Die Gefertigten stellen folgenden Antrag:

Das Abgeordnetenhaus wolle beschließen:

vom ................................,

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes e setz beschlossen:

Art. 1.

Der 1. Absatz des § 5 des Gesetzes vom 12. August 1921, S. d. G. u. V. Nr. 297 über die Herkunftsbezeichnung des Hopfens wird geändert und lautet:

Die Bezeichnung sämtlichen Hopfens der im § 3, Punkt A angeführt ist, unter liegt der pflichtgemäßen Beglaubigung durch die zuständige Signierhalle, gleichgültig, ob dieser Topfen zur Ausfuhr aus der Čechoslovakischen Republik bestimmt ist oder für den inländischen Verbrauch verwendet wird.

Art 2.

Mit der Durchführung dieses Gesetzes wird der Handelsminister und der Minister für Landwirtschaft betraut.

Das tschechoslowakische Hopfenherkunftsgesetz (Gesetz vom 12. August 1921) das zum Schutze der Herkunftsbezeichnung unseres heimischen Hopfens geschaffen wurde und sich im allgemeinen bewährt hat, weist, wie die Erfahrungen der letzten Jahre bewiesen haben, einige Mängel auf. Der größte Mangel ist darin zu erblicken, daß tschechoslowakischer Hopfen (Saazer, Auschaer, Raudnitzer, Daubner, Trschitzer) der im Inlande zur Biererzeugung verwendet wird, lediglich der Bezeichnung in der Produktionsgemeinde, nicht aber der obligatorischen Beglaubigung durch die zuständige Signierhalle unterliegt. Diese obligatorische Beglaubigung ist nur für den tschechoslowakischen Hopfen vorgeschrieben, der ausgeführt wird. Die Bezeichnung in der Gemeinde und die Ausstellung des Wegscheides bietet nicht die Gewähr wie die halbamtliche Behandlung des Hopfens, weshalb zahlreiche Inlandsbrauereien (z. B. die größte, die bürgerliche Brauerei in Pilsen) freiwillig sämtlichen Hopfen durch die öffentliche Hopfensignierhalle beglaubigen lassen. Die Kosten der Halbierung spielen keine Rolle, weil sie, da die Halle kein auf Gewinn aufgebautes Unternehmen ist, sehr gering sind.

Es gibt aber Trotzdem Inlandsbrauereien, welche von den Einrichtungen der Signierhalle keinen Gebrauch machen, zu ihrem eigenen Schaden und zum Nachteile der Hopfenproduktion, da die Kontrolle solchen Hopfens eine ganz ungenügende ist. Dies haben einzelne Vertreter der Brauindustrie erkannt, weshalb der verstorbene Oberbräuer der bürgerlichen Brauerei, Herr Adolf Bayer, schon im Jahre 1926 in seiner Eigenschaft als Ausschußmitglied der Deutschen Sektion des Landeskulturrates in Prag einen Antrag auf Verschärfung des Hopfenherkunftsgesetzes in diesem Sinne stelle.

Unsere Forderung nach Ausdehnung der Hallierungspflicht auf tschechoslowakischen Hopfen obiger Gebiete hat inzwischen durch die Schaffung des Hopfenherkunftsgesetzes in Deutschland noch viel mehr Berechtigung erlangt. Das vom Deutschen Reichstage am 28. November 1929 beschlossene Gesetz über die Herkunftsbezeichnung des Hopfens vom 9. Dezember 1929 (R. G. Bl. 1929 I S 213 ff) legt das Hauptgewicht auf den Schutz dieser Bezeichnung für Hopfen, der im Inlande verwendet wird, was unserem Gesetze gegenüber als Vorteil zu werten ist. Besonders groß ist aber für uns der Nachteil den wir dadurch erleiden, daß man im Auslande mit einer gewissen Absicht auf die Lückenhaftigkeit unseres Gesetzes hinweist und die Sache so darstellt, als ob unser Hopfen, trotz der gesetzlichen Bezeichnung, nicht genügend Gewähr für Unverfälschtheit und Echtheit der Herkunft biete. Wenn es sich auch nur um ein agitatorisches Argument handelt, das jeder Grundlage entbehrt, so stoßen wir doch immer wieder darauf und schon aus diesem Grunde ist es unerläßlich, daß unser Hopfenherkunftsgesetz in diesem Sinne verschärft wird.

