Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Vládě se ukládá:

1. aby předložila Národnímu shromáždění návrh zákona, kterým by bylo jednotně upraveno státní občanství na celém území Československé republiky. Návrh tento budiž vypracován se zřetelem k výsledkům haagské konference z r. 1830 a založen na těchto zásadách:

a) udělení státního občanství (naturalisace) nebudiž jen milostí státu, nýbrž za určitých okolností budiž i právním nárokem příslušné strany. Zejména budiž stanoven v zákoně právní nárok osob, usedlých delší dobu v republice a které se nedopustily trestných činů, na udělení či uznání státního občanství;

b) provdaným ženám budiž přiznáno samostatné státní občanství v tom smyslu, že pokud to právo druhého státu připouští, budiž dána možnost cizince, provdané za našeho státního příslušníka a naší příslušnici, provdané za cizince, voliti mezi státní příslušností svou vlastní (před sňatkem) a státní příslušností manželovou.

Cizinky provdané za naše občany buďtež považovány za naše příslušnice a naše občanky, provdané za cizince, buďtež považovány za zbaveny naší příslušnosti jen tenkráte, uznává-li i zákonodárství druhého státu tuto změnu. Provdaným ženám budiž dáno právo žádati samostatně za naturalisaci. Rozloučeným, rozvedeným a vdovám, měly-li by před sňatkem československé státní občanství, budiž usnadněno jeho nové nabytí, resp. v určitých případech nechť nabývají automaticky dřívějšího občanství; nemanželským dětem budiž dána možnost sledovati i státní občanství obce;

c) restituce státního občanství budiž usnadněna;

d) pokud jde o zánik státního občanství, budiž postupováno tak, aby co možno byla šetřena svoboda osobní volby státního občanství. Zejména budiž stanoveno, že propuštění ze státního svazku jest právem příslušné osoby a může být odepřeno jen ze zvláštních důvodů v zákonech uvedených;

e) řízení ve věcech státního občanství budiž co nejjednodušší a ovládáno zásadou decentralisace podle těchto zásad:

I. rozhodování o sporných otázkách, pokud jde o zjištění již existující státní příslušnosti, náleží politickým úřadům první stolice. U těchto úřadů se podávají veškeré žádosti za udělení a přiznání státního občanství i za propuštění ze státního svazku a úřad podací je předběžně zkoumá. Pokud politické úřady první stolice rozhodují samostatně, jsou povinny rozhodnouti do tří měsíců;

II. udělení státního občanství, jakož i propuštění ze státního svazku, pokud strana má právní nárok na udělení nebo propuštění, náleží politickému úřadu druhé stolice; nerozhodne-li tento úřad do šesti měsíců, předpokládá se vyřízení ve smyslu petitu žádosti;

III. udělení státního občanství, pokud straně nepřísluší právní nárok na udělení, a rovněž i propuštění za stejných předpokladů, náleží ministrovi vnitra; nerozhodne-li tento do jednoho roku, předpokládá se vyřízení ve smyslu petitu žádosti;

IV. vzejde-li při rozhodování o tom, je-li kdo státním občanem, spor o nějakou otázku soukromoprávní (platnost manželství, manželské zplození a pod.) přísluší rozhodnutí toho sporu soudům.

f) Pokud jde o otázky přechodné, tj. o to, kdo z bývalých občanů rakouských, uherských a německých jest občanem československým, budiž do zákona pojato ustanovení, že státními občane československými jsou všichni, kdož nabyli občanství na základě dosud platných předpisů, jakož i všichni, kdož nemajíce jiného státního občanství usadili se nejpozději 28. října 1918 na území československém a od té doby na tomto území trvale bydlí (s výjimkou případů, že byli nuceni proti své vůli, donuceni k tomu jinou než československou vládou, toto území opustiti), nebyli-li bez souhlasu vlády československé ve službách cizího státu nebo cizí armády nebo nebyli-li odsouzeni pro zločin vůbec nebo pro přečin zákona na ochranu republiky.

2. Aby vláda sjednala se státy cizími, zejména se sousedními státy a se státy, do nichž směřuje naše emigrace, mezinárodní dohody, kterými by se upravily paralelně předpisy o nabývání a pozbývání státního občanství, zejména konkurence nabývání státního občanství podle původu rodičů a podle místa zrození, nutnost výslovného propuštění že státního svazku při naturalisaci, vlivu legitimace a adopce na státní občanství a státní příslušnost i provdané ženy, tak, aby těmito dohodami bylo co možno vyloučeno několikeré státní občanství nebo bezobčanství.

