Ratifikací této úmluvy uzavře náš stát určitou epochu své hospodářské politiky zahraniční, kterou charakterisovalo tzv. povolovací řízení. Rozumí se jím režim podmínečných zákazů dovozu a vývozu, podmínečných v tom smyslu, že z platného všeobecného zákazu dovozu a vývozu určitého zboží příslušný úřad byl oprávněn učiniti výjimku na žádost strany, a té tedy buď za poplatek nebo bezplatně dovoliti dovoz nebo vývoz určitého kvanta určitého zboží v určité době, po příp. z určitého státu.

Před válkou průmyslové státy neužívaly - leč výjimečně - tohoto prostředku k ztížení soutěže cizího zboží na domácím trhu. Hleděly vystačit se cly. Zákazů dovozu se užívalo zásadně k účelům policejním (k zamezení nákaz zvířecích a rostlinných, proti pornografii a pod.), a jen zřídka se jimi hleděl zajistit výnos státních monopolů (i zde se raději sahalo k prohibičním clům). Válka přivedla obrat: po zákazech vývozu všeho, co mohlo sloužit k vojenským účelům vlastního státu nebo podporovat nepřítele, přešlo se k ochraně domácí měny rozsáhlou reglementací zahraničního obchodu zbožím i platidly. Poválečné rozvraty cenové a měnové, neméně pak silné zájmy soukromopodnikatelské rozšířily užívání zákazů dovozu a vývozu.

Jejich účel byl stejný jako je účel prohibičních cel. Jejich účinky však se ukázaly v celku ještě horšími. Domácí cenová hladina se jimi zvedala jako vysokými cly ochrannými; ale při tom stát neměl toho příjmu, který by mu plynul z cel, nanejvýš vybíral určité poplatky za povolení dovozu neb vývozu, které nepodléhaly parlamentnímu schválení a prakticky zvedaly platná cla o částku, určenou valným uvážením příslušných vládních orgánů. Za hradbou dovozních zákazů průmysl domácí měl ještě méně podnětů k rychlému přizpůsobování se mezinárodní soutěži nežli kolik jich mívá za hradbou cel ochranných, přes něž cizí soutěž přece jen snáze proniká nežli přes přímé zákazy. Proto "chránění" podnikatelé byli jednu dobu spíš pro snížení cel nežli pero odstranění povolovacího řízení.

Jenže proti tomuto režimu byla jak se strany domácích odběratelů tak i ze zahraničí vznášena těžká obžaloba libovolnosti a nepředvídatelnosti. V samé podstatě tohoto režimu totiž jest, že co jednomu povoluje, jinému zakazuje, a co povoluje komukoli dnes, zítra třeba každému odepře. Nepředvídatelnost úředního stanoviska ke konkrétním žádostem za dovoz vnášela do podnikání obchodního, průmyslového i zemědělského prvek nejistoty, nezměnitelného risika, a otřásala vírou v nestrannost státního úřadu. Byl-li dotčen touto praxí zájem cizí, vznikaly z povolovacího řízení nepříjemné konflikty s cizími vládami i retorse, a stěžovalo se sjednávání obchodních smluv.

Tyto stinné stránky povolovacího řízení převážily jeho výhody, které se spatřovaly v rychlém přizpůsobení měnícím se poměrům měnovým (v povolovacím řízení se viděla hlavní záštita proti valutovému dumpingu rakouskému, polskému, německému aj.).

Tlak domácího i zahraničního veřejného mínění směřoval k odstranění povolovacího řízení čili režimu zákazů dovozu a vývozu. A tak vidíme u nás pozvolné odbourávání soustavy, která kdysi svírala celý zahraniční obchod, až r. 1929 v tomto režimu zůstala jen asi čtyřicet položek celního sazebníku, ženevská konference z 23. května 1927, probrala příčiny hospodářských nesnází především v poválečné Evropě a ukázala na potřebu znovu usnadniti mezinárodní směnu zboží a služeb. V duchu této památné konference bylo pak jednáno hned na podzim r. 1927 a ujednána základní dohoda, kterou tento návrh vládní předkládá sněmovně k ratifikaci spolu s dalšími úmluvami, doplňujícími a modifikujícími onu původní úmluvu.

Netřeba se obávati, že zrušení režimu povolovacího by mohlo nějak ohrozit naše hospodářské zájmy. Předložené úmluvy obsahují klausule, které za situací zcela mimořádných dovolují užít mimořádných prostředků, za jaké dlužno opět příště považovati zákazy dovozu a vývozu.

