Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1930.

III. volební období.

2. zasedání.

293.

Vládní návrh.

Ústavní zákon

ze dne............

o úpravě státních hranic s Německem, Rakouskem a Maďarskem.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Národní shromáždění souhlasí:

1) se smlouvou mezi republikou Československou a Německou Říší o úpravě pohraničních poměrů na státní hranici, popsané v článku 83 versailleské smlouvy ze dne 28. června 1919, podepsanou dne 3. února 1927,

2) se smlouvou mezi republikou československou a Německou Říší o hraničních vodních tocích a o výměně částí území v pruském dílu československo-německé hranice, podepsanou dne 31. ledna 1930,

3) s hraničním statutem československo-rakouským, podepsaným dne 12. prosince 1928 a

4) s hraničním statutem československo-maďarským, podepsaným dne 14. listopadu 1928.

§ 2.

Změny hranic a povahy hranic sjednané smlouvami zmíněnými v §u 1, dále změny státních hranic a jejich povahy, nastalé v důsledku dohod sjednaných podle těchto smluv, jakož i změny státního území s uvedenými úpravami hranic spojené nabývají s mezinárodní účinností i účinnosti vnitrostátní.

§ 3.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr zahraničních věcí a ministr veřejných prací v dohodě se zúčastněnými ministry.

Důvodová zpráva.

Státní hranice Československé republiky, pokud probíhá po délce vodními toky (tak zv. hranice mokrá), byla v důsledku ustanovení čl. 30 mírové smlouvy Versailleské, čl. 30 mírové smlouvy St. Germainské a čl. 30 mírové smlouvy Trianonské v četných případech prohlášena delimitačními komisemi za hranici pohyblivou, což značí, že sleduje některé nebo všechny změny toku, jímž probíhá.

Tak na hranici československo-rakouské prohlášena byla hranice v mezinárodních tratích řek Dunaje, Moravy a Dyje za pohyblivou tím způsobem, že sleduje případné změny toku (déplacements éventuels), jsouc udána buď střední čarou hlavního plavebního koryta při nejnižším vodním stavu pro plavbu (Dunaj), nebo střední čarou vodního toku, pokud se týče hlavního ramene (Morava a Dyje). Pojem "déplacements éventuels" definován byl pak pokud jde o hranici v Moravě a Dyji úmluvou mezi republikou československou a republikou Rakouskou o vedení československo-rakouské hranice a některých souvislých otázkách ze dne 10. března 1921, č. 288/1922 Sb. z. a n. tím způsobem, že v čl. VII. této úmluvy se stanoví, že jsou tu míněny nejen ony změny říčního koryta, jež nastaly přírodními zjevy, nýbrž i změny nastalé podle vzájemné dohody obou států.

Na hranici československo-maďarské stanovila delimitační komise hranici ve všech význačnějších přirozených vodních tocích jako pohyblivou tím způsobem, že má sledovati případné změny ("déplacements éventuels") toku, jsou udána buď střední čarou toku, pokud se týče jeho hlavního ramene v periodě nízkých vod, nebo střední čarou hlavního plavebního koryta při nejnižším vodním stavu pro plavbu (Dunaj a Tisa od Čopu až po Sáloku, tato však teprve po provedené stabilisací koryta).

Na hranici československo-německé na Hlučínsku nestanovila mírová smlouva Versailleská o povaze mokré hranice výslovně ničeho a ani delimitační komise neučinila v tom směru žádného rozhodnutí. V ostatních úsecích hranice československo-německé, v nichž mírová smlouva Versailleská určila státní hranici Československé republiky odkazem na starou státní hranici mezi Rakousko-Uherskem a Německem, rozhodny jsou pro povahu mokré hranice staré mezinárodní smlouvy, stanovící hranici mezi býv. Rakousko-Uherskem a Německem, a to jednak důsledkem toho, že tyto smlouvy byly na základě čl. 289 Versailleské smlouvy československém obnoveny (vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 387/1921 Sb. z. a n.), jednak důsledkem způsobu, jak Versailleská smlouva tuto hranici popsala. Z těchto smluv vyplývá tento stav:

