Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1932.

III. volební období.

5. zasedání.

Překlad.

1587.

Návrh

poslance dra Keibla a druhů

na vydání zákona, jímž se zaručuje československým pensistům veřejného práva

volné stěhování.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Zákon

ze dne..........,

jimž se vydávají ustanovení o výplatě odpočivných a zaopatřovacích platů československým pensistům veřejného práva bydlícím v cizině nebo cestujícím

do ciziny.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

1. část.

Stálý pobyt českosloven-

ského pensisty veřejného

práva v cizině.

§ 1.

Každý československy státní, zemský, okresní nebo obecní úředník, zřízenec, učitel, úředník nebo zřízenec fondu nebo podniku ve správě československého

státu, země, okresu nebo obce, který je v dočasné nebo trvalé výslužbě, má právo zvoliti si své stálé bydliště v cizině, když to nejméně na l měsíc před tím oznámí písemně úřadu, který mu poukazuje jeho odpočivné nebo zaopatřovací platy (resortní úřad).

§ 2.

Když cizí stát. na jehož území chce pensista přenésti své stálé bydliště, dovoluje také svým pensistům stejného druhu zvoliti si stálý pobyt na území Československé republiky a přes to jim vyplácí jejich plné odpočivné nebo zaopatřovací platy, má československý pensista rovně? právo na výplatu svých odpočivných nebo zaopatřovacích platů naprosto nezkrácených.

§3.

Snižuje-li cizí stát svým pensistům, kteří stále přebývají na území československého státu, nějakou měrou jejich odpočivné nebo zaopatřovací platy, snižují se i československému pensistovi, který se chce trvale usaditi v onom státě, odpočivné nebo zaopatřovací platy o 10%, avšak nikdy pod nejnižší výměru stanovenou v příslušném československém pensijním předpisu.

§ 4.

Odpírá-li cizí stát svým pensistům, kteří trvale přebývají na území československého státu, vypláceti jejich odpočivné nebo zaopatřovací platy vůbec, pak se i československému pensistovi, který trvale bydlí v tomto cizím státě, úplně zastavují jeho odpočivné nebo zaopatřovací platy.

§ 5.

Rovněž se úplně zastavují československému pensistovi jeho odpočivné nebo zaopatřovací platy, nepoda-li včas oznámení požadovaného v § l, ledaže by mohl dokázati, že mu v tom zabránily důležité skutečnosti nebo okolnosti.

§6.

(1) Vrátí-li se československý pensista opět na území Československé republiky.

dostane opět plné své odpočivné nebo zaopatřovací plály, byly-li mu pro jeho pobyt v cizině sníženy nebo úplně zastaveny.

(2) Svůj konečný návrat je povinen písemně oznámiti svému resortnímu úřadu a zároveň prokázati, že u od kterého dne má se s ním nakládati jako s opět trvale bydlícím v Československé republice.

(3) Jeho plné odpočivné nebo zaopatřovací platy poukáží se mu nejbližšího prvního dne měsíce následujícího po dni, od kterého usnesením resortního úřadu byl znovu uznán za trvale bydlícího v této zemi.

§ 7.

Odpočivné nebo zaopatřovací platy zasílají se československému pensistovi do jeho bydliště v cizině na jeho nebezpečí a útraty.

II. část.

D o č a s n ý pobyt č e s k o s l o v e n-

s k é h o pensisty veřejného

práva v c i z i n ě.

§ 8.

(1) Za dočasný pobyt v cizině budiž pokládán příležitostný pobyt v cizině jen tehdy, nepřesahuje-li nepřetržitě doby tří měsíců.

(2) Kratší příležitostné pobyty se nesčítají.

§ 9.

(1) Trvá-li pobyt československého pensisty v cizině, kde původně zamýšlel zůstati jen dočasně, nepřetržitě déle než 3 měsíce, pokládá se za rovný stálému pobytu v cizině a použije se pro něj ustanovení obsažených v první části s tou odchylkou, že československý pensista je povinen oznámení předepsané v § l zaslati svému resortnímu úřadu do 8 dnů od události nebo okolnosti, která mu zabránila vrátiti se na domácí státní území.

(2) Tuto překážku jest povinen osvědčiti již v oznámení.

(3) Resortní úřad má právo přikázati mu. aby v přiměřené Lhůtě tuto překážku prokázal, jinak mu budou od počátku jeho pobytu v cizině jeho odpočivné nebo zaopatřovací platy úplně zastaveny.

(4) Zemřel-li pensista v tomto období, přechází povinnost oznámení, osvědčení a důkazu na jeho dědice.

§ 10.

