Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1931.

III. volební období

5. zasedání

1557.

Návrh

poslanců Ferd. Richtra, dra Patejdla, dra Moudrého a druhů

na vydáni zákona, jímž se doplňují ustanovení trestních řádů zákona z 23. května 1873 čís. 119 ř. z., zákona z 5. července 1912 č. 131 ř. z. (voj. tr. řád) a zákona

čís. XXXIII z roku 1896.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Zákon

ze dne .................

jímž se doplňuji ustanovení trestních řádů zákona z 23. května 1873, čís. 119 ř. z., zákona z 5. července 1912, čís. 131 ř. z. (voj. tr. řád) a zákona čís. XXXIII

z roku 1896.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Článek I.

Za ustanovení §u 151 zákona ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., §u 188 zákona z 5. července 1912, č. 131 ř. z. a za § 204 zákona č. XXXIII z roku 1896 vsunuje se jako § 151 a), resp. jako § 188 a) a § 204 a) toto ustanovení:

Odmítne-li v řízení pro zločiny a přečiny představený zprostiti úředníka povinnosti zachovati úřední tajemství a trvá-li buď obžalovaný, žalobce nebo soukromý účastník na výslechu svědka, rozhoduje o tom, má-li svědek vypovídati a

v jakém rozsahu, soud, hledě k zájmům výkonu spravedlnosti, stran a zejména státu.

Příslušný je sborový soud I. instance v sídle vrchního soudu podle místa spáchaného činu, nebo podle pobytu svědkova. Vyslýchá a rozhoduje v senátu tříčlenném, v sezení neveřejném. Výslechu jsou přítomni státní zástupce a zástupce úřadu (ministerstva), o jehož svolení jde, a mají právo otázek.

Po výslechu svědka, jenž se nemůže odvolávati na povinnost zachovati úřední tajemství, a slyšení státního zástupce a zástupce úřadu, rozhodne soud usnesením, zda a které části výpovědi svědkovy jsou z použití při hlavním přelíčení vyloučeny. Výpověď takto upravenou zašle soudu nalézacímu. Tento smí výpovědi použíti, po případě osobní výslech svědka provésti jen v rozsahu usneseném. Pro výslech svědka podle tohoto paragrafu platí jinak ustanovení pro výslech svědka při hlavním přelíčení.

Článek II.

Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr spravedlnosti.

Důvody.

§ 151 trest, řádu v 1. odstavci, druhé cifře, § 188 voj. tr. ř. v č. 2 a § 204 uh. tr. ř. v odst. I, cifra 3 ustanovuje, že státní úředníci resp. veřejnou službu konající nebo z ní vystoupivší osoby nesmí býti vyslýcháni jako svědci, kdyby svou svědeckou výpovědí porušili závazek zachování úředního tajemství, pokud závazku toho nebyli zproštěni.

Povinnost zachovávati úřední tajemství bere na sebe každý státní úředník při nastoupení úřada a zásadně nelze proti tomuto závazku nic namítati, třebaže za nynějších poměrů, kdy zásady demokracie pronikly ve státních zřízeních, závazek ten už nemůže míti toho významu,

jaký měl v době více či méně zaktytého absolutismu.

Úřední jednání, postup a rozhodování není předmětem a nemůže býti předmětem volného sdělování; pokud je na něm súčastněna strana a veřejnost, jest ustanoveno v zákonech. Ale nelze také zásadně vycházeti ze stanoviska, že by úřad mohl ve svém jednání, postupu a rozhodování činiti něco, s čím by nemohl jít na denní světlo.

Ve státě, kde podle ústavy jsou povinny úřady postupovati vždy a všude podle zákonů nebo podle druhotných norem, tkvících v těchto zákonech, je postup úřadů usměrněn tak, že zásadně, obsahově

i formálně by se nemělo nic stát, co by konec konců nepramenilo z vůle lidu ústavně vyjádřené.

Úrad v demokratickém řádě nemůže býti protikladem vůle lidu, nýbrž jejím vyjadřovatelem a převáděčem. Je tu poměr podstatně odchylný od doby s elementy absolutistickými, kde se zápasilo o plné uplatnění demokracie a kde úřady byly nástrojem činitelů sledujících tendence absolutistické. Je jasné, proč tak strohým způsobem v tehdejších zákonech byla vyjádřena povinnost zachovati úřední tajemství. Veškeré disposice v tom směru byly v rukou nadřízených (představených). Pádem absolutismu změnily se i podmínky pro uplatnění tohoto ustanovení. V demokratickém zřízení je nutno tedy ustanovení o povinnosti zachování úředního tajemství podrobiti revisi.

Je to i účelné, poněvadž z dob absolutistických zachovaná instituce by mohla sváděti k některým nemravům starých dob. Může nastati vývoj určitého druhu byrokratického absolutismu tím, že postup, jednání a rozhodování úřadů se stávají neproniknutelnou doménou té které instituce. Proto také byla zásada o neporušitelnosti úředního tajemství prolomena ustanovením § 28 al. 2. zákona z 15. dubna 1920 čís. 325 Sb. z. a n. (jednací řád sněmovny) resp. zákona č. 326 z téhož roku (jednací řád senátu), kde je ustanoveno, že veřejní úředníci nemohou odepříti výpovědi z důvodu úředního tajemství.

