Mezinárodní obchodní úmluva jest výsledek snah Společnosti Národů a jiných mezinárodních kruhů hospodářských po uzavření t. zv. celního míru. Byla sjednána dne 24. března m. r. v Ženevě po šestinedělní konferenci, plné náhlých dramatických obratů. Byť výsledek zcela neodpovídá nadějím v ni kladeným, přece tato konvence jest historicky důležitým aktem, a to z těchto důvodů:

1. jsouc sjednána na rozdíl od ostatních plurilaterálních úmluv Společnosti Národů jen mezi evropskými státy, představuje první realisaci a zároveň i východisko všech nejnovějších snah po užší spolupráci mezi evropskými státy; která po posledním zasedání Studijního evropského komitétu v Ženevě nabývá konkretnějších forem;

2. jest aktem, který jest předpokladem všech dalších akcí Společnosti Národů, které mají uskutečniti známé resoluce Mezinárodní hospodářské konference z roku 1927, neboť ona má konečně vytvořiti příznivou atmosféru alespoň relativního klidu v dnešních téměř anarchistických poměrech obchodní politiky evropské;

3. jest po několika stoletích prvním aktem, nesoucím podpis Anglie (a již i její ratifikaci), kterým se tento stát zříká své dosavadní absolutní volnosti autonomní úpravy svých cel, což jest zvláště důležito v době, kdy i v Anglii počínají se hrozivě objevovati ochranářské proudy.

Nevypověditelnost bilaterálních obchodních smluv mezi stranami konvence jest hlavní ustanovení této konvence. Další závazky, plynoucí z ní pro jednotlivé státy, nejsou stejné. Nutno to zvláště zdůrazniti, aby se vysvětlila zvláštní výhodnost této smlouvy pro Československo.

Nejtěžší jest závazek pěti států, jmenovaných v protokolu ke čl. IV. (mezi nimi jest nejdůležitější Velká Britanie), které ve svých smlouvách svých cel neváží; tyto státy úplně se zříkají volnosti zvyšovati cel starých a zaváděti cel nových. Jen u fiskálních cel jest výjimka, avšak i zde se musí podrobiti řízení, které u ostatních států platí na cla všechna.

Prostředně těžký jest závazek velké většiny ostatních evropských států. Možno jej definovati tak, že tyto státy musí každé zvýšení svých cel nebo zavedení cel nových oznámiti všem smluvním stranám a jednati s nimi v případě, že se některá z nich bude cítiti poškozena.

Nejlehčí jest závazek Československa, k němuž se druží Rakousko a Maďarsko. Československý závazek je sice totožný se skupinou druhou, avšak s tou důležitou výjimkou, že smluvní obchodní poměr československo-maďarský a československo-rakouský byl vyňat ze všeobecného závazku nevypověditelnosti obchodních smluv. Tím se stalo, že Československo má volnost ve všech posicích v těchto smlouvách vázaných, neboť jejich zvýšení nepodléhá výše uvedenému řízení předchozího hlášení a jednání se státy.

Všeobecně lze říci, že Československu přináší tato Úmluva tyto prospěchy:

1. dává stabilitu síti československých bilaterálních obchodních smluv i síti bilaterálních obchodních smluv evropských, cca, může na základě doložky nejvyšších výhod jen prospěti velkému československému zahraničnímu obchodu;

2. v případě, že Úmluva vstoupí v platnost - a bez Československa se tak pravděpodobně nemůže státi - přestanou obavy před nepříjemnými překvapeními z chystaného protekcionismu v Anglii, který by zasadil citelnou ránu jak našemu průmyslu, tak našemu zemědělství.

Naopak výše závazku Československa není taková, aby jí nemohlo převzíti s dobrým svědomím. Proti Úmluvě lze uvésti celkem tři skupiny námitek, a jest důležito oprávněné obavy, jež vyjadřují, uvésti zde na pravou míru:

"Mezinárodní obchodní úmluva bude překážet zavedení nového celního sazebníku".

