Před převratem bylo ve státních železárnách a ocelárnách v Podbrezové, Piesku, Chvatimechu a Tisovci v r. 1918 zaměstnáno 3.020 dělníků. Při převzetí uvedených závodů v r. 1919 vykazovaly tyto po zakoupení slévárny a smaltovny v Hronci od fy Bartelmus celkem 3.363 dělníků.

Koncem r. 1929 měly pak závody 3.000 dělníků a 150 zaměstnanců kategorie podúřednické, zřízenecké a kancelářských směnařů. Nebylo tudíž jak interpelace uvádí nikdy 6.000 dělníků v nynějších československých státních závodech železářských na Slovensku zaměstnáno.

K dřívější ústřední správě železáren maďarských v Budapešti patřily arciť kromě závodů v Podbrezové a Tisovci též doly na železnou rudu na Železníku, v Rožnavě, železárny ve Vajda Hunyadu, Diosgyöru a strojírny v Budapešti. Výnosné závody Vajda Hunyad, Diosgyör a strojírenské dílny v Budapešti zůstaly ve správě Maďarska. Je možné, že všechny uvedené závody za maďarské správy mohly míti dohromady 6.000 dělníků.

Železniční kolejnice byly v Podbrezové vyráběny jen krátký čas a jejich výroba byla ještě za maďarské vlády v r. 1875 zrušena.

Železné mosty pro dráhy za maďarského režimu se neprováděly v Podbrezové, nýbrž ve státních strojírnách v Budapešti, čemuž svědčí, že i mosty pro závodní vlečku v Podbrezové byly dodány z Budapešti. V posledních 3 letech zavedena byla naproti tomu v Podbrezové výroba železných konstrukcí ve větším rozsahu. Vyrábějí se stožáry pro slovenské elektrárny, železné konstrukce, těžní věže pro státní doly a hutě a zábradlí pro silnice.

V interpelaci uváděné požitky dělníků jsou z doby, kdy dostávali dělníci celou mzdu v obilí a jiných naturáliích. Osadnictvo v jednotlivých obcích vzniklo před dávným časem tím způsobem, že maďarská správa státních dolů opatřovala si horníky a hutníky z ciziny, kterým povolila vybudovat domky na státním majetku. Tato výhoda nebyla však tak značná jak se v interpelaci uvádí.

Tak na př. bylo osadníku vydáváno dřevo na pni, tj. příslušné množství stromů musel si v lese sám pokáceti a nařezati. Dělník, který si postavil osadnický dům anebo v něm bydlil, musil konati práci hornickou neb hutnickou za menší mzdu než dělník, který nebyl osadníkem. Mzda dělníka-osadníka byla o 1/3 nižší, nežli mzda dělníka neosadnického, konajícího stejnou práci.

V Podbrezové bylo nutno z provozních a hospodářských důvodů provésti před léty restrikci dělnictva. Úbytek dělnictva pensionováním a úmrtím se nyní doplňuje v míře, jak toho výroba vyžaduje.

Správa závodů neodmítá slovenských žadatelů o úřednická místa a dává jim vždy přednost před žadateli z ostatních zemí RČS. Naproti tomu vystoupila celá řada českých inženýrů a úředníků ze státní služby a odešla do privátních závodů v Čechách a na Moravě.

Tyto odborné síly bylo třeba nahraditi inženýry ruské národnosti, neboť Slováci pokud se hutnickému povolání věnovali, do státních závodů při vypsaných konkursech se vůbec nepřihlásili a zůstali raději v soukromé službě.

Koncem r. 1929 bylo v závodech zaměstnáno 107 zaměstnanců pragmatikálních, 41 zaměstnanců smluvních a 169 kancelářských směnařů a dozorců na denní plat, celkem tedy 317 zaměstnanců dozorčích na 2981 dělníků, což odpovídá poměrům u soukromých závodů oboru převážně strojnického.

