Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930.
III. volební období.	3. zasedání.

Překlad.

765.

Návrh

poslance dr. Kafky a druhů

na vydání zákona o ručení za škodu způsobenou výkonem veřejné moci.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Zákon

ze dne ...............................

o ručení za škodu způsobenou výkonem veřejné moci [prováděcí zákon k §§ 92 a 104 ústavní listiny (zákon ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.)].

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

1. Byla-li způsobena škoda výkonem státní moci, ve kterém spočívá porušení právních povinností, a nemohla-li býti odvrácena zákonnými opravnými prostředky, může poškozený pohledávati náhradu škody na státu.

2. Nesprávný výklad právních předpisů není sám o sobě porušením právních povinností, nesprávné užiti volného uvážení jest jím jen tehdy, jde-li o zneužití úřední moci.

3. Porušení právních povinností může spočívati také v tom, že se bez důvodu prodlévá s výkonem státní moci.

§ 2.

Nárok podle §u 1 se promlčuje podle ustanovení §u 1489 o. z.

§ 3.

1. Stát může pořadem práva postihovati osobu pověřenou výkonem státní moci (soudce, úředníka, vojenskou osobu, zřízence atd.), která škodu způsobila úmyslně nebo hrubou nedbalostí. Několik takto provinilých osob ručí rovným dílem.

2. Postihový nárok se promlčuje ve 3 letech od té doby, kdy byl nárok podle §u 1 uznán nebo pravoplatně přisouzen.

§ 4.

Ohlásí-li stát spor osobě na které se míní hojiti, nebo vstoupí-li tato osoba do sporu jako vedlejší intervenient, nemůže postihujícím státu činiti námitky, které opominula učiniti ve sporu proti státu.

§ 5.

Ustanovení předcházejících paragrafů platí obdobně, když škoda byla způsobena výkonem jiné veřejné moci.

§ 6.

Příslušným rozhodnouti o nárocích propůjčených tímto zákonem je bez zřetele k hodnotě sporu krajský soud, který rozhoduje v senátě.

§ 7.

Ustanovení tohoto zákona se nevztahují na výkony veřejné moci, které se staly dříve než se tento zákon stal závazným.

§ 8.

1. Zákonem tímto ruší se všechna ustanovení, která se týkají ručení za škody způsobené výkonem státní moci a jiné moci veřejné.

2. Zůstávají v platnosti:

zákon ze dne 21. března 1918, č. 109 ř. z. o náhradě škody osobám neprávem odsouzeným;

zákon ze dne 18. srpna 1918, č. 318 ř. z. o náhradě škody za vyšetřovací vazbu;

zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 333 Sb. z. a n. o náhradě škody obětem politické persekuce za války 1914 - 1918;

hlava XXXI. zák. čl. XXXIII/1896 o súdnom trestnom poriadku.

§ 9.

Provedením tohoto zákona se pověřují všichni členové vlády.

Odůvodnění:

Tento návrh zákona není soukromou prací navrhovatele, nýbrž jest výsledkem společných porad a jednohlasného usnesení vědecké komise pro superrevisi občanského zákoníka. Těchto porad zúčastnili se pod předsednictvím odborového přednosty ministerstva spravedlnosti Hartmanna skoro všichni členové komise a to: páni universitní profesoři: dr. Krčmář, dr. Stieber, dr. Svoboda, dr. Weiss a navrhovatel, dále za ministerstvo pro sjednocení zákonodárství prof. Rouček a ministerský rada dr. Schrotz.

První návrh občanského zákoníka vypracovaný subkomitéty, ustavenými nejdříve v -průběhu kodifikační akce, vycházel z úmyslu, že zákonná úprava ručení státu za provinění jeho úředníků a zaměstnanců má býti pojata do samého občanského zákoníka. Podle toho navrhl subkomitét, jemuž bylo svěřeno zpracování obligačního práva a práva na náhradu škody, tento 3. odstavec §u 1208 návrhu (odpovídající §u 1313 dnešního o. z.)