Tím je dána možnost nahlédnouti do dílen byrokracie. Že je tím umožněno čeliti korupci, proti které demokracie se musí stále ozbrojovati, je jasné. Ovšem je otázka, zda toto ustanovení cit. zákonů má také plný praktický význam, je-li tu skutečný proud vyšetřovacích aktů se strany N. S. Příležitost k tomu nebude častá, poněvadž jde i o problémy politické a rozhodování s hlediska politického. Proto právě tato teoretická možnost brániti korupci ztrácí ostří, poněvadž je závislá od politických konstelací a vlivů, ač zase její význam aspoň zásadní nesmí býti podceňován. K plné účinnosti mohla by se tato preventivní a ovšem i represivní ochrana proti vniknutí korupce do úřadů rozvinouti ještě dalším zásahem do

"úředního tajemství". To právě sleduje navržená osnova.

Vnitřní život úředního aparátu musí býti postaven ještě jinak pod kontrolu veřejnosti a sice činitelů politicky neangažovaných, plnících funkci strážců zákonnosti. To bude umožněno, když soudy samy budou moci bez ohledu na názor instituce rozhodovati o tom, může-li a má-li úředník svědčiti před soudem. Nebude to tedy závislé od instituce, jejíž zájem mnohdy může býti - a to i zájmem určitého úředního souboru - aby nikomu nedali proniknouti do sféry vlastní působnosti. Není třeba konečně ani se rozšiřovati o potřebě praktické, čelit fakticky se vyskytující - třeba sporadicky - korupci. Při nejmenším nutno zdůrazniti proti těm, kdo na korupční zjevy poukazují (dr. Bouček, novoroční »Tagesbote«), že je snaha tomu čeliti.

Konečně padají na váhu i zájmy justice (spravedlnost základem státu), t. j. aby objektivní pravda vyšla na jevo, aby také v žádném případě nebylo možno činitelem mimo soudy vykonávati někdy osudný vliv na zjištění objektivní pravdy. Soudu a jenom soudu musí býti dány všechny možnosti spravedlivého souzení a nesrní před tím býti ustoupeno, ani když jde o t. zv. úřední tajemství. Proto soudy nechť v konkrétním případě rozhodují otázku, má-li býti úřední tajemství respektováno či nikoliv.

Ovšem jsou zájmy, které přesahují zájmy jednotlivce a stran, které nemohou býti vyváženy ani zájmem justice na všechny garancie pravdy. Jsou to zájmy celku, národního a státního kolektivu. Zde nutno se zastaviti. Na to osnova pamatuje, ukazujíc soudu, jaké zájmy mají býti při rozhodování předmětem úvahy a ustanovujíc také účast súčastněných resortů, aby zájmy státní mohly býti chráněny. Z toho vyplývá ustanovení o příslušnosti, účasti stát. zástupce (nikoli soukr. žalobce), zástupce úřadu.

Možnost, aby soud rozhodoval o výpovědi ve věcech úředního tajemství, je omezena na případy řízení pro zločiny a přečiny, tedy na případy důležité. Trvá-li žalobce ať soukromý či veřejný na výpovědi a nesouhlasí-li představený, výslech-

ne příslušný soud svědka v přítomnosti veřejného zástupce (nikoli soukromého) a zástupce úřadu, jímž bude nejčastéji delegát ministerstva, svědka a rozhodne vyslechnuv zástupce žaloby, jemuž je uloženo hájiti zájmy správné, objektivní justice a zástupce úřadu, jenž bude hájiti zájmy státní správy (resortu), zda a v jakém rozsahu je výpověď použitelná nebo přípustná před senátem (soudcem) nalézacím. Uváží při tom význam výpovědi

pro soud, stranu a na druhé straně event. škodu pro stát a veřejné zájmy z toho, že výpověď se stává majetkem široké veřejnosti, anebo aspoň osob soukromých (obžalovaného, soukromého žalobce, advokátů, důvěrníků - když se vypovídá v sezení s vyloučením veřejnosti).

S projednáním a provedením zákona nevzniknou žádné náklady a proto odpadá návrh rozpočtu a úhrady.

Po stránce formální navrhují podavatelé, aby osnova byla přikázána výboru inicitiativnímu a ú s t a v n ě - p r á v n í m u.

V P r a z e dne 18. prosince 1931.

Richter, dr. Patejdl, dr. Moudrý,

Bergmann, B. Procházka, Tučný, Hatina, Lanc, Sladký, Jos. Tůma, inž. Záhorský, Slavíček, Tykal, Pechmanová-Klosová, Mikuláš, Malý, Solfronk, Polívka, David,

Stejskal, Zeminová, Langr.