Die Gefertigten stellen folgenden Antrag:

Das Abgeordnetenhaus wolle beschließen:

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:

§ 1.

(1) In § 96 d der Gewerbeordnung VI. Hauptstück (Gesetz vom 14. Jänner 1910, R. G. Bl. 19) 1. Absatz ist im ersten Satze statt der Zahl 11 die Zahl 14 zu setzen. Der zweite Satz ist zu streichen.

(2) § 96 d, Absatz 2, hat der zweite Satz zu lauten: ťDie Mittagspause ist für alle Hilfsarbeiter (Arbeitnehmer) des Betriebes gleichzeitig zu gewähren und muß mindestens zwei Stunden betragen.Ť

§ 2.

(1) Im § 96 e der Gewerbeordnung ist im ersten Absatz an die Stelle der Worte ťvon 8 Uhr abends bis 5 Uhr morgensŤ zu setzen ťvon 6 Uhr abends bis 8 Uhr morgensŤ. Der zweite Satz des § 96 e, Absatz 1, ist zu streichen.

(2) Im § 96 e, Absatz 3, sind die Worte ťzwischen 7 und 8, bezw. 9 Uhr abends festzusetzendenŤ zu streichen und an Stelle der Worte ťder fünften MorgenstundeŤ zu setzen ťder achten Morgenstunde.Ť

§ 3.

Dieses Gesetz tritt am Tage der Kundmachung in Kraft. Es wird vom Minister für soziale Fürsorge durchgeführt.

Die zurzeit noch geltende und aus dem Jahre 1910 stammende Regelung des Ladenschlusses bezw. der Ruhezeit im Handels- und Speditionsgewerbe und im Warenverschleiße der Produktionsgewerbe ist durch die Entwicklung schon Längst überholt und entspricht nicht mehr den heutigen Verhältnissen. Schon das Gesetz vom 19. Dezember 1918, Slg. d, G. u. V. Nr. 91 über die achtstündige Arbeitszeit hebt eigentlich grundsätzlich im Wesen die zur Abänderung beantragten veralteten Gesetzesbestimmungen auf. Die im Handels- und Speditionsgewerbe beschäftigten Arbeitnehmer können nur dann in den tatsächlichen Genuß des ihnen zustehenden gesetzlichen Rechtes auf die achtstündige Arbeitszeit gelangen, wenn das Öffnen und Schließen der Geschäfte mit dem tatsächlichen Beginn und Ende der achtstündigen Arbeitszeit zusammenfällt. Der Zustand, daß die Geschäfte nach den derzeit noch geltenden Bestimmungen der Gewerbeordnung länger als acht Stunden täglich offen gehalten werden dürfen, führt naturnotwendigerweise dazu, daß auch die in den Geschäften beschäftigten Arbeitnehmer nahezu regelmäßig und fast ausnahmslos zu einer die 48stündige wöchentliche bezw. achtstündige tägliche Höchstarbeitszeit übersteigenden Arbeitsleistung herangezogen werden, Es ist insbesondere dort, wo nur ein oder wenige Arbeitnehmer beschäftigt sind, diesen begreiflicherweise unmöglich, z. B. später in das Geschäft zu kommen, als es geöffnet wird oder früher wegzugehen, als der Geschäftsschluß erfolgt. Wenn also das Gesetz vom 19. Dezember 1918, Slg. 91 nach seinem ausdrücklichen Inhalte auch für die im Handels- und Speditionsgewerbe und Warenverschleiße der Produktionsgewerbe beschäftigten Arbeitnehmer jetzt fast 12 Jahre nach seinem Inkrafttreten in die Tat umgesetzt werden soll, dann hat dies unbedingt die Abänderung der Gewerbeordnung in dem beantragten Sinne zur Voraussetzung. Dabei sei auch auf den Erlaß des Ministeriums für soziale Fürsorge vom 21. März 1919, G. Z. 4751/III-19, bezw. dessen Bemerkungen zu § 4 des Gesetzes vom 19. Dezember 1918, Slg. 91, verwiesen, worin ausgeführt wurde, daß, soferne die Konkurrenzverhältnisse zwischen grösseren Handelsgeschäften, die bei der gekürzten Arbeitszeit gezwungen sind, ihr Geschäft zu schließen und jenen kleineren Geschäften, deren Eigentümer bloß mit seiner Gattin ohne Gehilfen arbeiten, verschoben würden, es Sache der Gewerbegenossenschaften sei, im Sinne des § 119 c der Gewerbeordnung für die betreffenden Handelszweige einheitliche Sperrstunden festzusetzen. Diese Bestimmung in dem erwähnten Erlasse ist aber nicht ausreichend und es empfiehlt sich daher unbedingt, durch die beantragte Änderung des Gesetzes selbst schon durch dieses die notwendige einheitliche Regelung der Sperrvorschriften gesamtverbindlich von gesetzeswegen zu treffen.