"Způsobí-li zejména veřejný úředník nebo zaměstnanec někomu škodu tím, že vykonávaje svůj úřad nebo službu úmyslně nebo z hrubé nedbalosti poruší svou povinnost nebo proti svému závazku odepře vykonávati svůj úřad nebo službu nebo se proviní neodůvodněným průtahem a nemohla-li škoda býti odvrácena zákonitými prostředky, může poškozený žádati náhradu škody nejen od něho, nýbrž od toho, s jehož zmocněním nebo jehož jménem byly úřad nebo služba vykonávány nebo od obou společně. Pro soudce platí zvláštní zákon."

Návrhy subkomitétu ministerstvo spravedlnosti v r. 1924 uveřejnilo tisem česky a německy, aby celé veřejnosti, zvláště však právníkům poskytlo možnost spolupůsobiti při revisi občanského zákoníka posudky a podněty, podanými superrevisní komisi. Této možnosti bylo zvlášť hojně použito, pokud šlo o navržené právní zásady o ručení státu za škody. Kritické poznámky padali nejen jednotliví právníci a hospodářské organisace, nýbrž i nejvyšší soud a skoro všechna ministerstva. Kodifikační komise při svých poradách a usneseních přihlížela k této objemné látce, mimo to i k zákonodárství jiných států, příslušné literatuře a nikoliv naposled k posudkům, referátům, jednání a vedoucím zásadám IV. sjezdu německých právníků v ČSR, který v r. 1929 konal podrobné porady o otázce: Jakou potřebujeme zákonnou úpravu ručení státu a jeho podniků za škody?

Povšechně řídila se superrevisní komise těmito hledisky:

1. Otázka, má-li stát ručiti za škody způsobené nezákonným výkonem veřejné moci, jest již kladně rozřešena ustanoveními §§ 92 a 104 ústavní listiny. Jde tedy nyní jen o otázku, jak má býti zákonně upraveno toto ručení státu, aby se slavnostní slib ústavní listiny provedl nejúčelněji a se zřetelem ke všem příslušným zájmům. Vytvoření norem, které upravují ručení státu za škody, jest však nejen formální nutnosti se zřetelem na ústavní listinu; naopak po této stránce dlužno konstatovati také jednomyslný požadavek veřejného mínění a všech činitelů jakkoliv v úvahu přicházejících. Obě sněmovny Národního shromáždění resolucemi usnesenými v r. 1927 přijaly tento všeobecný požadavek za svůj.

2. Zvláštní povaha souhrnu otázek nedovoluje, aby normy, které se malí nově vydati, byly podle původního úmyslu v členěny do všeobecného občanského zákoníka, vyžaduje naopak zvláštního zákona, jenž by mohl jednotně obejmouti všechny související otázky, kdežto systematikou kodexu soukromého práva by po této stránce povstalo jisté brždění.

3. Přirozená vnitřní souvislost souhrnu otázek o ručení státu za škody, která trvá přes všechny zvláštnosti, se všeobecným právem na náhradu škody, opravňuje a zavazuje v jistém smyslu i kodifikační komisi, aby přijala úkol vypracovati návrh zvláštního zákona.

Než tedy přikročíme k odůvodňování jednotlivých ustanovení návrhu zákona, zbývá ještě vysvětliti, proč návrh zákona, jehož tvoření bylo právě vylíčeno, děláme předmětem iniciativního návrhu. Z důvodů, kterých zde nelze rozebírati, nemohly se rozličné vlády, přes to, že od vydání ústavy uplynulo již 10 let, rozhodnouti, aby podaly parlamentu návrh zákona o ručení státu za škody, ačkoliv podle doslechu byly již vypracovány četné návrhy. Za těchto okolností byla a jest obava, že ani návrh kodifikační komise přes všeobecný požadavek, aby tato tak důležitá otázka byla konečně zákonem upravena, nestane se ihned předmětem rychlého meziministerského usnesení a potom parlamentního projednávání. Navrhovatel se tedy domnívá, že podáním iniciativního návrhu bude moci dosíci, aby se rychleji stal zákonem návrh, jenž pro způsob svého vzniku poskytuje všechnu záruku, nejen že se bude přihlížeti k rozličným zájmům v úvahu přicházejícím, nýbrž že bude také po stránce legislativní zdařilý a účelný, jak si jest přáti. Superrevisní komise souhlasila, aby elaborát byl zhodnocen iniciativním návrhem.

