Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1932.

III. volební období. 5. zasedání.

1644.

Odpověď

ministra spravedlnosti na interpelaci poslance Antonína Cbmelíka a druhů

o napadení soudcovského stavu posl. drem Jaroslavem Stránským a posl. Fr. Zeminovou (tisk 1586).

Mám-li odpověděti na dotaz řízený na mne v konkrétním případě, považuji za nutné vyložiti předem své stanovisko k neodvislosti soudcovské vůbec.

Neodvislost soudcovská je jedním z nejdůležitějších problémů soudnictví. Čím více byla pravomoc soudní odnímána vrchnosti, která ve výkonu soudnictví nebyla nikomu odpovědna a mohla upadati i v libovůli, tím více rostla snaha, aby soudnictví bylo zbaveno zásahu vrchnosti a učiněno od ní neodvislým. Neodvislost soudů měla býti zárukou, že občanstvo je chráněno proti zásahům vrchnosti. Neodvislost soudcovská nebyla však nikdy považována za cíl a samoúčel, nýbrž jen za prostředek k zabezpečení nestrannosti soudů. Heslo, že »spravedlnost je základem státu«, nestavělo do popředí neodvislost soudů, nýbrž jejich nestrannost. Proto také nebyla a není neodvislost soudcovská míněna jako výsada příslušníků stavu soudcovského, - vždyť se týká i soudců-laiků, - nýbrž jako ochranná hráz občanstva proti zásahům do nestrannosti soudcovského rozhodování. Když se zabýváme otázkou neodvislosti soudcovské, máme vlastně zkoumati problém nestrannosti soudcovského rozhodování v plné šíři.

Moderní ústavy zabezpečují neodvislost soudců, spatřujíce v ní jeden z prostředků k docílení nestrannosti ve výkonu soudnictví. Také ústava Československé republiky přijala tuto zásadu. Ona vyslovuje neodvislost všech soudců - nejen soudců z povolání -, ukládá jim však za povinnost zachovávati zákony, zejména tedy zákony nařizující, aby ve výkonu soudnictví postupovali vždy nestranné. Ústavní listina upravujíc neodvislost soudců, váže soudce toliko zákonem a dává jim právo zkoumati platnost nařízení (§§ 102 a 55 úst. list. ); při zákoně mohou jen zkoumati, byl-li řádně vyhlášen. Tím ústava jasně vyjádřila, kam až sahá pravomoc soudů vůči moci zákonodárné a výkonné. Smějí pouze zjišťovati, zdali výkonná moc postupovala při vyhlášení zákona podle § 51 úst. list., nepřísluší jim však zkoumati ani účelnost ani prospěšnost zákona. Činnost soudcovská není nadřízena moci zákonodárné, nýbrž naopak je řádně vyhlášeným zákonem vázána.

Bylo by vděčným úkolem rozebrati obšírněji, zdali ústava a ostatní zákonodárství učinily vše, čeho je třeba k zabezpečení nestrannosti soudnictví i neodvislosti soudců. Jsem však nucen v rámci této od-

povědí omeziti se na nejnutnější. Aby byla zabezpečena neodvislost aspoň u soudců z povolání, ustanovuje ústavní listina, že nemohou býti přeloženi, sesazeni nebo dáni do výslužby bez pravoplatného disciplinárního nálezu.

V souvislosti s touto materií vyhradila ústavní listina v § 97 úpravu služebních poměrů soudců zvláštnímu zákonu. Zákon tento nebyl posud vydán, ač je pro neodvislost a nestrannost soudců velmi důležitý. Jeden z nejúčinnějších prostředků, sloužících zabezpečení nestrannosti soudců jest jejich náležité hospodářské zabezpečení a tudíž hospodářská neodvislost a tomu odpovídající úprava povinností soudců při výkonu úřadu i mimo úřad. Veden jsa tímto hlediskem dal jsem před dvěma roky vypracovati předlohu zákona, která obsahovalo jednak úpravu platovou soudců, jednak vymezení jejich povinností. K ní by se byla připojila potřebná reforma disciplinárního řádu pro soudce. Uzákonění těchto předloh znamenalo by pro nestrannost a neodvislost soudců více, než sebe častěji opakované projevy o neodvislosti soudcovské. Jsem přesvědčen, že předloha ta dozná správného pochopení, nebude-li posuzována s hlediska stavu soudcovského nebo stavů jiných, nýbrž s hlediska občanstva, jehož zájmem jest zabezpečiti nestrannost soudcovského rozhodování.