Není tomu tak: účelem Úmluvy jest výlučně jen stabilisace bilaterálních obchodních smluv, jakož i určité vázání celní hladiny, nikoliv však znemožněni pokroku v technické stránce celního sazebníku. Vždyť nejen Československo, nýbrž i mnohé jiné státy (zejména Polsko), které již úmluvu ratifikovaly anebo budou ratifikovati, stojí také před úkolem zavedení nového celního sazebníku. Vždyť sama Společnost Národů, která v nejbližší době všem státům předloží návrh na zavedení unifikované celní nomenklatury, nevidí v úmluvě žádné překážky pro její brzké zavedení. Zavádění nového celního sazebníku neobejde se ovšem při určování nových sazeb beze změn bilaterálních obchodních smluv; k těmto změnám dává však výslovný souhlas odstavec d) čl. VIII., který ustanovuje, že dvoustranné obchodní smlouvy, které jsou podle čl. I. nevypověditelné, mohou býti měněny nebo nahrazeny po dobu platnosti Úmluvy novými dohodami a smlouvami. V nejkrajnějším případě, že by se nedocílilo dohody a muselo-li by se přistoupiti k výpovědím bilaterálních smluv, nebude tomu úmluva zvláštní překážkou, ježto jest sama vypověditelná v šestiměsíční lhůtě, tedy ve lhůtě přibližně odpovídající výpovědním lhůtám bilaterálních smluv. Konečně se podotýká, že zavedení nového celního sazebníku, ač jeho důležitost se plné uznává, z technických důvodů si ještě, vyžádá značně dlouhé doby.

"Obchodní úmluva bude překážeti eventuelně nutnému zvyšování cel některých zemědělských i průmyslových položek v budoucnosti."

Úmluva nezakazuje Československu zvyšování cel nebo zavádění cel nových; zakazuje tak činiti jen státům jmenovaným ve článku IV., ku kterým Československo nepatří. Československo jen zavazuje (podle čl. II.) podrobiti se při zvyšování cel a zavádění cel nových určité a jíž výše zmíněné proceduře, a to

a) zvýšení cel se má předem hlásiti, a

b) se státy, které se cítí poškozeny, jednati.

Tato procedura není však tíživou, jelikož

ad a) zvýšení cel nemusí se předem hlásiti (viz protokol ke čl. III.) ve všech případech, kdy tomu překáží zákon (zavádějící zvýšení s okamžitou platností), a dále ve všech případech, kdy naléhavé okolností učiní nezbytným okamžité provedení zvýšení cel nebo zavedení nových, při čemž se výslovně myslelo na zemědělskou krisi

ad b) závazek jednati se státy jest jen právním potvrzením dosavadního stavu; i dnes je nutno jednati se státem, který se cítí poškozen. dni po ratifikaci Úmluvy není nutno vyhověti poškozenému státu, nýbrž tento má jen v tomto případě právo obchodní úmluvu vypověděti.

Jest ovšem pravda, že nelze zvyšovati cla, která jsou vázána v bilaterálních smlouvách, které jsou po dobu platnosti Úmluvy nevypověditelné. (Zde však jest znovu upozorniti na možnost, dvakrát za rok se opakující, vypověděti samu Konvenci.) Tento závazek není však rovněž právě pro Československo zvláště tíživý, neboť

a) většina nejdůležitějších zemědělských cel byla vázána v obchodní smlouvě s Maďarskem a tato smlouva (viz Protokol ke čl. I. C) byla výslovně vyňata ze závazku čl. I. Má tedy Československo volnost tato cla si upraviti, poněvadž vázána nejsou;

b) zbytek vázaných cel v jiných obchodních smlouvách než v naší smlouvě maďarské a rakouské lze zvyšovati se souhlasem státu, který je má vazány. Prakticky jde o několik ojedinělých položek, k vůli nimž by Československo sotva chtělo přistoupiti k výpovědi příslušné bilaterální smlouvy, takže rozdíl proti dnešnímu stavu jest jen formální;

c) konečně se upozorňuje na ustanovení Protokolu ke čl. II. A, podle něhož nepodléhají proceduře čl. II. takové celní úpravy, jež jsou výslovně obsaženy nebo připuštěny ve smlouvách podepsaných dne 24. března, 1930, jakož i případy, ve kterých clo prozatímně snížené pod výměru, stanovenou autonomním tarifem, by bylo uvedeno opět na tuto míru. Rovněž ustanovení odst. B přináší další praktické možnosti.