Jsme svědky toho, jak pokrok techniky, hlavně dopravní, stále více sbližuje i národy vzdálené, neřku-li sousední. Není možno tento kulturní vliv techniky paralysovati takovou hospodářskou politikou, která by vzájemné výměně statků a služeb mezi národy kladla v cestu umělé překážky a která by zdražovala a zdržovala to, co technika zlevňuje a zrychluje:

Československá republika je vklíněna do tolika mezinárodních, hospodářských vztahů, že vše, co podporuje mezinárodní spolupráci, musí ve vlastním zájmu vítat a podporovat.

Zahraniční výbor probral předložené dohody a usnesl se doporučiti je Národnímu shromáždění k schválení.

V Praze, dne 12. června 1930.

Živnostensko-obchodní výbor poslanecké sněmovny projednal předložený návrh na ratifikaci mezinárodní úmluvy o odstranění dovozních a vývozních zákazů a omezení, jakož i s tím souvisejících protokolů, dodatků atd. Hospodářský vývoj a zájmy Československé republiky na udržení a rozvoji vývozu mluví pro ratifikaci konvence a dohod s ní souvisejících. Je ovšem naprosto nutno trvati na tom, aby vedle těch států, které již konvenci ratifikovaly, současně s námi učinilo tak i Polsko. Je třeba, aby československá vláda použila svého práva a učinila při uložení své ratifikace prohlášení, že činí přistoupení ke konvenci odvislým od ratifikace Polskem. Kdyby Polsko konvenci neratifikovalo, nevzejde pak ani pro nás dnem 1. července závazek aktivovati ji.

Je-konečně nutno, aby v souvislosti s aktivováním konvence byly upraveny některé otázky celní a administrativní povahy, jako na př. poplatek (surtaxa) při dovozu minerálního oleje, úprava vývozu kulatiny, kontrola vývozu cukrovky atd. V této souvislosti třeba zvláště zdůrazniti nutnost takových obchodně politických smluvních opatření v oboru celní úpravy automobilové, aby toto naše důležité odvětví průmyslové nebylo ratifikací konvence ve svém základě otřeseno. Očekáváme pak zvláště ohlášenou současnou aktivaci celní úpravy s Francií. Ochota a rozhodnutí Československé republiky ratifikovati ženevskou konvenci musí býti provázeny velmi bedlivými úvahami při dalších jednáních, týkajících se na př. mezinárodní konvence veterinární, o níž se uvažuje, a tak podob., aby čeleno bylo tendencím, které, přes mezinárodní snahy o zmírnění mezinárodních hospodářských bojů, jinými cestami snaží se nahrazovati právě odstraňované zákazy a omezení dovozu a vývozu. Živnostensko-obchodní výbor poslanecké sněmovny doporučuje Národnímu shromáždění, aby přijalo schvalovací usnesení ve vládním znění a připojenou resoluci.

V Praze, dne 13. června 1930.

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Mezinárodní úmluvou o odstranění dovozních a vývozních zákazů a omezení, podepsanou v Ženevě dne 8. listopadu 1927, jakož i s jejím Protokolem z téhož data, a s Dodatkovou Dohodou k Mezinárodnímu Ujednání o odstranění dovozních a vývozních zákazů a omezení, podepsanou v Ženevě dne 11. července 1928, jakož i s jejím Protokolem z téhož data; konečně souhlasí s dopisy šéfa československé delegace na mezinárodní konferenci, na níž výše uvedená Dohoda byla smluvena, kteréž dopisy se týkají československého vývozního režimu křemence a chmelových sazenic, jsou adresovány jednak delegaci rumunské, německé a delegaci Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, jednak Generálnímu tajemníku Společnosti Národů a jsou datovány dnem 9., 10. a 11. července 1928.

Vláda se vyzývá, aby při ratifikaci této konvence učinila výhradu aktivování této úmluvy teprve po ratifikaci Polskem.

Dále se vláda vyzývá, aby bez prodlení zahájila jednání o novou celní úpravu s Francií ohledně automobilů v zájmu zabezpečení domácího průmyslu. Zároveň vyzývá se vláda, aby z důvodů mimořádných a abnormálních poměrů v domácím zemědělství byla podržena ta nutná opatření na jeho ochranu, pokud toho jest nezbytně třeba.