A.

Jednou z hlavních otázek, před kterou jest postaven každý zákonodárce, chce-li unormovati ručení státu za škody, jest, zdali při nezákonitém výkonu veřejné moci má za škodu tím způsobenou ručiti přímo vůči poškozenému stát a veřejní úředníci (zaměstnanci), kteří se účastnili nezákonného a poškozujícího činu státní moci, jak tomu jest podle tak zvaného syndikátního zákona, nebo je-li správnější, aby přímo vůči poškozenému ručil jen stát, zatím co stát se své strany dostal by případně proti provinilému úředníku právo postihu. Obě řešení malí své výhody a nevýhody, o nichž bylo v literatuře obšírně pojednáno. Než výhody druhého způsobu, tj. přímého ručení jen státu, o němž jedině ostatně mluví ústavní listina v §u 92 (a jinde v §u 104), jsou mnohem větší. Prakticky bude pro poškozeného nárok na náhradu škody vůči státnímu úředníku bezvýznamný a i zákonně ustanovené společné a nerozdílné ručení státu a úředníka bude tedy prakticky skoro vždy míti ten účinek, že se celá škoda uplatní proti státu. Pro poškozeného bude velmi často neobyčejně těžké zjistiti provinilého úředníka. Když se přece bude o to musiti pokusiti, znamená to hluboké zasahování soukromníka do úředního aparátu, co není naprosto nikdy v zájmu státu. Při postižním nároku státu proti úředníkovi těchto těžkostí a pochybností vůbec není. Konečně nesmí se nechati bez zřetele ani další výhoda onoho řešení, podle něhož stát ručí přímo vůči poškozenému. Legitimní zájem státního občana, jemuž výkonem státní moci byla způsobena škoda, vyžaduje, aby mu byl poskytnut nárok na náhradu škody vůbec bez případného omezení na těžší stupně provinění (dolus a culpa lata), ba dokonce bez průkazu viny. To však při původním ručení i státního úředníka znamenalo by s hlediska oprávněných zájmů úřednictva příliš dalekosáhlé ručení státních zaměstnanců. A přicházejí zde v úvahu nejen zájmy úředníků a zaměstnanců, nýbrž i zájem státu na tom, aby jeho aparát fungoval nejsa omezován pochopitelnými duševními překážkami, a stejný zájem všech státních občanů. Právem praví Kipp: "Kdyby se měl úředník učiniti odpovědným za každé lehké provinění, způsobilo by to velké zneklidnění mezi úřednictvem a ochromilo by to jeho činnost." Rozhodneme-li se jen pro prvotní ručení státu a pouhý postižní nárok státu proti úředníkovi, můžeme tento postižní nárok omeziti na případy úmyslu a hrubé nedbalosti, aniž se tím musil zároveň omeziti nárok na náhradu škody osoby postižené nezákonitým výkonem státní moci, čehož by nebylo lze odůvodniti. Ze všech uvedených důvodů poskytuje návrh poškozenému výkonem státní moci, ve kterém spočívá porušení právních povinnosti, nárok jen proti státu, zatím co osoba pověřená vykonáváním státní moci, která škodu nepřímo nebo přímo zavinila, může býti postihována jen státem, ale jen tehdy, provinila-li se a lze-li jí dokázati dolus nebo culpa lata. Pro další ohled na úředníky, že tom směru, aby i v případech úmyslu a hrubé nedbalosti se netrvalo na postižném ručení, nemohly býti uvedeny přesvědčující důvody. Naopak uznání zmíněného postižného ručení jest okolností jistě podporující cit pro povinnost a svědomitost veřejných zaměstnanců.

