Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1931.
III. volební období.	3. zasedání.

922.

Návrh

poslanců Aloise Hatiny, J. Davida, L. Pechmanové-Klosové, Jos. Lance a druhů,

aby byl vydán zákon o zrušení cla na kalcinovanou sodu.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Zákon

ze dne ..........................

o zrušení cla na kalcinovanou sodu.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Clo na kalcinovanou sudu se zrušuje (položka 599 litera F celního sazebníku republiky Československé ze dne 12. srpna 1921, č. 349 Sb. z. a n.).

§ 2.

Provésti tento zákon ukládá se vládě.

 

Odůvodnění:

Hospodářskou krisí nejtíživěji je postižena naše sklářská industrie.

Rozsah dnešní situace seznáme nejlépe, povšimneme-li si poklesu celkového vývozu skla, za dobu od 1. ledna 1930 do konce listopadu 1930 a srovnáme-li vývoz se stejným obdobím předminulého roku.

Sklářsky průmysl vyvezl:
v roce 1929 sklo v hodnotě	Kč	1.242,572.000.-,
v předešlém roce poklesl vývoz skla na	Kč	1.051,611.000.-,
takže celkový vývozní schodek v hodnotě činí	Kč	190, 961.000.-,
tj. o 15.4% méně.

 

Postižena jsou všechna odvětví, jak ploché sklo, tak i sklo duté a jablonecká bijouterie.

Schodky se jeví v jednotlivých odvětvích za dobu 11 měsíců takto:

Plochého skla
bylo vyvezeno v r. 1929 od 1. ledna do konce listopadu za	Kč	260,422.000.-,
v předešlém roce za stejnou dobu	Kč	212,203.000.-,
jeví se tudíž schodek	Kč	42,219.000.-.
Dutého skla (včetně lahví přírod. barvy)
bylo vyvezeno v r. 1929 od 1. ledna do konce listopadu za	Kč	584,106.000.-,
v předešlém roce za stejnou dobu	Kč	499,200.000.-,
jeví se tudíž schodek	Kč	84,106.000.-.
Jablonecké bijouterie
bylo vyvezeno v r. 1929 od 1. ledna do konce listopadu za	Kč	98,044.000.-,
v předešlém roce za stejnou dobu	Kč	134,2013.000.-,
jeví se tudíž schodek	Kč	63,836.000.-.

 

Také letošní rok nepřinesl dosud oživení ve sklářském průmyslu, naopak vývoz dále klesá a přirozeně ubývá současně zaměstnanosti. Celkově využívá se průměrně necelých 60% výrobní kapacity sklářského průmyslu.

Obíráme-li se poklesem vývozu do jednotlivých států, zaráží nás zvláště značný a nejvíce citelný schodek především u Spojených Států Severoamerických, který obnáší do konce září 1930

částku na	80 milionů Kč,
dále pak do Německa	30 milionů Kč,
a konečně do Britské Indie	22 milionů Kč!

 

Příčina poklesu našeho vývozu do Spojených Států leží především ve velkém zvýšení cla na ploché sklo. Celní sazbv byly zvýšeny o celých 50%.

Pokles vývozu do Německa je vysvětlen neobyčejně značným zvýšením tamní domácí výroby.

Příčina poklesu vývozu do Britské Indie leží rovněž v tamním domácím průmyslu a hlavně pak také v japonské konkurenci.

Proti snaze cizích států na ochranu jich vlastní industrie vysokými celními opatřeními můžeme se velmi těžko brániti.

Rychlý vývoj domácí sklářské industrie v cizích státech je všemožné podporován stálým zvyšováním cel.

Ve všech okolních státech vyrůstají stále a stále nové podniky sklářské industrie a nemůžeme-li se při tomto rozvoji sklářského průmyslu za hranicemi našeho státu ubrániti také vysokým celním šraňkům, musíme dojíti k přesvědčení, že pokles našeho vývozu ve sklářství nebude pouze zjevem přechodným. Tato naše exportní industrie je téměř 80% své celé výroby odkázána na zahraniční trhy a pouze s 20% na domácí odbytiště, a kdyby krisi nemělo býti čeleno, znamená to nejen nedozírné škody pro sklářský průmysl a celé státní hospodářství, ale téměř úplnou katastrofu 150 tisíců živitelů rodin. Dlužno zdůrazniti, že vývoz československého skla od převratu až do letošního roku činil 17¹/₂ miliardy korun čsl.

