Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1933.

III. volební období.

9. zasedání.

2388.

Návrh

poslanců Štětky, Hádka, Kubače, Toroka, Šliwky a soudruhů na vyhlášení amnestie a abolice.

Podepsaní navrhují, aby se poslanecká sněmovna usnesla:

»Budiž neprodleně vyhlášena plná amnestie a abolice pro všechny trestní činy, jejichž pohnutkou byla snaha po politickém, sociálním nebo národnostním osvobození pracující třídy nebo hospodářská nouze.

Zejména budiž abolice a amnestie vyhlášena:

1. pro činy vyplývající z boje proti fašismu a jiným formám reakce,

2. pro činy proletářů, které byly v souvislosti s demonstracemi a stávkami,

3. pro činy vyplývající z nezaměstnanosti nebo jiného zbídačení,

4. pro činy související s antimilitaristickou propagandou,

5. pro vyhnání plodu, které bylo následkem hospodářské nouze. «

Odůvodnění.

V posledních letech bylo mnoho set dělníků, malozemědělců, pokrokových intelektuálů a maloživnostníků odsouzeno k ostrým trestům, protože bojovali proti fašismu a reakci vůbec, za zlepšení životní úrovně pracujících vrstev a za koneč-

né osvobození dělnické třídy, nebo že se prostě snažili ujít největší bídě.

Největší počet trestů byl vyměřen pro účast na dělnických demonstracích a veřejných schůzích. Není stávky, není hnutí nezaměstnaných, aby státní moc neza-

sáhla po boku boháčů a proti hladovým proletářům.

Dělníci hájící svá práva jsou rozháněni obušky, pozatýkáni a odsuzováni k trestům pro veřejné násilí (od 6 měsíců do 5 let), pro shluknutí (od l do 6 měsíců) a pod. Rozsudky jsou obyčejně vynášeny na základě výpovědí strážníků nebo četníků, které obyčejně neodpovídají pravdě. Odlišně vypovídajícím svědkům občanským soud prostě nevěří.

Zákon na ochranu republiky, který už r. 1923 byl tak vřele doporučován sociální demokracií (zejména drem Meissnerem) a stranou národně sociální, je přímo metla proti každému třídně uvědomělému proletáři. Jeho výklad Nejvyšším soudem (a tím pak i nižšími soudy) a nehorázná ostrost trestů, vyměřovaná vrchními soudy, odporuje i znění zákona. Tak na př. prohlašuje Nejvyšší soud výrok "Ať žije Sovětské Rusko!" za pobuřování proti »demokraticko-republikánské státní formě«, které se trestá vězením od l měsíce do dvou let.

O praxi soudů uvedeme namátkou ještě tyto případy: krajským soudem v Brně

byli mladí komunisté-----odsouzeni pro

»úklady o republiku (trestní sazba těžký žalář od l do 10 let), protože veřejně věnovali prapor sovětské divisi jezdeckého generála Buďonyho.

Podněcování k vojenskému zločinu, které se trestá žalářem od 6 měsíců do 5 let, spatřuje Nejvyšší soud také v tom, když výrok byl učiněn před civilními osobami, »u kterých v budoucnu není vyloučeno, že by mohly spáchati vojenský zločin nebo že by v tom smyslu mohly působit na druhé osoby", a dále: "Způsobilým prostředkem podněcování k násilné změně státní formy Československé republiky může také býti rozbor marxistické teorie".

Konkrétně jsou pak dělníci odsuzováni pro výroky jako na př.: »Nás snad také poženou do války, ale naši duši mít nebudou. " Nebo: »My komunisté víme, co v případě války máme dělat. "

»Sdružování státu nepřátelské" (trestní sazba tuhé vězení od l měsíce do dvou let) spatřují soudy na př. v založení komunistické sekce mládeže, v založení po-

řadatelského sboru zřízeného komunistickou stranou, nebo v uspořádání elementárního kursu, ve kterém jsou dělníci teoreticky školeni v marxismu.

"Šířením nepravdivých zpráv" s trestní sazbou do tří měsíců jest podle Nejvyššího soudu na př. tento výrok: »V dobách příprav na válku je persekuce dělnického hnutí zvyšována. «

Za přečin pobuřování považuje Nejvyšší soud také »každé, byť bezúspěšné působení na druhé osoby, které je objektivně způsobilé vyvolati v nich nepřátelskou náladu proti demokraticko-republikánské státní formě« nebo »i propagaci politického směru, státem povolené strany přesvědčováním o správnosti určitého programu. «

Tak na př. byli komunističtí referenti odsouzeni pro výrok: »Jest nutno odstraniti panství kapitálu a nastoliti vládu dělníků a malých rolníků, a že je to spravedlivé. Nebo za výrok, že se při založení Čsl. republiky postupovalo proti právu sebeurčení a pod.

