Všichni bývalí váleční zajatci na území sovětského Ruska, pocházející z území republiky Československé, byli vyzvání již v roce 1921, aby se přihlásili samí k registrací jako českoslovenští státní příslušníci k pobytu v SSSR anebo k repatriaci na státní útraty, Vyzvání bylo uveřejněno v denním tisku jak evropského Ruska, tak v Sibiři a také v Charbině. Kromě toho bylo provádění repatriace na státní útraty vyhlášeno také všemi místními úřady sovětskými.

Aby mohla býti repatriace lépe prováděna, byli vyslání zastupitelstvím republiky Československé v Moskvě repatriační komisaři do Tomska, kde byla později zřízena odbočka tohoto zastupitelského úřadu, jež fungovala do roku 1924. Repatriační komisaři měli v Irkutsku, Verchně-Udinsku a Kameni své důvěrníky, kteří podávali potřebné informace československým příslušníkům jak bývalým válečným zajatcům, tak i civilním občanům, Také ve Vladivostoku a Tiflisu fungovali repatriační komisaři, takže repatriace byla prováděna současně v Moskvě, Leningradu, Kijevě, Charkově, Tiflisu, Tomsku, Irkutsku, Verchně-Udinsku, Vladivostoku a v Mandžurii v Charbině.

Při povinném registrování cizinců, které bylo nařízeno sovětskými úřady, byli všichni zajatci upozornění, aby si opatřili potřebné dokumenty od našeho zastupitelského úřadu v Moskvě. Ti, kteří výzvy neuposlechli, byli sovětskými úřady automaticky pokládání za sovětské příslušníky.

Československé bývalé válečné zajatce, kteří do té doby zůstali na území SSSR, možno rozděliti do těchto kategorií:

1) Osoby, které měly úmysl usaditi se v SSSR, avšak vracejí se do vlasti proto, že jsou ze svých služebních míst následkem provedené restrikce zaměstnanců státních úřadů a podniků propuštěny a nového zaměstnání vzhledem k stále rostoucí nezaměstnaností nemohou najití.

2) Bývalí váleční zajatci ze Slovenska a Podkarpatské Rusi maďarské národnosti, kteří se mylně považovali za maďarské státní příslušníky, proto se obraceli k úřadům maďarskýma teprve po zjištění pravé příslušností se přihlásili a hlásí u čsl. zastupitelského úřadu.

3) Majetníci zemědělských usedlostí, které byly na základě sovětských zákonů zkolektivizovány.

Váleční zajatci, kteří se ještě dnes přihlašují k repatriaci, netvrdí také, že by o možností repatriace na státní útraty nebyli věděli, nýbrž motivují své žádosti tím, že původně bylo jejich úmyslem usaditi se trvale v SSSR a že teprve nyní, propuštění z dosavadních míst služebních a nemohouce nalézti nového zaměstnání, chtějí se vrátiti do vlastí.

Přihlásí-li se československý příslušník u našeho zastupitelského úřadu v Moskvě k repatriací anebo doví-li se úřad o takovém našem příslušníku a ten k dotazu prohlásí, že chce býti repatriován, vydá mu cestovní průkazy a opatří výjezdní visum příslušných místních úřadů sovětských; jeli bez prostředků poskytne mu podle platných předpisů půjčku ke krytí cestovních vydání na cestu do RČS, a to do výše 1.500 Kč na hlavu, se souhlasem a na účet ministerstva sociální péče, Tak také dosud se postupovalo.

Z toho, co uvedeno, vysvítá, že není potřebí, aby se užilo "jiných ostřejších prostředků" - jak se interpelace zmiňuje "aby vláda sovětského Ruska byla donucena vyhověti" žádostem o umožnění návratu bývalým válečným zajatcům, naším příslušníkům.

Nikdy jsem neprohlásil, že v sovětském Rusku není již Čechoslováků, ale zprávy, jakoby tisíce naších státních příslušníků v Sibiří, Mandžurii a Číně bylo ještě v zajetí, pokud se dosud objevují, ukázaly se při podrobném šetření nesprávnými. Vysvětlují se namnoze jako sensace, rozšiřované také těmi, kdo se ze sovětského Ruska vrátili. Jako příklad podobné zprávy chci uvésti při této příležitosti případ bývalého válečného zajatce, našeho příslušníka, jenž protokolárně udal, že v Mongolii žije ještě 10 až 12 tisíc zajatců a mezi nimi i osoby pocházející z Československé republiky. Úředním šetřením se zjistilo za pomocí zastupitelského úřadu našeho v Moskvě, bývalého úřadu delegáta republiky Československé v Charbině a také prostřednictvím obchodního attaché anglického v Peipingu, že v Mongolii jest asi 8 českých rodin, z nichž 5 žije v hlavním městě Urze, 3 v provincii. V Urze jsou 2 Čechoslováci šoféry sovětského vyslanectví, 2 jsou řemeslníky a 1 obchodníkem, všem se dobře daří a na návrat do vlastí nepomýšlejí. Vedle toho se také ukázalo, že továrna na masové konservy, v níž podle svého udání bývalý válečný zajatec pracoval a která prý zaměstnávala až 10.000 dělníků, neexistuje, ba že neexistuje ani jméno místa továrny, neboť jest nepravděpodobno, že by v poštovních seznamech čínských úřadů mohlo chyběti místo, kde by byla tak veliká továrna a že by tak veliká továrna mohla se obejití bez poštovního úřadu a spojení.

Podobná nepravdivá zpráva o tom, že bylo prodáno mnoho zajatců do otroctví do Mandžurie, se objevila také v maďarském časopisu "Erdélyi Hirlap", odtud jí otiskl terstský "Piccolo" a také naše "Sedliacké noviny."

Také případ jiného bývalého válečného zajatce budiž uveden. Tvrdil, že na ostrově Sachalinu jest několik set zajatců v nejhorších, přímo otrockých poměrech; zprávu přinesl jeden pražský denní list a objevila se také v jednom českém denníku americkém. Úředním pátráním byla zjištěna její nepravdivost.

Zmiňují se o těchto případech proto, abych ukázal, že i takovým nepřesným zprávám věnuje ministerstvo zahraničních věcí plnou pozornost, pokud jen trochu vzbuzují nadějí, že by se mohl umožniti návrat našeho příslušníka bývalého válečného zajatce, který snad ještě dlí v cizině a chce se vrátiti do vlastí. Každý bývalý válečný zajatec, náš příslušník, který chtěl býti repatriován, našel vždy podporu příslušných naších úřadů a také v budoucnosti umou se naše úřady každého konkrétního případu, který jím bude oznámen a vyšetří jej s největším urychlením.

V Praze, dne 28. dubna 1930.

Ministr zahraničních věcí: