Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1933.

III. volební období. 8. zasedání.

2314.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne...................................................1933

o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a některých jiných osob a o překládání soudců na jiné služební místo proti jejich vůli.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Osoby podrobené tomuto zákonu.

§1. (1) Ustanovení tohoto zákona platí pro:

a) zaměstnance státu, zemí, okresů a obcí, jejich nebo jimi spravovaných ústavů, podniků, fondů a zařízení a zaměstnance veřejných léčebných a humanitních ústavů,

b) učitele a profesory veřejných škol, pokud již nespadají pod č. l a, profesory diecesních učilišť theologických (§211 zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n. ) (platový zákon),

c) duchovní církví a náboženských společností, jichž se týče zákon ze dne 25. června 1926, č. 122 Sb. z. a n., o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností státem uznaných případně recipovaných,

d) příjemce veřejných odpočivných nebo zaopatřovacích platů,

e) vojenské gážisty v záloze,

f) vojenské poddůstojníky v činné službě i v záloze.

(2) Zaměstnanci uvedení v předcházejícím odstavci jsou podrobeni tomuto zákonu bez rozdílu, zda jsou ve služebním (pracovním)

poměru trvalém, zatímním, yýpomocném nebo podobném a bez rozdílu, zda jsou ve služebním (pracovním) poměru veřejnoprávním nebo soukromoprávním (smluvním).

(3) Veřejnými odpočivnými a zaopatřovacími platy se rozumějí v tomto zákoně odpočivné a zaopatřovací platy (důchody a pod. ) poskytované z prostředků věřejných, včetně požitků povolených podle volné úvahy; takovými platy nejsou však dávky příslušející podle předpisů o veřejném pensijním a sociálním pojištění a přídavek za zranění.

Trestné činy a tresty.

§ 2.

(1) Osoby, uvedené v § l, odst. l, pod písm. a) až e), které vyvíjejí činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní formě československé republiky, které k takové činnosti podněcují nebo jiné osoby svésti hledí nebo které se vědomě činně zúčastní jakéhokoliv sdružení, které zjevně nebo skrytě vyvíjejí takovou činnost, buďtež potrestány takto:

a) osoby uvedené pod písm. a) a b) propuštěním ze služebního (pracovního) poměru a, jsou-li vojenskými gážisty z povolání, odnětím vojenské hodnosti, v obou případech pak ztrátou práv a nároků pro ně a pro jejich pozůstalé proti zaměstnavateli ze služebního (pracovního) poměru plynoucích,

b) osoby uvedené pod písm. c) ztrátou práv a nároků na platy, které podle platných předpisů přímo nebo nepřímo plynou pro ně a pro jejich pozůstalé z prostředků státních,

c) osoby uvedené pod písm. d) ztrátou všech ze služebního a pensijního poměru pro ně a jejich pozůstalé plynoucích práv a nároků na veřejné odpočivné nebo zaopatřovací platy a, mají-li vojenskou hodnost, též odnětím vojenské hodnosti,

d) osoby uvedené pod písm. e) odnětím vojenské hodnosti.

(2) Osobám uvedeným v § l, odst. l pod písm. f), které se provinily shora označeným způsobem, budiž odňata vojenská hodnost řízením správním (§ 33, odst. 4 zákona ze dne 4. července 1923, č. 154 Sb. z. a n. - vojenský kárný zákon).

(3) U osob, které byly potrestány podle tohoto zákona odnětím vojenské hodnosti,

určí se jejich branný poměr tak, jako by pozbyly vojenské hodnosti v soudním nebo kárném řízení.

§ 3.

(1) Ustanovení § 2 jest užíti i na osoby uvedené v § l, které činnost označenou v § 2, odst. l vychvalují, výslovně schvalují nebo účinně podporují.

(2) V případech méně závažných mohou býti osobám, které se provinily způsobem označeným v předcházejícím odstavci, tresty podle § 2 - s výjimkou odnětí vojenské hodnosti - uloženy též dočasně. Místo trestu propuštění nastupuje u osob uvedených v § 1. odst. l pod písm. a) a b) trest dočasného odstranění z úřadu (služby). Doba odstranění z úřadu (služby) se nezapočítá do doby rozhodné pro zvýšení platu a pro nárok na výslužné (odbytné) a jeho výměru.

§ 4.