Stav legislativní úpravy otázky státního občanství v Československé republice jest velmi neutěšený. Na území bývalého království Uherského platí zákonný článek L. z r. 1879. Tento zákon upravuje státní občanství celkem jednotně a dosti uspokojivě. Hůře je tomu na území býv. království a zemí na říšské radě zastoupených. Základní zákon z 21. XII. 1867 č. 142 se spokojil tím, že prohlásil jednotnost státního občanství v tomto státu a odkázal bližší úpravu zákonu. Tento zákon však nikdy vydán nebyl a v platnosti zůstala ustanovení starší, totiž především ustanovení §§ 28 a násl. všeob. zák. obč. Obecný zákoník občanský byl do značné míry plodem osvícenství a jeho ustanovení o státním občanství jsou značně liberální. Ale pozdější období absolutismu tyto zásady modifikovala a obmezila práva daná občanským zákoníkem občanům a obyvatelům státu. Tak předpisy bývalého rakouského práva jsou do značné míry roztříštěny a vedle ustanovení občanského zákoníka jest ještě celá řada císařských nařízení, patentů, dekretů aj., které se zabývají jednotlivými otázkami, souvisejícími se státním občanstvím. Již tato nejednotnost předpisů činí naléhavou úpravu otázky státního občanství jednotným zákonem, platným na celém území republiky.

K tomu přistupuje, že v celku úprava státního občanství u nás i po obsahové stránce nedostačuje, zejména proto, že jest zastaralá. Již před světovou válkou předpisy zvláště rakouského práva nebyly nejmodernější. Světová válka a hospodářské změny jí způsobené vytvořily zcela novou situaci. Proto řada cizích států po světové válce znovu upravila úplně nebo částečně - a to mnohdy velmi radikálním způsobem - své zákony o státním občanství. Tak na příkl. Spojené státy Americké zákonem z 22. IX. 1922 (67 cong. 411), Francie zákonem z 10. VIII. 1927, Belgie zák. z 15. V. 1922; z nově vzniklých států třeba tu uvésti zejména obsáhlý a po mnoha stránkách značně moderní zákon, vydaný v Jugoslavii dne 4. VIII. 1928 č. 401. Náš stát, který; v zákoně z 9. IV. 1920 č. 236 a v zák. z 1. VII. 1926 č. 152 neupravil v tom ohledu nic, než otázky přechodné, se tak značně zpozdil za státy jinými. Není však žádných věcných důvodů, aby i náš stát nesledoval tendence, uplatněné v zákonodárství právě uvedených států.

Uplatnění podobných zásad, jaké se uplatnily i v zákonodárství jiných států jest žádoucno i z toho důvodu, aby nedocházelo ke konfliktu našich zákonů a zákonů cizích, to jest, aby se nemnožily nepoměrně případy dvojího státního občanství nebo případy bezobčanství. Vedle toho ušák jest třeba i v záležitostech státního občanství ca nejvíce uplatniti princip demokracie, v dnešním právu nedosti rozvinutý. V zásadě nejvhodnější úpravou jest taková, která co nejvíce respektuje vůli jednotlivcovu, chce-li či nechce-li býti občanem státním a jen v případech přesně vymezených, kde by mohl býti poškozen zájem státu, na př. unikáním branné povinnosti, trestnímu stihání nebo zdanění, nebo kde by naopak občanství získaly živly nespolehlivé, zločinecké, které by byly přítěží ostatního občanstva, jest třeba určiti hranice osobní vůle. Takové demokratické, vůli jednotlivců respektující úpravy, jest tím více třeba, poněvadž největší počet osob, měnících svou státní příslušnost, náleží třídě nejvíce fluktuující, totiž dělnictvu. Dělník nemá však možnosti čekati dlouhou dobu na vyřízení své žádosti, nemůže si opatřovati drahého právního zástupce a nechce býti závislým na milosti či nemilosti úředníka rozhodujícího o jeho žádosti, neboť proň otázka státní příslušnosti jest často i otázkou možnosti najíti zaměstnání. Proti takové demokratické úpravě bylo by ztěží možno najíti nějaký věcný důvod, ale v dnešním právním řádu se dosud náležitě neuplatnila.