Wir verweisen darauf, daß von der gesamten Ernte des Saazer Hopfenbaugebietes des Jahres 1927-28 laut Aufstellung der öffentlichen Hopfensignierhalle in Saaz 93.4% und im Jahre 19229 90% durch dieses Institut beglaubigt worden sind. Es ist also im Vorjahre nur ein geringer Prozentsatz von Saazer Hopfen nicht durch die Signierhalle gegangen. Unser Antrag geht nun dahin, daß die Ernte zu 100% seitens der Signierhalle beglaubigt werden muß. Dadurch wird weder die Brauindustrie, in deren Vorteil es liegt, daß der jetzige Zustand abgeschafft wird, noch der solide Hopfenhandel in einer nennenswerten Weise finanziell belastet, andererseits wird das Ansehen des tschechoslowakischen Herkunftsgesetzes und der Ruf unseres Hopfens zum Vorteile des heimischen Hopfenbaues im Hopfenhandel wesentlich gefördert.

Unser Antrag geht dahin, den 5 (Beglaubigung der örtlichen Herkunft des Hopfens) zu ändern.

Der § 5 lautet gegenwärtig:

"Die Bezeichnung des im § 3, Punkt A angeführten Hopfens unterliegt der obligatorischen Beglaubigung durch die zuständigen Signierhallen, wenn dieser Hopfen zur Ausfuhr aus der Tschechoslowakischen Republik bestimmt ist; zum Verbrauch in der Tschechoslowakischen Republik bestimmter Hopfen kann von der Signierhalle über Verlangen des Besitzers gleichfalls beglaubigt werden.

Diese Beglaubigung besteht in der Bestätigung der örtlichen Herkunft des Hopfens auf der Umhüllung unter Verwendung geeigneter, durch die Signierhallenordnung bestimmter Verschlüsse der Umhüllung und Ausstellung einer neuen Begleiturkunde (Beglaubigungsurkunde); die Beglaubigungsurkunde hat die im § 4, Absatz 1 angeführten Angaben zu enthalten, wobei auch die Bestimmung des § 4, Abs. 3 gilt."

Unser Antrag geht dahin, die Worte von "wenn dieser Hopfen zur Ausfuhr aus der Tschechoslowakischen Republik bestimmt ist; zum Verbrauch in der Tschechoslowakischen Republik bestimmter klopfen kann von der Signierhalle über Verlangen des Besitzers gleichfalls beglaubigt werden" zu streichen und durch den neuen Gesetzestext zu ersetzen.

Prag, den 21. Oktober 1930.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

ze dne ..........................,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I.

1. odstavec § 1 zákona ze dne 12. srpna 1921, číslo 297 Sb. z. a n., o povinném známkování chmele se mění a zní nyní takto:

Označení veškerého chmele uvedeného v § 3, bod A, podléhá povinnému ověření příslušnou známkovnou, lhostejno, je-li tento chmel určen k vývozu z republiky Československé nebo užije-li se ho pro domácí spotřebu.

Čl. II.

Provedením tohoto zákona se pověřují ministr průmyslu, obchodu a živností a ministr zemědělství.