Ani mírová smlouva mezi královnou uherskou a českou a králem pruským ze dne 28. června 1742 ani hraniční reces slezský, sjednaný na základě této smlouvy dne 6. prosince 1742 (hranice mezi Moravou a Slezskem s jedné strany a Pruskem se strany druhé) neobsahují žádného ustanovení o povaze mokré hranice. Smlouva mezi Pruskem a Rakouskem ze dne 9. února 1869 o ustanovení průběhu hranice mezi Rakousko-Uherskem a Pruskem podél Království Českého a pruské provincie Slezsko (č. 97/1869 ř. z.) prohlašuje v čl. 4 hranici v řekách a potocích za nepohyblivou. Příloha B hlavního hraničního a územního recesu mezi Rakouskem a Saskem, uzavřeného dne 5. března 1848 v Drážďanech, o úpravě hranic mezi Čechami a Saskem (čes. prov. sb. zák. sv. 30, II. díl, č. 177) stanoví v §§ 9 a 11, že hranice jest tu pohyblivou v tom omezeném rozsahu, že sleduje tok toliko při přirozených a povlovných jeho změnách, zůstávajíc při ostatních změnách toku nezměněna. Hranici tu tvoří dle čl. II. zmíněného recesu a § 1 přílohy B střední čára toku, stejně vzdálená od obou břehů. Konečně smlouva mezi Rakouskem a Bavory z 24. června 1862 o hranici a ostatních teritoriálních poměrech mezi Čechami a Bavorskem (č. 51/1862 ř. z.) stanoví sice v čl. 58, že hranici ve vodních tocích tvoří jejich střed, nemá však nikde výslovného ustanovení o povaze této hranice, takže jest souditi, že hranice jest tu nepohyblivou.

Oceňujíce značné hospodářské výhody, které plynou oběma sousedním státům z toho, že jim a jejich obyvatelstvu bude i při eventuelní budoucí změně toku zajištěn přístup k vodě, a naopak uvažujíce všecky administrativní obtíže, jež mohou vzniknouti tam, kde hranice mokrá jest stanovena jako hranice nepohyblivá, tím, že při budoucích změnách toku hranice z tohoto toku vystoupí a část území státu ocitne se na druhé straně řeky, snažily se státy při sjednávání smluv o úpravě poměrů na hranici pohyblivost hranice oproti stavu shora uvedenému ještě rozšířiti, a to jednak tím způsobem, že pohyblivost hranice, stanovená při prvém; určení hranice v omezeném rozsahu, byla rozšiřována na další změny toku, totiž na změny toku, které nastanou na podkladě dohod sjednaných sousedními státy (čl. 63 hraničního statutu československo-maďarského, pokud jde o veškerou pohyblivou hranici, a čl. 54 hraničního statutu československo-rakouského, pokud jde o hranici v Dunaji), jednak tím, že hranici mokrou dosud nepohyblivou prohlašují za hranici pohyblivou (čl.12, odst. 2 smlouvy mezi republikou Československou a Německou Říší o úpravě poměrů na státní hranici popsané v článku 83 Versailleské smlouvy ze dne 28. června 1919, pokud jde o veškerou mokrou hranici na Hlučínsku, čl. 2 smlouvy mezi republikou Československou a Německou Říši o hraničních vodních tocích a o výměně částí uzemí v pruském dílu československo-německé hranice, pokud jde o mokrou hranici na pruském úseku společných hranic těchto států).

Rozšíření pohyblivostí mokré hranice na další druh změn toku, jakož i změnu mokré hranice nepohyblivé v hranici pohyblivou pokládati jest za změnu hranice ve smyslu ustanovení § 3 a § 64, odst. 1, bod 1 ústavní listiny, takže jest tu ke schválení těchto ustanovení smluv třeba ústavního zákona, neboť byť i přijetím těchto ustanovení nenastávala ihned přímo změna státního území, zakládá se jimi možnost takových změn v budoucnu.

Za změnu hranice jest pak pokládati i ustanovení, jimiž se doplňuje prvé určení hranice mokré tím způsobem, že se stanoví směrnice pro určení polohy státní hranice v hraničním toku (čl. 53 hraničního státu u československo-rakouského, pokud jde o hranici v Dunaji, čl. 1 československo-německé smlouvy o hraničních vodních tocích a o výměně části území v pruském dílu československo-německé hranice pokud jde o všecky vodní toky na hranici československo-německé v tomto dílu, vyjímajíc hranici v Odře), poněvadž i tím může býti způsobeno, že hranice ve vodním toku probíhati bude jinde, než podle původního jejího určení. Z osady uvedené v citovaném čl. 53 byly již stanoveny delimitační komisi při prvém určení hranice v Dunaji a pouze nedopatřením nebyly pojaty do protokolů o jednáních této komise.