Osoba uvedená v § l, která činnost označenou v § 2 trpí příslušníku rodiny, bydlícímu s ní ve společné domácnosti, na něhož bere výchovné nebo přídavek na děti nebo doplňovací přídavek ženatých nebo jiný přídavek je zastupující, budiž potrestána, jestliže marně uplynula lhůta jednoho měsíce od výstrahy, která jí byla za tou příčinou příslušným ústředním úřadem (§ 10, odst. 1) dána, odnětím výchovného, pokud se týče přídavku.

§ 5.

(1) Byl-li podle § 2 nebo 3 vysloven trest trvalé nebo dočasné ztráty práv a nároků tam uvedených, může býti v případech zřetele hodných vyslovena přípustnost, že osobě takto potrestané, pokud by jí příslušely odpočivné platy, nebo jejím nevinným příslušníkům, pokud by měli nárok na zaopatřovací platy, kdyby byl potrestaný zemřel v době, kdy trest byl právoplatně uložen, může býti přiznán příspěvek na výživu. Tento příspěvek nesmí však přesahovati polovinu příslušných normálních odpočivných (zaopatřovacích) platů, případně výměru příslušných normálních zaopatřovacích platů pro pozůstalé. Obdobně lze vysloviti přípustnost povolení příspěvku na výživu, byl-li podle § 2 nebo 3 vysloven trest trvalé nebo dočasné ztráty zaopatřovacích platů.

(2) Příspěvek na výživu může býti povolen nejvýše na dobu dvou roků a pobytu na území

Československého státu; po uplynutí této doby může příspěvek zcela nebo zčásti povoliti v případech zvláštního zřetele hodných příslušný ústřední úřad (§ 10; odst. 1) v dohodě s ministerstvem financí.

(3) Zákonné podmínky o ztrátě odpočivných a zaopatřovacích platů po odsouzení trestním soudem platí také pro příspěvky na výživu.

(4) Příspěvek na výživu zaniká také koncem měsíce, v němž nastala povinnost k převodu převodní částky podle příslušných předpisů o veřejném pensijním nebo sociálním pojištění zaměstnanců nebo o pojištění osob samostatně hospodařících.

Příslušnost a řízení.

§ 6.

(1) Konati řízení o činu trestném podle § 2, odst. l, §§ 3 a 4 a vyslovovati přípustnost povolení příspěvku na výživu podle § 5 náleží příslušnému disciplinárnímu (kárnému) orgánu nebo zemskému kárnému soudu na ochranu republiky. Před kterým z těchto orgánů se má řízení konati, rozhodne příslušný ústřední úřad (§ 10, odst. 1).

(2) Z rozhodnutí zemských kárných soudů na ochranu republiky lze se odvolati k ústřednímu kárnému soudu na ochranu republiky.

§ 7.

(1) Zemské kárné soudy působí u zemských úřadů, ústřední kárný soud u předsednictva ministerské rady. Tyto úřady jsou povinny opatřiti věcné potřeby kárných soudů u nich zřízených, obstarávati jejich kancelářské práce a dodati jim potřebné zapisovatele.

(2) Kárné soudy se skládají z předsedy, jeho náměstků a potřebného počtu dalších členů. Předsedu ústředního kárného soudu ustanovuje na návrh vlády president republiky, předsedy zemských kárných soudů a jejich náměstky a ostatní členy kárných soudů vláda na dobu dvou roků.

(3) U každého kárného soudu působí k obhájení zájmů státu zvláštní zástupce státu s potřebným počtem náměstků. Zástupcové státu u zemských kárných soudů jsou podřízeni zástupci státu u ústředního kárného soudu a spolu s ním předsedovi vlády. Zástupce státu a jejich náměstky ustanovuje vláda ze státních zaměstnanců práva znalých.

§8.

(1) Zemský a ústřední kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy (jeho náměstka) a dalších dvou členů. Aspoň jeden z nich musí býti civilní nebo vojenský soudce v činné službě. Jde-li o obviněného státního zaměstnance určitého resortu, musí býti jeden člen kárného soudu zaměstnancem téhož resortu. Je-li obviněn z činu trestného podle tohoto zákona soudce z povolání v činné službě nebo soudce z povolání ve výslužbě, který se takového činu dopustil v činné službě, musejí býti aspoň dva členové kárného soudu soudci z povolání v činné službě.

(2) Senáty sestavuje předseda kárného soudu na dobu jednoho roku.

(3) Předseda i ostatní členové kárného soudu vykonávají svůj úřad neodvisle jako soudcové z povolání, jsouce vázáni jen zákonem. Jejich rozhodnutí kladou se na roven rozhodnutím řádných soudů a jsou, pokud jde o soudce z povolání, disciplinárním nálezem ve smyslu ustanovení § 99 ústavní listiny.