Podle § 29. obč. zák. cizinci nabývali rakouského občanství (vedle nastoupení veřejné služby a nastoupení živnosti) desetiletým pobytem ve státu, nebyli-li po tu dobu stiženi trestem pro nějaký zločin. Toto ustanovení - zajisté velmi liberální - bylo změněno však dekretem dvorské kanceláře z 1. III. 1833 č. 2597 PGS v tom smyslu, že je třeba, aby cizinec složil tzv. poddanskou přísahu a k té měl býti připuštěn jen tenkráte, "když se po tu celou dobu choval pokojně, vedl mravný život a celým svým jednáním a projeveným smýšlením nikdy k důvodnému podezření nebo stížností nedal podnětu". Tedy stačilo pouhé podezření, že snad jeho politické smýšlení nevyhovuje vládě, aby mu bylo udělení státního občanství odepřeno. K tomu ještě přistoupilo, že podle interpretace správního soudu není vůbec státu uložena povinnost cizince přijmouti, i když vyhovuje všem podmínkám citovaného §u ozo a cit. dekretu (viz nál. nej. spr. soudu z 21. III. 1925 č. 5879. Boh. 4538 adm.). Podobně i uherský zákon z roku 1879 mluví v § 8 o tom, že cizinec za určitých podmínek může nabýti státního občanství, § 17, zná udělení státního občanství z milostí panovníkovy, avšak v celém zákoně není vůbec stanoveno právo cizince na udělení státního občanství - byť i za sebe přísnějších podmínek - a udělení závisí vždy na volné úvaze příslušného úřadu. Takové pojetí odpovídá však spíše starému pojetí státu vrchnostenského, ne modernímu pojetí státu kooperativního, kde stát nejen vládne, ale kde výkon vládní moci jest zároveň i povinností vůči občanům a obyvatelům státu. Bylo by proto vhodno, aby byla stanovena povinnost státu uznati za státní občany osoby, žijící dlouho na území státu, spoutané se státem a jeho občanstvem trvalými pout hospodářskými a sociálními, ovšem s předpokladem, že takové osoby se nestanou zdrojem nepříjemností ostatních občanů. Řada -států cizích zná nabytí státního občanství bez ohledu na vůli státu buď automaticky splněním určitých skutečností (Dánsko, Norsko) nebo jakožto právo cizincovo. Tak citovaný jihoslovanský zákon z r. 1928 praví v 13: "Osoby, které.... bydlí nepřetržitě nejméně 30 let na území království a neplnily po doba posledních 10 let žádných závazků vůči své dosavadní vlasti, mají právo na udělení státního občanství." Francouzsky zákon z r. 1927 dává za určitých okolností možnost voliti mezi francouzským a cizím státním občanstvím, aniž stát do této svobodné volby může nějak zasahovati. Čl. 2. praví: Jsou Francouzi, leda že by odmítli tuto příslušnost během roku, který následuje jejich zletilost: 1. každé manželské dítě, zrozené ve Francii z matky cizinky, která sama tam jest zrozena; 2. každé nemanželské dítě rozené ve Francii z rodičů cizinců, když ten, jehož státní příslušnost nemá sledovati podle čl. 1, je sám zrozen ve Francii. Podle čl. 3 Francouzem se může státi až do věku dvacátého prvního roku každá osoba urozená ve Francii z cizince usedlého ve Francii, prohlásí-li, že reklamuje francouzskou státní příslušnost; a podle čl. 4 se stává Francouzem ve věku 21 let každý, kdo jest zrozen ve Francii z cizince a je usídlen ve Francii, leda že by v roce, který následuje po jeho zletilosti, odmítl francouzskou příslušnost. V našem návrhu směřuje k tomu bod 1 lit. a).