Naše domácí podniky na výrobu tabulového skla zúčastňují se od vzniku krise neceně zakládání podniků na strojní výrobu tabulového skla v sousedních státech, třebaže doma sotva 60% výrobní kapacity je využito.

Finanční svou účast v cizině naše sklářská industrie odůvodňuje tím, že by jinak musela počítati s úplnou ztrátou odbytišť v dotyčných státech při současném ohrožování trhu v zemích okolních a zejména na Balkáně.

Je sice správné, že tím stáváme se věřiteli jiných států, avšak na druhé straně ztrácí především dělnictvo na svých mzdách, trpí nezaměstnaností a státním financím unikají veliké částky na daních.

Jde hlavně o ony výrobky skla ať již odvětví plochého nebo dutého skla, jež vyrábí se cestou mechanickou, tedy hlavně o strojní výrobu hromadného zboží, kde pro soutěž na světovém trhu rozhoduje jedině levná kalkulace výrobní. Situace sklářského našeho průmyslu především vyžaduje, aby co nejlevněji se vyrábělo, má-li alespoň z části udržeti své posice na zahraničním trhu.

Celá řada průmyslníků ve všech odvětvích průmyslové výroby a v poslední době především ve sklářství poukazuje při své kalkulaci na výši dělnických mezd, na břemena daňová a sociálně pojišťovací.

Léčiti hospodářskou krisi těmito cestami, docilovati levnější kalkulace výrobní snižováním mezd, jak to v poslední době učinily některé velké sklářské podniky, je už nejposlednější zbraní, neboť zatížení výroby těmito položkami jest, jak všeobecně známo, v naší republice proti jiným státům nejnižší.

Pravdou je, máme-li pomoci sklářské industrii, musíme souhlasiti s těmi, kteří tvrdí, že chceme li udržeti své posice na světovém trhu, je bezpodmínečně třeba aby výroční base byla co nejvíce stlačena.

Sklářskému průmyslu, hlavně jeho 150 tisícům dělníků můžeme pomoci, aniž bychom sahali při dnešní velké drahotě a polozaměstnanosti na jejich beztak nízké mzdy. Je to především otázka zlevnění surovin.

Nejdůležitější surovinou sklářské potřeby pro všechna odvětví sklářské industrie mimo obyčejné láhve je kalcinovaná soda. Této sody spotřebuje sklářský průmysl při plné zaměstnanosti ročně 50 - 60 tisíc tun, tj. přes 60% celé výroby neštěmické továrny, jediné to výrobny kalcinované sody v ČSR., což odpovídá hodnotě asi 60 mil. Kč.

Tuto surovinu dodává jediná jmenovaná továrna v Československu, která patří k belgicko-německému Solvayovu koncernu, který pro tento výrobek má monopolní postavení na celém kontinentu mimo Rusko.

Cena pohybuje se za 10 tury mezi Kč 9.500 až 10.500, kdežto hlavní konkurent našeho československého sklářského průmyslu v Belgii dostává tuto surovinu asi za 6.000 Kč, takže se zde jeví diference na vagonu nejméně 3.000 až 4.500 Kč.

Uvážíme-li, že takový velký podnik na výrobo plochého skla potřebuje asi 600 vagonů ročně, je proti svému belgickému konkurentu l již v této surovině ve značné nevýhodě, respektive zaplatí až o 2 miliony Kč více jen za tuto surovinu, nehledíc k tomu, že belgická sklárna je u moře, takže má proti naší konkurenční sklárně dopravní náskok cesty z československé hutě až k moři. Koncern Solvayových podniků má větší finanční zájmové účastenství na společnosti "Delog" kartelů belgických a německých podniků na výrobu strojního skla a jest samozřejmé, že při tomto stavu věcí jest Solvayovův koncern vlastně nepřímým konkurentem našich skláren, které vyrábějí strojní sklo a které nejsou v žádném spojení se společností "Delog".

Z toho možno přirozeně dedukovati, že cenová politika Solvayova vůči našim sklárnám nesleduje toliko čistě efekt zisku, nýbrž jde také tomuto koncernu především o zeslabení soutěživosti našeho sklářského průmyslu s jejich zájmovými sklárnami na světovém trhu.

Pokud se týče kalcinované sody, nejdůležitější to suroviny pro sklářskou industrii, jest samozřejmě náš průmysl těžce postižen touto vysokou tuzemskou cenou sody a trpí soutěžeschopnost našich výrobků sklářských na světovém trhu takto značně zdraženou výrobní kalkulací.