Další mezerou našeho zákonodárství jest, Že ani ústava ani jiné zákony nemají dostatečných opatření pro zabezpečení neodvislosti soudců-laiků. Pouhé ustanovení, že soudcové ti jsou vázáni pouze zákonem, nemůže jejich neodvislost zaručiti. To má tím větší význam, když stále se udržuje tendence po větším přibírání živlu laického k výkonu soudnictví, jak trestního tak civilního, jako rys demokratisace soudnictví. První náběhy byly učiněny v § 3 zákona o státním soudě a § 11 zákona o pracovních soudech.

Ale i jinak se možnosti působení na soudce a jejich nestrannost značně změnily od dob, kdy největší nebezpečí plynulo ze zásahů vrchnosti. Dnes již toto nebezpečí je proti dobám dřívějším nepoměrně menší a někdy ustupuje do pozadí U srovnání s jinými vlivy, které mohou

ohroziti nestrannost soudců. Zákonodárství většiny států stále se ještě dívá na nebezpečí, jež hrozí nestrannosti soudů očima dávných dob, vidíc jen vrchnost, nevšímajíc si však nebezpečí plynoucího z vlivů mimo vrchnost ležících.

Při pronikavém životě veřejném - poukazuji na schůze, tisk a politické projevy vůbec - je možnost takových zásahů velmi značná. Může se projevovati velmi různě, snižováním, útiskem, stejně jako pochvalou soudců. Je těžko říci, který druh je škodlivější.

V některých státech zabývají se již vážně otázkou, jak zabezpečiti nestranný postup soudů, slouží-li neodvislost soudcovská jen ku krytí stranického rozsuzování. To jest otázka, kterou vzhledem k rozhodování převážné části našeho soudcovstva na štěstí nemusíme pro sebe považovati za aktuelní, ale která ukazuje, jak je problém zabezpečení nestranné justice a s tím související problém neodvislosti soudcovské neobyčejně složitý. Německý profesor K. Heinsheimer ve svém pojednání »O neodvislosti soudů a kategorickém imperativu soudcovského úřadu«, zabývaje se nebezpečím stranictví krytého formální neodvislosti soudcovskou, praví: »Soudcovská neodvislost vyžaduje nejen něčeho zevního: že není soudce podroben rozkazům a že činnost soudcovská je chráněna proti jakýmkoli zásahům, nýbrž také něčeho vnitřního: aby soudce nebyl podroben něčemu, co nemůže býti v nějakém smyslu nazváno zákonem. Chce-li soudce býti v pravdě neodvislý, nesmí podléhati subjektivním zvláštním názorům. «

Zákonodárství stojí před úkolem, posud ne plně vyřešeným, do jaké míry může připustiti projevy o výrocích soudů tak, aby nebyla dotčena neodvislost soudců. Zásadně připouští každý projev v rámci soudního řízení, zejména v opravných prostředcích. Zákondárství neshledává v kritice soudu prvé stolice ani ve výtce předpojatosti nebo nezákonnosti útok na neodvislost soudců, vždyť se rozhodování přenáší opět na neodvislé soudce. Je pozoruhodné, že nabývá půdy názor, aby ochrana občanstva před nesprávným ne-

bo stranickým rozhodováním v nižších stolicích byla zvýšena uložením větších úkolů vyšším instancím, zejména přezkoumání skutkových zjištění nižších soudů.

U projevů, jež mimo rámec soudního řízení jsou namířeny proti postupu soudu nebo proti jeho rozhodnutí, počíná si zákonodárství jinak. Ono je sice omezuje, avšak ani jich úplně nezakazuje. Nemíním tu vypočítávati všechna ustanovení, jež by tu přišla v úvahu. Poukazuji na nejvýznačnější. Podle článku VIII. zák. č. 8. z r. 1863 je trestným »kdo z podnětu trestního řízení, které ještě trvá, ve spisech tištěných sobě dovolí rozbírati moc průvodů, pronášeti domněnky o tom, jak řízení dopadne nebo převraceti výsledky procesu a to způsobem takovým, že by to na veřejné mínění mohlo míti účinek předbíhající výroku soudnímu«.

