Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930.
III. volební období	3. zasedání

815.

Návrh

poslanců R. Kleina, Fr. Macouna a soudruhů,

aby byl vydán zákon o obmezení práva výpovědi a propouštění soukromých zaměstnanců.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Zákon

ze dne ...................................

o obmezení práva výpovědi a propouštění soukromých zaměstnanců.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Účinnost §§ 19 a 20 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, číslo 20 ř. z. se až na další opatření zastavuje.

§ 2.

Rozvázati pracovní poměr může zaměstnavatel jen v podnicích (§ 10) dotčených hospodářskou tísní a to za souhlasu obvodem příslušného živnostenského inspektorátu.

§ 3.

V případech uvedených v § 2 může zaměstnavatel zrušiti pracovní poměr uplynutím každého kalendářního čtvrtletí předchozí výpovědi. Výpovědní lhůta činí 3 měsíce a zvyšuje se po dokonaných 5 letech trvání pracovního poměru na 5 měsíců, po 7 letech na 6 měsíců, po 10 letech na 7 měsíců, po 15 letech na 8 měsíců, po 20 letech na 10 měsíců, po 25 letech na 11 měsíců, po 30 letech na 12 měsíců.

§ 4.

Zaměstnanec může rozvázati pracovní poměr, není-li příznivějšího ujednání pro něho, posledním dnem kalendářního měsíce, zachovav jednoměsíční výpovědní lhůtu.

§ 5.

1. Zaměstnanci přísluší po rozvázání pracovního poměru, trval-li tento nejméně 3 léta, odbytné. Odbytné činí dvojnásobný plat, který náleží zaměstnanci za poslední měsíc pracovního poměru a zvyšuje se po 5 letech pracovního poměru na trojnásobný, po 10 letech na čtyřnásobný, po 15 letech pracovního poměru na šestinásobný, po 20 letech pracovního poměru na devítinásobný a po 25 letech pracovního poměru na dvanáctinásobní plat měsíční. Odbytné se vyplatí dnem, kdy zaměstnanec vystupuje.

2. Zemřel-li zaměstnanec, činí odbytné polovinu částky v odst. 1 uvedené a vyplatí se vdovci, vdově, není-li vdovy, družce, není-li těchto osob, stejnými díly dětem zaměstnancovým a není-li ani těchto, pozůstalé matce, není-li jí, pozůstalému otci, jinak dědicům zaměstnancovým.

3. Zaměstnancův plat jest úhrnný jeho příjem, který může pozůstávati v pevném peněžitém služném, v provisi, v podílu na zisku, ve zvláštní odměně (remuneraci a pod.), novoročném a v jiných peněžních nebo naturálních požitcích.

§ 6.

Jakékoliv snižování služebních požitků (§ 5, odst. 3) podléhá souhlasu obvodem příslušného živnostenského inspektorátu.

§ 7.

Bylo-li smluveno, že obchodnímu cestujícímu, zástupci neb jednateli bude vyplacena za ujednané obchody pouze provise, má zaměstnanec přes to nárok nejméně na ony pevné služební požitky (§ 5, odst. 3), jež jsou v příslušném obchodním odvětví neb v místě závodu, pro který jest činný, obvyklé. Služební požitky mohou býti při vyúčtování provise odečteny jen tehdy, obnáší-li provise více, než služební požitky, které zaměstnanec již obdržel.

§ 8.

Lhůta uvedená v § 8, odst. 1 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, číslo 20 ř. z. prodlužuje se na deset neděl a zvyšuje se za každý služební rok praxe o jeden další týden.

§ 9.

Ustanovení §§ 26 - 29 zákona o obchodních pomocnících, ze dne 16. ledna 1910, číslo 200 ř. z., zůstávají s výhradou § 8 tohoto zákona nedotčena.

§ 10.

(1) Tomuto zákonu podléhají pracovní poměry osob, které nejsou trvale činny jako dělníci, ať jsou zaměstnány v podnicích výrobních, dopravních, obchodních, zemědělských, lesních, důlních, hutních, průmyslových, vůbec v podnicích výdělečných či nevýdělečných, v provozovně i mimo ni, v kancelářích i písárnách, či v jiném obdobném pracovním poměru, taktéž pro učně, pokud tento zákon pro ně neobsahuje zvláštních ochranných ustanovení.

(2) Zákon tento platí tedy zvláště pro zaměstnance:

1. ve velikých podnicích, na které se vztahuje živnostenský řád;

2. v úvěrních a peněžních závodech, u bankéřů, ve finančních kancelářích, spořitelnách, v záložnách, v akciových, komanditních společnostech, společnostech s obmezeným ručením, ve společnostech vůbec, ve výdělkových a hospodářských společenstvech, v konsumních, výrobních, stavebních, hospodářských, zemědělských, nákupních, prodejních a jiných družstvech, v zastavárnách, v zaopatřovacích, důchodových ústavech, v nemocenských pokladnách, v zapsaných pokladnách pomocných, ve všelijakých pojišťovnách bez rozdílu, zda-li provozují soukromé pojišťovací obchody nebo slouží účelům veřejnoprávního pojišťování, jakož i ve svazech uvedených ústavů neb podniků a pod.;

3. v redakci, správě neb prodeji periodického tiskopisu, jakož i v nakladatelství, u fotografů, v pomocných a rozmnožovacích kancelářích, překladatelstvích a pod.;

4. u náboženských a církevních společností;

5. v kancelářích advokátů, notářů a patentních zástupců;

6. u lékařů a zvěrolékařů, zubních techniků, v lékárnách, v nemocnicích, v léčebných ústavech, zotavovnách, u dobročinných ústavů, civilních inženýrů, úředně oprávněných civilních techniků, architektů a civilních geometrů;

7. v prodejnách předmětů státního monopolu a loterních sběrnách;

8. u obchodních dohodců, sensálů směnečných, zboží, lodních, agentů bursovních, sprostředkovatelů soukromých obchodů, informačních, tiskových kanceláří, v revisních a odborných kancelářích, poptavárnách a pod.;

9. v učelištích, opatrovnách, vychovatelnách a pod.;

10. v organisacích, ve spolcích a jich svazech, ať dobrovolných či nucených (obchodních a živnostenských komorách, společenstvech, hromadách pomocnických atd.) a pod.;

11. v divadlech, v podnicích zábavních, u stálých hudebních sborů, výstavách, u stálých sportovních sdružení a pod.;

12. u trhovců a v pouličních stáncích;

13. v horách na vyhrazené nerosty i v dílech, zřízených podle horních propůjček podle § 131 všeobecného horního zákona ze dne 23. května 1854, číslo 146 ř. z.;

(3) Pro otázku, zda zaměstnanec podléhá tomuto zákonu, není směrodatným, zda jest veden v seznamu dělnickém či jinde, k jaké kategorii zaměstnanců se počítá, zda-li požívá služné nebo mzdu a jaké je služební pojmenování neb označení. Rozhodnou jest pouze povaha prací neb služeb zaměstnancem skutečně konaných.

(4) Za zaměstnance, podléhající tomuto zákonu, pokládati nutno zvláště i zaměstnance, na něž se vztahuje pojistná povinnost podle zákona o pensijním pojištění ze dne 21. února 1929, číslo 26 Sb. z. a n., byť i byli podle § 2 uvedeného zákona z pojistné povinnosti vyňati.

§ 11.

Zákon tento platí také pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi.

§ 12.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jej provésti náleží ministru sociální péče v dohodě se súčastněnými ministry.

Důvodová zpráva.

Hospodářská krise postihla soukromé zaměstnance způsobem mimořádným. Má své specielní příčiny i důsledky. Odbytová tíseň, která po několik měsíců snížila produkci do té míry, že se každého měsíce propouští tisíce soukromých zaměstnanců, kteří s propuštěnými z důvodů racionalisace tvoří armádu bezmála dvaceti tisíc nezaměstnaných, jež nelze pro nejbližší dobu vůbec umístiti. U soukromých zaměstnanců nutno počítati s faktem, že při nejlepší vůli nemůže většina z nich, i když chce, vykonávati manuelní činnost, ježto schází nejčetnějším fysická schopnost a pak také nutno uvážiti okolnost, že zničením šatů znemožňuje se mu návrat do původního povolání. Avšak i kdyby nebylo těchto obtíží, neobdrží duševně pracující práci manuelní, poněvadž katastrofální nezaměstnanost mezi dělnictvem to beztak znemožňuje.