Československý zákon o původu chmele (zákon ze dne 12. srpna 1921), který byl vydán na ochranu označení původu našeho domácího chmele a všeobecně se osvědčil, má podle zkušeností z posledních let několik vad. Největší vadou jest, že československý chmel (žatecký, úštěcký, roudnický, dubský, tršický), jehož se užívá doma k výrobě piva, podléhá pouze označení v obci původu, nikoliv však povinnému ověření příslušnou známkovnou. Toto povinné ověření jest předepsáno jen pro československý chmel, který se vyváží. Označení v obci a vydání vážního lístku neposkytuje té záruky jako ověření chmele ve známkovně a proto četné domácí pivovary (na př. největší měšťanský pivovar v Plzni) dobrovolně dávají ověřovati všechen chmel veřejnou známkovnou. Náklady ověření známkovnou nemají významu, poněvadž jsou velice nepatrné, jelikož známkovna není podnikem pro dosažení zisku.

Ale přes to jsou domácí pivovary, které neužívají známkoven na vlastní škodu a v neprospěch výroby chmele, poněvadž kontrola takového chmele jest úplně nepostačitelná. To uznali jednotliví zástupci pivovarského průmyslu a proto zesnulý vrchní sládek plzeňského měšťanského pivovaru, pan Adolf Bayer, již v r. 1926 jako člen německého odboru zemědělské rady v Praze podal návrh, aby zákon o označování původu chmele byl v tomto smyslu zostřen.

Náš požadavek, aby povinnost projíti známkovnou byla rozšířena na československý chmel výše zmíněných oblastí, jest ještě mnohem oprávněnější, jelikož byl mezitím vydán zákon o původu chmele v Německu. Zákon o označování původu chmele ze dne 9. prosince 1929 (ř. z. 1929 I str. 213 a násl.), na němž se usnesl německý říšský sněm dne 28. listopadu 1929, hlavně zdůrazňuje ochranu tohoto označení pro chmel, jehož se užívá doma, což proti našemu zákonu dlužno označiti za výhodu. Ale zvlášť velká jest pro nás nevýhoda, kterou trpíme tím, že se v cizině s jistým úmyslem ukazuje na mezery našeho zákona a věc se vyučuje tak, jakoby náš chmel přes zákonité označení neposkytoval dosti záruky, že není padělán a že jeho původ jest pravý. I když jde jen o agitační důvod, který nemá podkladu, přece vždy na něj narážíme a již proto jest nutné, aby náš zákon o původu chmele byl v tomto smyslu zostřen.

Poukazujeme na to, že z veškeré sklizně žateckého chmelařského území podle záznamů veřejné známkovny chmele v Žatci tento ústav ověřil v r. 1927-28 93.4% a v r. 1928-29 90% chmele. Vloni tedy jen nepatrné procento žateckého chmele neprošlo známkovnou. Náš návrh směřuje tedy k tomu, že sklizeň ze 100% musí býti ověřena známkovnou. Tím se nezatíží finančně ani pivovarský průmysl, v jehož prospěchu jest, aby nynější stav byl odstraněn, ani solidní obchod s chmelem a na druhé straně se tím podstatně podpoří vážnost československého zákona o původu chmele a pověst našeho chmele ve prospěch domácího chmelařství ve chmelařském obchodu.

Navrhujeme, aby byl změněn § 5 (ověření místního původu chmele).

§ 5 zní nyní takto

"Označení chmelů uvedených v § 3, bodu A, podléhá povinnému ověření příslušnou známkovnou, jsou-li chmele tyto určeny k vývozu z republiky Československé; chmele určené k spotřebě v republice Československé může známkovna na žádost majitele rovněž ověřiti.

Ověření toto záleží v potvrzení místního původu chmele na obalu za použití vhodných řádem známkoven určených závěr obalů a vydání nové průvodní listiny (listiny ověřovací); listina ověřovací obsahuj údaje uvedené v 4, odst. 1, při čemž platí též ustanovení 4, odst. 3."

Náš návrh směřuje k tomu, aby slova: "jsou-li chmele tyto určeny k vývozu z republiky Československé; chmele určené k spotřebě v republice Československé může známkovna na žádost majitele rovněž ověřiti" byla škrtnuta a nahrazena novým zněním zákona.

V Praze dne 21. října 1930.