Je třeba si dobře povšimnouti toho, že se tento článek vztahuje jen na projevy tisku, nikoliv i na výroky slovní, a že neplatí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde podobného omezení kritiky soudních rozhodnutí nenalézáme vůbec. Zákonodárství naše nezakazuje zásadně kritiku soudů, jejich rozhodnutí nebo postupu, naopak zavedením veřejnosti hlavního líčení v řízení občanském i trestním umožňuje kontrolu, shledávajíc v ní jeden z prostředků k docílení nestranného postupu soudu. Dr. M. Burckhard ve spisku »Der Richter« podškrtává nutnost kontroly soudů jako doplňku jejich neodvislosti, dovolávaje se stejného mínění velkého kriminalisty Enrica Ferri. A není tomu dávno, co ústavně právní výbor poslanecké sněmovny, zabývaje se otázkami veřejnosti při hlavním přelíčení v řízení proti mladistvým provinilcům a zpravodajství v těchto věcech prohlásil, že »nepovažoval věcně za účelné, aby rozhodování o tom, má-li býti veřejnost vyloučena, bylo bez jakékoliv kontroly svěřeno orgánu, k jehož kontrole vlastně byla veřejnost při přelíčení ústavní listinou stanovena«, a aby bylo »znemožňováno téměř jakékoliv zpravodajství o činnosti soudů mládeže, ačkoliv ani jejich činnost nelze vymykati posuzování a kontrole veřejnosti«.

Někdy ovšem kontrola veřejnosti může způsobiti pravý opak toho, co sleduje zákon. Je těžko zákonodárci nalézti správnou linii při určování mezí kritice tak, aby přispívala k nestrannosti soudů a nepůsobila opačně k postupu stranickému.

Přes tuto obtíž bylo by velkou chybou, kdyby zákonodárce chtěl zameziti jakoukoliv kritiku postupu a rozhodnutí soudních. Pokud jde o výroky pravoplatné, je nesporno, že kritika - rozumí se věcná - má býti v plné míře připuštěna. Vždyť často pouze zásluhou kritiky byl soudy opuštěn nesprávný výklad práva. A bez kritiky veřejnosti, zejména tisku, sotva by byly odčiněny některé těžké justiční omyly, jak bych mohl doložiti příklady z celého světa.

Ministerstvo spravedlnosti stálo před úkolem, zabývati se přípustností kritiky soudcovských rozhodnutí, když připravovalo osnovu nového tiskového zákona. Ono, stotožňujíc se se stanoviskem organisací žurnalistů, nepojalo do osnovy čl. VIII. zák. č. 8/1863 nezměněně, nýbrž omezilo zákaz v tomto článku obsažený pouze do ukončení trestního řízení u soudu prvé stolice, majíc za to, že nebezpečí, které je důvodem zákazu a trestnosti takových uveřejnění, tu již není po skončeném řízení v první stolici.

Ještě opatrněji musí zákonodárce postupovati, jde-li o vymezení hranic kritiky, pokud se obírá ne rozhodnutím, ale postupem soudu. Rozhodnuti soudní jsou v zásadě přezkoumatelná vyššími stolicemi, což však u postupu soudu pravidelně není. Tam opravné prostředky jsou omezeny jen na případy výjimečné. Pro ochranu občanstva hledajícího u soudu právo, je nejvýš důležité, aby celé řízení soudní a chování se soudců během líčení nebudilo dojmu zaujatosti nebo stranickosti. Někdy si strany stěžují na briskní chování soudcovo, jindy jde o konflikty s právními zástupci pro omezování jejich práv, nebo o způsob výslechu a protokolování výpovědí, jindy o přílišnou přísnost anebo velkou laxnost při udržování klidu a pořádku během líčení. I když tyto případy nejsou pravidlem, nýbrž výjimkou, musí zákonodárce hledati cestu, jak jim zabrániti. Ježto opravné prostředky jsou

ve velké části případů nemožné, připouští zákonodárce kontrolu veřejnosti, zprávy

o průběhu líčení a posléze i kritiku.

To, myslím, odpovídá všeobecné potřebě. Mohu snad usuzovati to z té okolnosti, že i mnozí z pánů, kteří podepsali interpelaci, podrobili kritice postup soudů a rozsudky v některých význačných sporech posledních let. Rozsudky nejvyššího soudu i nejvyššího správního soudu byly

i v jiných případech (poukazuji na př. na spory jazykové) předmětem různých úvah, aniž by se bylo žádalo trestní zakročení.

Mohu přejíti ke konkrétnímu případu, který páni dotazovatelé mají na mysli. S hlediska trestních zákonů neshledal jsem možnosti, abych mohl zakročiti návrhem na subjektivní stíhání. Žádají-li však pp. interpelanti, abych v budoucnosti znemožnil podobné projevy vládních poslanců, jsem nucen odpověděti, že jednak nemohu činiti rozdílu mezi poslanci vládními a oposičními a užívat pro vládní poslance měřítka přísnějšího, jednak že nejde-li o projevy trestné - mně vůbec nepřísluší žádný vliv na projevy poslanců ať vládních ať oposičních.

V Praze dne 23. února 1932.

Ministr spravedlnosti: Dr. Meissner, v. r.