Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

ze dne ........................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně.

§ 1.

Pro všechny zaměstnance mužské, starší 18 let, vyjma horníků a hutníků a vůbec dělníků pracujících při nepřetržitém provozu, zavádí se 7 hodinná doba pracovní. Úhrnná denní, týdenní, 14 denní, měsíční a jinak vyplácená mzda nesmí býti nižší než dosavadní mzda vyplácená při plné zaměstnanosti.

§ 2.

Pro horníky, hutníky a všechny dělníky pracující při nepřetržitém provozu, na práci nebezpečné nebo zdraví škodlivé, pro mladistvé do 18 let a pro ženy zavádí se 6 hodinná doba pracovní bez zkrácení mezd (§ 1.).

§ 3.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení. Současně pozbývají platnosti všechna ostatní zákonná ustanovení, tomuto zákonu odporující. Provedení tohoto zákona přísluší ministru sociální péče. Zavedení jeho nevyžádá si žádných zvláštních nákladů a odpadá proto klausule úhradová.

Už dle nynějšího stavu je každý 5. dělník v ČSR bez zaměstnání. Z ostatních pracuje většina omezeně. Počet nezaměstnaných a omezeně pracujících stále roste. Současně stoupá pracovní výkon dělnictva dosud zaměstnaného, vybičovaný popoháněčskou kapitalistickou racionalisací. Při tom rostou i zisky podnikatelů. Zavedením 7 a 6 hodinné doby pracovní opatřila by se práce velkému počtu dělníků nezaměstnaných. Při tom ovšem nesměly by býti stejně již mizerné mzdy zaměstnanců sníženy.

Náš požadavek je tedy zcela protichůdný návrhům soc. dem., čes. soc. a vůdců ostatních měšťáků, kteří o zkrácení pracovní doby mluví se současným zkrácením mzdy (Baťa, obvyklé "omezování práce").

V Sovětském Svazu zavedlo si dělnictvo samo, prostřednictvím své dělnické vlády, 7 hodinnou dobu pracovní a denní pracovní týden. Práce mimořádně těžká, nebezpečná nebo zdraví škodlivá nesmí trvat déle než 6 hodin denně. Mladiství pracují jen 4 hodiny denně. Při tom skutečné mzdy soustavně stoupají.

V kapitalistických státech a tedy také v ČSR záleží jedině na neúprosném boji proletariátu samého, aby si 7 a 6 hodinnou dobu pracovní vybojoval. Také 8 hodinná doba pracovní byla uzákoněna teprve tehdy, když si ji dělnictvo ve velkých závodech již vybojovalo a protože kapitalisté měli strach z proletářské revoluce. Dobrovolně kapitalisté, soc. dem., nár. soc. špičky a jejich stát dělnictvu nedají ničeho. Proletariát může své postavení podstatně zlepšit jedině svržením buržoasie.

Po stránce formální navrhujeme, aby tento návrh byl přidělen výboru sociálně-politickému a bezodkladně projednán.

V Praze dne 27. ledna 1931.