Navrhujeme, aby poslanecká sněmovna Národního shromáždění usnesla se na tomto zákoně:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

1. Není-li úmluvy neb místního zvyku příznivějšího, může býti služební poměr zrušen jen šestinedělní výpovědí.

2. Trvá-li služební poměr 5 až 15 roků, je výpovědní lhůta tříměsíční; trvá-li služební poměr přes 15 roků, je výpovědní lhůta šestiměsíční.

3. Výpovědní lhůta končí vždy kalendářním čtvrtletím.

§ 2.

Ustanovení předcházejícího paragrafu odst. 1, vztahuje se na všechny soukromé zaměstnance, podléhající zákonu ze dne 21. února 1929, čís. 26 Sb. z. a n. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, § 1, odst. 6. lit. a, b, c),

§ 3.

Dnem účinnosti předpisů tohoto zákona až do jeho odvolání pozbudou platnosti § 20 zákona ze dne 16. ledna 1910, č. 20. ř. z. o obchodních pomocnících a § 14 zákona ze dne 13. července 1922, č. 244 Sb. z. a n., kterým se všeobecně upravují právní poměry mezí zaměstnavateli a zaměstnanci na Podkarpatské Rusi a na Slovensku.

§ 4.

Služební smlouvy soukromých zaměstnanců s výhodnější výpovědní lhůtou nejsou tímto zákonem dotčeny.

§ 5.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 15. listopadu 1930.

§ 6.

Ministru spravedlnosti se ukládá, aby tento zákon provedl, dohodna se se zúčastněnými ministry.

Odbytová krise největších výrobních odvětví (hutnictví, zpracování kovů, průmysl strojírenský, textilní, sklářský atd.) v Československé republice, doložena úřední statistikou o nezaměstnanosti, zastihla soukromé zaměstnance bez dostatečné zákonné ochrany služebního poměru, která by odpovídala výrobní krisí změněným poměrům hospodářským. Předvídavost vedení velkých průmyslových a bankovních koncernů a závodů vyvolala již na jaře t. r. opatření, jimiž zrušena pro soukromé zaměstnance příznivější výpovědní lhůta a diktována výpovědní lhůta ve smyslu § 20, odst. 2., zák. o obchodních pomocnících, která je soukromým zaměstnancům zejména v době hospodářské nejistoty a průmyslové krise zřejmě velmi nepříznivá proto, poněvadž cit. ustanoveními může býti každý z nich postižen dvakráte do měsíce, čili 24 krát do roka výpovědí ze služebního poměru. Zaměstnavatelé ve shora uvedených výrobních odvětvích využívají nadmíru cit. ustanovení o výpovědní lhůtě a propouštějíce hromadně soukromé zaměstnance, zaviňují rapidní vzrůst nezaměstnanosti, aniž by si vůči propuštěným zaměstnancům připouštěli dalších závazků sociálních, neb jinak o ně pečovali pro výrobní pohotovost.

Zabrániti takovému vývoji nezaměstnanosti má za účel ustanovení §u 1 navrhovaného zákona, a to z důvodů hospodářských, sociálních a celostátních. Odstupňování výpovědní lhůty zdůvodněno jest panujícím zjevem v našem hospodářském dění, že služební nabídka zaměstnanců překročivších vyšší hranici věku je z důvodů stálého nedostatku mladších pracovních sil zaměstnavateli přehlížena a jejich umístění možné jen v době příznivého vývoje výrobní a hospodářské konjunktury. Úpravy výpovědní lhůty podle §u 1 navrhovaného zákona domáháme se i pro ony zaměstnance, na něž se vztahují předpisy zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, § 1, odst. 6., lit. a), b), c) - (viz § 2 navrhovaného zákona - ježto jejich výpovědní lhůta v soukromoprávním poměru není jednotně upravena a pohybuje se na základě různých smluv, pracovních řádů a závodních ujednání od 24 hodin do jednoho měsíce. Jejich služební poměr je při soudních sporech posuzován individuelně podle základního kriteria zákona o obchodních pomocnících. Jsou to zejména skupiny rýsovačů, kresličů, kontrolorů, skladníků a podob, zřízenců v kovodělném průmyslu a příbuzných odvětví a v ostatních výrobních odvětvích.

Navrhovatelé poznamenávají, že výpovědní lhůta soukromých zaměstnanců, jak je uvedena v §u 1 navrhovaného zákona, uzákoněna je přibližně v témže rozsahu v Německu, Rakousku, Polsku, Belgii, Řecku, ba dokonce i v Maďarsku je výpovědní lhůta pro soukromé zaměstnance vyšších služeb výhodnější, nežli výpovědní lhůta platná pro naše soukromé zaměstnance podle zákona o obchodních pomocnících.

Navrhovatelé sledují tímto zákonem i finanční zájem státu po dobu nynější hospodářské a výrobní krise, neboť zabraňuje překotnému propuštění soukromých zaměstnanců, vesměs s nárokem na podporu v nezaměstnanosti se státním příspěvkem. Oproti tomu provedení navrhovaného zákona nevyžaduje žádných finančních nákladů od státu. Podobná opatření pro ochranu služebního poměru soukromých zaměstnanců v dobách mimořádných hospodářských poměrů provedena byla nařízením vlády republiky Československé ze dne 28. února 1919, č. 108 Sb. z. a n. omezení výpovědí určitých služebních poměrů a zákonem ze dne 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n., kterým se vláda zmocňuje činiti opatření k úpravě mimořádných poměrů způsobených válkou.

Konečně navrhujeme, aby tomuto návrhu zákona přiznána byla pilnost a návrh zákona byl neprodleně předložen sociálně-politickému výboru sněmovny k projednání.

S prováděním zákona nevzniknou žádné výlohy státu; proto odpadá otázka úhrady.

V Praze dne 6. listopadu 1930.