V těchto dnech byla veřejnost překvapena zprávou, že ujednání uzavřená své doby na konferenci v Haagu president republiky ratifikoval bez vědomí a schválení parlamentu, ba i bez jakéhokoliv předběžného sdělení veřejnosti.

Že haagská ujednání - jmenovitě po tak zv. redakci provedené v Paříži znamenají pro náš stát finanční a hospodářská břemena, která těžce dolehnou v různých formách na poplatnictvo, nemůže býti popřeno a žádnými sofismaty oddiskutováno.

V ratifikaci haagských dohod bez schválení zákonodárného sboru vidíme porušení § 64 ústavní listiny Československé republiky, podle něhož smlouvy obchodní, dále smlouvy, z kterých pro stát neb občany plynou jakákoli břemena majetková nebo osobní, zejména i vojenská, jakož i smlouvy, jimiž se mění státní území, potřebují souhlasu Národního shromáždění.

Činí-li se pokusy provedenou ratifikaci omluvit tvrzením, že jde jen o závazky určené již dávno mírovými smlouvami, které ovšem své doby Národní shromáždění schválila, stačí prostě konstatovati, že snahy ty nesnesou vážné kritiky, protože, abychom uvedli jediný příklad, mírové smlouvy nedotýkaly se naši pozemkové reformy, jak očividně činí dohody haagské a pařížské.

Pokud jde o jiné věci, na příklad tak zv. daň z osvobození, jsou ustanovení mírových smluv tak všeobecná, že juristicky lze sotva mluvit o přesném nějakém závazku. V každém případě, bez dalšího jednání na pouhém podkladě mírových smluv nebyli bychom platili ani haléře. Vedle toho pozdější úmluvy podstatně mění mírové smlouvy, protože všechny ostatní státy, obnovené i nové, řadě t. zv. závazky mírových unikly a my jsme jediní, jimž určitá definitivní břemena jsou uložena. Krátce, nastala podstatná změna celkové situace, nová jednání a uzavřeny nové úmluvy.

Že o nové úmluvy skutečně jde, je zjevno i z té okolnosti, že ratifikace - ratifikace v mezinárodním právu je přesně vymezený pojem, který není totožný se schválením zákonodárného sboru - bylo třeba a že na ní velmoci trvaly. Kdyby šlo o pouhé doplnění mírových smluv a jejich precizování, nebylo by třeba smluv nových, které vyžadují ratifikace. V každém případě, i kdybychom měli co činit se spornou otázkou - a my spornost nepřipouštíme - zdali je třeba souhlasu Národního shromáždění před výměnou ratifikačních listin, ve státě v pravdě ústavním jakákoli nejasnost musí se vždy řešit ve prospěch práv zastupitelstva lidu a nikoli moci výkonné, jako se kdysi dělo v poloústavních státech monarchistických.

Jsme mladý stát. Ústavnost se u nás vyvíjí a na jetí vývoj a výklad mä také nesporný vliv praxe. Je nepřípustné, aby u nás byla zaváděna praxe neústavní, ba vyloženě protiústavní a v každém případě nedemokratická.

Podepsaní táží se tedy pana předsedy vlády:

1. Je-li pan předseda vlády ochoten učiniti okamžité kroky, aby Národnímu shromáždění byly předloženy texty dohod, uzavřených v Haagu i Paříži?

2. Je-li pan předseda vlády ochoten vysvětliti Národnímu shromáždění, jak se mohlo státi, že dohoda Haagská byla ratifikována bez schválení Národního shromáždění?

3. Je-li si pan předseda vlády vědom stanoviska vážných juristů, že ratifikuje-li hlava státu smlouvu, ačkoli předtím nebyly splněny nutné ústavní požadavky, takováto ratifikace je neplatná?

4. Jaké kroky hodlá pan předseda vlády učiniti, aby byly odčiněny vnitřní i mezinárodní následky neústavní ratifikace a aby v budoucnosti podobné případy neústavní praxe se neopakovaly?

V Praze, dne 8. května 1930.