V místech kde pohyblivá hranice přechází do hranice nepohyblivé, bude při změně pohyblivé hranice někdy nutno určiti v nepatrném rozsahu pokračování hranice nepohyblivé. Byla proto do příslušných smluv pojata též ustanovení, že v těchto případech budou přechody hranice pohyblivé v hranici nepohyblivou určeny vzájemnou dohodou úřadů (čl. 55 hraničního statutu československo-rakouského a čl. 3 smlouvy československo-německé o hraničních vodních tocích a o výměně částí území v pruském dílu československo-německé hranice), při čemž muže dojíti i ku zcela nepatrné změně území. Poněvadž tedy z těchto ustanovení mohou v budoucnu vyplynouti změny hranice, odůvodňují i tato ustanovení nutnost schválení příslušných smluv ústavním zákonem.

Při přezkoumávání československo-německé hranice v pruském jejím dílu ukázalo se účelným provésti na některých místech menší úpravy hranice (přeložení hranice, tvořené původně toky, zpět do těchto toků tam, kde hranice v důsledku toho, že byla nepohyblivou, vystoupila z toku při jeho změně, přeložení hranice do osy nebo okraje silnice nebo cesty tam, kde tyto z nepatrné části byly na území druhého státu, výměna enklav a exklav). Byly proto tyto úpravy hranice pojaty do čl. 4 smlouvy mezi republikou Československou a Německou Říší o hraničních vodních tocích a o výměně částí území v pruském dílu československo-německé hranice. Při výměně území bylo dbáno toho, aby navzájem vyměňovaná území byla podle možnosti stejná jak co do výměry tak i bonity.

Poněvadž ve všech právě zmíněných případ-ech jde jak shora uvedeno, o změny hranice a státního území ve smyslu § 3 a § 64, odst. 1, bod 1 ústavní listiny, jest nutno

a) aby Národní shromáždění projevilo s těmito smlouvami souhlas ve formě ústavního zákona,

b) aby shora zmíněná ustanovení těchto smluv, pokud obsahují změnu státní hranice, byla pro obor vnitrostátní provedena rovněž ústavním zákonem.

Za tím účelem předkládá vláda tento návrh ústavního zákona, jenž jest upraven tak aby jeho §em 1 vyhověno bylo požadavku uvedenému právě pod a) a §em 2 požadavku zmíněnému pod b).

Mezinárodní smlouvy, o něž jde, jsou připojeny jako přílohy A, B, C a D. Jsou to tyto smlouvy:

1. Smlouva mezi republikou československou a Německou Říší o úpravě pohraničních poměrů na státní hranici popsané v článku 83 Versailleské smlouvy ze dne 28. června 1919, podepsaná dne 3. února 1927 (příl. A);

2. Smlouva mezi republikou československou a Německou Říší o hraničních vodních tocích a o výměně částí území v pruském dílu československo-německé hranice (příl. B);

3. Smlouva mezi republikou Československou a republikou Rakouskem o úpravě právních poměrů na státní hranici popsané v článku 27, bod b) mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Rakouskem, podepsané v St. Germain en Laye dne 10. září 1919 (hraniční statut) - (příl. C); 4. Smlouva o úpravě otázek vyplývajících ze stanovení hranice mezi republikou Československou a Královstvím Maďarským (hraniční statut) - (příl. D).

Uvedené smlouvy obsahují vedle již zmíněných ustanovení o úpravě hranic ještě řadu dalších ustanovení, jež blíže vysvětlují důvodové zprávy připojené ke každé z nich. Potřebný podklad ku provedení těchto ustanovení v oboru práva vnitra státního má poskytnouti zákon o úpravě právních a hospodářských poměrů v pohraničních územích, jehož návrh se zároveň předkládá.

Po stránce formální vláda doporučuje, aby osnova v obou sněmovnách byla přidělena výboru ústavně-právnímu a výboru zahraničnímu k podání zprávy.