(1) K přechodnému pobytu v cizině podle § 8 nepotřebuje československý státní, zemský, okresní nebo obecní úředník, zřízenec, učitel, úředník nebo zaměstnanec fondu nebo podniku ve správě československého státu, země. okresu nebo obce, který je v dočasné nebo trvalé výslužbě, ani povolení k odjezdu nebo k pobytu, ani není povinen takovou příležitostnou cestu do ciziny oznámiti svému resortnímu úřadu.

(2) Platné pasové a celní předpisy nejsou tím dotčeny.

§ 11.

Dá-li si československý pensista své odpočivné nebo zaopatřovací platy posílati do ciziny, hradí útraty zásilky. Zasílají se mu také na jeho nebezpečí.

///. část.

Společná a závěrečná ustanovení.

§ 12.

Tato ustanovení vztahují se i na československé pensisty veřejného práva, 'kteří již s povolením příslušných úřadů bydlí v cizině. Jsou však osvobozeni od oznámeni podle § 1.

§ 13.

(1) Proti každému rozhodnutí resortního úřadu, vydanému podle tohoto zákona, přísluší postiženému pensistovi nebo jeho dědicům právo stížnosti.

(2)Stížnost budiž podána písemně resortnímu ůřadu do 15 dnů po doručení naříkaného rozhodnutí.

(3) O stížnosti včas podané rozhodne ministerstvo nadřízené resortnímu úřadu.

§14.

Všechna podání, oznámení, žádosti, zápisy, stížnosti a rozhodnutí podle tohoto zákona jsou osvobozena od kolků a poplatků.

§ 15.

(1) Tento zákon nabude účinnosti za 6 měsíců po jeho vyhlášení a všechna ustanovení dřívějších zákonů nebo nařízení, která mu odporují, pozbývají účinnosti.

(2) Podrobnější ustanoveni budou vydána prováděcím nařízením. V něm buďtež uvedeny zvláště státy, na které se vztahují §§ 2-4.

(3) Provedením tohoto zákona pověru jí se všichni ministři.

Odůvodnění.

A. Všeobecné:

Právo volného stěhování všech státních občanů je zaručeno v § 121 ústavní listiny československého státu ze dne 29. února 1920. Přes to však se pensistům veřejného práva odpírá do dneška. Nejdříve byly vytaženy staré císařské dvorní dekrety ze dne 5. března 1847. č. 7754, s. p. z. sv. 75 N 26, ze dne 14. dubna 1823, č. 10. 063 s. p. z. sv. 51 N 54 a ze dne 7. ledna 1808, č. 2163, aby se byť jen krátký pobyt zdejšího pensisty veřejného práva v cizině ztížil nebo znemožnil, ačkoliv tyto staré dekrety dvorní komory asi již právním vývojem v bývalém rakouském státě ztratily svou závaznost jako zákony. Pak bylo v § 6 zákona ze dme 22. prosince 1924. č. 287 Sb. z. a n.. a v § 28 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 288 Sb. z. a n., ustanoveno, »že požitky plynoucí z úpravy podle tohoto zákona nepříslušejí osobám, po případě na osoby, které se zdržují trvale nebo dočasně v cizině. « § 7 zákona č. 70/1930. Sb. z. a. n., který

platí od 1. ledna 1930, ustanovuje 10%ní snížení odpočivných a zaopatřovacích platů povolených podle zákonů č. 103/ 1926, 104/1926 "a 105/1926 Sb. z. a n., po dobu povoleného pobytu mimo území Československé republiky, pokud přesahuje dobu tří měsíců. Z toho lze právem vyvozovati, že žádný pensista veřejného práva není povinen u zdejšího úřadu žádati o předchozí povolení, cestuje-li do ciziny k pobytu nepřesahujícímu dobu tří měsíců.

Ale zemská finanční ředitelství vydávají státním pensistům nově do výslužby odcházejícím jako přílohu k dekretům, poučení, která se úplně příčí platným ustanovením zákonů a jsou přímo novou úpravou těchto právních poměrů nařízením. Tak se praví v odst. XVI těchto poučení:

»(1) Podmínkou pro vyplácení odpočivných a zaopatřovacích platů jest, že budou brány a spotřebovány na území Československé republiky. K cestě do ci-

ziny a k pobytu v cizině dlužno si podle platných předpisů vyžádati povolení. Tyto žádosti opatřené 5 Kč kolkem třeba podati zemskému finančnímu ředitelství. V žádosti má se uvésti účel cesty a doba pobytu v cizině. Odjezdem, bez tohoto povolení byl by ztracen nárok na odpočivně a zaopatřovací platy. O povolení k odcestování nemusí se žádati jen tehdy, nemá-li zamýšlený pobyt v cizině přesahovati dobu 14 dnů. Kdo však častěji cestuje do ciziny, byť jen na 14 dní nebo kratší dobu. musí po každé žádati o povolení k odjezdu.

