podrobeny předpisům zákona o ochraně nájemníků. V novém znění § 14, odst. l, č. l a 2 zachovává se dnešní právní stav; v č. 3 se dopouští volné ujednání nájemného u středních provozoven, o němž se již shora stala zmínka.
K bodu 15: Dosavadní zákon neměl ustanovení o tom, jaké nájemné je povinen nájemník platiti, když smluvená doba projde. Osnova stanoví v novém odstavci 2, § 14, že nájemník musí platiti nadále tolik, kolik platil v posledním nájemním období smluvené doby, ačli nájemné stanovené podle zákona není vyšší.
K bodu 19: Podle osnovy mají zásady řízení sporného o útratách platiti v řízení o určení nájemného, i pokud jde o úhrady právního zastupování v prvé stolici, jež hradila posud každá strana ze svého.
Na stejnou dobu jako zákon o ochraně nájemníků navrhuje osnova v čl. II, § l prodloužiti zákon o odkladu exekučního vyklizení místnosti č. 45/1930 Sb. z. a n. Osnova jen při té příležitosti mění § 3, č. 2 uvedeného zákona tím, že k důvodům výpovědním, při kterých se odklad nedopouští, připojuje důvody uvedené v § l, odst. 2, č. 9, 15 a 16 zákona o ochraně nájemníků (číslování je už upraveno vzhledem k ustanovení čl. I, § 2, č. 6).
V ustanoveních zákona č. 118/1928 Sb. z. a n. o mimořádných opatřeních bytové péče jsou časově obmezena jen ustanovení §§ l až 16 jednající jednak o opatřeních zabezpečujících hospodárné využití bytů a jednak o zajišťování bytu státních zaměstnanců. Působnost těchto ustanovení se znovu prodlužuje do konce roku 1935. Ustanovení § l o zrušování bytů a o způsobu jich užívání bylo obmezeno jen na byty, na něž se vztahuje ustanovení zákona o ochraně nájemníků.
V čl. IV osnovy navrhuje vláda, aby za účelem další podpory stavebního ruchu, zejména na podporu staveb domů s nejmenšími byty, byla částka 1. 100, 000. 000 Kč, do které je možno podle zákonů čís. 45/1930 a č. 205/1931 Sb. z. a n. přejímati státní záruku za druhořadé hypotéky, zvýšena
o 300, 000. 000 Kč a aby částka 10, 000. 000 Kč, povolená zákonem č. 54/1933 Sb. z. a n. na udílení státního příspěvku na stavby domů s nejmenšími byty, budou-li je stavěti obce nebo jiné veřejnoprávní korporace, byla zvýšena ročně o dalších 5, 000. 000 Kč a aby celé této částky 15, 000. 000 Kč mohlo býti užito na podporu všech staveb domů s nejmenšími byty, které jsou uvedeny v § 47 zákona č. 45/1930, ale jen v obcích, ve kterých je prokazatelný nedostatek nejmenších bytů.
Podle zákona č. 45/1930 Sb. z. a n. byla do 31. ledna 1934 udělena podpora celkem na stavbu 1682 nájemních domů s 30. 765 byty o 60. 862 obytných místnostech s 972 malými provozovnami, 1211 obchodními a jinými místnostmi, jejichž úhrnný náklad činí 1. 834. 022. 608 Kč a na stavbu 6329 rodinných domků s 8262 byty o 19. 475 obytných místnostech, s 670 malými provozovnami, 125 obchodními a jinými místnostmi a se 432 hospodářskými budovami drobných zemědělců, jejichž úhrnný náklad činí 466, 558. 571 Kč, dohromady tedy na stavbu 8011 domů s 39. 027 byty o 80. 337 obytných místnostech, s 1642 malými provozovnami, 1336 obchodními a jinými místnostmi a 432 hospodářskými budovami stavebním nákladem 1. 013, 679. 047 Kč.
Podporami udělenými na právě uvedené stavby, jakož i podporami již přislíbenými byly částky k tomu účelu shora uvedenými zákony povolené skoro vyčerpány. V důsledku toho musily býti již od druhé polovice roku 1933 nové žádosti za podporu
i staveb domů s nejmenšími byty zamítány. Všechny tyto žádosti budou jistě opětovány a o nové rozmnoženy, budou-li povoleny nové prostředky na podporu stavebního ruchu.
Koncem roku 1933 bylo u ministerstva sociální péče a u zemských úřadů nevyřízeno žádostí za podporu na stavbu celkem 1647 domů o rozpočteném stavebním nákladu 464, 792. 800 Kč.
Rozšíření podpory ve způsobe státního příspěvku na všechny stavby uvedené v § 47
zákona, č. 45/1930 Sb. z. a n., navrhuje osnova proto, poněvadž nelze se nadíti, že by obce - ostatní veřejnoprávní korporace sotva tu padají na váhu - rozvinuly za nynějších poměrů stavební činnost v takovém rozsahu, aby plně využily částky 10, 000. 000 Kč, povolené zákonem č. 54/1933 Sb. z. a n. na udílení státního příspěvku. Naproti tomu četná stavební družstva a neméně četně i soukromníci, chtějící si vystavěti rodinné domky se živnostenskými provozovnami nebo hospodářskými budovami, učinili již výdaje na zakoupení pozemků a na přípravu projektů a ohlašují žádosti za podporu na nové stavby s nejmenšími byty. Uskutečnění těchto projektovaných a namnoze již i finančně zabezpečených staveb by ne jen přineslo zaměstnání stavebním živnostem a stavebnímu dělnictvu, nýbrž i rozmnožilo nabídku nejmenších bytů, po nichž postupným vylučováním Větších bytů z ochrany nájemníků poptávka jen poroste a jejichž dostatečná nabídka na bytovém trhu za nájemné únosné pro většinu osob hledajících byt je nezbytnou podmínkou pro další odstraňování ochrany nájemníků.
Jest samozřejmé, že při poskytování podpor z nově povolených prostředků bude náležitě toho dbáno, aby stát pokud jen možno vyhnul se nebezpečí z převzetí záruky. I dosud postupovalo se v těchto věcech vždy opatrně, což nejlépe dokazuje skutečnost, že přes kritickou hospodářskou situaci téměř všech vlastníků podporovaných domů a jejich nájemníků jsou částky, které stát z důvodů záruky dosud zaplatil, poměrně nepatrné a daleko nižší, než jak se kalkulovalo risiko záruky za zápůjčky v druhém pořadí v době před válkou.
Ostatní ustanovení čl. IV prodlužují beze změny platnost časově obmezených ustanovení zákona o stavebním ruchu č. 45/1930 Sb. z. a n.
čl. V prodlužuje na rok 1935 obmezení obecních přirážek k činžovní dani.
ČI. VI zmocňuje ministra sociální péče k republikaci úplného textu zákona o ochraně nájemníků ve znění nyní platném.
V P r a z e dne 16. února 1934.
Předseda vlády: J. Malypetr v. r.
Ministr sociální péče: Dr Meissner v. r.
Státní tiskárna v Praze. - 4206-34.