Die Gefertigten stellen folgenden Antrag:

Das Abgeordnetenhaus wolle beschließen:

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:

§ 1.

Im § 75 der Gewerbeordnung VI. Hauptstück haben die Artikel IX, X, XI und XIIa zu entfallen. An Stelle dieser zu streichenden Artikel ist folgender Artikel zu setzen, der die Bezeichnung Artikel IX erhält:

ťIm Handelsgewerbe müssen die Eingangstüren zu den für den Verkehr mit dem Publikum bestimmten Geschäftsräumen von Samstag 6 Uhr abends bis Montag 8 Uhr früh geschlossen gehalten werden.

Wenn mit einem Handelsgewerbe in gemeinsamer Betriebsstätte noch ein anderes hinsichtlich der Sonntagsruhe abweichend geregeltes Gewerbe betrieben wird, so hat, falls die Einrichtung der Betriebsstätte nicht eine die Einhaltung der betreffenden Sonntagsruhevorschriften verläßlich verbürgende räumliche Scheidung der einzelnen Betriebe ermöglicht, bezüglich des gesamten Betriebes die strengere Ruhevorschrift zu gelten.

Auch jene Inhaber von Handelsgewerben, welche keine Arbeitnehmer beschäftigen, dürfen den Geschäftsbetrieb zu der im erstem Absatze angeführten Zeit nicht ausüben und die Eingangstüren zu den für den Verkehr mit dem Publikum bestimmten Geschäftsräumen nicht offen halten.Ť

§ 2.

Dieses Gesetz tritt am Tage der Kundmachung in Kraft. Es wird vom Minister für soziale Fürsorge durchgeführt:

Die aus den Jahren 1895 bezw. 1905 stammenden Vorschriften der Gewerbeordnung über die Sonntagsruhe im Handelsgewerbe sind durch die Entwicklung schon längst überholt und entsprechen nicht mehr den heutigen Verhältnissen, Artikel IX in § 75 VI. Hauptstück der Gewerbeordnung hat grundsätzlich die Sonntagsarbeit im Handelsgewerbe in der Dauer von 4 Stunden gestattet und gleichzeitig den Landesbehörden das Recht eingeräumt, die Sonntagsarbeit unter diese Dauer herabzusetzen oder auch gänzlich auszuschließen. Von letzterem Rechte haben die Landesbehörden für eine große Reihe von Bezirken und Orten Gebrauch gemacht, so daß tatsächlich in großen Teilen der Republik bereits die vollständige Sonntagsruhe im Handelsgewerbe besteht. Auch in den übrigen Teilen der Republik, in denen die vollständige Sonntagsruhe noch nicht eingeführt wurde, kann in einem wirklichen Bedürfnisse nach Offenhalten der Geschäfte nicht mehr gesprochen werden. Dort, wo die Sonntagsruhe - zum Teil schon seit Jahren - besteht, hat sie sich nach der übereinstimmenden Äußerung sowohl der Konsumenten, als auch der meisten Kaufleute eingelebt und es liegt auch auf der Hand, daß sich die Deckung des Bedarfes durch die kaufende Bevölkerung nicht darnach richtet, ob an Sonntagen während einiger Vormittagsstunden die Geschäftsläden offen gehalten werden, sondern daß der Bedarf eben während der Geschäftszeit gedeckt wird und die Einkäufe, wenn die Läden Sonntags geschlossen sind, an den Wochentagen durchgeführt werden. Auch namhafte Organisationen und Vertreter der Kaufleute selbst haben schon wiederholt erklärt, gegen die Einführung der vollständigen Sonntagsruhe im Handelsgewerbe keinerlei Bedenken zu haben, wenn die Sonntagsruhe im ganzen Staatsgebiete angeordnet wird.