§9.

Místní příslušnost zemských kárných soudů se řídí podle trvalého úředního (služebního) působiště obviněného v den zahájení řízení nebo podle místa, které mu poukazuje odpočivné nebo zaopatřovací platy. V případech pochybných určí příslušnost předseda ústředního kárného soudu.

§10.

(1) Soudy a veškeré orgány veřejné správy, které nabyly vědomosti o provinění podle tohoto zákona, jsou povinny oznámiti je příslušnému ústřednímu úřadu a předložiti mu zároveň případné doklady a důkazy. Pokud jde o zaměstnance zemí, okresů a obcí nebo jejich nebo jimi spravovaných ústavů, podniků, fondů a zařízení nebo veřejných léčebných a humanitních ústavů - v činné službě nebo ve výslužbě - nebo pozůstalé po nich, rozumí se příslušným ústředním úřadem ministerstvo vnitra, pokud jde o zaměstnance uvedené v § l, odst. l, písm. b) ac) - v činné službě nebo ve výslužbě - nebo pozůstalé po nich, ministerstvo školství a národní osvěty.

(2) Rozhodne-li ústřední úřad, aby řízení se konalo před příslušným disciplinárním (kárným) orgánem, koná se další řízení před

tímto orgánem podle předpisů pro něj platných. I v tomto řízení lze však za činy trestné podle § 2, odst. l, §§ 3 a 4 uložiti toliko tresty stanovené v tomto zákoně.

(3) Rozhodne-li ústřední úřad, aby řízení se konalo před zemským kárným soudem, postoupí oznámení se všemi spisy příslušnému zástupci státu (§ 7, odst. 3). Zástupce státu může požádati soud, úřad, ústav, podnik, fond nebo zařízení u něhož obviněný je zaměstnán, neb okresní (státní policejní) úřad, aby vykonal potřebná šetření ke zjištění skutkové podstaty provinění. Této žádosti musí býti bez průtahu vyhověno.

(4) Nebyl-li obviněný dosud o obvinění vyslechnut, budiž mu poskytnuta příležitost, aby se o něm a o výsledcích předběžného šetření vyjádřil. Toho není třeba, zdržuje-li se obviněný mimo území republiky nebo nelze-li jeho zdejší pobyt zjistiti nebo vyhýbá-li se doručení písemnosti jemu určené.

(5) Je-li podezření dostatečně odůvodněno, má zástupce státu předložiti spisy příslušnému zemskému kárnému soudu a navrhnouti, aby se o obvinění konalo ústní jednání. Jinak vrátí oznámení se všemi spisy ústřednímu úřadu.

§ 11.

(1)Ústní jednání se koná před zemským kárným soudem za účasti zástupce státu a obviněného jako stran. Obviněný má právo přibrati si k němu obhájce z řad veřejných zaměstnanců práva znalých nebo z osob oprávněných obhajovati před trestními soudy. Neoznámí-li obviněný nejpozději do 24 hodin před ústním jednáním jméno svého obhájce, ustanoví mu zatím předseda kárného soudu obhájce z práva znalých veřejných zaměstnanců, kteří jsou povinni takové obhajování převzíti.

(3) Nepřítomnost obviněného není na překážku konání ústního jednání. Zdržuje-li se obviněný mimo území republiky nebo nelze-li jeho zdejší pobyt zjistiti nebo vyhýbá-li se doručení písemnosti jemu určené, uloží se písemnost u úřadu (orgánu), jemuž byl naposled trvale přidělen, pokud se týče u úřadu, který mu poukazuje odpočivné nebo zaopatřovací platy, a, nelze-li takto písemnost uložiti, u zemského úřadu. Dnem uložení u těchto úřadů pokládá se písemnost za doručenou.

(3) Křivá výpověď svědecká nebo znalecká učiněná před kárným soudem se trestá jako

křivá přísežná výpověď v trestním řízení soudním.

(4) Ústní jednání jest naříditi nejpozději na 15 dnů.

(5) Obviněnému třeba sděliti spolu s obsílkou k ústnímu jednání obsah obvinění a vyzvati jej, aby ještě před ústním jednáním uvedl vše, co chce přednésti na svou obhajobu, a oznámil jméno svého obhájce.

(6) Ústní jednání lze konati i na jiném místě, než v sídle kárného soudu, jestliže se tím řízení usnadní, urychlí nebo zlevní.

