Schon zu Anfang dieses Jahres haben sich die Gefertigten veranlasst gesehen, die Regierung zu befragen, ob sie bereit ist, auf Grund des Ermächtigungsgesetzes vom 15. April 1920 eine Verordnung herauszugeben, durch welche für ältere Angestellte längere Kündigungsfristen festgesetzt werden. Begründet wurde diese Forderung der Gefertigten damit, dass die Zahl der stellenlosen Angestellten von Monat zu Monat anwächst und leider viele unsozial denkende Arbeitgeber die Gelegenheit benützen, um besondere ältere Angestellte rücksichtslos zu kündigen. Im sehr vielen Fällen werde den Angestellten einfach ein neuer Vertrag oder eine Erklärung vorgelegt, in denen sich die Angestellten mit der einmonatigen Kündigungsfrist einverstanden erklären müssen. So kommt es, dass Angestellte mit oftmals 20, 25, 30, ja 40 Dienstjahren einmonatig gekündigt werden, ohne auch nur einen Heller an Abfertigung bekommen zu haben.

Die Regierung hat den Gefertigten unter Druck Zahl 360 in dem Sinne geantwortet, dass ťdurch die Inkraftsetzung des Entwurfes für das Gesetz über die Arbeitnehmer in höheren Diensten den berechtigten Wünschen der Arbeitnehmer entsprochen werden wird.Ť Ausserdem hiess es, dass ťman damit rechnen könne, dass es in Bälde möglich sein würde, den Entwurf der Nationalversammlung zur verfassungsmässigen Beratung vorzulegenŤ.

Die Antwort datiert vom 2. April 1930. Die Gefertigten müssen leider feststellen, dass seither nichts geschehen ist, um den angeblich vom Justizministerium ausgearbeiteten Entwurf für ein neues Angestelltengesetz der verfassungsmässigen Behändlung zuzuführen. Ebensowenig ist etwas geschehen, um diesen Entwurf den berechtigten Forderungen der Gewerkschaften anzugleichen. Sie müssen demgegenüber aber gleichzeitig feststellen, dass die Gründe, die die Gefertigten zu Anfang dieses Jahres zu ihrer Interpellation veranlassten, sich seither in erschreckender Weise noch vermehrt haben. Die Wirtschaftskrise hat Ausmasse angenommen, die zu Anfang dieses Jahres nicht für möglich gehalten wurden. Die Zahl der Angestellten, die der Stellenlosigkeit anheim gefallen sind, wächst unheimlich weiter. Am bedauerlichsten ist es, dass einen grossen Prozentsatz dieser Stellenlosen Angestellte bilden, die über 40 Jahre alt sind und die nach den gegenwärtigen Gepflogenheiten sehr vieler Dienstgeber schon zu ťaltŤ sind und deshalb nur sehr schwer einen neuen Posten finden und die deshalb mit ihren Familien auch aus diesem Grunde einer trostlosen Zukunft entgegensehen, wenn nicht schleunigst Hilfe kommt. Die Kündigungen gehen aber weiter, jeder neue Kündigungstermin bringt zahlreiche neue Kündigungen und betrifft immer wieder in starkem Masse gerade die älteren Angestellten.

Es kann deshalb unmöglich so lange gewartet werden, bis der neue Gesetzentwurf, vom dem die Antwort der Regierung vom 2. April 1. J., Druck 360 spricht, wirklich ins Parlament kommt und Gesetz wird. Es muss vielmehr raschestens und ohne jedes Zögern geholfen werden, soll das Elend der Privatangestellten und insbesonders der älteren und verheirateten, nicht ins Unerträgliche gesteigert werden. Die Gefertigten fordern deshalb von der Regierung nochmals mit aller Dringlichkeit die sofortige Herausgabe einer Kündigungsschutzverordnung. Sie betonen ausdrücklich, dass dadurch die Arbeiten am neuen Angestelltengesetzentwurf in keiner Weise aufgehalten werden sollen. Es ist aber unbedingt sofort wenigstens eine kleine gesetzliche Hilfe notwendig. Die Gefertigten haben sich auch diesmal auf einen Vorschlag beschränkt, der bei gutem Willen der Regierung ohne weiteres raschestens zu verwirklichen ist und der in seiner Auswirkung auch keinesfalls etwa als schwerwiegende Belastung der Wirtschaft hingestellt werden könnte. Die Kündigungsschutzverordnung soll beinhalten, dass Dienstverhältnisse, die dem Handlungsgesetze vom 16. Jänner 1910, RGBl. 20 unterliegen, seitens des Dienstgebers nur unter Einhaltung der Kündigungsfrist nach § 20, Absatz 1, des zitierten Gesetzes gekündigt werden können. Hat ein solches Dienstverhältnis ununterbrochen wenigstens 5 Jahre gedauert, hat die vom Dienstgeber einzuhaltende Kündigungsfrist mindestens 3 Monate zum Kalendervierteljahr zu betragen.

Die Gefertigten befragen deshalb angesichst der anschwellenden Zahl der Arbeitslosen, angesichts der Not der älteren Angestellten die gesamte Regierung:

1. Ist die Regierung bereit, unverzüglich eine Notverordnung des vorgeschlagenen Inhaltes zum Schutz der Angestellten herauszugeben?

2. Ist sie bereit, ohne Rücksicht auf die angeregte Verordnung die Arbeiten am neuen Angestelltengesetzentwurf im Sinne der Vorschläge der Gewerkschaften zu beschleunigen und den Entwurf ehestens dem Parlament vorzulegen?