Der jetzige Zustand, daß die Geschäfte in einzelnen Gebieten der Republik Sonntags während einiger Vormittagsstunden offen gehalten werden dürfen, führt naturnotwendigerweise zu einem Widerspruch zu dem Gesetze vom 19. Dezember 1918, Slg. 91, über die achtstündige tägliche, bezw. 48 ständige wöchentliche Arbeitszeit, § 1 dieses Gesetzes besagt ausdrücklich, daß in den der Gewerbeordnung unterworfenen oder gewerbmäßig betriebenen Unternehmungen die wirkliche Arbeitszeit der Arbeitnehmer grundsätzlich nicht mehr als 8 Stunden innerhalb 24 Stunden oder 48 Stunden in der Woche betragen darf, § 4 dieses Gesetzes schreibt vor, daß den Arbeitnehmern einmal wöchentlich eine ununterbrochene Pause von mindestens 32 Stunden unbedingt gewährt werden muß, die in der Regel auf den Sonntag zu fallen hat. Wenn nun das Offenhalten der Handelsgeschäfte an einigen Sonntagsvormittagsstunden gestattet ist, so ist es unvermeidlich, daß dort, wo Arbeitnehmer beschäftigt werden, diese auch zur Sonntagsarbeit mit herangezogen und infolgedessen um das ihnen nach dem Achtstundentagsgesetz zustehende Recht auf die auf den Sonntag fallende Ruhepause gebracht werden. Die im Artikel X des § 75 VI. Hauptstück der Gewerbeordnung derzeit enthaltene Bestimmung über die Freigabe jedes zweiten Sonntags an das zur Sonntagsarbeit herangezogene Personal, bezw. Einräumung eines halbem Wochentages als Ruhetag, bietet dafür keine entsprechende Entschädigung. Abgesehen von den Schwierigkeiten, die der Anwendung dieser Ersatzruhevorschriften insbesondere dort entgegenstehen, wo nur ein oder zwei Arbeitnehmer vorhanden sind, wie es bei einem bedeutenden Teile der Handelsgeschäfte der Fall zu sein pflegt, kann die Freigabe jedes zweiten Sonntags oder eines halben Wochentages selbst dann, wenn dies geschieht, den betreffenden Arbeitnehmern keinen Ersatz für den nach dem Achtstundentagsgesetz vollständig arbeitsfrei zu lassenden Sonntag bieten. Ein halber Wochentag ist unter keinen Umständen einem ganzen freien Sonntag gleichwertig zu halten (Beisammensein mit dem übrigen Familienmitgliedern, Reise- und Wanderungsmöglichkeiten, Teilnahme an nur Sonntags stattfindenden Veranstaltungen u. a. m.)

Aus Gründen des Konkurrenzverhältnisses zwischen solchen Geschäften, in denen Arbeitnehmer angestellt sind und solchen, die nur vom Gewerbeinhaber und seinen Familienangehörigen betrieben werden, ist es unbedingt notwendig, daß die vollständige Sonntagsruhe für das gesamte Handelsgewerbe angeordnet wird.

Der Antrag bedeutet keine Belastung der Staatsfinanzen, darum ist ein Bedeckungsvorschlag nicht erforderlich.

In formeller Beziehung wird die Zuweisung dieses Antrages an den sozialpolitischen Ausschuß beantragt.

Prag, den 16. September 1930.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

V §u 75, hlavě VI. ž. ř., ruší se články IX., X., XI. a XII a, Místo těchto zrušených článků vkládá se jako čl. IX. tento článek:

ťV obchodní živnosti musí býti dveře, jimiž se vstupuje do obchodních místností, určených pro obchod s obecenstvem, zavřeny od 6 hodin večer v sobotu do 8 hodin ráno v pondělí.

Provozuje-li se s obchodní živností ve společné provozovně ještě jiná živnost, pro niž platí, pokud jde o nedělní klid, odchylné předpisy, pakliže zařízení provozovny neumožňuje takové prostorové rozdělení jednotlivých závodů, které spolehlivě zaručuje zachování příslušných předpisů o nedělním klidu, platí pro celý závod přísnější předpis o nedělním klidu.

Také majetníci obchodních živností, kteří nezaměstnávají žádných zaměstnanců, nesmějí obchodovati v době uvedené v prvním odstavci a nesmějí míti otevřené dveře, jimiž se vchází do místností určených pro obchod s obecenstvem.Ť

§ 2.

Tento zákon nabývá účinností dnem vyhlášení. Provede jej ministr sociální péče.