"Čl. VI. znemožňuje zavádění nových dovozních a vývozních zákazů a omezení po 24. březnu 1930."

Československé delegaci na loňské konferenci podařilo se prosaditi proti opačnému přání některých států, aby bylo rozhodným datum 24. března 1930, do kteréhožto dne byla zavedena velká většina nyní platných zákazů a omezení, pro československé hospodářství důležitých. Zákazy, zavedené po tomto dni, nemusí se zrušiti, nýbrž nutno se jen - pakli některý stát se jimi bude cítiti poškozen - podrobiti proceduře článků II. a III., a to ovšem jen naproti státům, které budou členy Konvence. Podotýká se, že sotva se jím stane Maďarsko dříve, než Československo uzavře novou obchodní smlouvu, která patrně sama omezí jak v Maďarsku tak v Československu povolovací režim, zavedený po 24. březnu a po 15. prosinci m. r. Během jednání vyskytly se některé pochybnosti o dosahu závaznosti předložené úmluvy. Byly položeny požadavky, aby závaznost úmluvy byla ohraničena. podmínkou, že úmluva bude ratifikována kromě nás také od států pro československý zahraniční obchod důležitých. Bylo navrhováno, aby důvodová zpráva byla rozšířena o zaznamenání této podmínky s tím, že státy pro nás důležité budou. vyjmenovány a že tedy kromě Velké Britanie, jež Úmluvu již ratifikovala, bude předpokladem pro naši závaznost ratifikace Německa, Rakouska, Francie, Italie, Polska, Rumunska, Jugoslavie a Švýcarska. Ježto ministr zahraničí jako zástupce vlády souhlasil s těmito dodatky, upravuje se v dohodě se zpravodajem text usnesení původního s požadovanými dodatky. Není třeba zvlášť zdůrazňovati, že celá smlouva je vázána na podmínku, že bude přijata od všech zúčastněných států anebo alespoň takové většiny, že žádaná garancie by byla již tou samou skutečností dána. Jinak by smlouva pozbývala vůbec své hodnoty.

Na konec nutno ještě zdůrazniti, že bylo skutečným úspěchem Československa na loňské konferenci, na které Obchodní úmluva se sjednala, že celá konference proti důraznému odporu maďarské delegace vyhověla československému požadavku, aby smluvní poměr československo-maďarský byl vyloučen ze zásady nevypověditelnosti bilaterálních smluv. Tím již před zvýšením naších zemědělských cel na světovém foru byla formálně uznána oprávněnost tohoto zvýšení, a tím ulomen hrot nynější politické i hospodářské nám nepřátelské propagandy. Je těžko myslitelno, aby nyní československo, jehož požadavku bylo konferencí vyhověno, svým odporem zmařilo vstup v platnost Úmluvy, která i jemu po srovnání všech důvodů pro i proti může přinésti jen prospěch.

V důsledku toho doporučuje zahraniční výbor poslanecké sněmovně ke schvální následující usnesení:

Národní shromáždění Československé republiky souhlasí s přístupem k Mezinárodní obchodní úmluvě ze dne 24. března 1930, jakož i s Protokolem k ní z téhož dne, pod podmínkou, že úmluva ta bude ratifikována od států pro československý zahraniční obchod důležitých.

V Praze, dne 12, března 1931.

Vystupňovanou ochranářskou celní politikou většiny států světa podvázán byl mezinárodní obchod do té míry, že zodpovědní činitelé některých států učinili tuto vážnou otázku předmětem jednání ve shromáždění Společnosti Národů již roku 1927 hledajíce cestu k rozřešení tohoto velkého mezinárodního hospodářského problému.