(7) Odvolání proti nálezu, jímž byl uložen trest podle tohoto zákona, nemá odkladného účinku; odvolací lhůta činí osm dnů.

§12.

(1) Podrobnosti řízení a věci s ním souvislé upraví vláda nařízením, přihlížejíc k obdobným ustanovením zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. (služební pragmatika), jakož i k tomu, aby řízení bylo provedeno a nález vydán a vykonán v době co nejkratší. Osobám a orgánům na řízení nezúčastněným může býti při tom uložena povinnost, aby spolupůsobily při provádění tohoto zákona, pokud toho jeho účel vyžaduje, a mohou býti ke splnění této povinnosti donuceny prostředky přípustnými podle platných předpisů.

(2) Dokud nebude vydáno nařízení podle předchozího odstavce, platí o řízení před zemským a ústředním kárným soudem, pokud tento zákon neustanovuje jinak, obdobně ustanovení zákona č. 15/1914 ř. z. o disciplinárním řízení.

§13.

(1) Ústřední úřad může zároveň s postoupením oznámení k dalšímu řízení (§ 10, odst. 2 a 3) dočasně zbaviti služby (suspendovati) osoby, uvedené v § l, odst. l pod písm. a) a b), s výjimkou soudců z povolání. Koná-li se další řízení před zemským kárným soudem, přísluší právo suspense také tomuto soudu; o dočasném zbavení služby (suspensi) soudce z povolání v činné službě rozhoduje zemský kárný soud ve složení podle § 9, odst. 2. Na dobu takového zbavení služby příslušejí suspendovanému 2/3 služebního platu (platu jej zastupujícího).

(2) Proti výroku, že se obviněný suspenduje, není přípustný samostatný opravný prostředek.

(3) O ukončení suspense rozhodne zemský kárný soud nebo příslušný disciplinární (kárný) orgán při výroku o vině obviněného, při čemž vysloví, zda a pokud má mu býti doplacen zadržený plat a zda a pokud je doba suspense započitatelná pro zvýšení platu a pro nárok na výslužné (odbytné) a jeho výměru.

§ 14.

(1) Nález, kterým byl obviněný odsouzen k trestu podle tohoto zákona, budiž sdělen úřadu (orgánu), který poukazuje služební (odpočivné, zaopatřovací) platy osobě, o niž jde, u odpočivných a zaopatřovacích platů též úřadu, jehož likvidující orgán zařizuje jejich výplatu. Úřad (orgán) je povinen nález do osmi dnů provésti. Jde-li o duchovní, budiž odsuzující nález sdělen též příslušnému církevnímu úřadu.

(2) Těchto ustanovení sluší užíti obdobně, pokud jde o výkon nálezu, jímž byl obviněný dočasně zbaven služby podle § 13.

§ 15.

(1) Okolnost, že proti obviněnému se koná pro činnost jemu za vinu kladenou soudní trestní řízení, není na překážku konání řízení podle tohoto zákona.

(2) Byl-li obviněný osvobozen jen z toho důvodu, že v činnosti za vinu mu kladené nelze shledávati činnost trestnou podle tohoto zákona, postoupí zemský kárný soud věc k dalšímu řízení onomu úřadu (orgánu), který je příslušný učiniti kroky k zavedení případného řízení proti zaměstnanci podle obecných ustanovení.

Překládání soudců na jiné služební místo proti jejich vůli.

§16.

O překládání soudců na jiné služební místo podle §§ 45 a 46 zákona ze dne 21. května 1868, č. 46 ř. z., platí tato ustanovení:

1. lhůta uvedená v § 45 se zkracuje na osm dnů, lhůta podle § 46 na tři dny;

2. pro rozhodnutí disciplinárního senátu stanoví se lhůta osmi dnů, pro jeho vyhotovení lhůta tří dnů;

3. uzná-li disciplinární senát na přípustnost přeložení na jiné služební místo z důvodů v § 43 vytčených, nesmí dotčený soudce, nebyl-li suspendován, až do pravoplatného výřízení vykonávati soudcovský úřad v dosavadním působišti vůbec, může však býti zaměstnáván mimo své úřední sídlo podle § 49 cit zákona bez nároku na odškodné jinak příslušející.

Závěrečná ustanovení.

§ 17.

(1) Ustanovení předchozích paragrafů tohoto zákona se užije po dobu potřeby zvýšené ochrany státu. Trvání této doby určí vláda nařízením.