Bruselský mezinárodni Solvayův syndikát měl až donedávna neomezený monopol na sodu a k tomuto mezinárodnímu syndikátu náleží také zdejší továrna na výrobu sody v Neštěmicích, jejíž akciový kapitál jest nejméně 700 v rukou ciziny. V letošním roce vyskytla se konečně na zahraničním trhu ruská soda mimo kartel, takže Solvayův syndikát byl takto donucen ke snížení cen v cizině. Toliko u nás v Československé republice nemůže býti bohužel dodnes pomýšleno na případný odběr této ruské sody, a to jedině s ohledem na prohibitivní clo, které odpovídá více než 30%nímu zatížení této důležité suroviny jak pro sklářsky průmysl, tak i pro mnoho jiných exportních industrií.

Clo na sodu obnáší:

autonomní	Kč	31.20	za 100 kg,
smluvní	Kč	24.--	za 100 kg,

 

a jest tudíž bezcelní dovoz sody životním požadavkem nejen sklářských podnikatelů, ale především také dělníků.

Návrh, který parlamentu předkládáme, umožní dovoz ruské sody. Sovětské Rusko nabízí tuto sodu o třetinu levněji nežli neštěmická sodárna, neboť ruské sodárny jsou od komunistického převratu mimo koncern Solvayův.

Stelné podniky, zařízené na strojní výrobu tabulového skla, na příklad v Italii, které stojí jako naše sklárny mimo společnost "Delog", odebírají již dnes ruskou sodu Solvayovu a stávají se našim nebezpečným konkurentem nejen v Italii, ale také v jiných státech.

Při nedávných poradách Litvínova s Grandim zajistila si Italie ruskou sodu pro své sklárny. Je vidět, že Italie pokládá lacinou sodu za věc velmi důležitou, vyjednávají-li o ní přímo zahraniční ministři.

Ani dělníci sklářští, ani majitelé sklářských podniků nemají v rukou prostředky, jak tuto dnes nevýhodnou situaci pro naše sklářství změniti. Tyto prostředky má v rukou jedině stát a proto jest vláda povinna také v zájmu státu vykonati vše, aby s Ruskem byla uzavřena řádná obchodní smlouva, aby pro náš sklářský průmysl mohlo býti docíleno snížení ceny nejdůležitější suroviny, kalcinované sody.

Netřeba podotýkati, že bychom v Rusku pro naši sklářskou industrii získali nové odbytiště, které by mihlo nahrazovati naše ztráty v jiných státech.

V zájmu desetitisíců nezaměstnaných sklářských dělníků a jejich rodin, v zájmu naší sklářské industrie, v zájmu celého našeho hospodářství jest, aby stát především zasáhl v tom smyslu, aby způsobil buď úměrnou cenovou regulaci kalcinované sody se strany tuzemské neštěmické továrny, anebo takové snížení cla kalcinované sody, aby náš průmysl se stal schopným konkurence, aby bylo umožněno aspoň přiblížiti se k cenové paritě nejdůležitější suroviny sklářské.

Bylo by přece proti rozumu, abychom vysokým autonomním clem chránili v Československu jedinou továrnu, která udržuje vysokou cenu nejdůležitějších surovin našeho sklářského průmyslu jenom proto, aby podniky, na nichž za hranicemi Solvayův koncern má finanční účast, vytlačovaly naše výrobky ze zahraničních trhů a tím zvyšovaly u nás vysokou nezaměstnanost statisíce sklářských dělníků a zasazovaly tak ránu celému našemu národnímu hospodářství. Továrna zaměstnává pouze asi 600 dělníků a 60 úředníků, kteří o zaměstnání nepřijdou.

Solvayův koncern neslýchaným způsobem využívá svého monopolního postavení: fakt tento je sice dobře znám ministerstvu obchodu, ale toto přece dosud ničeho nepodniklo proti nesolidnosti zmíněného koncernu, ač má v rukou prostředky, kterými by mohlo ve prospěch naší sklářské industrie účelně zasáhnouti.

Solvayův koncern využívá svého monopolního postavení, spoléhá na to, že zřízení nové továrny na sodu stálo by kolem 150 milionů Kč a stavba, která by trvala dva roky, do kteréžto doby mohlo by býti čsl. sklářství sraženo úplně na kolena, takže by ani nové sodárny pak nepotřebovalo.

