Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

ze dne...............

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

§ 109 zákona z 8. listopadu 1928, č. 184 Sb. z. a n. se mění a bude míti toto znění:

1. Nárok na důchod invalidní má pojištěnec je-li invalidním.

2. Za invalidního dle tohoto zákona se považuje kdo pro nemoc nebo jiné vady tělesné nebo duševní nemůže prací přiměřenou jeho silám, schopnostem, výcviku a dosavadnímu povolání vydělati tolik jako tělesně a duševně zdravý zaměstnanec téhož druhu s podobným výcvikem, v témže obvodě a za plného zaměstnání obyčejně vydělává.

§ 2.

§ 112 zákona z 8. listopadu 1928, č. 184 Sb. z. a n. se mění a bude míti toto znění:

1. Důchod invalidní přísluší pojištěnci bez ohledu na invaliditu jeho jako důchod starobní, dokonal-li pojištěnec 55. rok věku svého, nevykonává-li práci nebo služeb povinně pojištěných podle správních předpisů o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, neb o pojištění u báňských bratrských pokladen.

2. Požitek starobního důchodu počíná dnem splnění podmínek v odst. 1. uvedených a kančí úmrtím oprávněné osoby.

3. Tento starobní důchod nesmí býti nižší než by byl důchod podle dosavadních ustanovení po dosažení 65. roku věku.

§ 3.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení, nejpozději však 2. květnem 1931; jeho provedením pověřují se ministři sociální péče a financí.

Zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří patří k oněm zákonům, kterými dělnictvo byla nejvíce oklamáno jak buržoasií samou, tak zejména jejími agenty soc. dem. a nár. soc. vůdci. Zákon ten odporuje do té míry potřebám a přáním proletariátu, že bylo nutno jej celý ihned nahraditi zcela jiným, lepším. Jestliže v předloženém našem návrhu soustřeďujeme se na okamžitou změnu dvou z mnohých jiných bodů nečiníme ta snad proto, že bychom oprávněnost ostatních ustanovení uznávali, nýbrž jedině proto, aby odpůrci dělnictva a obzvláště sociálfašistické špičky neměly možnost vymlouvat se, že změna celého zákona vyžadovala by si dlouhou dobu.

Za invalidního je nutno považován každého pojištěnce, který pro nemoc nebo jiné vady nemůže vydělat tolik, kolik vydělávají jeho druzi (ovšem za plného zaměstnání). Mzdy dělníků v ČSR jsou tak nízké, že by zachování dosavadního ustanovení, že totiž nápad důchodu nastává teprve tehdy, když invalidní pojištěnec nevydělává ani třetinu průměru, je prostě neudržitelné.

Stejně nesnesitelné je pro dělnictvo ustanovení dosavadního zákona, že starobní důchod přísluší pojištěnci teprve v 65. roku a i to za velmi přísných podmínek, že nevykonává prací pojištěných dle tohoto zákona (vždyť se většina dělníků v době kapitalistické racionalisace ani 65. roku věku nedožije!) Žádáme proto, aby věková hranice byla snížena na 55 let s tím, že se oprávněným musí dostávat důchodu aspoň v té výši, jakou by měli dle dosavadních zákonných ustanovení po dosažení 65 let.

Úhrada nutných nákladů, které odhadujeme na 460 milionů Kč ročně, budiž vzata z přiměřeného zvýšení příspěvků podnikatelů, kteří zaměstnávají více než 5 osob.

Důkazem, že náš návrh odpovídá plně nejen potřebám, ale i přání všech dělníků bez rozdílu, je skutečnost, že podnět k němu vyšel mezi jiným také z porad podnikové rady Škodových závodů, ve které mají příslušníci reformistických odborových organisací většinu soc. dem. a nár. soc. vůdcové, kteří před dělnictvem přes to vytyčují stejné požadavky, budou tedy míti opět příležitost odhalit své pravé ledví.

Zákon námi navržený je tak naléhavý, že musí nabýti platnosti nejpozději dnem 1. května 1931.

Po stránce formální navrhujeme, aby návrh byl přikázán výboru sociálně-politickému a rozpočtovému k bezodkladnému projednání.

V Praze dne 25. března 1931.