V Praze, dne 14. března 1930.

Předseda vlády:

Udržal v. r.

Ministr veřejných prací:	Ministr zahraničních věcí:
Dostálek v. r.	Dr. Beneš v. r.

Příloha A.

SMLOUVA

MEZI REPUBLIKOU ČESKOSLOVENSKOU A NĚMECKOU ŘÍŠÍ

O ÚPRAVĚ POHRANIČNÍCH POMĚRŮ NA STÁTNÍ HRANICI,

POPSANÉ V ČLÁNKU 83 VERSAILLESKÉ SMLOUVY

ZE DNE 28. ČERVNA 1919.

Smlouva

mezi

republikou Československou

a

Německou Říší

o úpravě pohraničních poměrů na státní hranici, popsané v článku 83 Versailleské smlouvy ze dne 28. června 1919.

Po ukončení prací československo-německé rozhraničovací komise, zřízené na základě článku 83 odstavce 2 Versailleské smlouvy ze dne 28. června 1919 mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a Německem

Československá republika

s jedné strany

a

Německá Říše

se strany druhé

ve snaze, upraviti otázky, související s novým vedením hranice, dohodly se podle ustanovení článku VII závěrečného protokolu rozhraničovací komise ze dne 28. března 1924, připojeného v opisu k této smlouvě, uzavříti až do sjednání zamýšlené všeobecné úmluvy pro celou československo-německou hranici prozatímní smlouvu o úpravě pohraničních poměrů na hranici, popsané v článku 83 Versailleské smlouvy ze dne 28. června 1919.

Proto plnomocníci obou stran, totiž

za Československou republiku

československý komisař pro věci hraniční

pan Ing. Václav Roubík,

za Německou Říši

vyslanec pan Dr. Paul Eckardt,

předloživše své plné moci, které byly shledány v dobré a náležité formě, sjednotili se na těchto ustanoveních:

ODDÍL I.

Určení a dokumentování státní hranice.

Článek 1.

Státní hranice mezi československou republikou a Německou Říší, popsaná v článku 83 Versailleské smlouvy ze dne 28. června 1919, byla rozhraničovací komisí v letech 1920 a 1923 na místě určena, vymezníkována a zaměřena. Výsledky určení a zaměření obsaženy jsou ve třech souhlasných dokumentárních dílech, jež byly doručeny po jednom vyhotovení konferenci velvyslanců a vládám obou stran.

Článek 2.

(1) Pokud tato dokumentární díla (článek 1) neurčují průběhu hraniční čáry ve všech podrobnostech, budou směrodatnými výsledky měření, které bude ještě vyznačiti ve zvláštních polních náčrtcích, přezkoumati a uznati.

(2) Tyto polní náčrtky budou uloženy se strany československé v archivu ministerstva veřejných prací v Praze, se strany německé u oddělení pro státní hranici říšského ministerstva vnitra.

Článek 3.

(1) Nesouhlasí-li mezi sebou popisy hranice, mapy dokumentárních děl a polní náčrtky, jsou rozhodujícími polní náčrtky.

Nesouhlasí-li polní náčrtky s mírami vyšetřenými na místě, aniž hraniční znaky byly snad se svého místa posunuty, jsou směrodatnými výsledky místního šetření.

Článek 4.

Hraniční čára na povrchu zemském ohraničuje též výsostní oblast pod zemí i nad zemí.

ODDÍL II.

Silnice a cesta na hranici.

Článek 5.

(1) Oba státy budou pečovati o to, aby veřejné silnice a cesty, otevřené té které doby jako přechody s celní a pasovou kontrolou (celní cesty), nebo jako přechody pro malý pohraniční styk byly těmi, kdož jsou k tomu podle zákona nebo jinak povinni, i s objekty k nim patřícími udržovány tak, jak to odpovídá potřebám dopravy.

(2) Dohodě příslušných úřadů obou stran zůstává vyhrazeno, jak budou jednotně udržovány objekty (mosty, propustky atd.), jež příslušejí k silnicím a cestám, uvedeným v odstavci 1 a jsou hranicí proťaty, jakož i o tom, jak budou přiměřeně rozděleny výlohy tím vzniklé.