Na to v září 1929 usneslo se shromáždění Společnosti Národů, aby se přikročilo ke zvláštní kolektivní akci států členů Společnosti Národů a i nečlenů, budou-li se tito chtíti zúčastniti. Podle tehdy usnesené resoluce mají se zúčastněné státy zavázati, že po určitou dobu nebudou zvyšovat stávající cla a nová zaváděti. Celá tato akce byla pak shrnuta do slova - celní příměří.

K definitivnímu sjednání - celního příměří - a jakož i k zahájení společné akce byla svolána v únoru 1930 první konference pro společnou hospodářskou akci, která skončila podepsáním dvou aktů, z nichž jeden nese název Mezinárodní obchodní úmluva.

Její stručný obsah zní: Smluvní strany se zavazují, nepoužíti před 1. dubnem 1931 své možnosti vypověděti bilaterální obchodní smlouvy, které mezi sebou sjednaly a které jsou v platnosti v den podpisu Úmluvy, t. j. dnem 24. března 1930. Protokol o Úmluvě rozděluje interesované státy na dvě skupiny, a to na státy, mezi které patří i Československo, které chtějí ještě zvýšiti cla nad stav platný 24. března 1930 nebo zavésti cla nová podrobujíce se ale dojednaným formulím v Protokole obsaženým - co se výpovědi a zavedení nových cel týče - a na skupinu států, které ze zásady své obchodní politiky praktikují snižování celních sazeb cestou smluvní. Jsou to státy Velká Britanie, Dánsko, Norsko, Holandsko a Portugalsko.

Zástupci republiky Československé vzhledem k stávajícím u nás poměrům hospodářským učinili k Úmluvě při projednávání některé reservy a hlavně vůči Maďarsku a Rakousku. V důsledku toho obsahuje Protokol důležitou pro náš výhradu ke čl. I. Maďarsko zde prohlašuje, že přijímá reservu Československa a Rakouska, podle které se ustanovení této Úmluvy nevztahuje na obchodní smlouvu Československo-maďarskou. Stejná prohlášení činí Československo vůči Rakousku o obchodní smlouvě s tímto státem.

Úmluva měla býti podepsána do 15. dubna 1930 a ratifikována do 1, listopadu 1930. Československo Úmluvu v ustanovené lhůtě, t. j. do 15. dubna nepodepsalo. Může k ní dodatečně však přistoupiti.

Proč Československo doposud Úmluvu nepodepsalo, je známo. Byla to hlavně krise zemědělská, která byla ještě stupňována celními opatřeními sousedního Německa, kterážto opatření nevyvolávala mnoho nadšení pro podobné mezinárodní úmluvy a z obavy, abychom se pak nestali obětí mocných a hospodářsky silnějších států. Tato dřívější opatrnost dává nám dnes to, že můžeme z celkového poznání hospodářských poměrů světových bez obavy přistoupiti ku projednávání tohoto důležitého vládního návrhu.

Cílem Mezinárodní obchodní úmluvy jest stabilisace platných obchodních smluv, čímž se mají sjednati příznivější podmínky pro mezinárodní obchod a zvyšování cel do jisté míry omeziti. Třebaže Úmluva nevylučuje opravy celních sazeb hospodářsky zdůvodněných, sleduje přec jeden velký cíl, aby hospodářskými opatřeními nebyl porušen přátelský poměr mezi státy a rovnováha jejich obchodně politického poměru.

Našemu státu, který má značné vývozní zájmy ve všech oborech výroby, musí vždy záležeti na tom, aby hospodářské poměry na světovém trhu byly ustáleny, poněvadž jsme státem, který je velmi citlivý na každý mezinárodní výkyv. Závazky z Úmluvy nám plynoucí možno bez obavy přijati vzhledem k tomu, že sama Úmluva obsahuje v Protokolu ke čl. I., lit C, a ke čl. II., lit. A, výslovný souhlas s opatřeními, na jejichž aktivování byl s naší strany kladen zvláštní důraz.

Výbor živnostensko-obchodní jednal ve své schůzi dne 20. března 1931 o této Mezinárodní obchodní úmluvě a doporučuje ji poslanecké sněmovně ke schválení tak, jak se na ní usnesl výbor zahraniční.

V Praze dne 20. března 1931.