Jinou takovou otázkou, která tlení řešena v dnešním právu dostatečně, jest státní příslušnost provdané ženy. V bývalém Rakousku podle § 92 ob. zák. obč. a podle dekretu dv. kanc. z 26. II. 1833 č. 2595 JGS nabývá cizinka státního občanství sňatkem s občanem a podle § 32 ob. zák. obč. a vystěhovaleckého patentu z 24. III. 1832, č. 2557 JGS pozbývá občanka státní příslušnosti sňatkem s cizincem. Totéž platí v Uhrách podle §§,5 a 34 cit. zák. z r. 1879. Manželka nemá tedy svého vlastního občanství, ale jest závislá na manželovi, a to i tenkráte, dojde-li ke změně státní příslušnosti manželovy teprve po sňatku. Dnes však řada států, jsouc k tomu nucena novými hospodářskými poměry; zvláště výdělečnou činností a vůbec větší samostatností žen, uznává zvláštní samostatné občanství provdaných. Již před světovou válkou ve Francii manželovi Francouzky byla usnadněna naturalisace (zák. z 26. VI. 1889, čl. 8). Roku 1922 byl ve Spojených Státech přijat již uvedený zákon, stanovící, že žena, která si vezme občana Spojených států, nestává se tím ještě občankou, ale musí býti naturalisována obvyklou cestou - jen s tou úlevou, že se vyžaduje jen jednoletý pobyt ve SSA (čl. 2) a že žena, která se provdá za cizince, neztrácí občanství Spojených Států, leda že by prohlásila, že se občanství zříká (čl. 3). Podobně i belgický zákon z roku 1922 uznává samostatné občanství ženu. Francouzský zákon z r. 1927 praví ve čl. 8: "cizinka, která se provdá za Francouze, nabývá francouzské státní příslušnosti, jen když o ni výslovně žádá, nebo když podle zákonů své vlasti bezpodmínečně následuje příslušnost svého manžela. Francouzka, která se provdá za cizince, zachová si státní příslušnost francouzskou, leda že by výslovně prohlásila, že podle ustanovení zákonů státu svého manžela chce získati státní občanství tohoto. Ztrácí státní příslušnost francouzskou, když manželé se usídlí bezprostředně po sňatku mimo Francii a když žena nabývá bezpodmínečně občanství svého muže podle zákonných ustanovení jeho státu." I jihoslovanský zákon z r. 1928 zná samostatné občanství vdané ženy. § 10 praví: "provdáním za občana království získává cizí státní příslušnice občanství království, leda že by prohlásila, že si ponechává občanství svého původu a jestliže zákony její vlasti to uznávají" a podle § 29: "provdáním za cizího státního příslušníka ztrácí občanka království občanství, leda že by podle ustanovení zákona mužovy vlasti nezískala jeho občanství, anebo jestliže podržela státní občanství manželskou smlouvou anebo není-li této, jestliže to prohlásila, když uzavírala sňatek." Taková ustanovení odpovídají spíše dnešnímu stavu společnosti a k nim směřuje bod 1 lit. b) našeho návrhu.

Nedostatkem dnešního práva jest také strohost ustanovení o státním občanství nemanželských dětí. Jak podle práva rakouského, kde není výslovného předpisu, tak podle § 3 uh. zák. nemanželské dítky sledují vždy matku. To však není v souladu s novější tendencí soukromého práva, které se snaží postaviti dítky nemanželské na roveň dítkám manželským. Tato tendence má býti i uplatněna v novém občanském zákoníku československém. (§ 84 návrhu zákona o právu rodinném). Jest však pochybno, zdali by prosté prohlášení rovnosti v tomto zákoně přivedlo i změnu ve státní příslušnosti, vzhledem k výslovnému a kategorickému prohlášení cit. zák. uher. Spíše dlužno míti za to, že by bylo třeba výslovné změny zákona o státním občanství. Budiž zde poukázáno na předpis francouzského zákona z r. 1927, který praví ve čl. 1, čís. 4: "Jest Francouzem každé nemanželské dítě, jehož původ jest zjištěn v době nezletilosti uznáním nebo rozsudkem, když ten z rodičů, u nějž původ byl zjištěn dříve, jest Francouzem. Jestliže původ jest zjištěn, pokud jde o otce i matku, jediným aktem nebo rozsudkem, dítě sleduje francouzskou příslušnost svého otce." Aby se to uplatnilo i v našem právním řádu, jest cílem poslední věty bodu 1. lit. b) našeho návrhu.

Bývalé uherské právo zná opětné nabytí státního občanství, když žena pozbyla sňatkem s cizincem uherského státního občanství a když bylo manželství rozvedeno, rozloučeno nebo ovdoví-li (§ 41 cit. z.). Nic takového neplatí v býv. rakouském území. Tento nedostatek pravidelně ještě ztěžuje situaci žen, které se těmito okolnostmi dostaly do situace beztak pravidelně ne snadné. Bylo by proto vhodno uherské ustanovení rozšířiti na celé území Republiky a ještě sesíliti tak, že při rozloučení sňatku a ovdovění by automaticky žena nabyla svého dřívějšího státního občanství pokud bydlí na území státním.