(2) Na dobu povoleného pobytu v cizině snižují se odpočivné a zaopatřovací platy o 10%. nikoliv však pod nejnižší výměru stanovenou v příslušném pensijním předpisu. Toto snížení neplatí pro dočasný pobyt, který nepřesahuje doby tří měsíců. «

Toto poučení, které se rovina úřednímu výnosu, jest úplně nezákonité a libovolné. Příčí se také rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 2. května 1930. č. 30. 792/28, které praví, že případná povolení k odjezdu nebo k pobytu v cizině nikdy nemají udíleti finanční úřady, nýbrž jedině resortní úřady. Rovněž rozhodnutí ze dne 7. března 1930, č. 13. 783/28.

V praxi dochází mimo to k nejneuvěřitelnějším krutostem, nedorozuměním u k pronásledování státních pensistů finančními úřady veskrze byrokraticky a fiskálně založenými.

Jest ledy naléhavě zapotřebí aby se do tohoto zcela zmateného dílu československého úřednického práva zjednalo jasno. Podle toho. jak se věci mají, může se to státi jen novým zákonem.

Při nové úpravě tohoto právního oboru zdá se navrhovatelům nutným aby kromě příkazu lidskosti pronikly dvě zásady, které ovšem zdánlivě jsou v rozporu samy s sebou. Totiž nejdříve zásada moderního, svobodomyslného ústavního práva, svobodné strhování každého člověka, za druhé však i národohospodářsky odůvodněná zásada, aby odpočivné a zaopatřovací platy byly brány a spotřebovány na území toho státu, který je vyplácí. To se má stát i tím že se sice

ustanovuje, že žádný československý pensista veřejného práva nepotřebuje k trvalému nebo dočasnému pobytu v cizině formálního povolení k odjezdu a k pobytu, že však musí nésti následky svého jednání. Tyto následky mohou býti jem majetkovoprávní povahy a záležeti ve snížení jeho platů. Zde není nic bližšího než při odpovědi na otázku, jakého druhu mají býti tato zkrácení, držeti se mezinárodní právní zásady vzájemnosti. Tedy: Tak jako cizí stát nakládá se svými pensisty veřejného práva, kteří bydlí na území československého státu, tak také má i československý stát nakládati se svými pensisty veřejného práva, kteří žijí v tomto cizím státě. Jest jasné, že na takové majetkovoprávní následky lze pomýšleti jen jde-li o trvalý pobyt v cizím státě. To co se v tomto návrhu ustanovuje o povinnosti oznámení atd.. jest jen byrokratická pomůcka, aby bylo možno určiti tyto následky a jejich míru. ale nelze se tomu vyhnouti. I národohospodářsky dá se tato zásada vzájemnosti odůvodniti. Především jde jen o nepatrnou část pensistů. Žádný pensista neopouští svou vlast, nenutí-li ho k tomu zcela zvláštní okolnosti. Ve vysokém stáří člověk se vůbec nerad stěhuje. To. co českoslovenští pensisté spotřebují a vydají v cizině, nahrazuje se zase tím, co zde spotřebují cizí pensisté. Peníze. o které zde může jíti. nemohou býti tak značné, aby mohly míti vliv na platební rozvahu některého státu. Zde musí promluviti lidskost. Většinou jde o styky rodinné povahy z minulých dob. Je kruté je přerušovati. Ale finanční úřady je dosud často a s jistou nenávistnou škodolibostí rušily. To má nyní přestati. Proto mají i zdejší pensisté veřejného práva, kteří již s úředním povolením trvale bydlí v cizině, rovněž býti podrobeni ustanovením tohoto návrhu. Dočasný pobyt v cizině má býti však tak dlouho zbaven úředního zasahování, dokud se nepromění v trvalý.

Příkaz lidskosti konečně vyžaduje, aby stát svým pensistům, kteří jsou přece zpravidla chudí, pokud možno usnadnil dosažení práv jim příslušejících. Proto se v § 14 navrhuje, aby všechnu oznámení.

žádosti, stížnosti a rozhodnutí, podaná podle tohoto návrhu, byla osvobozena od poplatků. Úbytek na poplatcích nemůže vůbec býti závažným se zřetelem na miliardový rozpočet státu.

Návrh byl pro přehlednost rozdělen na

tři části. B. Zvláštní:

K § 1. Tento paragraf obsahuje definici úředníka veřejného práva a definici resortního úřadu na rozdíl od zemského finančního ředitelství nebo jiného úřadu, který odpočivné a zaopatřovací platy pouze vyplácí poštovním šekovým řízením.