Ustanovení živnostenského řádu o nedělním klidu v obchodní živnosti pocházející z let 1895 nebo 1905 jsou vývojem již dávno překonána a neodpovídají již dnešním poměrům. Článek IX. v §u 75 v VI. hlavě živnostenského řádu dovoluje zásadně nedělní práce v obchodní živnosti po dobu 4 hodin a zároveň vyhrazuje zemským úřadům právo snížiti nedělní práci pod tuto dobu nebo ji i úplně vyloučiti. Tohoto práva zemské úřady použily pro velké množství okresů a míst, takže ve skutečnosti ve velkých částech republiky v obchodní živnosti úplný nedělní klid jíž máme. Také v ostatních částech republiky, v nichž úplný nedělní klid nebyl ještě zaveden, nelze již mluviti o skutečné potřebě, aby obchody zůstaly otevřené. Tam, kde jest nedělní klid zaveden - zčásti již několik let - podle souhlasného vyjádření jak spotřebitelů, tak také většiny obchodníků se vžil a jest tak jasné, že kupující obyvatelstvo neřídí se při nákupu tím, jsou-li obchody v neděli dopoledne několik hodin otevřeny, nýbrž, že nakupuje v době prodejní a že, jsou-li obchody v neděli zavřeny, nakupuje ve všední dny. Také význačné organisace a zástupci obchodníků sami již několikráte prohlásili, že ničeho nenamítají proti zavedení úplného nedělního klidu v obchodní živnosti, bude-li nedělní klid nařízen v celém státním území.

Nynější stav, že obchody jednotlivých krajů republiky smějí býti otevřeny v neděli po několik hodin dopoledne, musí ovšem vésti k rozporu se zákonem ze dne 19. prosince 1918, čís, 91 Sb. z. a n. o osmihodinné denní nebo 48 hodinné týdenní pracovní době, § 1 tohoto zákona ustanovuje výslovně, že v podnicích podrobených živnostenskému řádu nebo provozovaných po živnostensku nesmí skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati zásadně déle než osm hodin ve 24 hodinách nebo 48 hodin týdně, § 4 tohoto zákona ustanovuje, že se zaměstnancům musí nezbytně poskytnouti jednou týdně nerušená přestávka aspoň 32 hodin, která zpravidla má připadnouti na neděli. Dovoluje-li se obchodům míti otevřeno několik hodin v neděli dopoledne, není jinak možno, než že tam, kde jsou zaměstnanci zaměstnáni, musí také konati nedělní práci a tím jsou připravování o právo příslušející jim podle zákona o osmihodinné době pracovní na pracovní přestávku připadající na neděli. Ustanovení obsažené v článku X., §u 75, v VI. hlavě živnostenského řádu o volnu každé druhé neděle zaměstnancům konajícím nedělní práci nebo o poskytnutí půl všedního dne jakožto den odpočinku, neposkytuje za to přiměřené náhrady. Nehledě k potížím, které se staví proti použití těchto předpisů o náhradním klidu zvláště tam, kde jsou jen jeden nebo dva zaměstnanci, jak tomu obyčejně bývá u převážné částí obchodů, volno každé druhé neděle nebo půl všedního dne nemůže ani tehdy, děje-li se to, poskytnouti dotčeným zaměstnancům náhrady za neděli, která má býti podle zákona o osmihodinné době pracovní ponechána úplně bez práce. Půl všedního dne nelze za žádných okolností klásti na roveň celé volné neděli (pobyt s ostatními členy rodiny, možnost cestování a výletů, účast na zábavách konaných jen v neděli a mnoho jiného).

Z důvodů konkurenčního poměru mezi obchody, v nichž jsou zaměstnáni zaměstnanci, a obchody provozovanými jen majetníkem živnosti a jeho příslušníky rodiny jest nezbytně nutno, aby byl nařízen úplný nedělní klid pro veškeré obchodní živnosti. Tímto návrhem státní finance nejsou zatěžovány, není tedy třeba návrhu na úhradu.

Po stránce formální navrhujeme, aby tento návrh byl přikázán výboru sociálně-politickému.

V Praze, dne 16. září 1930.