Právo cizích států zná takovou restituci ve velmi rozsáhlé míře. Budiž poukázáno k chov. jihosl. zák. (§ 41). V našem návrhu k tomu směřuje bod 1. lit. b).

Vůbec uherské právo zná celou řadu obnovy zaniklého státního občanství i mimo případ právě uvedený. Když někdo sice ztratil státní příslušnost, ale nenabyl jiné, může býti přijat do státního svazku, i když se nevrátí na státní území (§ 39), když někdo pozbude občanství a pak se opět vrátí na území státu, musí býti přijat zpět do státního svazku (§ 40), když kdo jsa nezletilý nepřítomností nebo propuštěním otce pozbude státního občanství, po smrti otce nebo dosáhnuv zletilosti musí býti, žádaje o to, opět přijat do státního svazku (§ 42). Takovou restituci občanství by bylo vhodno zavésti na celém území československém, jak žádá bod 1. lit. c) našeho návrhu.

Velikým nedostatkem práva jak býv. rakouského, tak býv. uherského a rovněž později vydaných zákonů československých jest, že neupravuje dostatečně případ, dojde-li ke konfliktu domácího práva s právem cizím. Sice § 4. ústavní listiny československé stanoví, že "příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky". Tím však ve skutečnosti není nic řečeno. Znamená to, že může nabýti našeho státního občanství jen ten, kdo pozbyl nebo nemá jiného státního občanství? Nebo to znamená, že uznáváme za cizího státního příslušníka jen toho, kdo není podle našich vnitrostátních zákonů naším občanem? Jinými slovy: nastává nabytí našeho státního občanství již, jsou-li splněny všechny podmínky našimi zákony předepsané nebo teprve výslovným propuštěním z cizího státního svazku? Nastává zánik občanství pouhým nabytím cizího občanství, nebo teprve, je-li občan propuštěn z našeho svazku? Co však, vznikne-li dvojí státní občanství zároveň podle našeho i podle cizího práva, na př. narodí-li se našemu občanu děcko na území státu, který uznává ius soli (nabytí občanství podle místa zrození) bez ohledu na občanství rodičů? Ani právní teoretikové nejsou v tom jednotni.

Nejen stručný předpis ústavní listiny, ale ani dosti obšírná ustanovení starší neposkytují možnosti řešiti takové případy. Jak podle rakouského, tak podle uherského práva nabývá se státního občanství zrozením i sňatkem bez ohledu na to, uznává-li jiný stát onu osobu také za svého občana, nebo nepovažuje-li ji žádný stát za svého příslušníka. Při zrození rozhodovalo občanství otce, resp. matky (§ 28 ozo a § 3 uh. z.) bez ohledu na místo zrození, při sňatku se nabývalo pouhým sňatkem s rakouským či uherským občanem.

Není žádného ustanovení, stane-li se děcko zároveň občanem jiného státu podle místa zrození nebo nepozbude-li nevěsta občanství své původní vlasti podle zákonů oné země. Rovněž tak pozbytí státního občanství není nikde uvedeno v souvislost s nabytím jiného státního občanství (s jedinou výjimkou, totiž jde-li o legitimaci nemanželského dítěte cizincem). Jedině § 36 uh. zák. praví, že "občan, který jest zároveň občanem jiného státu, pokládá se za uherského státního občana, pokud neztratí občanství ve smyslu (rozuměj domácího) zákona". Není však ani tam nikde řešen případ opačný, totiž že někdo pozbude uherského státního občanství, aniž by nabyl jiného.