K § 3. Toto ustanovení přimyká se podstatně k platnému právu. Zásada vzájemnosti by vlastně vyžadovala, aby zde bylo vysloveno, že zdejší stát má se zdejšími pensisty tak nakládati, jak nakládá cizí stát se svými pensisty. To by však v každém jednotlivém případě vedlo k obšírnému jednání a nemilému protahování. Proto se zcela všeobecně navrhuje zkrácení o 10 %.

K § 5. Oznámení požadované podle § l musí se dáti vynutiti, aby se udržel pořádek ve správě.

K § 6. Podle mínění navrhovatelů je věcí pensisty, který se vrátil domů, aby se staral o svá majetková práva. Proto zde není uvedena lhůta k podání předepsaného oznámení. Ale je nutno, aby úřad určil jistý den jako den skutečného návratu, aby právní následky návratu mohly úplně bez námitek začíti a pokračovati.

K §§ 7 a 11. Tato ustanovení obsahují samozřejmé vzájemné plnění pensisty ke státu.

K § 8. Již podle nyní platných ustanovení dlužno pobyt v cizině, nepřesahující doby tří měsíců, považovati jen za příležitostný.

K § 9. Podle mínění navrhovatelů musí se vydati ustanovení i pro ty možné případy, ve kterých se pobyt v cizině, na

který se původně pomýšlelo jen jako na dočasný, promění v trvalý tím. že překročí dobu tří měsíců. Podle platných ustanovení, jimž se také tento návrh přizpůsobuje, není rozhodujícím úmysl pensisty. jejž spojuje s cestou do ciziny, nýbrž jedině trvání jeho pobytu v cizině. Názorný příklad, podle něhož je myšlen tento paragraf, je: Pensista koná delší cestu na zotavenou, na př. k moři. Stane se mu nějaká nehoda, nebo těžce onemocní, nemůže již cestovati, ba dokonce zemře v cizině právě několik dní po uplynutí kritických tří měsíců. Pochopitelně nepodal oznámení vyžadovaného v S 1. později to učiniti nemohl, hrozí mu tedy nebezpečí, že ztratí své odpočivné a zaopatřovací platy, ačkoliv toho vlastně nikterak nezavinil. To by bylo nespravedlivé a musí se tomu mocí zabrániti.

K § 10. Aby byla vyloučena pochybnost, opakuje se zde definice pensisty veřejného práva a doslovné znění je zvoleno tak, že výslovně ruší ustanovení obsažená v odst. XVI poučení, která vydala zemská finanční ředitelství.

K § 13. Toto ustanovení má pensistovi zajistiti ochranu proti libovůli úřadů.

K § 15. Zákon má nabýti účinnosti teprve za 6 měsíců po svém vyhlášení proto, aby prováděcí nařízení bylo lze řádně připraviti.

Navrhovatelé si představují, že by vláda měla zahájiti jednání se sousedními státy, aby i ony provedly stejnou nebo podrobnou úpravu. Výsledek budiž pak uveřejněn v prováděcím nařízení.

Tento návrh zákona nevyžaduje vlastně žádných finančních výdajů, proto není zapotřebí zmiňovati se o otázce úhrady. Ale kdyby v tom, že podle § 12 návrhu pensisté již v cizině bydlící mají býti na roven postaveni těm. kdož se příště odstěhují do ciziny, mělo se shledávati vyšší zatížení pensijního etátu, pak navrhovatelé poukazují, že jistě nemůže jíti o mnoho peněz a že se tyto peníze beze všeho získají velkými úsporami, které stát právě nyní provádí tím, že snižuje platy a pense. Mají tedy býti beze všeho uhrazeny z běžných příjmů. Kdyby stát poskytl právo volného stěhování pensistům veřejného práva napravil by tím

jen zcela nepatrnou část velkých škod, které svými nejnovějšími úspornými opatřeními způsobil úředníkům v činné službě a ve výslužbě.

Po stránce formální se navrhuje, aby tento návrh byl přikázán výboru iniciativnímu, sociálně-politickému a rozpočtovému.

V P r a z e, dne 20. ledna 1932.

Dr. Keibl,

dr. Schollich, Krumpe, Horpynka, dr. Hassold, Fritscher, Geyer, Scharnagl, Kasper, Kunz, dr. Mayr-Harting, inž. Kallina, dr. Luschka, dr. Hanreich, inž. Jung, Simm, Köhler, dr. Petersilka, Krebs, Zajiček, Schubert, Knirsch, Matz-

ner, Greif, Bobek, Oehlinger.