B.

V rozpravě o otázce ručení státu za škody bylo velmi ojediněle projeveno mínění, že úprava nemá býti zcela všeobecná, rovnoměrná a bez výjimek, že ne všechny případy, v nichž nastal protizákonný výkon státní moci, jsou tak stejné, aby se v otázce škody s nimi zacházelo bez rozdílu, že musejí býti odlišeny podle odvětví státní činnosti, podle kategorií zaměstnanců atd. Všechny důvody v tamto směru přednesené nemohly přesvědčiti a také superrevisní komisi nepřesvědčily. Také nelze nahlédnouti, proč snad při vojenských osobách by mělo býti odepřeno ručení státu, jehož uznání jest "prostým požadavkem nezlomné spravedlnosti", a rovněž stejně nelze nahlédnouti, proč, když již jednou státní ručení získalo všeobecnou platnost, bylo by třeba zvláštních předpisů pro rozličné obory státní činnosti. Upustilo se tedy proti mínění prvního návrhu v. o. z. od toho, aby syndikátní zákon byl zachován jako zvláštní právo, proti jehož ustanovením, částečně zbytečně komplikovaným, několik krátkých právních zásad návrhu znamená zřejmě zlepšení a zjednodušení.

C.

Velmi významná otázka, na kterou správná odpověď zákonodárcova má takřka životní důležitost pro praktický účinek legislativní úpravy ručení státu za škody, jest otázka příslušnosti pro uplatňování nároku na náhradu škody proti státu. Tato otázka nemusí se ovšem klásti u všech případů nezákonitého výkonu státní moci, které se stanou v oboru moci soudcovské, poněvadž v tomto oboru jediná možná příslušnost civilních soudů jest jistě nepopiratelná. Ale který státní úřad má býti povolán v jiných případech, tedy při nezákonných činech administrativy, aby rozhaloval o nároku na náhradu škody? Správní úřady s výhradou právního pořadu k nejvyššímu správnímu soudu? Nejvyšší správní soud sám? Civilní soudy?

Rozhodnouti se pro příslušnost správních úřadů, tomu se musí vyhnouti každý zákonodárce, který se nechce vystaviti oprávněné výtce, že druhou rukou - totiž předpisy formálního práva béře, co jednou rukou - totiž předpisy materielního práva - dal. V řízení před správními úřady - a to platí zvláště tak dlouho, dokud nejsou ještě vytvořeny zákonem předepsané okresní a zemské senáty jako úřady soudní - jen těžce dojde poškozený sluchu při nároku na náhradu škody proti státu pro nezákonný výkon státní moci. Tato obava nevyplývá len snad z jediného předpokladu, jehož nelze nikterak odůvodniti, že průměrný správní úředník má méně pocitu pro odpovědnost a méně smyslu pro spravedlnost, než snad průměrný soudce, nýbrž z prostého poznání úplné závislosti na státní moci, do níž upadli a upadnouti musili všichni správní úředníci. Když se již při každém právním rozhodování vyžaduje jako samozřejmý a nezbytný požadavek největší nezávislost soudního orgánu na státní moci, dlužno tento předpoklad přece jistě zcela zvlášť uplatňovati tam, kde se usiluje o rozhodování proti státu a to proti státu jako nositeli výsostní moci. Tato jistě rozhodující okolnost obrací se nejen proti tomu, aby příslušnost byla přikázána správním úřadům vůbec, nýbrž obrací se i proti každému jinému způsobu účasti správních úředníků při rozhodování o nárocích o náhradu škody proti státu, ať se pomýšlí na takovou účast vytvořením smíšených senátů nebo snad ve formě tak zvané autorisation préalable, tj. předběžného nebo přechodného řízení před správními úřady. Výhrada právního pořadu k nejvyššímu správnímu soudu neodstraňuje nikterak přednesených pochybností pro ta období řízení, která se dějí před správními stolicemi. Vylučuje je jen pro poslední období řízení, totiž před nejvyšším správním soudem samým. Ale to prakticky znamená, že by se skoro každý nárok o náhradu škody musil bezúčelným zdlouhavým a drahým předběžným jednáním hnáti až k nejvyššímu správnímu soudu, jehož přetížení by se tím mimo to stupňovalo až k nesnesitelnosti.

Lze tedy snad s pominutím bezcenného předběžného řízení odkázati nároky na náhradu škody proti státu do výlučné příslušnosti nejvyššího správního soudu? Jistě by se tak dalo zajistiti rozhodování zvlášť dobře založené a pochopení plné. Ale naprosto nehledě k tomu, že by sotva bylo lze ospravedlniti, aby tento vysoký soudní dvůr ab ovo rozhodoval každý sebenepatrnější nárok na náhradu škody, nemohl by se nejvyšší správní soud ve své nynější podobě a s nynějším složením svého řízení vůbec bráti v úvahu. Správně poznamenal jednou Spiegl k podnětu, aby nejvyšší správní soud byl prohlášen za příslušný: "Jak to máme udělati? Máme jen contencieux a posteriori. Nejvyšší správní soud nemůže vyšetřovati a zjišťovati skutkové povahy, nýbrž jest jen stolicí kasační."

Tak docházíme i per exclusionem k příslušnosti civilních soudů, která se již přirozeně sama sebou doporučuje, jelikož pro to, aby se ručení státu za škody stalo účinným, není nic důležitějšího než právě to, aby rozhodování bylo svěřeno úřadům poměrně nejvíce nezávislým na státní moci. Jako námitka proti příslušnosti civilních soudů, nechceme li přihlížeti k nepotřebnému materiálu z doktrinářského sporu, je-li nárok na náhradu škody proti státu veřejnoprávní nebo soukromoprávní, přichází v úvahu jedině obava, že by se soudcům mohlo nedostávati potřebné způsobilosti, aby ovládli skutkové povahy a otázky, naskytující se při ručení státu za škody, a které se nepopiratelně silně liší od předmětů, Jimiž se soudce jinak ex professo zabývá. Ale tato obava se nesmí zveličovati. Soudcové se neobeznámí a nevniknou do úkolů, způsobů a hledisek jakož i do nevážitelných věcí ve správě tíže než do ještě cizejších zvláštností složitých hospodářských událostí, s nimiž odedávna musejí pracovati. Naprosto nehledě k tomu, jsou soudy již i nyní často nuceny rozhodovati o prejudiciálních otázkách z oboru správního práva.

D.

Stejné nebo aspoň podobné úvahy jako ty, které způsobily, že původně silně potíraná myšlenka uznati povinnost státu nahraditi škody z nezákonného výkonu státní moci mohla zahájiti nezadržitelný vítězný postup a skoro Jej ukončiti, vedly k vytýčení dalšího požadavku, aby byli odškodněni i postižení přehmaty jiné veřejné moci než státní. Návrh tomuto požadavku plně vyhovuje. Chce pokud možno nejvíce rozšířiti okruh korporací, které takto mají býti povinny ručením a proto se již nemluví, jak se původně zamýšlelo, jen o vrchnostenské moci, nýbrž o veřejné moci vůbec. Především se zde míní jistě okresy, obce atd. Ale superrevisní komise chtěla výslovně postihnouti i jiné ústavy, tak na př. veřejné nemocnice, sociální pojišťovny atp., o nichž sotva bude lze říci, že mají ně jaké imperium, které však jistě v určitých mezích vykonávají veřejnou moc. Ovšem pro ručení podle návrhu přicházejí v úvahu jen potud, pokud právě jejich úředníci a zaměstnanci vykonávají takovou veřejnou moc.

K §u 1:

K odst. 1: Skutková povaha, na které se zakládá nárok na náhradu škody proti státu, skládá se z těchto prvků:

a) musí zde býti výkon státní moci působící škodu,

b) tento výkon státní moci musí obsahovati porušení právních povinností,

c) všechny možnosti odvrátiti škodu zákonnými opravnými prostředky musily býti marně vyčerpány.