Počet zámečníků v Podbrezové je dostatečný a uprázdněných míst v dílnách vůbec není; jakmile se nějaké místo uprázdní; je dle potřeby doplněno ihned dělníky, kteří před nastoupením vojenské služby v závodech pracovali a ji již odbyli. Dále se přijímají pro doplnění stavu dělnického i kancelářského rovněž sirotci po bývalých dělnících a synové pensistů ze závodů.

Dle stavu objednávek jsou v Podbrezové v provozu obvykle 3 až 4 martinské pece. Jelikož martinská pec může býti jen jednu třetinu roku nepřetržitě v chodu, je z toho důvodu třeba, aby závod měl pece reservní. Při provozu 3 neb 4 pecí nutno, míti v reservě 2 až 3 pece. Sedmá pec je příliš malá, její provoz je nehospodárný a pro výrobu běžných druhů ocelí nepřichází v úvahu.

Závody dodávají stejně jako všecky ostatní válcovny svoje výrobky nejen do Československa, nýbrž i do Rakouska, i zemí balkánských, Holandska, Japonska, Ameriky a jinam z toho důvodu, že výkonnost čsl. válcoven trub je daleko větší nežli domácí spotřeba. Československé v závody odprodají v tuzemsku jen asi 20 až 25 % své celkové výroby a jsou tudíž nuceny vyvézti 75 až 80%

Státní železárny nebyly ministerstvem veřejných prací vehnány do Sdružení čsl. válcoven trub, nýbrž staly se jeho členem ve vlastním zájmu, poněvadž by jinak, stojíce mimo Sdružení, nebyly s to soutěžiti účelně s podniky velkými, moderně vybavenými a vzhledem k odbytištím v cizině komunikačně výhodněji položenými. Distribuce zakázek se provádí naprosto spravedlivě za kontroly státních orgánů. Válcovny trub jsou dosud plně zaměstnány a výroba jich nebyla dosud omezena, naopak pomýšlí se na rozšíření provozu, budou-li odbytové podmínky příznivější.

Ministerstvo veřejných prací sleduje bedlivě rozpisy všech státních dodávek a závody podbrezovské dodávají nejen pro Slovensko, nýbrž pro celou oblast Československé republiky veškeré tyčové a údobné železo, hrubé plechy, pružnicové pásy, roury a kyslík pro čsl. státní dráhy. U vodovodních potrubí sledují se všecky vypsané stavby a nejen ministerstvo veřejných prací, nýbrž i ministerstvo veřejného zdravotnictví a ministerstvo zemědělství béře náležitý zřetel na výrobky státních závodů, pokud ovšem městské správy nerozhodnou o své újmě jinak a nezadají potrubí soukromým firmám bez zřetele na státní závody.

Státní válcovny v Podbrezové nejsou zařízeny na výrobu kolejnic normálních, nýbrž pouze na válcování kolejnic pro důlní a lesní dráhy, jež se dodávají všem státním podnikům bez rozdílu.

Ministerstvo veřejných prací upozorňuje, že v poslední době nastala odbytová krise nejen v Československu, nýbrž ve všech evropských státech i v Americe. V důsledku této světové krise je zaměstnání ve všech oborech podnikání slabší a vede v mnohých případech k omezování výroby. Tento všeobecný zjev projevil se nejvíce při zaměstnanosti sléváren a smaltoven v Hronci, kde bylo třeba omeziti provoz na 5 dní v týdnu, kdežto mnohé soukromé podniky a doly omezily již počátkem tohoto roku výrobu až i na 3 dny v týdnu. Válcovny v Podbrezové zůstaly dosud do značné míry nezaměstnanosti ušetřeny přídělem dodávek státních, dokončováním objednávek v záznamu a výrobou zboží zejména rour na sklad. Jak dlouho odbytová krise potrvá a jakých rozměrů nabude, nelze zatím odhadnouti.