Článek 6.

(1) Veřejné silnice a cesty, jichž střední čára tvoří státní hranici (hraniční silnice, hraniční cesty), budou i s objekty k nim patřícími společně udržovány těmi, kdož jsou k tomu podle zákona nebo jinak povinni. Příslušné úřady obou stran dohodnou se ještě o tom, jak se bude udržování jednotně prováděti a náklad přiměřeně rozvrhovati, jakož i o tom, jak se upraví doprava.

(2) Silnice a cesty, v odstavci 1 označené, jež nebude již třeba udržovati pro žádnou z obou stran, zruší se ve vzájemné dohodě; hraniční označení bude náležitě pozměněno.

Článek 7.

(1) K používání hraničních silnic a hraničních cest v jejich celé šíři není třeba průkazů, jichž jest jinak potřebí k překročení hranice.

(2) Při používání hraničních silnic a hraničních cest v jejich celé šíři smějí úředníci a zaměstnanci, kteří podle svého řádného služebního určení obstarávají veřejnou službu bezpečnostní, strážní službu na hranici, službu celní, poštovní nebo telegrafní, nositi služební oděv, případně i s poboční zbraní, při výkonu své služby pak případně též stelné zbraně. Nesmějí však při tom bez zvláštní dohody mezi smluvními stranami prováděti mimo území svého státu úřední výkony.

Článek 8.

Oddíly branné moci nebo vojensky ozbrojené osoby obou států, které podle svého řádného služebního určení nemají obstarávati na hranici veřejnou službu bezpečnostní, pohraniční službu strážní nebo službu celní, nesmějí používati hraničních silnic ani hraničních cest.

Článek 9.

Zboží, které jest dopravováno po hraničních lnicích nebo hraničních cestách mezi různými místy téhož státu, jest při použití dílu silnice nebo cesty, ležícího mimo tento stát, posuzovati tak, jako kdyby bylo zůstalo uvnitř tohoto státu.

Článek 10.

Nové silnice a cesty přes hranici, jakož i nové mosty přes hraniční toky smějí býti zřizovány jen tehdy, souhlasí-li s tím úřady určené vládami obou států.

Článek 11.

Úřady obou států, pověřené udržováním a zřizováním silnic, cest a mostů na hranici, mohou v těchto věcech spolu jednati bezprostředně:

ODDÍL III.

Vody na hranici.

Díl 1.

Hraniční toky.

Článek 12.

(1) Podle článku VI závěrečného protokolu československo-německé rozhraničovací komise ze dne 28. března 1924 tvoří při vodních tocích, které vyznačují hranici (hraniční toky); střední čára vodního toku státní hranici.

(2) Státní hranice, určená v odstavci 1, sleduje povlovné, přirozené změny vodního toku. Při jinakých změnách zůstává až na další státní hranice tam, kde byla střední čára vodního toku před jeho změnou.

Článek 13.

Vlastnictví na hraničních tocích, jakož i jinaká práva a povinnosti na nich řídí se, pokud není v této smlouvě něco jiného ustanoveno, - podle zákonů toho státu, v jehož výsostní oblasti leží dotčený díl vodního toku.

Díl 2.

Dosavadní vodní práva a vodní díla.

Článek 14.

Dosavadní vodní práva na hraničních tocích a na tocích hranicí přeťatých - na těchto, pokud vodní práva jsou hranicí dotčena - jakož i vodní práva na hranici vůbec uznávají se oběma státy nadále za pravoplatná. Totéž platí o obecném užívání hraničních toků:

Článek 15.

Vodní práva, zapsaná již ve vodní knize nebo v pozemkové knize v době kdy úmluva tato nabyla platnosti (článek 14), buďtež do 6 měsíců od nabytí platnosti této smlouvy, zápisy později provedené do 3 měsíců po zápise příslušnými úřady jednoho státu sděleny příslušným úřadům státu druhého.

Článek 16.

Dosavadní soukromoprávní ujednání o užívání vody mezi vlastníky vodních děl a jinými zájemníky zůstávají nadále v platnosti i tenkráte, jestliže změnou hranice byla některá ze zúčastněných osob podrobena územní svrchovanosti druhého státu.

Článek 17.

Povinnosti k udržování, služebnosti a jiné závazky, které souvisejí s vodními právy druhu v článku 14 vyznačeného, zůstávají nadále v platnosti bez ohledu na to, nalézá-li se dílo, na něž se vodní právo nebo povinnost vztahuje, na území jednoho nebo druhého státu aneb jsou-li osoby zavázané neb oprávněné podrobeny územní svrchovanosti jednoho nebo druhého státu.

Článek 18.

Osobám, pověřeným vyměřováním, prováděním, udržováním neb obsluhou vodních staveb na hranici (stavby umělé, regulační, meliorační atd.), držitelům děl na tocích zmíněných ve článku 14 a osobám jednajícím z jejich rozkazu, jakož i osobám zavázaným podle článku 17 a těm, již jednají z jejich rozkazu, jest po bližším dorozuměni se příslušných úřadů obou stran poskytovati všecky přípustné úlevy při překročování hranice ku provedeni prací, k výkonu jejich práv nebo ke splnění jejich povinností.

Článek 19.

Oba státy budou každý na svém území pečovati o to, aby díla na vodních tocích uvedených v článku 14 byla řádně udržována a provozována, jakož i aby nebyla rušena ve svém provozu.

Článek 20.

(1) Majitelé dolních pozemků na území jednoho státu jsou povinni přijímati povrchové vody tekoucí přirozeně mimo vodní tok z území druhého státu, jakož i v dosavadním objemu vodu drenážní.

(2) Vodu, která se přivede budoucími melioracemi, musí majitelé dolních pozemků přijmouti podle společné úpravy, provedené úřady obou smluvních stran, případně za náhradu.

Díl 3.

Nová vodní práva a vodní díla.

Článek 21.

Mohla-li by nějakým dílem býti způsobena značnější nebo trvalá změna odtokových poměrů na hraničním toku nebo na vodě hranicí přeťaté, bude každý z obou států bráti zřetel na oprávněné nároky zájemníků druhého státu.

Článek 22.

(1) Oba státy budou usnadňovati takové stavby, jichž účelem jest zajistiti hraniční toky a jich zaplavované území proti škodám způsobeným velkými vodami, opatřiti dostatečný odpad, odvodniti a zavodniti pozemky a konečně využíti vodní síly hraničních toků. Při úpravách jest hlavně dbáti toho, aby nenastalo přesušení pozemků ležících na jedné neb na druhé straně a aby bylo umožněno jich odvodňování.

(2) Při rozhodování o povolení nových vodních práv jest dbáti toho, aby nebylo zadáváno i to množství vody, jehož jest třeba pro zavodňování přilehlých pozemků.

Díl 4.

Úřady a řízení.

Článek 23.

(1) Ve vodních věcech rozhoduje zásadně každý ze smluvních států pro svor výsostní oblast.

(2) Vztahují-li se správní opatření na hraniční toky a na taková práva na tocích hranicí přeťatých, která jsou hranicí dotčena, jakož i na vodní práva na hranici vůbec, jest je zásadně činiti pouze v dohodě příslušných úřadů obou států. Při nebezpečí v prodlení může na hraničních tocích býti započato s jednostrannými opatřeními k ochraně břehů ještě před dosažením dohody; o tom budiž však zároveň zpraven příslušný úřad druhého státu k vůli dodatečnému docílení dohody.

(3) Při nových vodních dílech na tocích hraničních, jež mají býti zřízena pouze na území jednoho ze smluvních států jest pro schválení nového díla a udělení nového vodního práva třeba souhlasu příslušného úřadu státu druhého.

(4) Při nových vodních dílech na hraničních tocích a jiných hranicí přeťatých vodách, jež mají býti zřízena na území obou smluvních států, neb při vodních dílech na území jednoho státu, jež způsobují vzdutí na území státu druhého, rozhodne každý z příslušných úřadů o té části vodního díla neb o vzdutí, jež leží na území jeho státu. Při tom budiž podle možnosti hleděno k tomu, aby řízení byla provedena současně aneb aspoň souvisle, a oba úřady nechť se dohodnou, aby bylo zabráněno rozporům v obsahu obou povolovacích nálezů.