(2) Mimo tuto dobu stíhá se činnost označená v §§ 2 a 3

u osob uvedených v § l, odst. l pod písm. a) až c) a e), podle platných předpisů jako těžké provinění proti služebním (úředním, stavovským) povinnostem, při čemž může býti při trestu přeložení do výslužby uznáno na zkrácení odpočivných (zaopatřovacích) platů až o 50%,

u příjemců veřejných odpočivných nebo zaopatřovacích platů ztrátou práv a nároků plynoucích ze služebního a pensijního poměru pro ně a jejich pozůstalé nebo zkrácením uvedených platů až o 50%, jež vysloví disciplinární (kárný) orgán, který byl příslušný bezprostředně před tím, než zaměstnanec, o nějž nebo o jehož pozůstalé jde, opustil aktivní službu;

u osob uvedených v § l, odst. l pod písm. f) je taková činnost důvodem k odnětí vojenské hodmosti řízením správním.

§ 18.

Tento zákon nabude účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej všichni členové vlády.

Odůvodnění.

Úkolem státu je dáti a zajistiti svým občanům možnost, aby bezpečni na venek a uvnitř se mohli s důvěrou a v pokoji věnovati své práci; má proto nejen právo, nýbrž i povinnost čeliti všem snahám, které by splnění tohoto úkolu ohrožovaly nebo

mařily. Obranné prostředky státu se řídí přirozeně povahou a nebezpečností těchto snah. V prvé řadě je ovšem bezpodmínečně nutno brániti se proti akcím ohrožujícím samé základy státu, jeho svrchovanost, samostatnost, celistvost, ústavní jednotnost

a demokraticko-republikánskou formu, a to všemi prostředky k cíli směřujícími.

Z této nutnosti ochrany státu vzešel zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., který přes to, že v podstatě jen unifikuje a reformuje dosavadní předpisy v duchu mírových smluv a naší ústavy, je výrazem nezlomné vůle hájiti stát proti všem rozkladným živlům.

Tento zákon ve své všeobecnosti však nestačí v nynější době, aby mohlo býti účelně a účinně čeleno podvratným snahám, jež - jak ukázaly události poslední doby - ve zvýšené míře by mohly - kdyby jim nebylo zavčas čeleno - ohroziti stát a jeho demokraticko-republikánskou formu. I politické poměry v některých sousedních státech nabádají ke zvýšené opatrnosti.

Aby bylo možno úspěšně čeliti jakémukoli nebezpečí, je bezpodmínečně nutno vyloučiti ze všech důležitých funkcí veřejné správy osoby, které, místo aby podle své povinnosti protistátní činnost ze všech sil potíraly, ji samy vědomě podporují nebo dokonce vyvíjejí. Je kategorickou nutností, aby veřejná správa byla očištěna ode všech těchto živlů; nemístná shovívavost by se těžce vymstila na státu a jeho obyvatelstvu.

Z tohoto hlediska budiž posuzován tento návrh zákona jako nutná a oprávněná obrana demokratického zřízení státu, neboť demokracie, jež se projevuje v demokratickorepublikánské formě našeho státního zřízení, máli býti a zůstati vládou lidu, musí býti silná i v obraně proti nepříteli nejen vnějšímu, nýbrž i vnitřnímu. Je-li takovým nepřítelem vnitřním dokonce orgán veřejné správy nebo soudnictví, je nebezpečí tím větší a nutnost účinné a spravedlivé obrany tím naléhavější.

Z těchto úvah vyplývá jednak okruh osob, které je nutno podrobiti tomuto zákonu, jednak povaha trestné činnosti a tresty za ni. Osoby, pro které tento zákon má platiti, uvádějí se v § l, trestná činnost a tresty v §§ 2 až 4. Pojem trestné činnosti je tu formulován tak, aby byly postiženy případy vážné, ale pak také všechny. Tresty jsou úměrné závažnosti deliktu. Při dočasném trestu podle § 3 nastupuje místo propuštění dočasné odstranění z úřadu (služby) a dočasná ztráta práv a nároků plynoucích ze služebního (pracovního) poměru.

Osoby, jež nejsou sice činné ve veřejné správě (soudnictví) avšak mají odpočivné nebo zaopatřovací platy z prostředků veřejných, mají býti těchto platů zbaveny, jestliže se dopustily protistátní činnosti, která se stíhá podle tohoto zákona u aktivních zaměstnanců zbavením všech nároků a práv plynoucích z jejich služebního poměru. Toto opatření je odůvodněno u zaměstnanců ve výslužbě stejnými hledisky jako u aktivních zaměstnanců, u pozůstalých pak úvahou, že nemohou býti vydržovány z prostředků veřejných osoby, které se téžce provinily proti státu.