Tento popis skutkové povahy odchyluje se vědomě od jinak obvyklého formulování, užitého i v našem syndikátním zákoně, neboť jest zcela objektivní, vyhýbá se každému vztahu na osobu, která přímo nebo nepřímo způsobila škodu výkonem státní moci, jakož i vině a není tedy příčinou nepotřebného ztěžování důkazů a jiných komplikací.

Místo týkající se zákonných opravných prostředků, musí se správně čísti. Úspěch nároku na náhradu škody nečiní se nikterak čistě mechanicky závislým na vyčerpání pořadu opravných prostředků. Nebylo-li použito opravných prostředků, které byly sice k disposici, ale i při příznivém výsledku nebyly by mohly zameziti nebo napraviti již povstalou nebo dále povstávající škodu, nelze pro zanechání takových opravných prostředků nároku odmítati. Rovněž zůstává nárok na náhradu škody zachován, když přes příznivý výsledek opravných prostředků zůstává škoda nebo zbytek škody neodvrácen. Že při činu státní moci, proti němuž vůbec není opravných prostředků, lze uplatňovati nárok na náhradu škody, jest samozřejmé.

K odst. 2: Superrevisní komise velmi podrobně uvažovala o otázce, zdali a pokud při nesprávném výkladu právních předpisů a při nesprávném užití volného uvážení má nastati povinnost státu nahraditi škodu. Dohoda se konečně na těchto zásadách:

a) Nesprávný výklad právních předpisů není sám o sobě porušením právních povinností,

b) nesprávné užití volného uvážení jest porušením právních povinností jen tehdy, jde-li o zneužití úřední moci.

Ad a) Vložením slov "sám o sobě" má býti vyjádřeno, že z pochopitelných důvodů mylný výklad práva nemůže prostě vésti k náhradě škody, ale ovšem tehdy, připojí-li se k tomuto nesprávnému vykladu právních předpisů ještě něco jiného, co samo jest porušením právních povinností. To může býti neznalost příslušných právních norem, tak na př. je-li základem rozsudku jiná míra zákonitých úroků než předepsaná, nebo když se při výpočtu povinné části béře za základ rozsudku jiná kvota dědického podílu ze zákona atd., nebo snad úplatek, který soudce zřejmě po hnul k nesprávnému rozhodnutí, i když se pokusil o umělé odůvodnění podle zákona, aby zastřel vlastní pohnutky.

Ad b) Na první pohled by se mohlo zdáti, že nesprávné užití volného uvážení nemůže vůbec nikdy vésti k nároku na náhradu škody proti státu, poněvadž přiznání takové náhrady škody předpokládá soudcovské přezkoumání volného uvážení a takového zkoumání nelze, jak se zdá, dobře uvésti v soulad s povahou svolného" uvážení. Proti této pochybnosti lze poukázati na to, že se již podle platného práva (zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 3 Sb. z. a n., § 2, odst. 1, č. 2) provádí soudcovské zkoumání při věcech týkajících se volného uvážení, ovšem zkoumání nejvyšším správním soudem, a že případné zkoumání civilními soud pode §u 1, odst. 2 návrhu nejde nikterak tak daleko, jako právě zmíněné zkoumání nejvyšším správním soudem. Podle návrhu malí soudy rozhodnouti jen o otázce, neobsahuje-li užití volného uvážení v jistém směru zneužití úřední moci. Pomýšlelo se asi na tento případ. Při rozhodování o udělení živnostenské koncese, o kterou se ucházelo několik lidí, byla udělena určitému uchazeči prokazatelně proto, že podplatil rozhodujícího úředníka. Ve skutečnosti nedalo by se odůvodniti, proč by se v takovém případě nemělo vyhověti nároku na náhradu škody, jelikož jde o čin zdánlivě volného uvážení.

K odst. 3: V rozpravě o otázce ručení státu za škody a i při poradách v superrevisní komisi bylo velmi důtklivě poukazováno, že státní aparát vlastně častěji než nesprávnými rozhodnutími a opatřeními působí občanu škodu tím, že odmítne nutné zakročení nebo bez důvodu s ním prodlévá. Těchto zvláště četných a povážlivých případů způsobení škody chce se dotknouti § 1, odst. 3 návrhu.

K §u 2:

Se zřetelem na všeobecné znění §u 1489 o. z. ("Každá žaloba na náhradu škody") a proto, že nárok podle §u 1 návrhu jest jistě nárokem na náhradu škody, mohlo a musilo by se usuzovati i bez zvláštního ustanovení §u 2 návrhu, že nárok na náhradu podle §u 1 návrhu podléhá promlčení podle předpisu §u 1489 o. z. Ale vždy jest vhodné výslovně ustanoviti platnost §u 1489 o. z., aby se předešlo všem pochybnostem, které by mohly případně vyplývati z toho, že se tento nárok zakládá na zvláštním zákoně, mimo systematiku občanského zákoníku.

K §u 3:

Podstatné a zásadní věci k §u 3 byly řečeny již ve všeobecných poznámkách. Zde zbývá jen několik krátkých doplňujících vysvětlivek. Slova "pořadem práva" byla vložena proto, aby se vyloučilo každé domnění, jako by se postih mohl uplatňovati cestou správní. I stát musí proti svému úředníku nebo zaměstnanci zahájiti civilní spor, neboť mluví pro to stejné úvahy, které jsme dříve uvedli v odůvodnění příslušnosti civilních soudů pro nároky proti státu na náhradu škody.

Návrh úmyslně se vyhýbá mluvení o úřednících a zaměstnancích, poněvadž někdy mohou býti výkonem státní moci pověřeny i osoby, které stojí ke státu v jiném poměru, než v poměru služebním a zaměstnaneckém. Že vypočet v závorce jest čistě příkladný, jest samozřejmé.

Pro případ, že by se postih mohl požadovati od několika osob, pomýšlelo se nejdříve na ručení společné a nerozdílné. To odpovídalo také všeobecnému pravidlu o ručení při vině několika osob, kteréžto pravidlo superrevisní komise přijala do hlavy občanského zákoníka o náhradě škody. Při druhém čtení návrhu v superrevisní komisi poukazovalo se však s několika stran na to, že se zřetelem na zvláštní okolnosti při postižním nároku proti úředníkům nebo zaměstnancům společné a nerozdílné ručení mohlo by snad býti příliš přísné a že by z toho mohly často povstati i nevítané důsledky, jako na př. tehdy, když mezi několika osobami povinnými k náhradě jest jedna, jež má větší soukromé jmění. Řešení, že se za náhradu má ručiti podle podílu na způsobené škodě. Jest většinou problematické a v každém případě působí značné těžkostí při důkazu. Komise se tedy rozhodla pro ručení rovným dílem.

Předpis odst. 2 o promlčení opírá se o vyzkoušený příklad německého říšského zákonodárství.

K §u 4:

Předpis §u 4 nevyžaduje zvláštního odůvodnění, poněvadž předpisuje jen to, co pro jiné podobné případy již platí a jest všeobecně uznáno za správné. Přesto, že se zdá, že prima facie pomýšlí jen na dva případy, zachycuje všechny tři případy, v nichž jest na místě ztráta námitek: Když stát ohlásí spor osobě, na které se míní hojiti a ona pak vstoupí do sporu, když stát ohlásil spor osobě, na které se míní hojiti, ale ona přes to do sporu nevstoupila, když osobě, na které se stát míní hojiti, spor nebyl ohlášen, ale ona přes to do sporu vstoupila.

K §u 5:

Podle všeobecných předběžných úvah pod D není zapotřebí dalších poznámek k §u 5.

