Die Gefertigten stellen folgenden Antrag:

Das Abgeordnetenhaus möge beschließen:

vom ................................,

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:

Art. I.

Das durch Gesetz vom 2. Juli 1924, Nr. 177 Slg. d. G. u. V. ergänzte Gesetz vom 15. April 1920, Nr. 314 Slg. d. G. u. V. wird abgeändert wie folgt:

§ 1, Abs. 1 wird abgeändert wie folgt Statt der Ziffer 6.000 hat es zu heißen 12.000.

§ 1, Abs. 2 wird abgeändert wie folgt: Statt der Ziffer 3000 hat es zu heißen 6.000.

§ 2, Abs. 1 wird abgeändert wie folgt:

Statt der Ziffer 4.000 hat es zu heißen 8.000.

§ 2, Abs. 2 wird abgeändert wie folgt:

Statt der Ziffer 2.000 hat es zu heißen 4.000.

Art. II.

Dieses Gesetz gilt für alle Pfändungen und Sicherstellungen, die in erster Instanz bewilligt und für alle freiwilligen Vereinbarungen und Sessionen, die nach diesem Tage abgeschlossen worden sind.

Art. III.

Mit der Durchführung dieses Gesetzes wird der Justizminister und alle anderen beteiligten Minister betraut.

Vor dem Kriege waren die Mindestbeträge, die bei Gehalts- und Lohnexekutionen, bei freiwilligen Verpfändungen und Sessionen von Bezügen aller Art den Bezugsberechtigten frei zu bleiben haben, durch eine Reihe von gesetzlichen Bestimmungen geregelt; insbesondere wurde zwischen dem öffentlichen Dienste und Privatdiensten, und hier wieder zwischen dauernd Angestellten und im Arbeits- oder Dienstverhältnisse stehenden Personen unterscheiden.

Mit allen diesen Unterschieden, die zahlreiche Unklarheiten und Streitigkeiten im Gefegte hatten, hat das Gesetz vom 15. April 1920, Nr. 314 Slg. d. G. u. V. aufgeräumt und die erwähnte Materie für alle "Angestellten in öffentlichen und privaten Diensten jedweder Art" einheitlich geregelt. Dieses Gesetz gilt im Ganzen unverändert bis: auf den heutigen. Tag, da das dieses Gesetz ergänzende Gesät? vom 2. Juli 1924; Nr. 177 Slg. d. G. u. V. leidlich einige Unklarheiten beseitigt hat, die durch die erwähnte gesetzliche Neuregelung hervorgerufen worden waren.

Wenn auch die Vereinheitlichung der Materie zu begrüßen ist, und das Gesatz selbst sich in der Praxis längst eingelebt und bewährt hat, so sind die in diesem Gesetz normierten Mindestbeträge, die den Angestellten, sowie ihren Witwen und Kindern frei zu bleiben haben, durch die Entwertung unserer Wertung längst überholt. Ein Beispiel mag dies am besten erläutern: Bis zum Jahre 1912 betrug der Gehalt, der einem dauernd angestellten Privatbeamten frei bleiben mußte 1.600 Kronen; dieser Betrag wurde im Jahre 1912 auf 2:000 Kronen und im Jahre 1917 auf 3.000 Kronen erhöht; heute beträgt er nach dem Gesetzes vom Jahre 1920 6.000 Kč, also das Doppelte des während des Krieges geltenden Betrages. Es braucht nicht erst darauf hingewiesen zu werden, daß die Goldkrone während des Krieges eine weit größere: Kaufkraft hatte als heute zwei Kronen čechoslovakischer Währung. Wenn daher die Gefertigten die Erhöhung aller durch das Gesetz vom Jahre 1920 normierten notwendiger Weise frei bleibenden Mindestbeträge um 100% beantragen, so sind sie sich darüber im Klaren, daß die Angestellten selbst für den Fall als ihr Antraf Gesetz werden sollte, ihren Gläubigern gegenüber sich noch immer in einer ungünstigeren Lage befinden werden als vor dem Kriege und während des Krieges. Hierdurch ist aber die Berechtigung des Antrages erwiesen; zu einem solchen Gesetze hätte es bereits vor Jahren kommen müssen, durch die herrschende Wirtschaftskrise ist es zu einer unabweichlichen Notwendigkeit für die gesamte Angestelltenschaft des Staates geworden. Eine weitere Begründung für die Berechtigung dieses Gesetzes liegt darin, daß das Existenzminimum nach dem neuen Steuerreformgesetz Kč 7.000 beträgt, also höher ist als jener Betrag, der im Falle der Exekution dem Angestellten belassen werden muß.

Eine Belastung des Staatsschatzes tritt bei dem vorgeschlagenen Gesetze nur insofern ein, als dem Staate als Gläubiger von geschuldeten Steuern und anderen öffentlichen Abgaben dieselben Beschränkungen auferlegt werden, wie allen anderen privaten Gläubigern. Da es sich ja um Angestellte handelt, bei denen die für sie bedeutungsvolle Steuer, die Einkommensteuer im Abzugswege bezahlt wird, ist der voraussichtliche Ausfall in den Staatseinnahmen nicht bedeutend und findet in den ordentlichen Einnahmen eine Deckung.

Prag, am 27. Jänner 1931.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

ze dne .................................,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I.

Zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 314 Sb. z. a n., doplněný zákonem ze dne 2. července 1924, č. 177 Sb. z. a n., mění se takto:

§ 1, odst. 1 mění se takto:

Číslice 6.000 nahrazuje se číslicí 12.000.

§ 1, odst. 2 mění se takto:

Číslice 3.000 nahrazuje se číslicí 6.000.

§ 2, odst. 1 mění se takto:

Číslice 4.000 se nahrazuje číslicí 8.000.

§ 2, odst. 2 mění se takto:

Číslice 2.000 se nahrazuje číslicí 4.000.

Čl. II.

Tento zákon platí pro všechna zabavení a zajištění, která byla povolena v první stolici a pro všechny dobrovolné dohody a postupy, které byly uzavřeny po tomto dni.

Čl. III.

Provedením tohoto zákona se pověřuje ministr spravedlnosti a všichni jiní zúčastnění ministři.

Před válkou byly nejmenší částky, které se měly ponechati poživatelům při exekucích na plat a mzdu, při dobrovolném zastavení a postupu požitků všeho druhu, upraveny četnými ustanoveními zákonů; zvláště se rozlišovalo mezi veřejnými a soukromými službami, a zde znovu mezi trvalými zaměstnanci a osobami, které jsou v poměru pracovním nebo služebním.

Všechny tyto rozdíly, které působily četné nejasnosti a spory, odstranil zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 314 Sb. z. a n., a upravil tuto látku jednotně pro všechny "osoby zaměstnané ve službách veřejných a soukromých jakéhokoliv druhu". Tento zákon platí celkem beze změny až do dneška, poněvadž zákon tento zákon doplňující ze dne 2. července 1924, č. 177 Sb. z. a n., odstranil pouze některé nejasnosti, způsobené zmíněnou novou zákonitou úpravou.

I když dlužno uvítati sjednocení této látky a zákon sám se v praxi dávno vžil a osvědčil, přece jsou podle našeho mínění nejmenší částky, ustanovené tímto zákonem, které mají býti ponechány zaměstnancům, jejich vdovám a dětem, dávno předstiženy znehodnocením naší měny. Nejlépe to vysvětlí příklad: Až do roku 1912 činil plat, který musil zůstati volným pro trvale zaměstnaného soukromého úředníka, 1.600 K; tento plat byl v roce 1912 zvýšen na 2.000 K a v roce 1917 na 3.000 K; dnes činí podle zákona z roku 1920 6.000 Kč, tedy dvojnásobnou částku, platnou za války. Není zapotřebí teprve ukazovati, že zlatá koruna měla za války daleko větší kupní hodnotu než dnes 2 Kč československé měny. Když tedy podepsaní navrhují, aby nejmenší částky ustanovené zákonem z roku 1920, které nutně musejí zůstati volné, byly zvýšeny o 100%, jsou si vědomi, že zaměstnanci, i kdyby se tento návrh stal zákonem, stále ještě budou vůči věřitelům v nepříznivějším postavení než před válkou a za války. Tím jest však prokázáno, že návrh jest odůvodněn; k takovému zákonu mělo dojíti již před lety, pro nynější hospodářskou krisi stal se nezbytně nutným pro veškeré zaměstnanectvo ve státě. Dalším odůvodněním tohoto zákona jest, že existenční minimum činí podle nového zákona o daňové reformě 7.000 Kč, tedy jest vyšší než částka, která při exekuci musí býti ponechána zaměstnanci.

Státní pokladna bude navrženým zákonem zatížena jen potud, že státu jako věřiteli dlužných daní a jiných veřejných dávek budou uložena táž omezení jako jiným soukromým věřitelům. Ale poněvadž jde o zaměstnance, kterým se jejich nejvýznamnější daň, daň důchodová, sráží z platu, není očekávaný úbytek státních příjmů značný a bude uhrazen řádnými příjmy.

V Praze dne 27. ledna 1931.