Zakladatel Solvayova koncernu, Armand Solvay, nedělal takové politiky, jakou pěstují jeho nástupci. Měl zájem na výrobě sody a nestaral se o sklo, ani o jiné obory. Změna nastala až tehdy, kd do jeho rodiny dostal se říšský Němec se sklářskými zájmy.

Solvayův koncern tímto způsobem patrně chce sanovati se ze stamilionových ztrát, které utrpěl při krachu vídeňské Bodenkreditky, jisto jest však, že tento koncern ještě donedávna byl pomocníkem říšských Němců, Rakušanů a Maďarův majoritě Ústecké chemické továrny a že nyní žene čsl. sklárny do zoufalé situace tím, že jim prodává naprosto nezbytnou surovinu za peníze, které přesahují meze jakékoliv slušnosti a jen proto, aby tím získal pro své sklárny v Německu náskok.

Kdyby zde byla ještě jedena továrna no sodu, byla by možná soutěž, byla by situace jiná. Máme však jen jednu sodárnu a ta způsobem naprosto nekvalifikovaným využívá svého monopolního postavení a ohrožuje existenci našeho sklářství, oboru, který náleží mezi naše průmysly standardní, mezi průmysly, na nichž závisí aktivita obchodní bilance a existence, počítáme-li rodiny příslušníků, téměř půl milionu lidí.

Přes všechnu kroky, které byly u ministerstva obchodu podniknuty, nestalo se nic, aby cena sody byla snížena na míru, jaká je jinde, v Německu nebo Belgii. Musíme proto žádati, aby clo na sodu bylo vůbec zrušeno, aby sklářství našemu umožněn byl volnější rozvoj.

Solvayův koncern vyrábí sodu v celé Evropě, kromě Ruska. Jen Rusko může dodati levnější sodu, jen Rusko je konkurentem tohoto monopolu, který takto si vede v zemi, ze které ročně vyváží několik milionů zisku.

Chemické produkty jsou u nás vůbec drahé, jsou daleko dražší, než v jiných zemích.

Na drahou sodu stěžuje si také textil, stěžuje si průmysl kožařský a mydlářský, stěžují si všechny obory, které mají co dělat s chemikáliemi.

Je-li možno v některých případech uznati důvody celní ochrany pro chemikálie, není to možno v případě sody, u výrobku, který je naprosto nezbytnou surovinou pro sklo.

A snad by byla možná omluva, kdyby naše domácí ceny sody byly přibližně stejné, jako v cizině. Ale jestliže pro čsl. sklářství platí daleko vyšší ceny než pro sklo cizí, než pro sklárny, které náleží do koncernu Solvayova, do téhož koncernu, který u nás i v cizině vyrábí sodu, pak je to nejen neslučitelnost zájmů, ale je to přímo útočení na kořeny našeho hospodářství, je to akce, rozvracející náš hospodářský a sociální život.

Nemůžeme strpěti, aby naše sklářské dělnictvo ocitlo se jednou úplně bez zaměstnání, nemůžeme strpěti, aby jeho bída byla stupňována jenom proto, že jeden mocný koncern kořistí ze svého monopolu a při tom zároveň soutěží našemu sklu.

Nemůžeme stejně trpěti, aby náš sklářský export byl takto paralysován.

Už dnes ve sklářství jest nezaměstnanost, jež plní celé kraje bídou a hrozí, že bude ještě větší. A přece je tu jen jediná, velká překážka, která brání možnosti konkurence na cizích trzích: drahá soda, předražovaná soda, soda pana Solvaye, či lépe jeho říšskoněmecké rodiny. Žádáme-li zrušení cla na sodu, žádáme jen málo.

Případ Solvayův ukazuje, jakým nebezpečím jsou kartely a koncerny, jak musí všichni odpovědní činitelé býti na stráži při chránění hospodářských a sociálních zájmů.

Návrh zákona je tedy zcela odůvodněn. Doporučujeme, aby byl návrh tento přikázán výboru iniciativnímu a pak živnostensko-obchodnímu, a aby jim byla vyměřena lhůta co nejkratší k jeho projednání.

V Praze, dne 3. února 1931.

Hatina, David, Pechmanová-Klosová, Lanc,

Stejskal, Tučný, Vaněk, dr. Stránský, dr. Moudrý, Fiala, Polívka, inž. Záhorský, Jos. Tůma, Knejzlík, Richter, Šmejcová, Langr, Sladký, Netolický, Špatný, B. Procházka, dr. Patejdl, Zeminová, Tykal.