Za »surové a lhavé hanobení republiky« jsou prohlášeny výroky jako:

balkánské poměry v Československé republice, nebo "Československá republika je vasalem Anglie", nebo tvrzení, »že stát nesplnil své sliby o ochraně žen a dětí nebo výrok: »Vláda pokračuje v persekuci dělnického hnutí« a podobných více.

Podobných případů o nehorázné soudní praksi mohli bychom uvésti velkou řadu. Při tom je příznačné, že základem všech obžalob je libovůle policie: policejní úředník podává relaci, státní zástupce používá této relace ochotně podle pokynů ministerstva spravedlnosti k zahájení nejostřejšího trestního řízení, vyšetřující soudce provádí návrhy státního zastupitelství a před soudem je pak zase směrodatné svědectví policejního úředníka. Máme v rukou důkazy o tom, že rozsudek opírající se o »věrohodnost« takového svědka byl soudcem už koncipován než ještě svědek byl vyslechnut a výklad k odsouzení obžalovaného se najde. Vrchní soudy zvyšují a zostřují tresty. Děje se tak v neveřejných líčeních, aniž obžalovaného proletáře vůbec znají.

Korunováním je však prakse Nejvyššího soudu: Podmíněné odsouzení u obžalovaných komunistů resp. jiných uvědomělých proletářů v praksi téměř neexistuje. Buď je tu ono ustanovení zákona na ochranu republiky, které je vůbec vylučuje, nebo soud prohlásí, že »veřejný zájem vyžaduje výkon trestu. « Pro tuto praksi je opět směrodatný příklad N. S. a vrchních soudů, které ve všech případech komunistů ochotně vyhoví návrhům státních zástupců, podléhajících příkazům min. spravedlnosti.

Obdobně mají se věci s podmínečným propuštěním. Výhody státního vězení dostávají se jen mizivé menšině dělníků, odsouzených pro politické činy. Ze statistiky o prvním pololetí 1933, která neobsahuje ani polovinu takových soudních rozsudků, vysvítá, že za tu dobu bylo pro politické delikty odsouzeno 874 proletářů, ale jen 34 z nich byla přiznána práva politických vězňů. Toť důsledek Meissnerova zákona z r. 1931, který u části politických činů výslovně vylučuje výhody státního vězení a u druhé části vyloučení to přenechává ochotným soudům (zatím co rakouský absolutismus z r. 1849 ve všech

takových případech se samozřejmostí přiznával práva politických vězňů).

Velká řada proletářských politických vězňů také je zbavována čestných práv občanských, zejména práva volebního. Děje se to vždy u trestů v trvání nejméně jednoho roku podle zákona na ochranu republiky, ale také u kratších trestů vyhlašují soudy, že prý obžalovaní proletáři - nezištně bojující za lepší společenský řád - jednali z »pohnutek nízkých a nečestných*. Zejména je tato prakse uplatňována proti komunistickým poslancům a senátorům, aby mohli býti zbavováni mandátů. Tak na př. byl posl. Stern pro protiválečný výrok odsouzen k 5 měsícům žaláře a vysoké peněžité pokutě, ke ztrátě volitelnosti a doktorátu a nejsou mu přiznána práva politických vězňů.

Na základě uvedených skutečností domáhá se dělnictvo, aby byla neprodleně vyhlášena plná amnestie a abolice pro proletářské politické bojovníky. Přirozeně musíme se domáhati také amnestie pro všechny ty, kteří jednali z hospodářské nouze. Požadavkem amnestie nežádá dělnická třída žádných milostí, nýbrž pouze své právo a nápravu-----

Po stránce formální navrhujeme, aby tento návrh byl přidělen výboru ústavně-právnímu k projednání během 48 hodin.

V Praze dne 12. října 1933.

Štětka, Hádek, Kubač, Tórók, Šliwka,

Juran, Steiner, K. Procházka, Hrubý, Tyli, Kliment, Novotný, Dvořák, HodinováSpurná, Stern, Čižinská, Gottwald, Kopecký, Kuhn, Babel, Krosnář, Russ, Vallo,

Zápotocký.