Ein Bedeckungsvorschlag entfällt da die Staatsfinanzen durch den Antrag nicht belastet werden.

In formeller Beziehung beantragen wir die Zuweisung an den sozialpolitischen Ausschuß.

Prag, am 16. September 1930.

Podepsaní navrhují:

Poslanecká sněmovno, račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) V §u 96 d živnostenského řádu, v hlavě VI. (zákon ze dne 14. ledna 1910, č. 19 ř. z.), odstavci 1, ve větě první, nahrazuje se číslo 11 číslem 14. Druhá věta se škrtá.

(2) V §u 96 d, odst. 2, věta druhá zní takto: ťPolední přestávka budiž poskytnuta všem pomocným pracovníkům (zaměstnancům) v podniku současně a musí činiti aspoň dvě hodiny.Ť

§ 2.

(1) V §u 96 e ž. ř., v odst. 1., nahrazují se slova ťod osmi hodin večer do 5 hodin ránoŤ slovy ťod šesti hodin večer do osmi hodin ránoŤ. Druhá věta §u 96 e, odst. 1., se škrtá.

(2) V §u 96 e, odst. 3., škrtají se slova ťmezi sedmou a osmou, vztažmo devátou hodinou večer a stanovenouŤ a místo slov ťv pět hodin ránoŤ vkládají se slova ťv osm hodin ránoŤ.

§ 3.

Tento zákon nabývá účinností dnem vyhlášení. Provedením pověřuje se ministr sociální péče.

Nyní ještě platná úprava zavírání krámů nebo odpočinku v obchodních a zasílatelských živnostech a při prodeji zboží výrobních živností, pocházející z roku 1910, jest již dávno překonána vývojem a neshoduje se již s dnešními poměry. Již zákon z 19. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n. o osmihodinné době pracovní vlastně v podstatě zásadně ruší zastaralá ustanovení zákona, jejichž změnu navrhujeme. Zaměstnanci pracující v obchodní a zasílatelské živnosti mohou jen tehdy skutečně použíti příslušejícího jím zákonného práva na osmihodinnou dobu pracovní, souhlasí-li otevírání a zavírání obchodů se skutečným počátkem a koncem osmihodinné doby pracovní. To, že obchody podle dosud ještě platných ustanovení živnostenského řádu smějí býti otevřeny denně přes osm hodin, musí ovšem vésti k tomu, že také zaměstnanci pracující v obchodech musí téměř pravidelně a takřka bezvýjimečně konati práci přesahující nejvyšší pracovní dobu 48 hodin týdně nebo osm hodin denně. Zvláště tam, kde jest zaměstnán jen jeden nebo jen málo zaměstnanců, nemohou ovšem na příklad přijíti do obchodu později než se otevírá, nebo odejíti dříve, než jest obchod uzavřen, Má-li tedy zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n., podle svého výslovného obsahu nyní, kdy již jest téměř 12 let v platnosti, býti uskutečněn také pro zaměstnance pracující v obchodní a zasílatelské živností a při prodeji zboží výrobních živností, předpokládá to nezbytně změnu živnostenského řádu, jak již navrhujeme. Při tom dlužno také upozorniti na vynos ministerstva sociální péče ze dne 21. března 1919, č. j. 4751/III-19 nebo jeho poznámku k §u 4 zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 Sb. z. a n., v níž se uvádělo, že pokud by byly pošinuty konkurenční poměry mezi většími obchody, jež při zkrácené době pracovní nuceny jsou své místnosti uzavříti a oněmi menšími obchody, v nichž by majitel pouze s manželkou bez pomocníků pracující, déle živnost svou provozoval, jest věcí živnostenských společenstev, aby ve smyslu §u 119 c. ž. ř. stanovena byla pro dotčená obchodní odvětví jednotná doba zavírací. Toto ustanovení ve zmíněném výnosu však nepostačuje a doporučuje se tedy rozhodně, aby navrhovanou změnou zákona samého byla již tímto zákonně a závazně pro všechny provedena nutná jednotná úprava uzavíracích předpisů.

Návrhu na úhradu není třeba, poněvadž návrh státních financí nezatěžuje.

Po stránce formální navrhujeme, aby byl přikázán výboru sociálně-politickému.

V Praze, dne 16. září 1930.