Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

ze dne ................................,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Ustanovení § 37 zákona ze dne 5. února 1907, říš. zák. číslo 26 doplňují se takto:

4. Majitelé živností po továrnicku provozovaných nejsou oprávněni přijmouti zakázky na opravu obuvi, vztažmo šatstva.

Odstavec 1, § 40 zákona ze dne 5. února 1907, říš. zák. číslo 26 zní nadále takto:

Chtějí-li živnostníci kromě své hlavní provozovny zříditi závody vedlejší nebo sklady, jichž však může býti zřízeno jednotlivými podnikateli v tuzemsku nejvýše pět (ku kterým však nepočítají se pouhá skladiště a jiné místnosti toliko k uschování zboží sloužící), jsou povinni, pokud jde o živnosti svobodné nebo řemeslné, oznámiti to pokaždé živnostenskému úřadu a označiti stanoviště vedlejšího závodu nebo skladu. Oznámení to dlužno učiniti jak u živnostenského úřadu hlavní provozovny, tak i tomu živnostenskému úřadu, v jehož okrese bude stanoviště vedlejšího závodu nebo skladu.

Po reformě živnostenského řádu volá se již celá desítiletí. Poměry, jakož i proces výroby změnily se do té míry, že stávající živnostenský řád jest v některých svých částech neudržitelným, vyžadujícím rychlé nápravy, nemá-li se jisté části občanstva a tím i republice způsobiti nenahraditelných ztrát.

Stávající živnostenský řád, vyvolaný na počátcích moderní výroby, je zpracován na zcela jiných zásadách, je místy starým přežitkem a na závadu spíše než ku prospěchu našeho hospodářského života. Jestliže nevyhovoval již za staré rakouské monarchie, tím více cítí se jeho nedostatky v naší Československé, demokratické republice.

Nynější poměry volají po změně celého živnostenského řádu již také proto, že četnými doplňky vzniká celá řada nejasností a nedorozumění. Poněvadž ale úplná reforma živnostenského řádu bude vyžadovati ještě mnoho času k prozkoumání celého hospodářského života, jest nutno změniti živnostenský řád alespoň v těch částech, které svojí nesociální tendencí jsou s to, v zájmu několika jednotlivců ničit a ožebračit celé masy lidu.

Obecná krise hospodářská dolehla zvláště těžce na živnosti oděvní. Zejména řemeslo obuvnické trpí konkurencí továren, které úbytek exportu snaží se nahraditi na domácím trhu. Okázalá a nevybíravá reklama některých továrníků obuvi odkázala tisíce malých řemeslníků a jich dělníků z největší části na výdělek správkami, avšak továrními správkárnami připraveni jsou i o tuto poslední skývu chleba.

Nelze proto namítati, že by tento návrh namířen byl proti tovární výrobě, jejíž těžiště nespočívá ve správkářství, znamenajícím pro ni jen nepatrnou část výdělku.

Rovněž tak právě § 40, který ponechává volné pole kapitálově silným jedincům k zřizování neomezeného počtu vedlejších závodů, kterými ničí a ubíjejí kapitálově slabé živitele rodin nutno v zájmu těchto malých lidí dle navrhované změny upraviti.

Tímto omezením nebude dotčen hospodářský život našeho státu a přijetím tohoto zákona vykoná se jen akt sociální spravedlnosti, poskytující ochrany hospodářsky slabé a sociálně důležité vrstvě obyvatelstva, jíž jsou tisíce příslušníků živností oděvních.

S návrhem tímto nevznikají žádné výdaje. Po stránce formální přidělen budiž výboru iniciativnímu a živnostenskému.

V Praze dne 28. ledna 1831.