Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

"Vládě se ukládá, aby v době nejkratší vydala vládní nařízení, jímž se zřizuje při ministerstvu průmyslu, obchodu a živností sociálně-politická sekce a té se přiděluje 10,000.000 Kč z mimořádného úvěru na zmírnění následků hospodářské krise, zřízeného zákonem číslo 190 ze dne 19. prosince 1930, pro podporu nemajetných a bez práce se nalézajících živnostníků."

Hospodářská tíseň dolehla na živnostenský stav v takové míře, že pro mnohá odvětví živnostenská znamená úplnou existenční katastrofu, zejména v těch oblastech republiky, v nichž průmysl buď omezil, anebo zastavil výrobu. Nezaměstnané dělnictvo jest hlavním a na mnohých místech jediným jeho zákazníkem a když toto jest bez práce, jsou bez existence také malí živnostníci. Dále pak racionalisací a všeobecným vývojem výrobním, jakož i novými mezinárodními podmínkami obchodními trpí některá řemesla vleklou krisí, která pro ně znamená pozvolné vymírání a zánik živností vůbec. Tak zejména řemeslo obuvnické, jímž se ještě donedávna živilo okrouhle 30.000 lidí, úplně zaniká a příslušníci jeho jsou vydáni nouzi, hladu a zoufalství na pospas. Rovněž tak je tomu se řemeslem bednářským, které zničila tovární výroba a se řemesly kolářským, sedlářským a řemenářským, která zanikají změnou dopravních prostředků. Nejinak jest na tom řemeslo krejčovské, které jest stísněno jednak velkými konfekcemi, ale hlavně ztrátou odbytu svých výrobků v cizině. Ke jmenovaným řemeslům řadí se žel, i další odvětví a to perleťáři, brusiči skla a bižuteristi. Perleťářstvím se živilo v republice na 20.000 lidí a okolnostmi výše uvedenými jest řemeslo toto před zánikem. Ve sklářství a v bižuterii pak jest situace přímo beznadějná. Ale touto řadou řemesel a živností nekončí ještě bědy živnostenského stavu, neboť dlužno k nim přičísti ještě beznadějný stav výrobců hraček, chudých to horských lidí a konečně i objevovavší se nezaměstnanost u truhlářů nábytku.

Pro celý stav živnostenský nebyl ještě odhlasován ani jediný zákon sociálně politický, ale nejen to, nýbrž pro stav živnostenský neděje se ve větším měřítku ani nic na poli humanitním a charitativním. Živnostnictvo nemá žádného pojištění vůbec, pro živnostnictvo není ve státním rozpočtu ani haléře na sociální ochranu nebo podporu. Následkem toho příslušníci výše uvedených řemesel nemají zákonného podkladu pro žádosti o podpory v nezaměstnanosti, ačkoliv trpí hladem stejně tak, jako každý jiný občan bez práce se nalézající.

Nezaměstnaný živnostník, žel, nemá práva hlásiti se ani o známky na uhlí, na obědy nebo jiné potraviny, protože není na něho ničím nikde pamatováno. Nezaměstnaní živnostníci jsou prostě v zoufalé situaci a proto tak často dochází mezi nimi k rodinným tragediím, ano i k vraždám a sebevraždám.

Poskytuje-li republika ve smyslu své ústavy slabým a potřebným lidem jiných životních povolání ochrany a podpory, musí cítiti také povinnost pomoci i stavu živnostenskému, když se toho jeví nutná potřeba, jako v těchto uvedených případech.

V Praze, dne 3. února 1931.