Upozorňujeme, že daleko lépe předchází možným konfliktům polský zákon z 20. ledna 1920-7-44, který praví ve čl. 11.: "Ztráta polského občanství nastává získáním jiného občanství". Zejména manželství cizinců a cizinek vyžadují u nás naléhavé úpravy v tomto směru. Státní občanka československá pozbývá občanství sňatkem s neobčanem (viz býv. rak. vystěhovalecký patent, již citov.; v býv. uher. cit. zák. § 34), aniž se zkoumá, nabyla-li jiného občanství. Takže nenabývá-li sňatkem s cizincem státního občanství podle zákonů vlasti svého manžela (na př. ve Spojených Státech Amerických), nebo je-li manželem osoba bez státního občanství (na př. ruský nebo italský emigrant), ocitá se žena (po př. i dítky z toho manželství) bez státního příslušenství, což mívá zejména nepříznivé důsledky hospodářské, nemožnost získati určitá zaměstnání a pod. Starší předpisy neznaly těch otázek, neboť tenkráte úprava v jiných státech byla nepoměrně jednodušší "nebylo uznáváno samostatné občanství provdané ženy, a mezinárodní styk byl daleko menší, dnes však by bylo třeba velmi naléhavě nové úpravy, k čemuž směřuje bod 1. lit. b) našeho návrhu.

Některé z těchto otázek snažila se řešiti haagská konference o kodifikaci mezinárodního práva. Smlouva ze dne 9. dubna 1930 sice neodstraňuje všechny možné příčiny bezobčanství nebo několikeré občanství, ale alespoň v některých bodech je obmezuje. Tak žena sňatkem s cizincem ztrácí občanství, jen když získala nové občanství. Aby tato - zajisté velmi rozumná - zásada se uplatnila i u nás, kteří jsme podepsali tuto smlouvu, jest třeba zvláštního vnitrostátního zákona, neboť podle názoru převážné většiny odborníků a zejména podle názoru nejvyššího správního soudu mezinárodní smlouva nemá vnitrostátní platnosti (nss v řadě nálezů, na př. z r. 1921 ze dne 23. prosince, čís. 17.287, Boh. 1079 adm.) a § 19 úst. zák. o stát. obč. z r. 1920 má na mysli jen provedení tohoto zákona, tedy mezinárodní smlouvy o otázkách přechodných. Tedy i tento mezinárodní závazek haagské dohody jest důvodem, aby byl vydán nový zákon o státním občanství.

Ovšem všechny možnosti konfliktů není možno odstraniti vnitrostátním zákonem. Haagská konference, která tyto konflikty měla odstraniti dohodou jednotlivých států, přinesla výsledky dosti hubené. Proto by bylo třeba, aby jednotlivé státy, mezi nimiž jest čilejší stěhování obyvatelstva a tedy více případů změny státního občanství, uzavřely zvláštní dohody o té věci. K tomu cíli směřuje bod druhý našeho návrhu, kde jsou zároveň vypočteny nejdůležitější případy, v nichž může dojíti ke konfliktu zákonodárství dvou států. Budiž tu zejména poukázáno na okolnost, že jihoamerické státy, kam dnes směřuje hlavní proud naší emigrace, uznávají vesměs za titul nabytí státního občanství zrození na svém státním území, naproti tomu my státní příslušnost rodičů. Tento konflikt zákonodárství našeho a cizího nelze odstraniti jinak, než mezinárodní dohodou.

Pokud jde o opatření přechodná tj. o zjištění, kteří z bývalých občanů rakouských, uherských a německých stávají se občany našeho státu, jest situace velmi komplikovaná. Pokud jde o území dříve rakouské a uherské podle menšinové smlouvy St.-Germainské, občany republiky stali se automaticky jen ti, kdož 1. ledna 1910 byli příslušni do některé obce na nynějším území našeho státu, kdož získali tuto příslušnost později, jen se svolením státu; avšak na území dříve německém prostě obyvatelé toho území. "Tato ustanovení byla přejata do ústavního zákona z 29. IV. 1920, č. 236 a ten byl novelisován úst. zák. z 1. VII. 1926, č. 152, pokud jde o území Slovenska a Podkarp. Rusi, podle tohoto zákona nerozhodovala již domovská příslušnost, nýbrž pobyt aspoň čtyřletý před 1. lednem 1910.