Za veřejné odpočivné a zaopatřovací platy se nepokládají dávky příslušející podle předpisů o veřejném pensijním a sociálním pojištění, jež oproti odpočivným a zaopatřovacím platů podle státních pensijních a jim obdobných předpisů mají jinou první a hospodářskou povahu, jsouce dávkami které pro pojištěnce vyplývají podle zásad pojištně-matematických. U ostatních veřejných a zaopatřovacích platů jde vlastně o zaopatření, jež se poskytuje osobám, o něž jde, ve větší míře než by činily dávky z veřejného pensijního a sociálního pojištěni". Přídavek za zranění je přídavek zcela odlišného druhu, jenž podle dosavadní prakse nebyl postihován žádnými zásahy zákonnými.

Ustanovení odstavce 3 § 2 má za účel dáti nesporný právní podklad pro obdobné opatření, jaké mají § 144, odst. 6, § 155, odst. 3 a § 184 branných předpisů č. 141/ 1927 Sb. z. a n.

Je ovšem samozřejmé, že zákonem nijak nemá býti omezena politická činnost osob, na něž se zákon vztahuje, pokud nespadá pod pojem činnosti v zákoně vymezené.

V otázce orgánů, které mají stíhati protistátní činnost v zákoně vymezenou tresty v něm stanovenými, vychází návrh z úvahy, že je nutno, aby bylo umožněno, má-li býti dosaženo sledovaného účelu, projednati všechny případy v době co nejkratší a při tom tak objektivně a důkladně, jak toho bezpodmínečně vyžadují vážnost deliktů a těžké tresty za ně stanovené.

Proto umožňuje návrh, aby v případech, kde je záruka, že tohoto účelu bude dosaženo, fungovaly dosavadní disciplinární (kárné) orgány, pro ostatní případy však zavádí zvláštní orgány: zemské a ústřední kárné soudy na ochranu republiky, jež vykonávají svůj úkol jako úkol soudcovský

nezávisle na správě a jsou tudíž zárukou nestranného rozhodování. Řízení před těmito kárnými soudy bude obdobné jako řízení před dosavadními disciplinárními (kárnými) komisemi s tím rozdílem, že odpadne tu přípravné vyšetřování a že krátkými lhůtami a vhodnými a odůvodněnými preklusemi se umožňuje řízení provésti v době co nejkratší.

Rozhodnutí o tom, který orgán má projednati ten který případ, zda dosavadní disciplinární (kárný) orgán nebo zemský kárný soud, se vyhrazuje příslušnému ústřednímu úřadu, který může nejlépe posouditi, jaký postup v tom kterém případě bude nejúčelnější.

Tomuto ústřednímu úřadu se zároveň přiznává v § 13 vzhledem k povaze deliktu právo suspense obviněného s výjimkou soudců z povolání; po dobu suspense vyslovené ústředním úřadem nebo kárným soudem příslušejí jen % služebního platu; jiné služební příjmy, které obviněný měl kromě služebního platu, odpadají vůbec.

Důvody, které vedou k podání návrhu

na stíhání protistátní činnosti osob v něm uvedených, jsou podnětem také ku zkrácení lhůt v řízení při nedobrovolném přeložení soudce na jiné služební místo (§16).

Navrhovaný zákon je vyvolán mimořádnými poměry, proto jeho výjimečná ustanovení umožňující ve zkráceném řízení stíhání deliktů v něm označených výjimečnými orgány a překládání soudců proti jejich vůli, mají platiti jen pro dobu takových mimořádných poměrů (§ 17, odst. 1).

Protistátní činnost, jak ji zákon definuje, je však delikt tak závažný, že je nutno, aby byla prohlášena výslovně i na trvalo v poměrech normálních za těžké provinění proti služebním (úředním, stavovským) povinnostem zaměstnanců, na něž se vztahuje zákon, a aby byla také stíhána u osob, které mají odpočivné nebo zaopatřovací platy z prostředků veřejných (§ 17, odst. 2), pokud se týče u vojenských osob odnětím vojenské hodnosti.

Provedení zákona nebude vyžadovati vyššího nákladu.

V Praze, dne 27. června 1933.

Předseda vlády: Malypetr v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Meissner v. r.

Ministr vnitra:

Černý v. r.