3. Was gedenkt die Regierung zu tun, um den ganz willkürlichen Kündigungen besonderes älterer Angestellten während der gegenwärtigen Krisenzeit Einhalt zu tun?

4. Was gedenkt die Regierung weiters zu tun, um die Dienstgeber zu verpflichten, bei neuen Einstellungen von Angestellten in gerechtem Masse sogenannte ältere Angestellte zu berücksichtigen?

Prag, am 16. Dezember 1930.

Již počátkem tohoto roku byli podepsaní nuceni dotázati se vlády, je-li ochotna podle zmocňovacího zákona ze dne 15. dubna 1920 vydati nařízení, jímž se pro starší zaměstnance ustanovují delší výpovědní lhůty. Tento požadavek podepsaných byl odůvodněn tím, že počet zaměstnanců, kteří přišli o místo, měsíc co měsíc vzrůstá a bohužel mnoho nesociálně smýšlejících zaměstnavatelů používá příležitosti, aby zvláště starším zaměstnancům dalo bezohledně výpověď. Ve velmi mnoha případech předkládá se zaměstnancům prostě nová smlouva nebo prohlášení, v nichž zaměstnanci musí prohlásiti, že souhlasí s jednoměsíční výpovědní lhůtou. Tak se stává, že zaměstnanci často s 20, 25, 30, ba i 40 služebními léty dostávají měsíční výpověď bez haléře odbytného.

Vláda odpověděla podepsaným pod tiskem 360 v tom smyslu, ťže uzákoněním osnovy zákona o zaměstnancích ve vyšších službách bude vyhověno oprávněným požadavkům zaměstnancůŤ. Mimo to se tam pravilo, ťže lze počítati s tím, že v brzké době bude možno osnovu předložiti Národnímu shromáždění k ústavnímu projednání.Ť

Odpověď jest datována dnem 2. dubna 1930. Podepsaní musí bohužel konstatovati, že se od té doby nestalo nic, aby osnova nového zaměstnaneckého zákona, vypracovaná prý ministerstvem spravedlnosti, byla předložena k ústavnímu projednání. Rovněž tak nestalo se nic, aby tato osnova byla přizpůsobena oprávněným požadavkům odborových organisací. Musí však naproti tomu zároveň konstatovati, že důvodů, které přiměly podepsané počátkem tohoto roku k jejich interpelaci, od té doby ještě hrozivě přibylo. Hospodářská krise nabyla takového rozměru, že počátkem tohoto roku nikdo to nepokládal za možné. Počet zaměstnanců postižených nezaměstnaností vzrůstá strašlivě dále. Čeho však nejvíce dlužno litovati jest, že veliké procento těchto zaměstnanců bez místa tvoří zaměstnanci starší 40 let, kteří podle nynějších zvyklostí jsou pro velmi mnoho zaměstnavatelů již příliš ťstaříŤ a tedy jen velmi těžko najdou nová místa a kteří tedy se svými rodinami také již z tohoto důvodu mají před sebou smutnou budoucnost, nepřijde-li co nejrychleji pomoc. Ale výpovědi pokračují dále, každá nová výpovědní lhůta přináší mnoho nových výpovědí a opět stále silně postihuje právě starší zaměstnance.

Není tedy možno čekati tak dlouho, až nová osnova zákona, o které mluví odpověď vlády ze dne 2. dubna tohoto roku tisk 360, skutečně do sněmovny dojde a bude uzákoněna. Dlužno spíše pomoci co nejrychleji a bez jakéhokoliv prodlení; nemá-li bída soukromých zaměstnanců, a zvláště starých a ženatých, státi se nesnesitelnou. Podepsaní žádají tedy vládu ještě jednou se vším důrazem, aby ihned vydala nařízení na ochranu proti výpovědí. Výslovně zdůrazňují, že tím nemají býti nikterak zdrženy práce o nové zaměstnanecké osnově. Jest však nezbytně nutno poskytnouti aspoň malou zákonnou pomoc. Podepsaní také tentokráte přestávají pouze na návrhu, který by vláda při dobré vůli mohla beze všeho co nejrychleji uskutečniti a jehož účinek nebylo by lze nikterak líčiti jako snad tíživé zatížení hospodářství. Nařízení o ochraně před výpovědí nechť obsahuje, že služební poměry podléhající zákonu o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z., může zaměstnavatel vypověděti jen zachovávaje výpovědní lhůtu podle § 20, odst. 1, uvedeného zákona. Trval-li takový služební poměr nepřetržitě aspoň 5 let, nechť výpovědní lhůta, kterou má zaměstnavatel dodržeti, činí aspoň tři měsíce ke kalendářnímu čtvrtletí.

Podepsaní majíce na mysli vzrůstající počet nezaměstnaných, nouzí starších zaměstnanců, táží se tedy vlády:

1. Jest vláda ochotna vydati neprodleně nouzové nařízení na ochranu zaměstnanců, jak navrhujeme?

2. Jest ochotna, nepřihlížejíc k navrženému nařízení, urychliti práce o nové zaměstnanecké osnově v duchu návrhů odborových organisací a předložiti sněmovně osnovu co nejdříve?

3. Co zamýšlí vláda učiniti, aby učinila přítrž úplně svévolným výpovědím v nynější době krise, zvláště starších zaměstnanců?

4. Co zamýšlí vláda dále učiniti, aby uložila zaměstnavatelům, aby přijímajíce nové zaměstnance, přijímali spravedlivé také tak zvané starší zaměstnance?

V Praze dne 16. prosince 1930.