Avšak ani tato novelisace neuspokojila, jak je zřejmo jednak z hlasů v odborném tisku (srovn. článek A. Loriána, jak praktikuje ministerstvo vnitra lex Dérer, v Právním Obzoru XI., 1928, str. 771), jednak z četných návrhů, které byly podány v Národním shromáždění, na další novelisaci tohoto zákona. Jest to návrh poslance Dérera z 19. X. 1928; tisk 1830, návrh senátora Grosschmida z 18. XII. 1.929, tisk 36, návrh senátora Farkase z 13. I. 1930, tisk 67 a návrh poslance Markoviče z 4. IV. 1930, tisk 380. Také však na území zemí historických praxe přiznávání státního občanství zcela neuspokojovala, jak ukazuje návrh poslance Choboty ze 4. IV. 1930, tisk 364. I při úhrnné kodifikaci státního občanství bylo by třeba pamatovati na tyto otázky, k čemuž směřuje bod 1. lit. f) našeho návrhu. Podotýkáme, že v této formulaci jde vlastně jen o přiznání výslovného nároku a o formální usnadnění naturalisace osob, usedlých na území státním výše dvanácti let.

Také řízení ve věcech státního občanství jest třeba nově upraviti. Podle uherského zákona z r. 1879, § 11 rozhodovalo ministerstvo vnitra o žádostech za udělení státního občanství, žádosti však se podávaly u župany (§ 9). Podle rakouského práva podacím úřadem byl politický úřad první stolice, jenž vykonal potřebné šetření (viz dekret dvors. kanc. z 12. IV. 1816 a ze 30. I. 1824 PGS sv. 52 č. 12), úřadem rozhodujícím pak politický úřad druhé stolice anebo, šlo-li o osoby politicky podezřelé, ministerstvo vnitra (viz min. nař. z 27. X. 1859, č. 196 ř. z.).

Není žádného důvodu, proč by tento více decentralisovaný systém rakouského práva neměl býti v hlavních rysech podržen. Proto navrhujeme v bodu 1., lit. e), aby rozhodování o žádostech na přiznání státního občanství bylo dáno úřadům druhé stolice a jen takové udělení, na něž strana nemá nároku, abý bylo svěřeno ministru vnitra, neboť v tomto druhém případu jest nutno, aby praxe byla co možno stejnoměrná a jest pravděpodobno, že tu půjde o případy celkem výminečné, kde často snad zájem států bude vyžadovati udělení státního občanství mimo pravidelnou cestu, zejména aniž by byla dovršena obvyklá lhůta dávající nárok na získání státního občanství, na př. má-li býti cizinec jmenován profesorem některé naší vysoké školy. Podobnou decentralisaci zná i jihoslovanský zákon (srovn. §§ 15 a 16). Od tohoto rozhodování o žádostech, tedy od případů, kde právní poměr občanský vzniká samotným výrokem úřadu, jest třeba odlišovati případy, kdy úřad jest povolán jen k tomu, aby zjistil, že tu právní vztah již existuje. Takové rozhodování se dotýká pravidelně jen okolností méně závažných a snadno zjistitelných, na př. byl-li otec sám státním občanem, kde se nalézala matka v okamžiku porodu a pod. Bylo by zbytečno takovým rozhodováním zatěžovati vyšší úřady nebo dokonce ministerstvo vnitra, naopak nejlépe může se tu uplatniti úřad nejbližší příslušné straně, totiž politický úřad první stolice.

Budiž zde poukázáno k ustanovení již citovaného zákona jihoslovanského, který praví v § 48: "pro rozhodování sporných otázek ohledně státního občanství jednotlivých osob, mimo otázku jejich příslušnosti, jest příslušný veliký župan jako správní úřad prvého stupně". Spadá-li ovšem rozhodování takové sporné otázky do příslušnosti řádného soudu, není žádného důvodu soudu rozhodování o té věci odnímati.

Zkušenosti u nás dosud získané ukázaly, že jest nezbytno garantovati občanům včasné vyřízení jejich podání. Právě jedna z nejvážnějších námitek proti praxi úřadů při provádění úst. zák. z r. 1926 spočívá v tom, že vyřízení podání se nadmíru protahovala.

Garancie včasného vyřízení, jak jsou tu formulovány, jsou v podstatě uplatněním směrnic pro reformu státní správy, jak byly formulovány na třetím sjezdu československých právníků v Bratislavě dne 12. - 13. října 1930. Tento sjezd doporučil, aby všeobecně byla pro správní úřady zavedena lhůta, do níž jsou povinny věc vyříditi, dále doporučil, aby - pokud jde o jednostrannou právní justici a to v první stolici - dlužno poznamenati, že i zemský úřad i ministr vnitra podle bodu 1, lit. e) č. II. a III. našeho návrhu rozhodují v první stolici byla zavedena fikce kladného vyřízení, jak také náš návrh činí.

V Praze dne 10. února 1931.