Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Po dobu účinnosti tohoto zákona nelze zřizovati správkárny obuvi továrními podniky.

§ 2.

Živnostenský úřad může povoliti zřízení správkárny obuvi jen vyučeným obuvníkům kteří se vykáží výučním listem, avšak podnik téhož nesmí míti charakter podniku továrního.

§ 3.

Zákon tento nabude účinnosti dnem vyhlášení.

§ 4.

Ministerstvu průmyslu, obchodu a živností se ukládá, aby tento zákon provedlo.

Poválečným technickým vývojem průmyslu obuvnického rozmohla se tovární výroba obuví v takové míře, že zničila přes 30,000 obuvnických mistrů, kteří z pochopitelných důvodů nemohli držet krok s tovární výrobou jak po stránce výrobní tak i cenové. Tito mistři, kteří zaměstnávali tisíce dělníků a učňů, odváděli nejen státu, ale i samosprávným svazkům, obcím, okresům a zemím stamiliony Kč na daních a přirážkách.

Tovární podniky obuvnické nepoškozují jen obuvnické mistry zřizováním prodejen svých výrobků, ale zřídily a zřizují dále správkárny obuvi, čímž zasadily další smrtelnou ránu živnosti obuvnické. Za těchto dnešních těžkých poměrů mistr obuvnický nejen ztíží sežene objednávku nové obuvi, ale zřizováním správkáren továrních podniků béře se mu poslední možnost obživy jeho rodiny a udržení jeho postavení jako samostatného řemeslníka.

Zřizování správkáren obuvi továrními podniky nejen že zničilo a ještě zničí tisíce příslušníků stavu řemeslného v odvětví obuvnickém, nejen že poškozuje se tím řada živností dalších, protože většina peněz plynoucích za opravenou obuv továrními podniky plyne do sídla průmyslového podniku, ale také poškozuje státní a samosprávné finance tím, že tito řemeslníci a živnostnicí jsou nucení vraceti živnostenské listy, nenalézajíce obživy ve své živností, Zákazem zřizování dalších správkáren obuví umožní se aspoň částečná trudná existence této tak špatně si stojící řemeslné živností a jest povinností státu, aby aspoň tímto způsobem se této živnosti, když ne pomohlo, tak aspoň částečně ulevilo.

Podle živnostenského řádu je výroba obuvi živností řemeslnou. Tudíž i správkárny obuví mají být povolovány jen vyučeným obuvníkům. Aby se předešlo možností obcházení živnostenského řádu a znemožnilo obcházení zákona tím, že za oprávněného živnostníka se kryje tovární podnik, je nutno, aby v zákoně výslovně bylo uvedeno, že zřizování správkáren obuvi nebude povoleno továrním podnikům, byť by majitel byl vyučeným obuvníkem, jak § 2, navrhovaného zákona praví.

Navrhovatelé jsou si vědomi, že navrhovaná úprava jest opatření na udržení řemesla obuvnického, které lze odůvodniti těžkou krisí v této živnosti, která se dotýká však také celého našeho hospodářství. Jest proto navržené opatření, jímž má býti zamezeno, aby kritická situace živnosti obuvnické nebyla dále zhoršována, opatření učiněné v zájmu veřejném, neboť je nebezpečí, že tisíce a tisíce příslušníků obuvnického řemesla přijdou na obtíž veřejným svazkům, obcím a státu.

Podepsaní doporučují, aby tento návrh byl přikázán výboru živnostensko-obchodnímu k podání zprávy v lhůtě co nejkratší.

V Praze dne 16, prosince 1930.