K §u 6:

Pokud jde o místní příslušnost, není jistě zapotřebí zvláštního předpisu, poněvadž všeobecná pravidla, kterých se pro nedostatek zvláštního předpisu užívá, jsou dosti jasná a účelná. Naproti tomu otázka věcné kompetence musila býti zodpověděna výslovně. Superrevisní komisi zdálo se, že není na místě převzíti výjimečný předpis syndikátního zákona o příslušnosti, který nároky na náhradu škody podle toho zákona přikazuje v první stolici vrchním soudům. Naopak zvláštní povaha nároků návrhem poskytovaných jistě vyžaduje, aby bez zřetele na hodnotu sporného předmětu byly za příslušné prohlášeny krajské soudy a musily rozhodovati v senátech, aspoň tak dlouho, dokud snad nový civilní soudní řád nezavede pro první stolici vůbec jen rozhodování samosoudce. Nebylo převzato ani mandátní řízení podle syndikátního zákona, poněvadž se mandátní řízení ukázalo vůbec málo praktickým.

K §u 7:

Podle znění intertemporální normy §u 7, jde pro otázku pojetí nějakého případu pod nový předpis jen o to, nastal-li povinnostem se příčící výkon státní nebo jiné veřejné moci před chvílí nebo po chvíli, ve které se nový zákon stal závazným. Když se tedy škodlivý čin veřejné moci stal leště za platnosti nynějšího práva, ale škoda sama povstane nebo se objeví teprve po zmíněné kritické chvíli, nových předpisů se neužije.

K §u 8:

Superrevisní komisi zdálo se nejúčelnějším ustanoviti zcela všeobecnou zrušovací doložku a nikoliv snad zvlášť vypočítávati všechny předpisy, které mají býti zbaveny účinnosti novým zákonem. Zvlášť se musily vypočítati jen ty zákony, jejichž předpisy malí býti udrženy v platnosti jako oprávněná zvláštní úprava zvláštních případů, zvláště proto, že se jimi poskytuji nároky na náhradu škody i bez skutkové povahy porušení povinnosti škodu působící činem veřejné moci. Že syndikátní zákon nelze považovati za oprávněný zvláštní předpis, který se má zachovati v platnosti, o tom bylo již dříve řečeno, čeho jest zapotřebí.

Přijetí do návrhu zvláštních ustanovení o nárocích cizinců na náhradu škody bylo uznáno za zbytečné. Vystačí se úplně se všeobecnými předpisy mezinárodní a soukromoprávní povahy. Mezinárodní soukromé právo v návrhu o. z. založeno je na zásadě formální vzájemnosti. To ovšem vede k tomu, že i příslušníci takových států, jejichž zákonodárství vůbec nezná ručení podobného ručení státu podle návrhu, tedy ani ve prospěch vlastních státních příslušníků, mohou uplatňovati nároky na náhradu škody proti našemu státu. Ale tento zdánlivě neuspokojující výsledek dá se nejen zásadně odůvodniti, nýbrž jest i s hlediska vážnosti státu a jeho mezinárodních zájmů přijatelnější než rozličné nakládání se státními občany a cizinci právě v takové otázce.

Zatížení státních financí navrhovaným zákonem nesmí se přeceňovati. Podle zkušenosti působí takové předpisy hlavně v tom směru, že se výkon veřejné moci děle s větší opatrností, čímž se podstatně snižuje počet případů způsobené škody. Na výdaje, které přesto státu povstanou z tohoto zákona, budiž pamatováno ve státním rozpočtu; mohou býti hrazeny též ze zvláštního fondu, který by za tím účelem mohl býti založen.

Po stránce formální navrhujeme, aby návrh byl přikázán ústavně-právnímu výboru.

V Praze, dne 21. října 1930.

Dr. Kafka,

Hodina, Windirsch, Böllmann, Blatny, Leibl, Hackenberg, Pohl, Halke, Katz, Taub, Böhm, Heller, Roscher, Platzer, Wagner, Häusler, Kaufmann, Viereckl, Zierhut, dr. Peters, Gläsel, Kirpal, Schäfer.