(5) Při nových vodních dílech, jež mají býti zřízena na území jednoho z obou států; jimiž by však mohla býti nepříznivě dotčena, práva nebo zájmy na území státu druhého, vejde vodopolicejní úřad prvního státu ve styk s vodopolicejním úřadem státu druhého za tím účelem, aby bylo docíleno vyrovnání práv a zájmů obou stran.

(6) Ustanovení odstavců 1 až 5 platí pro veškeré záležitosti nerozhodnuté v době, kdy tato smlouva nabude platnosti.

Článek 24.

Veškerá vodní práva, jež budou spočívati na dohodě příslušných úřadů obou států anebo na rozhodnutí rozhodčího soudu uvedeného v článku 35, zapíší se do vodních knih obou států.

Článek 25.

Úřady obou států, které budou působiti při provádění oddílu III této smlouvy, snahou spolu bezprostředně jednati.

ODDÍL IV.

Zabezpečení průběhu hranice, jakož i udržování hraničních znaků a měřických značek na hranici.

Článek 26.

Oba státy zavazují se chrániti hraniční znaky, měřické značky a jiná zařízeni k označení státní hranice před odstraněním, poškozením nebo zneužíváním a pečovati o to, aby povaha, tvar, poloha a směr břehů a koryt hraničních toků byly pokud možno zachovány beze změny.

Článek 27.

(1) Oba státy zavazují se, všude tam, kde hranice probíhá lesy nebo křovinami udržovati po obou stranách hraniční čáry trvale vymýcený pruh území po jednom metru na každé straně hraniční čáry, a zabrániti, aby v tomto pruhu území nevznikla zařízení, která by byla na újmu zřetelnosti hranice, nebo jimiž by byla ztížena obchůzka hranice.

(2) Dosavadní zařízení jest třeba upraviti teprve při jejich obnově tak, jak jest stanoveno v odstavci 1.

Článek 28.

Mezníky k označení soukromého vlastnictví smějí býti na státní hranici osazovány toliko tenkráte, souhlasí-li s tím.,úřady obou stran, označené v článku 30 odstavec 2.

Článek 29.

Zjišťováním hraničních závad pověří se s československé strany finanční stráž, se strany německé pak říšští, státní a obecní zaměstnanci, konající službu na státní hranici. Tito budou povinni hlásiti úřadům (článek 30 odstavec 1) poškození nebo ohrožení hraničních znaků, zatemnění hraniční čáry nebo jednání odporující povinnosti udržovati hranici volnou.

Článek 30.

(1) Odstraňováním hraničních závad budou pověřeny s československé strany politické úřady první instance, se strany německé pruské úřady zemských radů, a to každý pro svůj úřední obvod.

(2) Pokud lze odstraniti hraniční závady toliko za pomoci hraniční dokumentace nebo pokud jich odstranění přivodí potřebu změniti údaje v měřickém díle, provedou tyto práce se strany československé úředníci pověření tím ministerstvem veřejných prací, s německé strany úředníci příslušných měřických úřadů.

(3) Nemůže-li ze zvláštních důvodů hraniční znak zůstati na svém dosavadním místě, nebo nemůže-li býti tam opět osazen, jest nové místo pro něj zvoliti podle místních poměrů. Toto nové místo jest číselně určiti navázáním na polygonální pořady a měřickou síť, jichž bylo použito při stanovení hranice.

(4) Úřady obou států (odstavce 1, 2) mohou, pokud jde o odstraňování hraničních závad, spolu bezprostředně jednati.

Článek 31.

(1) Každý stát udržuje svým nákladem hraniční znaky osazené zcela na jeho území.

(2) Z hraničních, znaků osazených přímo v hraniční čáře, udržují se na československé útraty znaky od kamene čís. 1 až ke kameni čís. 72 a od kamene čís. 120 exclusive až k čís. 146, na německé útraty znaky od kamene čís. 72 exclusive až k čís. 120 a od kamene čís. 146 exclusive až k čís. 171. Bude-li k tomu zapotřebí součinnosti měřických úředníků obou stran podle článku 30 odstavec 2, jest na místě sepsati dvojmo zápis v jazycích obou států a předložiti příslušným úřadům; k němu připojiti jest polní zápisníky, náčrtky atd., jež byly při tom zhotoveny a uznány.

(3) Každý stát hradí osobní náklady, které vzniknou spolupůsobením jeho měřických úředníků.