Uvedená bilaterální úmluva z 30. listopadu 1923 upravuje rozdělení břemene peněžních, po případě zaopatřovacích požitků pragmatických zaměstnanců, kteří byli ve službách na fideikomisních statcích rodu Habsbursko-Lotrinského a na fideikomisních statcích některé pobočné větve toho rodu. Úmluva týká se těch zaměstnanců (úředníků, sluhů), kteří byli ustanoveni s právem na pensi, netýká se zaměstnanců, kteří byli zaměstnáni na soukromých statcích císařských a na soukromých statcích členů býv. cís. dvora.

Zásada v úmluvě přijatá je ta, že každý z obou států přejímá břemeno požitků pensijních a zaopatřovacích těch zaměstnanců, kteří měli poslední služební místo na jeho teritoriu bez ohledu na státní občanství. Tak se ostatně tato věc praktikovala už od převratu.

Závěrečný protokol se týká výhrady zástupce československé vlády pro případ, že by se objevil fond pro pensijní požitky dotyčných zaměstnanců, a výhrady, aby kapitalisovaná hodnota převzatého břemene pensijního byla odpočtena při ocenění převzatých nemovitostí dle článku 208. mírové smlouvy St. Germainské.

K první výhradě prohlásil zástupce republiky Rakouské, že mu o existenci takového fondu není nic známo, výhrada druhá je vyřízena ujednáními Haagskými z 20. ledna 1930.

Do článku 2. úmluvy se vloudilo do 7. řádku nedopatřením slovo ťněkteréhoŤ, které nutno vypustiti.

Ústavně-právní výbor navrhuje posl. sněmovně, aby projevila s Úmluvou v úvodu uvedenou souhlas ve znění a s uvozovací formulí, jak je navrhuje vláda, a s opravou v článku 2.

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Úmluvou mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o rozdělení odpočivných a zaopatřovacích požitků bývalých pragmatických zaměstnanců (pozůstalých) správy jmění druhdy vázaného pro rod Habsbursko-Lotrinský nebo pro některou jeho pobočnou větev, podepsanou dne 30. listopadu 1923, a Protokolem z téhož dne.

V Praze dne 5. listopadu 1930.

Dle mírové smlouvy St. Germainské i Trianonské připadly statky z fideikomisu a rodinného fondu habsbursko-lotrinského jakož i z fideikomisu arcivévodského t. zv. nástupnickým státům. Statky tyto v naší republice jsou v zemi české, moravsko-slezské i slovenské. A tu běželo o to, jak se mají rozdělit pensijní a zaopatřovací břemena pragmatikálního úřednictva těchto statků mezi nové majitele.

Mezi Československem a Rakouskem došlo v této věci k pensijní smlouvě ze dne 30. listopadu 1923. Podle této smlouvy platí řečená břemena ten stát, v němž měl ten který úředník poslední své místo ať už byl státním příslušníkem kteréhokoli státu. Výměra pense řídí se dle předpisu toho státu, který ji platí.

Smlouva týká se výslovně zaměstnanců býv. statků fideikomisních a fondových a nikoli soukromých. Na druhé straně však jsou do ní pojati zaměstnanci uhelných dolů v Buštěhradě a Otvovicích, které svého času patřily císaři Ferdinandovi.

Lhůta, od které percipienti pobírají pensi, stanoví se ode dne 1. prosince 1923, ale pro ty, kdož po převratu žádného platu nedostávali už od 16. srpna 1920. Zálohy, které úřednictvu byly vyplaceny, prohlašují se navzájem za vyrovnané. Smlouva obsahuje dvojí československou výhradu: že totiž není nějakého fondu pensijního na řečených statcích a že kapitalisovaná hodnota převzatých závazků bude Československu odpočítána od reparací. Toto poslední se v Haagu stalo.

Co se týče opravy článku 2. připojuji se k návrhu výboru ústavně-právního. Smlouva se předkládá takřka po sedmi letech, poněvadž bylo potřeba vyřídit sporné otázky reparační. Smlouva neobsahuje ničeho, co by se stanoviska zahraničního výboru mohlo se vytknouti, ježto dbá všech našich práv a zájmů. Proto navrhuje zahraniční výbor posl. sněmovně její schválení.

V Praze dne 18. listopadu 1930.

Rozpočtový výbor projednal shora uvedený vládní návrh ve své schůzi dne 18. listopadu 1930 a usnesl se připojiti se k usnesení výboru ústavně-právního ze dne 5. listopadu 1930 a výboru zahraničního ze dne 18. listopadu 1930.

V Praze dne 18. listopadu 1930.