Dalším závažným důsledkem nezaměstnanosti soukromých zaměstnanců jest otázka starších zaměstnanců, kteří jsou jinak úplně zdrávi, práce schopni a to v plné své kvalifikaci, nikdo jich však nepřijímá do zaměstnání pouze proto, že jsou starší 40ti let. A nyní se objevuje nesmírný problém, co se má státi s těmito lidmi, kteří neobdrží zaměstnání a nárok na starobní důchod získají až po 20 letech. Tuto mezeru nelze ovšem prozatímně plně vyplniti, ale jest povinností zákonodárných sborů, aby sociálně-politicky učinily taková opatření, která by alespoň tuto ohromnou bídu propuštěných zaměstnanců zmírnila.

Proto předkládáme Národnímu shromáždění tento návrh, který má znemožniti zbytečné rozmnožování nezaměstnaných soukromých zaměstnanců. Sledujeme-li motivy, které o výpovědích rozhodují, pak shledáme, že velmi často nejsou poměry, v jednotlivých podnicích tak neutěšené, aby se okamžitě sahalo k propouštění zaměstnanců.

Není přece možné, aby tíhu hospodářské deprese, odnášely převážně zaměstnanecké kruhy, naopak, jsme přesvědčeni, že kapitálově silnější element musí zejména v této době nésti určitý díl risika doby, neboť dnes nejde pouze o individuelní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, nýbrž o všeobecně důležitou hospodářskou otázku, jež zasahuje celý stát.

Proto je nutno volati po mimořádných opatřeních, jež možno realisovati. Poznamenáváme, že vlády republiky Československé až do roku 1923 uznávaly za nutné, aby se zaměstnanci; podléhající zákonu o obchodních pomocnících, chránili před krátkou výpovědní lhůtou. Tak nařízení ze dne 9. ledna 1919, číslo 14 Sb. z. a n., jednalo o zachování služebních poměrů zaměstnanců, podléhajících zákonu o obchodních pomocnících za války, které předpokládalo v případě nepřijetí demobilisovaného zaměstnance nárok na odbytné ve výši tříměsíčního platu. Toto nařízení platilo do 31. prosince 1922. Nařízení vlády ze dne 9. ledna 1919, číslo 15 Sb. z. a n., suspendovalo 4 nedělní výpovědní lhůtu a jako nejkratší, nebylo-li příznivějšího ujednání, šestinedělní výpovědní lhůtu, jež musí korespondovati s kalendářním čtvrtletím. Toto nařízení platilo do 31. května 1923.

Poslanecké sněmovně bylo předloženo 5 iniciativních návrhů k zákonu o pracovním poměru soukromých zaměstnanců. Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo 4 referentské osnovy, které byly předmětem meziministerských porad. Jediná se ovšem o velmi obsáhlou látku, která vyžaduje dalších úvah, ačkoliv soukromí zaměstnanci plným právem prohlašují, že se mohl již podobný zákon uskutečniti.

Poměry, ve kterých žijeme, nás však donutily, abychom působili k bezodkladnému jednání o zákon nouzový, neboť nelze žádati od soukromých zaměstnanců, aby veřejné břemeno bylo v neúměrné míře na ně převalováno. Až na nový pensijní zákon, který v mnohých částech vyžaduje opětné reformy, neobdrželi soukromí zaměstnanci od našeho státu nic podstatnějšího a očekávají, že v době tísně zákonodárné kruhy vzpomenou významu této důležité složky a neodeprou souhlasu tomuto našemu podnětu.

Parlament německé republiky odhlasoval před krátkou dobou zákon o ochraně starších zaměstnanců. Maďarsko zavedlo pro propuštěné soukromé zaměstnance odbytné, jež je jako nárok obsaženo také v zákoně o soukromých zaměstnancích v republice rakouské. I mimoevropské státy, jako na příklad Chile, Peru obdobným způsobem pamatovaly na ochranu propuštěných zaměstnanců.

Tímto zákonem nevzejdou státu žádná vydání. Odpadne tudíž doložka podle § 41 ústavního zákona.

Návrh tento budiž přikázán sociálně-politickému výboru k nejrychlejšímu projednání.

V Praze dne 26. listopadu 1930.

Klein, Macoun,

Koudelka, Benda, inž. Nečas, Srba, Vácha, Chalupa, dr. Winter, Fr. Svoboda, Pik, Tayerle, Prokeš, Seidl, Biňovec, Nový, Brodecký, dr. Macek, Staněk, Hampl, Jaša, Stivín, Jurnečková, Chalupník, Neumeister, Remeš.