Poněvadž státní železářské závody slovenské při převzetí do státní správy československé byly velmi zastaralé, přikročilo ministerstvo veřejných prací k jich postupné rekonstrukci. Od r. 1921 do konce r. 1929 bylo ze státního investičního rozpočtu na nová zařízení vydáno Kč 87,275.000.- a projektují se další zdokonalení válcoven, zejména rozšíření a zdokonalení výroby trubek, čímž docílilo se též značného snížení vysokých ročních deficitů. Válcovna jemných plechů na Chvatimechu nemohla následkem úplně zastaralého zařízení a nízké výkonnosti soutěžiti se soukromými závody a proto udržuje se její provoz jen na výrobu plechů pro potřebu vlastní.

O tvrzení, že by mnozí vedoucí státní činitelé, mající vliv na správci státních báňských a hutnických závodů, byli kapitálově účastni na soukromých podnicích, nebo že by jim těmito podniky byly vypláceny tantiémy, není zde nic známo a ministerstvo veřejných prací nemůže se vysloviti, dokud mu nebudou sděleny konkrétní případy.

Za účelem výhodného nákupu starého železa sdružily se čsl. hutě v nákupnu vedenou firmou C. T. Petzold a spol. v Praze, která dala k disposici svou rozsáhlou nákupní organisaci. Firma Petzold organizuje nákup starého železa s hlediska správného třídění materiálu dle jakosti a polohy jednotlivých závodů tak, aby ceny starého materiálu se udržely franko huť co nejnižší. Poněvadž starého odpadkového materiálu v čsl. republice není dostatek, je třeba organisovati nákup v cizině, který rovněž řídí firma Petzold svojí rozsáhlou obchodní organisací. Státní železárny v Podbrezové; jako obchodně vedený podnik, musely i v tomto ohledu přizpůsobiti se soukromým kutím a přistoupiti ke Sdružení. Při nákupu vyhradili si však, že veškerý starý materiál státních báňských a hutnických závodů bude vyjmut z nákupní kvóty a že také starý materiál státních drah a ostatních státních podniků bude účtován bez provise, pokud státní železárny jej potřebují. Uvedených výhrad se plně využívá na Slovensku a pokud tomu dovolují vysoké výlohy dopravní, i v Čechách a na Moravě.

Soukromí sběratelé starého železa na Slovensku tvoří zvláštní sdružení a prodávají staré železo nákupně na základě zvláštní smlouvy a dodávají tento materiál, pokud jakostně i cenou vyhovuje, také státním železárnám.

Z uvedeného je zřejmo, že ministerstvo veřejných prací věnuje státním železářským závodům na Slovensku největší péči, aby je udrželo v provozu za všech okolností a dalo zaměstnání chudému obyvatelstvu pohronskému.

Prodej výrobků sdružením všech závodů v čsl. republice v kooperaci s evropským sdružením železářského a ocelářského průmyslu byl uznán ministerstvem veřejných prací za nejvýhodnější, poněvadž slovenské státní železárny a ocel. závody, jako podnik malý a nevýhodně k místům spotřeby položený, nemohou si vydržovati samy nákladnou, světovou prodejní organisaci a nebyly by schopny soutěže se světovými organisacemi soukromými.

Prodej a příděl zakázek je co nejpřísněji kontrolován zvláštním kontrolním oddělením státního podniku tak, aby státní železárny nebyly při dodávkách nikterak zkracovány.

Také nákup a stanovení cen materiálu podléhají pečlivé kontrole státní správy.

Bylo by si ovšem přáti, aby nejen státní podniky, ústavy a úřady, ale hlavně i korporace samosprávné odbíraly co nejvíce zboží ze státních železáren, po případě aby kladly podmínky, že soukromí podnikatelé pro ně pracující jsou nuceni odebrati potřebný materiál z Podbrezové.

V poslední době bylo zjištěno, že obce na Slovensku a v Podkarpatské Rusi objednávaly železné zboží z hutí mimoslovenských i když bylo možno tyto výrobky obdržeti v Podbrezové.

V Praze dne 4. června 1930.

Ministr veřejných přací: